KulturaSpolečnost

Důležité je jít…

Na okraj výročí Krzysztofa Kieślowského

V tomto měsíci si Polsko připomnělo deset let od náhlého úmrtí režiséra Krzysztofa Kieślowského. Zatímco v celostátním tisku, který stejně jako u nás věnuje více prostoru politice a sportu, nebylo až tak markantní, zcela jiný dojem si návštěvník utvořil při sledování polské veřejnoprávní televize, která v odpoledním a večerním programu uvedla (i s reprízami) kompletní tvorbu jubilanta doplněnou o besedy ve studiu o jednotlivých aspektech jeho tvorby. Navštívil jsem také monografickou výstavu věnovanou Kieślowskému v muzeu filmu v Lodži, která s uplatněním multimediálních prvků i originálního výtvarného řešení přibližuje jak život tak tvorbu umělce, který je s Lodží výrazně spojen. Studoval tu na filmové škole, která sídlí v pěkné vile bývalých textilních průmyslníků kousek od muzea, a městu a jeho obyvatelům věnoval i svůj absolventský film.

Vůbec je myslím málo známo, že Kieślowski svou filmovou dráhu začínal jako dokumentarista. Pamětníci si vzpomenou, že před hlavním filmem se dříve promítaly dokumenty, které koncem padesátých let oslavovaly především budování socialismu a dosažené úspěchy. V Kieślowského krátkometrážních juveniliích je ale doba nazírána spíše prostřednictvím osudů obyčejných občanů. Snad právě skládáním střípků filmové mozaiky z prozaických každodenních úkonů ať již jde o nemocniční personál, podnikové vrátné nebo baletní školu a jistou heroizací všedního života, se poprvé zapsal do povědomí diváků.

Reálie i stavba dialogů Kieślowského starších celovečerních filmů se dnešnímu divákovi mohou na první pohled zdát trochu archaické. Životný zůstává sám příběh, blízký nám tím, že se koncentruje na člověku, s jeho silnými a slabými stránkami, který, konfrontován s obklopujícím ho světem, si stále zachovává zásadní možnost, možnost volby. Tento rys jeho tvorby podle mně dobře postihuje snímek Náhoda (Przypadek). Film je tvořen vlastně třemi paralelními příběhy hlavního hrdiny, který vždy vycházejí z jednoho výchozího bodu. Mladý student Jurek přerušil studium a chystá se do Varšavy. Na lodžském nádraží dobíhá varšavský rychlík, který zde může být určitou metaforou stejně jako titulní náhoda není fatalistickým vyjádřením předurčeného osudu, ale jen katalyzátorem z něhož se odvíjí řetězec vlastních rozhodnutí za něž si jedinec musí sám nést odpovědnost. V prvním případě se hrdinovi podaří dostihnout vlak do vytouženého hlavního města, kde se chce realizovat, ale zároveň prožívá mravní dilema zbavován postupně vnitřní svobody; v druhém se při úprku na perón střetne s policistou, v potyčce je zatčen a přátelství navázané ve vězení ho vedou až k rozhodnutí přijmout křest a zapojit se do opozičního hnutí, kde však je vystaven nespravedlivému podezření z konfidentství. Teprve třetí dějová linie je až na poslední záběr idylická. Mladík sice zmešká vlak, ale potká na nádraží svoji lásku, s níž založí vlastní rodinu. Vrátí se k studiu a po promoci obdrží asistentské místo na univerzitě. Tento Jurek jakoby symbolizoval většinovou volbu „šedé zóny“, která zahleděna do svého malého štěstí, zapouzdřena v okruhu rodiny a práce, se nechtěla jakkoliv angažovat (odmítne vstup do strany stejně jako podepsat petici na podporu svého profesora, přestože právě jemu vděčí za své postavení). Poslední záběry filmu přináší nečekanou katarzi: letadlo odvážející Jurka na vysněnou zahraniční stáž krátce po startu vybuchne, a přes tento poslední záběr filmu následují už jen závěrečné titulky, které ponechávají divákovi prostor k zamyšlení nad sebou samým i nad generací, která jakoby rezignovala z boje za lidskou důstojnost.

U filmů sedmdesátých a osmdesátých let transformace společnosti dezaktualizovala některé významové aspekty, které si divák v sále kina přiřazoval, a ponechala čistou uměleckou výpověď nadřazenou konkrétnímu společenskému systému, tedy obecné hodnoty, jež byly zaslouženě oceňované i v zemích, které nesdílely výchozí historickou zkušenost komunistického režimu. Po rozpadu komunistického systému tuto rovinu své tvorby Kieślowski posiluje. Na rozdíl od Zanussiho, který se v plně svobodných poměrech vyrovnává s traumatizující minulostí padesátých let, Kieślowského filmy estetického prožitku se odpoutávají od konkrétní reality. Snímky natáčené ve Francii jsou stále více stylizované do obecné polohy „zde a všude“, která umožňuje přijetí v širší divácké obci. Kieślowskému se tak podařilo svůj polský úspěch zopakovat i ve francouzské kinematografii a dokonce pro ni objevit nové tváře jako Irenu Jacob. Vůbec ve svých posledních filmech se může zdát, že režisér s oblibou vytváří nový typ hrdinky, vnitřně silné a zároveň hledající, jejímiž očima divák sleduje děj a s níž se do značné míry ztotožňuje (Dvojí život Veroniky, Červený).

Kieślowského téměř metafyzické pojetí filmu se projevilo i v tvorbě ucelených cyklů se společným ideovým východiskem. Prvním příkladem byl v druhé polovině 80. let Dekalog, cyklus deseti původně televizních filmů inspirovaných jednotlivými Božími přikázáními, později již ve Francii přišla na řadu „barevná“ trilogie“ Bílý, Červený a Modrý inspirována triádou Rovnost – volnost – bratrství kterou symbolizuje francouzská trikolóra. Práce nad dalším cyklem zůstala torzem: Kieślowski stačil natočit jen Ráj a v roce 1996 umírá. Studio Miramax pak svěřilo druhou část, Nebe, německému režiséru Tomu Tykwerovi.

Jubilejní oslavy přinesly sebou i řadu příležitostných úvah a vzpomínek, které na jedné straně doplňují lidský profil autora, ale zároveň rozmělňují v jistém smyslu obraz. Marketingovou strategii spatřuji v načasování uvedení na trh v těchto dnech režisérovy biografie režiséra „Důležité je jít“ (Ważne, żeby iść...), která se opírá o desítku let staré rozhovory. Kniha se svým názvem hlásí k výpovědi autora v jednom z těchto interview, kde tvrdí, že není ani tak důležitý cíl cesty jako samotný fakt, že člověk jde a čelí novým a novým výzvám. Kieślowski skutečně směřoval dopředu stejně jako doba kolem něj. Vždyť jeho tvůrčí dráha ilustruje vývoj moderní polské společnosti; jeho prvotiny musely procházet zdlouhavým schvalovacím řízením a tvůrce musel manévrovat na nepatrném prostoru mezi konformitou vyžadovanou stranickými orgány a vlastními tvůrčími záměry - u posledních děl měl již k dispozici tým spolupracovníků, rozpočet a tvůrčí svobodu.

Zůstává nelehkou otázkou, kým je Kieślowski pro dnešní Poláky: pro někoho snad nostalgickou vzpomínkou na minulost, pro jiného příběhem úspěšného člověka ze stránek společenských časopisů stejně jako obdivovaným klasikem filmu nebo intelektuálem vytvářejícím svůj svět étosu. Po předčasné smrti umělce umělecký odkaz začal žít „vlastním“ životem interpretovaný více či méně povolanými vykladači a převrstvovaný novou sociální zkušeností příjemců. Rozhodnutí připomenout výročí Kieślowského smrti však bez ohledu na vše zůstane důstojným gestem vyjadřujícím přihlášení se k odkazu významné osobnosti, která ať již tou či onou formou, ale vždy nesporně obohatila kulturní život státu.

Marek Krejčí