 |
|
Sdružení STRED |
Revue DIALOG |
Informační servis |
Web |
 | Vyhledávání |
 | Krátce&Aktuálně | ||||||||||||||||||||
(více)
| |||||||||||||||||||||
 | Login |
|
Nepřihlášen. | |
 | Jazyk |
| |
| Uložit a sdílet |
 del.icio.us Digg Facebook Furl Google Jagg.cz Linkuj.cz MySpace Vybrali.sme.sk Yahoo Twitter | |
Literární
výtvarná příloha
Design a dílo Krištofa KinteryRozhovor z kavárny Ultramarin„S designem nemám co dělat a ani nechci.“ „Mně to trochu smrdí i když se tím zabývám“, říká Krištof Kintera, majíc tím na mysli zejména design ve smyslu komerční záležitosti, jež zahrnuje proces navržení a plánování produktu, vznikající v interakci se stanovenými funkcemi, podléhající často mnoha vnějším vlivům, trendům apod. Jeden ze zavedených výtvarníků mladší generace používá trojrozměrného vyjádření, protože jak sám tvrdí, fotka kterou se na počátku svých snah zabýval, ani malba už mu nestačily. „Zachycuješ jenom to, co je viditelný“, vzpomíná na své fotografické snahy, které předcházeli malbě. Ani ta se však pro Kinteru nestala vhodným prostředkem, přestože se jí nějakou dobu věnoval na Akademii výtvarných umění, kde se nakonec ocitl v ateliéru Milana Knížáka.  Krištof Kintera Foto: Archiv Krištofa Kinteru zajímá především reálný kontext, zasazení předmětu v prostředí ‚Tělesné přežití věci‘. Důležitým momentem je hmatatelnost věcí, a to doslova. Možnost přímého kontaktu diváka a artefaktu by tu měla být vždy když je to jen trochu možné. U některých předmětů jakými byli například „Spotřebiče“ je to dokonce jeden ze základních komunikačních prvků. Práce Krištofa Kintery bychom mohli z hlediska způsobu využití prvků designu v podstatě rozdělit do dvou skupin. Tou první ranější jsou objekty založené na myšlence uměle vytvořeného předmětu bez pragmatických funkcí, simulující svým vzhledem předmět průmyslového designu. Tvářící se jako reálné výrobky, přístroje, spotřebiče. Tak se také nazývá série z roku 1997 - 1998, zahrnující 26 různých typů přístroje „na nic“. ‚Primasan Universal‘, ‚Propero Noner‘ atd., dočtete se na krabici, která jako by svým vzhledem odkazovala k obalové grafice 70. a 80. let, což však pro Kinteru není podstatné. Důležité je, že se jedná o design postavený do jiné roviny, postrádající pragmatický důvod pro svůj vznik. Nepředchází mu žádné zadání a má to být pouze ironie na design. „Je to ručně udělaný, ale má to vypadat jako průmyslový výrobek. Šlo o to srovnat ten rukodělný aspekt se strojem“, říká Krištof a s úsměvem dodává, že to pro něj byl zenistický úkol. Vyrobit ručně všechny spotřebiče mu zabralo skoro osm měsíců, ale i přes neutuchající preciznost se tu a tam vyskytne vada v podobě škrábance, nerovnosti. „Zjistil jsem, že je to tam důležitý.“ Tento lidský moment, se vlastně stává jedním z aspektů: rukodělnost, v případě průmyslového výrobku trochu absurdní. Dalším aspektem Spotřebiče jsou hodnoty, respektive relativizace hodnotového žebříčku. „Design je tu jen zneužitej, použitej. Dělal jsem si legraci z toho, že furt produkujeme ňáký ‚pěkný designy‘. Potažmo je to celý kritika na to jak se pořád obklopujeme novýma věcma, který stejně za rok, dva nefungujou. Jsou to vlastně makety.“  Krištof Kintera, Spotřebiče, 1998 Foto: Archiv „Takže tím narážíš na tu sterilitu, čistě materiální povahu věcí a konzum?“ „Přesně tak. I když samozřejmě já jsem toho součástí a nevyčleňuju se z toho. Žiju v tom taky, ale někdy je to třeba trochu relativizovat.“ Prvním impulzem ke vzniku Spotřebičů byl pro Krištofa zážitek, který si přivezl z Ameriky: „Viděl jsem tam za výlohou výrobek, něco co jsem vůbec nevěděl k čemu to je, tak tenhle moment jsem si zapamatoval.“ Krištof Kintera dodržel všechny náležitosti spotřebiče, včetně jeho distribuce do reálných obchodů, což jak sám přiznává nebylo snadné, ale podařilo se a Spotřebiče se na několika pultech objevily za cca 5 000 Kč. Daleko těžší se však ukázalo je prodat. „Člověk by mohl mít radost z toho nesmyslu,“ myslel si Krištof ještě chvíli po té co zjistil, že si přece jen jeden někdo koupil. Jaké bylo jeho zklamání, když se dozvěděl, že dotyčný kupec je kunsthistorik, který moc dobře ví oč jde. „Vážně sis myslel, že ti to někdo koupí?“ „Někdo by mohl mít blbost, kterou má rád, i když by to musel bejt vlastně magor a možná i bohatý, aby mu nevadilo nechat tam 5 000.“ „Může být design umění, nebo být považován za něco vyššího než jen součást nějakého spotřebiče?“ „Jsou nádherný designy, který mě se líbí a rád na ně koukám, který našli opodstatnění v pragmatickým slova smyslu a našli partnera v průmyslové výrobě, kde je to složitý proces, protože to musí být uzpůsobený různým faktorům a kompromisům. Právě proto mě to třeba vůbec nezajímá, ale oceňuji to a vážím si spousty krásných věcí, který se podařilo dotáhnout a neříkám že není důležitý. Je důležitý. Samozřejmě nám záleží na tom, kde sedíme a kde jíme, ale já osobně se tím nechci zabývat, protože mi to přijde příliš jednoduchý a pragmatický. I když se tím vlastně zabývám, protože jsem např. postavil kavárnu v NoDu.“ Práci, jako zdroj obživy Krištof zásadně odděluje od věcí, na kterých mu záleží, čili od práce bez finanční konotace a pragmatického přístupu. „Design se občas apriori tváří jako zmalovaná holka,“ dostáváme se okrajově na téma Designblok (Karlín, 2005), kde mnoho věcí hodnotí jako podbízivé a připojuje: „Třeba móda mě vůbec nezajímá. To je mrtvá záležitost, která se děje jenom na molu a pak všichni stejně choděj v bílým tričku a černých kalhotách.“ „A co trička, která prodáváte na internetu (http://www.universalove.cz)? To není móda?“ „Je to móda, ale nám šlo spíš o tu plochu, pro sdělování, kterou to tričko má. Protože právě tenhle moment ztotožnění se s tím, co na tom tričku je napsaný je zajímavý, ale samozřejmě jak říkáš, je to móda.“  Krištof Kintera, To, 1996 Foto: Galeerie Futura „Třeba ‚To‘ (1996) může být krásný jako design, ale je to design do té míry, že to je trojrozměrná záležitost, ale saze neměla žádný účel. Pro mě design vzniká v momentě, kdy máš ňaký zadání, a to musí bejt udělaný pro něco, jako stůl, jako váza a tady není žádnej pragmatickej moment využití, že bys to používala, že by ti to ňák usnadňovalo život. V tom ohledu to právě pro mně design není. Je to socha i když třeba působí zajímavě a mohla by být i v ňakým hogofogo bílým kšeftu Hugo Boss, ale chráň pán Bůh. To je to ‚To‘!“ Oproti pomyslné první skupině do které jsem si zařadila Spotřebiče a To stojí novější Kinterova produkce, kde je naopak design - průmyslový výrobek použit jako sochařský materiál, jako kontra ke Spotřebičům, které jsou fikcí reálných přístrojů. „Tentokrát jsem chtěl použít hotový design a přetrasformovat ho a posunout ho vlastně někam jinam do sochy, která má svojí autonomní logiku, kdy nemusíš nic víc nic míň vysvětlovat. Já právě i nerad argumentuju, protože to už je jenom rétorika a můžu zkusit nějaký rétorický cvičení na to o čem ta socha je, ale to je právě zbytečný. Ta věc si má vystačit sama a člověk si k ní má najít cestu sám“, vysvětluje Krištof a listuje přitom svým novým katalogem od nakladatelství Divus, který zahrnuje práce od roku 1995 do současnosti. Zastavuje se u toho nejnovějšího co vyprodukoval (v únoru 2005 bylo k vidění v galerii Švestka). I u těchto věcí je patrná ironie a absurdita našeho konzumního maratónu. Krištof napadá design a posouvá ho: „do ňákýho magorismu“. „Třeba nůž od Tefalu sám o sobě je už tak nesmyslnej – krásnej dadaistickej, surrealistickej objekt. Nůž co sám řeže! To mně tak fascinuje, že jsem ho chtěl poslat úplně pryč do blbosti.“ V tomto případě jde o ‚In natura (Coitus bizzarus)‘ (2004), trefně pojmenované dílko, které snad není třeba dále rozebírat. U dalších novinek ve kterých najdeme „zneužitý design“ se Krištof Kintera dostal ještě dál. „Ta myška chudinka to dostala“, komentuje trochu lítostivě ‚Nešťastnou náhodu‘ (2004) při které se hůlka zabodla do myši. Opravdu to byla náhoda? Krištof má však nejradši ‚Střet zájmů‘ (2004). „Takovej trochu brutál, kdy se vlastně už jenom napadaj dva produkty navzájem. Neděláš s nima vůbec nic, nedáváš tam žadný elementy navíc a je to taková agresivní věc.“ Opravdu tato skulptura nepůsobí uklidňujícím dojmem. Vrtačka zběsile vrtá do kvílejícího vysavače a při pohledu na tuto scénu nám stoupá hladina adrenalinu v krvi. „Mluvil jsi o tom, že dílo si má vystačit samo a člověk si k němu má najít cestu taky sám. A co otázka autorství? Cítíš potřebu se pod věci podepisovat? Napadlo tě někdy, že s narůstající popularitou by za tebe mohlo mluvit jen tvé jméno?“ „To mně nenapadlo, ale určitě se tyhle věci dějou v tý manipulaci. Ona je to hra. Umění je hra a děje se mezi úzkým počtem lidí, který to dělaj, který se navzájem znaj a posléze když pronikneš do toho obchodu jsou to opět komunity, který se navzájem zase znaj a funguje to na bázi jmen. U mě to takhle ještě opravdu nefunguje. To spíš třeba Mančuška, kterýmu se to teď za poslední roky podařilo prostřelit do těhle sfér, kde už to funguje takže má věci na veletrhu a lidi ty jeho věci kupujou, jenom podle cedulky Mančuška a že už to někde viděli, takže se jim vyplatí do toho investovat.“ „U tebe je to ale asi taky pro to, že nechceš prodávat. Nebo chceš? Chtěl bys prodávat třeba Spotřebiče?“  Krištov Kintera, In natura, 2001 Repro: DIVUS & MAKUM „Jo chtěl. To ti řeknu na rovinu. Já už nemám ňáký velký pokusy o velkou čistotu. Na škole jsem měl problém, protože jsem se dost pasoval s tím momentem a měl dost utopickou představu o tom co je umění. Měl jsem pocit, že umění a peníze vůbec spolu nesouvysej, což by v ideálním případě bylo krásný tyhle světy oddělit, ale postupem času zjišťuješ, že to tak vůbec není a že ani lidi který pro mě v jistý době a vlastně pořád jsou vzorem, třeba Josef Beyus a Marcel Duchamp, dost zásadní jména, který tu po sobě nechali ňáký myšlenky, v tom taky pěkně frčeli, protože museli ňák přežít. Takže to už je tvoje volba, jak seš v tom šikovná a jak moc to tlačíš a je to jenom o tvým vlastním kodexu. Já se nikomu nepodbízím, nikomu netelefonuju, nechávám ty věci existovat, ale když je někdo chce nemám problém to prodat. S jedinou výjimkou a to je ten „To“! Ten je prostě tabu. To i kdybych měl dostat miliardu Euro. Už to vím, protože, ne miliardu, ale docela dost mi nabízeli a podařilo se mi to ustát. Je hezkej pocit mít něco neprodejnýho, ale všechno ostatní ti klidně střelím.“ Ještě poslední otázka z trochu jiného soudku: „Někde jsem četla, že tě jednou moc potěšila reakce hlídačky výstavy na tvé Mluviče. Jestli si dobře vzpomínám líbilo se jí to tolik, že chtěla přivést i syna a vnuky. Myslíš, že ta stará paní, pochopila ňákou myšlenku, nebo odhalila tvoje sdělení?“ „Je dost možný, že se jenom chytla na efektu tý věci. To se mi stalo i u tašky a kluka mlátícího hlavou do zdi, jak byl teď na Biennale 2 v Karlíně. Přišel za mnou jeden sekuriťák a říká: ‚To je nejlepší, vždycky tady večer jdu, mám ho v zorným poli, ale pokaždý se ho leknu.‘“ „Třeba to funguje jenom takhle blbě, že se ho jenom lekne. Ale to, že za tebou přijde a řekne, že je to nejlepší věc. Opravdu se mi potvrdilo, že je to pro mě větší pocta, než když to ocení odborná veřejnost. O ty lidi my jde nejvíc.“  Krištof Kintera, 1999 Repro: DIVUS & MAKUM „Stačí u těch věcí jenom jestli se líbí?“ „Mělo by to stačit. Lidi se pořád snažej tomu umění rozumět. Dennodenně slyšíš, když se o tom baví, ty lidi říkat, já tomu nerozumím. To vůbec není důležitý. Proč bys tomu měl rozumět? Důležitý je jestli to na tebe ňák působí, nepůsobí. Tam není ani čemu kolikrát rozumět, jde jenom o ty pocity. Mně přijde zbytečný, že se tím lidi šprajcujou a vytvářej si bloky. Oni ale taky nerozuměj svým pocitům, proč se jim líbí tahle holka, nebo chutná víc tahle pizza. Tomu taky nerozuměj a tak by mělo fungovat i to umění, že se ti prostě líbí a nemusíš ani umět vysvětlit proč.“ Iva Tattermuschová Krištof Kintera se narodil v Praze v roce 1973. V letech 1992 – 1996 a 1997 – 1999 studoval pražskou AVU. |
stred.org.
Šéfredaktor: Marek Škorvaga. Zástupce šéfredaktora: Tomáš Kavka. Technický redaktor: Jan Vršovský.
Redakce: Ondřej Daniel, Lucie Procházková, Lukáš Vlček, Dominik Hrodek, Vítězslav Sommer, Hanna Zimmerhaklová, Jan Očenášek.