PolemikaKritika

Dr. Gustáv Husák. Divadelní anatomie jednoho kultu.

Představení Dr. Gustáv Husák v bratislavském Divadle Aréna se stalo událostí této divadelní sezóny, která rezonuje také v českém uměleckém a historickém prostředí. Není divu, titulní postava se dramatickým způsobem podepsala na osudech všech národů tvořících kdysi Československou socialistickou republiku. V dramaturgické linii bratislavské scény je Husák přímým pokračovatelem Jozefa Tisa. I v linii dějinné vlastně Husák převzal Tisovu štafetu vůdce Slovenska, kterou pak po dramatickém osobním zvratu dokázal povýšit na vládu nad celým Československem, aby stejně jako Tiso „koncelebroval“ při pádu „svého“ režimu.

Z představení

Foto: archiv

Už Husákův životní osud je téměř jako vystřižený z hollywoodských scénářů. Politik, který se v mladém věku dostane díky vlastní nekompromisnosti, cynismu a tvrdosti na politický vrchol, aby pak pocítil „své“ metody na vlastní kůži, je sám o sobě velkým tématem. Husák se však dokáže vrátit, dokáže se poučit z vlastních chyb při cestě na vrchol, a stejným systémem, který ho vynesl nahoru i poslal dolů, se dokáže prodrat ke své druhé životní příležitosti. Podruhé použije ještě více nevybíravosti a bezskrupulóznosti, jakoby by vyvodil ze svého předchozího pádu jediné: Je nutné být tvrdší než všichni ostatní, k sobě a především k nim… Paradoxem Husákova životního osudu je omezená možnost reflektovat jeho osobní svět na základě pramenných materiálů. Možná i tady se projevila jeho zkušenost se spolustraníky, nechtěl jim dávat do ruky proti sobě zbraň. Velmi dobře je i sebe znal.

Vzestup, pád a návrat

Z představení

Foto: archiv

Tento nedostatek, který je i jednou z možných příčin neexistence reprezentativní husákovské monografie, přináší však ideální možnost pro umělecké vyjádření. Toho také autor Viliam Klimáček využil. Celý text je vlastně Husákovou promluvou k divákům, tedy k lidu, komparsu svého režimu. Už název představení s nezbytným akademickým titulem odkazuje k ješitnosti Gustáva Husáka a také přezíravosti k ostatním exponentům režimu a vlastně i přezíravosti ke svým poddaným (pardon: občanům). Celý text je rozprostřen mezi počátek Slovenského štátu a konec komunistického režimu. Tedy do období, kdy byl Husák bytostným homo politicem. Klimáček zcela v souladu s demytologizujícím výkladem slovenských dějin zobrazuje politickou i všednodenní realitu válečného Slovenska v tragikomickém duchu pokusů o „sousedský“ odboj, při němž však jde jakoby mimochodem také o život. Husák z těchto let vychází jako člověk jen obtížně se vyrovnávající s mnohdy diletantským způsobem vedení odbojové činnosti, který vrcholí v některých trapných excesech Slovenského národního povstání. Po překotném úprku do Moskvy a opětovném návratu z Husáka přímo tryská touha po moci projevující se i v ironickém komentáři k počínání ostatních československých politiků. Po komunistické pacifikaci nekomunistického Slovenska, při níž projeví svou bezohlednost (tedy nepochybnou přednost v hierarchii hodnot nového režimu), a proto nebezpečnost pro své „soudruhy“ , se stává potencionálním „mužem na odstřel“, což sám intenzivně cítí po zatčení Clementise. Nakonec se dočká „vysvobození“ z této mučivé nejistoty v podobě zatčení, jehož popis v podobě převlékání do vězeňského mundůru patří k nejsilnějším místům bratislavské inscenace. Celé období dlouhého a tvrdého žaláře staví Husáka v očích diváků do sympatického světla. Samotný „hrdina“ však ani na okamžik nezapochybuje o komunismu a bere celou záležitost jako důsledek vnitrostranického boje, v němž byl prostě méně obratný. Po návratu z vězení pak trpělivě čeká na pravou příležitost k návratu a odmítne několik pro něho nedostatečných postů. Ta opravdu velká šance přichází v době, kdy ostatní komunisté mnohdy propadají letargii po sovětské okupaci. Postupná změna Husákových postojů je předvedena brilantním sestřihem jeho projevů z období mezi lety 1968-70, který formou zadní projekce vyplňuje přestávku (autory těchto projekcí jsou Peter Kerekes a Marek Šulík). To je skutečně symbolické. Zatímco jiní nevěděli jak reagovat, hledali nový přístup ke skutečnosti, stahovali se do sebe, zalezli, zkrátka odpočívali, Husák jednal, vyvinul mimořádnou aktivitu, aby přesvědčil okupanty o své potřebnosti. Při pohledu na úroveň aparátčíků, kteří zůstali Moskvě věrni, nebylo divu, že Brežněvovi a spol. nezbylo nic jiného než bývalého politického vězně komunismu postavit do čela Komunistické strany Československa. My, kteří Husáka pamatujeme jako apatického senilního geronta, si zřejmě nedokážeme představit horečnou aktivitu, již vyvinul, aby se dostal do čela státu.

Normalizace

Předchozím dílem divadla byla hra o Jozefu Tisovi

Foto: archiv

Bratislavské představení zobrazuje rozdíl mezi „předsrpnovým“ a normalizačním Gustávem Husákem změnou herců. Místo dvojjediného dynamického Husáka posedlého návratem k moci v skvěle se doplňujícím podání Jána Galloviče a Mariána Prevendarčíka nastupuje brilantní Emil Horváth, který vynahrazuje vlastní husákovský úlet v podobě poručíka Gajdoše, věrného nohsleda majora Zemana. Horváth je skvělý ve vyjádření strnulosti normalizační epochy, která ho stále více připoutává do vlastního od reality odtrženého světa. Husák ještě dokáže vystoupat na definitivní vrchol v podobě prezidentského úřadu, ale pak jej postupně láme smrt druhé manželky a zejména poznání, že to nebyl on, kdo „vyběhl“ s Rusy, ale že to bylo právě naopak, což se podepisuje také na jeho souboji s alkoholem. Tady si neodpustím vsuvku. V inscenaci zaznělo, že Husák nastoupil do prezidentského úřadu po smrti Ludvíka Svobody. Jak víme, ten pak ještě čtyři roky žil. Tato chyba je však možná typičtějším vyjádřením vztahu Slováků ke „společné“ československé minulosti, než jsme si v první chvíli vůbec schopni uvědomit. Ale zpět k inscenaci. Mimořádným momentem Horváthova hereckého výkonu je postupné přecházení do Husákovy typické „českoslovenštiny“ stejně jako proslulá ataky mozkové mrtvice způsobená „nesrzmitelnost“ jeho projevů, které vplývají do textu hry jako její organická součást. Ještě jednou se chce Gustáv Husák vzepřít, když je z čela strany odstraňován neschopným Miloušem Jakešem, ale na to už nemá dost sil. Život mu však nabídne ještě jedno vytržení z reality dožívajícího letargického monarchy. Může se svým stranickým nepřátelům pomstít instalací nového režimu. Ano Gustáva Husáka mnoho lidí nenávidělo, ale nejvíce skutečných nepřátel měl v lůně své mateřské strany…

Martin McMurray, The Procession, 2006 (detail)

Foto: archiv

Inscenace Divadlo Aréna však nezůstává jen u popisu Husákovy politické činnosti a zabývá se také jeho osobním životem. Jeho první žena Magda ho neopustila po celou dobu jeho věznění, přestože už tehdy se dost odcizili. Tato věrnost pro ni znamenala značné osobní a pracovní obtíže. Její smrt ještě před srpnem 68 Husáka výrazně poznamenala. Druhé manželství ukončila smrt Viery Husákové při letecké katastrofě. Přestože se jednalo o zdánlivě formální manželství, Vieřin skon opět Gustáva Husáka zasáhl možná víc než si byl ochoten připustit.

Bratislavská inscenace hry Dr. Gustáv Husák v režii Martina Čičváka by měla být povinná pro všechny, kteří jsou poznamenáni komunistickou minulostí. A to jsme vlastně my všichni. Měla by být povinná i pro české umělce, kteří ještě nenašli cestu k minulosti vlastní země, přestože mají plná ústa vyrovnávání se s ní. A to mají oproti Slovákům k dispozici opravdové defilé Masaryků, Benešů, Háchů, Gottwaldů, Zápotockých, Novotných, Svobodů, Havlů i Klausů, abych zůstal jen v nejvyšších patrech 20.století.

Jan Očenášek