Literárnívýtvarná příloha

Dejvickej Běs

Běs je strašidlo. Myslím,že předstupeň Běsu je poděs. Pamatujeme si to všichni z dětství-ten kluk (holka) je poděs-běs. Na rozdíl od poděsu je Běs čistě noční strašidlo. V některých případech se může vyskytovat i za světla, pokud je ztlumeno na přítmí nedráždící rohovku, kterou má Běs citlivou. Z toho důvodu, žádný jiný jsem nepozoroval, se Běs nejlépe cítí v hospodách, ale ne v ledajakých! Běs je konzervativní, ostatně jako většina strašidel. Hospoda proto musí splňovat určitá kritéria. Velmi určitá. Pípu zásadně ze zinku, vysoký nikotinový strop, matná okna, záclony stejné barvy jako strop, dřevěné židle s odřeným lakem, stejně tak i stoly, bez ubrusů, masivní lité popelníky naplněné vajgly až po okraj, obsluhu bez servítků, výčepní desítku zoufale se snažící dohnat rysku s nápisem O,5 Sahm nejméně o dva centimetry, záchod se žlabem a s centimetrem vody na hnědých dlaždičkách.

Běs je vzdělané strašidlo. Má rád figurální umění, nejlépe akt ženy v zašlé paspartě v tichém rohu hospody. V televizi se kouká jen na hokej a na fotbal, v ostatních případech ho ruší. Okem je neviditelný, sedává vedle návštěvníků, štamgastů i náhodných hostů, kteří se zdrží více než na jedno pivo. Když obsluha píše osmou čárku na lístek, Běs si poposedává čím dál tím blíže toho, kterého má ten večer v oblibě. Nakonec ho posedne úplně, pevně se mu posadí za krk a našeptává, co ho napadne. Už nemluví tiše.

Nejradši má Leoše, studenta práv. Leoš je z Dejvic, rád chodí do nádražní restaurace. Tam je Běs nejstrašnější. Nikdy nevíte co vám našeptá. Ten dejvický je taky ze všech Běsů nejstarší, pamětníci ho začali pociťovat začátkem sedumdesátejch let. Leoše posedá běs obvykle kolem osmýho piva. Začne běsnit, zpívat magické písně do noci, huhlá a zbrunátní mu nos. Vladimíra, občasného spolustolovníka Leoše, Běs neposedne nikdy. Vladimír od sedmého piva pije vodku, tou Běsa sráží. Na kolena.

Vladimír Lejtnar