DIALOGOsobnost

E. F. Burian. Mezi avantgardou a agitpropem

Umělci řazení k české meziválečné avantgardě se nejednou octli v centru prudkých politických sporů. Propojení umění a ideologie bylo v prostředí levicově orientovaných intelektuálů neobyčejně silné. V průběhu meziválečného období se přední zástupci levicové kultury několikrát dostali do samého středu politického boje, případně své umělecké snažení podřídili určitým politickým zájmům. Stačí si vzpomenout na roli S. K. Neumanna jakožto vůdčího představitele Svazu komunistických skupin během procesu formování KSČ či jeho působení v agitpropu komunistické strany. Nelze pominout ani silný proud tzv. proletářského umění. Nejvýznamnějším případem střetu uměleckého světa se světem politických doktrín je kritické vystoupení 7 spisovatelů během rozkolu KSČ v roce 1929 a následné reakce stranického aparátu a uměleckých kolegů.

K zásadnímu prolnutí kultury a politiky došlo ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Vyhrocené politické konflikty těchto dvou desetiletí se přenesly do uměleckého světa a nezvratně jej poznamenaly. Symbolickou postavou tohoto období by mohl být Emil František Burian, divadelník, hudební skladatel a spisovatel. Je jedním z vrcholných představitelů české meziválečné avantgardy, na jehož lidském i tvůrčím osudu se podepsaly bouřlivé a mnohdy tragické události třicátých a čtyřicátých let.

E. F. Burian byl jednou z nejpozoruhodnějších postav české meziválečné umělecké scény. Ve své hudební tvorbě stál široce rozkročen od tzv. vážné hudby až k populárním šlágrům, od avantgardní opery Bubu z Montparnassu k legendárnímu popěvku Chlupatý kaktus. Neopominutelný je jeho přínos pro české divadlo. Ve třicátých letech stálo jeho „Déčko“ na špici moderní české dramatické tvorby. Zcela v tradici meziválečné avantgardy se nevyhýbalo společenské angažovanosti, spojilo ji však s vysokou uměleckou úrovní jednotlivých představení. Burianovo divadlo proslulo také užíváním nejmodernějších formálních postupů. Na konci třicátých let bylo jednou z bašt českého moderního umění.

Burian patřil, vedle např. Mileny Jesenské, mezi nezávislé levicové intelektuály nepodléhající doktrínám hlásaným aparátem komunistické strany. Propagoval svobodu umělecké tvorby, dokázal se vymezit vůči vulgární komunistické propagandě – například kritikou tzv. moskevských procesů či odhodláním stát na straně těch, které komunistická strana kvůli údajným prohřeškům vůči politické linii vyobcovala ze svých řad. V posledních letech prvorepublikového Československa byl Burian jedním z těch představitelů umělecké avantgardy, pro něž byla nezávislost kultury na politice stále jednou z hlavních zásad. Pro něž bylo kritické myšlení více než moskevské direktivy…

Katastrofa druhé světové války se významně podepsala na podobě české kultury. Traumatický zážitek válečných let a silná politizace umělecké tvorby, to byly nejspíše hlavní faktory proměny českého kulturního prostředí. Válka byla opravdovým bojem na život a na smrt – jak v měřítku národním, tak mnohdy v měřítku osobním. Způsob vyřešení válečného konfliktu pak přinesl další důležitý faktor – sovětizaci části české kulturní obce. Důvodů k tomu byla celá řada – politické přesvědčení, válečný zážitek, vděk za osvobození či pouhé prospěchářství.

Pro E. F. Buriana byla druhá světová válka nepochybně přelomovým obdobím. Zcela změnilo jeho pohled na svět. Zkušeností, jež vše zvrátila a v mnohém postavila na hlavu, byl pobyt v koncentračním táboře. Na jeho osobě se odráží mnohé rozpory této epochy. Po osvobození a návratu z koncentračního tábora se na české umělecké scéně pohybuje jiný E. F. Burian – komunistický dogmatik oblečený v proslulé plukovnické uniformě. Smutným vrcholem tohoto období byla divadelní hra Pařeniště odsuzující tzv. trockisty. Byla zaměřena proti jeho předválečnému souputníkovi Záviši Kalandrovi, souzenému v procesu s Miladou Horákovou.

E. F. Burian symbolizuje cestu části české moderní kultury od avantgardy k agitpropu. Prožitek války a těžká ideologická kontaminace umělecké tvorby se podepsala na osudech levicové inteligence. Nejeden z těch, jejichž tvorba byla v meziválečné době považována za vrchol progresivity, působili po válce ve službách propagandy. Podřízení umělecké tvorby politickým zájmům, konzervativní forma a ideologický obsah jsou toho nejviditelnějším příkladem.

Soudit dnes tehdejší aktéry, včetně E. F. Buriana, je velmi ošidné. Snad se lze spokojit s konstatování, že se v jeho lidském i tvůrčím osudu odráží mnohé protiklady jeho éry, která nejednoho umělce či politika postavila před řadu těžkých dilemat, s nimiž vyrovnat se nebylo právě jednoduché. V některých zkouškách Burian obstál, v jiných ne. Není však pochyb o tom, že část jeho tvorby patří k vrcholům českého moderního umění.

Vítězslav Sommer