DIALOGStředoevropská knihovnička

Vilma a Georg Iggersovi: Dva pohledy na dějiny, svědectví o životě v neklidných dobách

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006.

Přeložil Matěj Spurný, epilog Jiří Pešek.

Jak autoři knihy v úvodu uvádějí, předkládaná autobiografie je příběhem pro jejich děti a vnoučata, tedy alespoň ta, která hovoří německy. Koho tím vskutku míní je zajímavou otázkou, možná promlouvají více než-li pouze úzce familiérně. Do své rodiny mohou oba historikové par excellence počítat celou středoevropskou oblast, ve které se jednak oba narodili, jednak onen region po celou dobu svých výzkumů svými návštěvami a příspěvky do historického diskurzu významně obohacovali.

Na přebalu knihy manželů Iggersových se nachází zleva 1. Vilma a Georg v roce 1993. 2. prarodiče Vilmy Emanuel a Amálie Popperovi (v první řadě) kolem roku 1900 a 3. Syn manželů Iggersových Daniel s transparentem v kampani proti vietnamské válce v New Orleans roku 1962/3

Repro: NLN

Vilma se narodila jako Abelesová v sudetoněmecké, židovské rodině na počátku první Československé republiky v Horšovském Týně. Georg v rodině hamburského židovského obchodníka o pět let později. V německo – jazyčném, židovském prostředí prožili oba své dětství. Obě rodiny budoucích manželů v reakci na zesilující protižidovský tlak nacistů na emigrovali. Rodina Vilmy do Kanady, Iggersheimmerovi Georga do Richmondu na jihu USA. V kanadském, resp. americkém univerzitním prostředí oba vystudovali a nastoupili vědeckou kariéru, která je jako osoby zabývající se německými dějinami - poté co našli sebe - přivedla do Evropy zpět. Se zkušeností cejchovaných německých židů poznávali americké univerzity a aktivně se stavěli vůči jejich „nedostatkům v demokracii“. Ať již se jednalo o samotné přijetí židů v Americe nebo rasovou segregaci, která byla běžným jevem všech jižních států USA až do poloviny sedmdesátých let. Lpění na demokratickém, mírovém fungování státu, s dialogem jako prostředkem k jeho nejlepšímu uskutečnění, zůstalo jejich heslem po celý život. Aktivně se vedle absolutního odstranění rasového segregace podíleli na kampani proti válce ve Vietnamu (ukrývali brance skrývající se proti svému nasazení), snahou o vědecké kontakty přispívali k přibližování poznání mezi bloky v době studené války. Kniha ve svém celku je obhajobou smyslu aktivního přístupu k demokratické, občanské společnosti.

Vyprávění o životní cestě obou vědců skrze nelehké 20. století je chronologicky rozčleněno. Vedle sebe jsou tu v nepravidelnosti vyprávěny dva životní příběhy. Oba vyprávějící tu v součinnosti se svým řemeslem rozvíjejí rodinnou historii, v rámci svého dětství si nevšímají pouze svých nejbližších, ale snaží se načrtnout i individuální chování osob, se kterými přišli do styku a neuniká jim ani pohled většinové společnosti na židy, podobně jako popis specifik, nimiž se židovství staví vůči nim. Vilma skrze svoji zkušenost hovoří o školském systému první Československé republiky. Georg, pocházející z ortodoxnější rodiny zase o vnímání židů v předválečném, již nacisty obsazeném Německu. Emigrace do Ameriky u obou v počátcích vzbuzovala rozpaky (Vilma vypráví např. ,…kanadský chleba se nedal jíst, str. 31, Georg ,…Můj první dojem, který se ovšem nepotvrdil, byl ten, že Američané jsou mnohem povrchnější než Němci nebo třeba sionisté… str. 59).

Do souvislostí se soudobým společenským děním vkládá svoje myšlenky především Georg. V Americe, v souladu se svou výchovou, si všímá i americké židovské obce, posléze i dalších náboženských skupin (protestanti, mormoni, kvakeři) ve městech, kde na univerzitách učil. Oběma neunikl v jejich myšlenkách ani stát Izrael. Komorněji v knize působí kapitoly vyprávěné Vilmou, která se věnuje konkrétním kontaktům navázaným ve spojitosti s občanskými aktivitami nebo univerzitním bádáním a častým přesunem z místa na místo. Iggersovi, podle mého názoru, svůj domov neustále hledali, proto se v jejich životě nachází tolikeré střídání pracovního místa. Asi jako přímí, senzitivní svědci bezpráví nemohli zapomenout na místo, ze kterého vzešli, a proto se také často do Evropy, ať už za prací nebo i soukromě vraceli. Od počátku šedesátých let sílil zejména u Georga zájem o Německo. Nejdříve se ponořil do výzkumu v jeho západní části, když svou pozornost zaměřil především na dějiny dějepisectví. Během třiceti let poté vytvořil dílo pokrývající období od romantického dějepisectví až po současnost. Do svého bádání časem připojil i historickou vědu v NDR, kde počal častěji pobývat a stal se tak jedním z prvních pojítek mezi oběma státy. S postupujícím časem a měnícími se podmínkami do svého bádání zařadil celý východní blok, poté, v souladu se stoupající popularitou komparativních projektů, vytvořených mezinárodními skupinami i další oblasti. Bývá považován i za průkopníka vědeckých kontaktů s africkými a asijskými historiky. Středoevropské historiografii zůstala věrná Vilma, k jejím nejvýznamnějším počinům patří kniha o pražských ženách z různých jazykových a sociálních prostředí od počátku 19. století až do současnosti (Women of Prague. Ethnic Diversity and Cultural Change from the Eighteenth Century to the Present, 1995).

Spis se tak stává velice vítaným zasvěcením do v současnosti probíhajícího diskurzu světové historické obce. Velice užitečné poznámky v knize autoři činí svým výčtem grantů, které na každou ze svých aktivit použili a dávají tím tak určitý návod. Historik najde pochopení i pro mnoho osobních poznámek na adresu osob zastávajících jiná vědecká nebo i prostě lidská stanoviska, tolik ovlivňující samotný průběh kariéry každého historika. K nejčastějším patří odsudky na základě antisemitského, rasového, ale i poválečného nacistického myšlení, kteří manželé pociťovali zejména v západní části, Adenauerovské Německé spolkové republice. Bystrou a zajímavou kritikou amerického současného výzkumu je i Georgův postřeh, že v Americe ubývá stipendií do Německa a celé střední Evropy vůbec. Tento fakt spojuje se skutečností, že ve společnosti USA ubývá emigrantů z Evropy a potomci lidí přišlých v průběhu 19. a 20. století se již více cítí Američany, než-li jejich rodiče. Samozřejmě jako kritik republikánské politiky nelze pominout ani fakt, že euroatlantické vztahy příčinou Bushovy administativy značně ochladly.

Biografie Vilmy a Georga Iggersových byl a je v každém případě inspirujícím čtením. Ovšem čtenáři, který pojímá historii jako zálibu a problémy bádání zná pouze z doslechu, bych doporučoval pouze určité kapitoly. Všeobecněji a civilněji vyznívají pasáže Vilmy, Georg musí žít život opravdu v souladu se svou prací a jak i jeho žena dodává, „…aby četl nebo se šel podívat na nějaký film či divadelní hru jen tak pro zábavu, k tomu se, na rozdíl ode mě nikdy nedostane“. Georgův odborný výklad nám překladatel usnadňuje pouze někdy, vysvětlí třeba, co jsou tzv. Freikorps nebo promoci v americkém stylu, ovšem např. o řeči Martina Walsera, na kterou reagovalo v roce 1998 nadšeně německé publikum se více nedozvíme. Zajímavěji již zní poznámka, kterou Matěj Spurný zaznamenal k pojmu „státní převrat“, který na straně 260 používá Vilma pro vítězství George W. Bushe v prezidentských volbách roku 2000. Nicméně kniha je velice záslužným počinem. Ukazuje obraz amerického, demokraticky smýšlejícího intelektuála 20. století. Oba autoři nám podávají významné svědectví o možnostech historika a také o jeho roli ve společnosti. Z předložené autobiografie lze nadále čerpat cenné informace k dalšímu studiu rozličných historických kategorií. Práce zasahuje dějiny historiografie, USA, Německa, střední Evropy, židů, každodennosti a v neposlední řadě i idejí. Pro komparativní studium středoevropského regionu bych navrhoval sepsat podobně kvalitní autobiografii, pravda co se týče jejího demokratického vyznění by se asi jednalo o věc značně ošemetnou.

Tomáš Kavka