Člověk a jeho vášně

Člověk, který probouzel vášně

Mezi kontroverzí a módou. Sigmund Freud stopadesátiletý

Sigmund Freud

Foto: archiv

Slovo „psychoanalýza“ použil Sigmund Freud poprvé nejspíš roku 1896 v souvislosti s úspěšnou léčbou jisté Berthy Pappenheimové. Měl tím na mysli svého učitele Josefa Breuera a jeho „subtilní badatelskou metodu“, při níž nechal pacientku prostě mluvit, a tím nechal odkrýt traumata, která se skrývala za jejími potížemi. Šlo o to, že Pappenheimová byla náhle s to pojmenovat věci, které prožívala nevědomky jako zranění a příkoří, pociťovala vůči nim odpor nebo je vnímala jako agresi – jen to díky svému „dobrému vychování“ vlastně jaksi cítit „nemohla“, ani nevěděla, že to jsou ve skutečnosti její vlastní „vášně“. „Léčba mluvením“, jak se psychoanalýze někdy říká, vděčí však za vznik Sigmundu Freudovi. Hodil by se ale i název „léčba nasloucháním“, role toho, kdo naslouchá a jak naslouchá se stane přinejmenším stejně důležitá.

Psychoanalýzu nešlo „vymyslet“ jako Edison vymyslel žárovku či Kolumbus objevil Ameriku, bylo potřeba na to člověka dostatečně citlivého a ochotného naslouchat, přijmout slyšené a adekvátně na to reagovat. A takovým člověkem byl Freud.

Pamětní deska na rodném domě Sigmunda Freuda v Příboře

Foto: archiv

Narodil se 6.5.1856 v Příboře, jeho otci Jákobovi bylo v době jeho narození čtyřicet let a byl obchodník, jeho matce Amálii dvacet. Ve třech letech rodina odchází kvůli obživě do Vídně, kde Freud prožije většinu svého života – až ve svých 82 letech jen nucen utéci před nacisty do Londýna. Studuje na lékařské fakultě Vídeňské univerzity, pak přestupuje na fyziologický institut téže univerzity. Studium zakončí roku 1881 jako doktor medicíny. Roku 1882 nastupuje do Vídeňské všeobecné nemocnice. Krátce poté začíná pokusy s kokainem, léčí tak svého přítele závislého na morfiu, léčba se nezdaří, o čemž ovšem nikdo kromě Freuda neví (je to známo na základě soukromé korespondence). Kokain zkouší rovněž sám na sobě. Je to jakoby předobraz toho, co za několik let provede u psychoanalýzy: lékař už nebude pozorujícím a klasifikujícím, ale v zásadě nezúčastněným subjektem vědy, stane se účastníkem procesu terapie, aktérem ve hře „léčby“.

Do těchto let spadají rovněž dvě setkání pro Freuda a jeho poznání důležitá: s profesor Jeanem-Marie Charcotem, jemuž se říká „Napoleon hysteriků“ v Pařížské nemocnici Salpetriére. Ten Freuda zaškolí v hypnóze a sugesci. A ještě před ním s již zmiňovaným Josefem Breuerem a zásadním „případem Anny O.“, tedy Berthy Pappenheimové. Roku 1885 je habilitován a stává se soukromým docentem neuropatologie na Vídeňské univerzitě. Rok poté se žení s Marthou Bernaysovou. Jeho osobní život se tak stane jaksi „vyřešen“ – z hlediska společnosti dozrává do plnohodnotné dospělosti, přesto ale teprve návrat do dětství skrz svoje traumata Freuda přivede k životnímu objevu. Jedna z historek k tomu se vážících je z roku 1895, kdy mu zemřel otec a on z ničehož nic u hřbitovní zdi omdlí, v tom si uvědomí, že nic není „vyřešeno“, že závěry, k nimž došel při léčbě hysterických pacientek a pacientů se týkají i jeho, pohled objektivního vědce se obrací na sebe sama.

Freud tak „objevil“ nový jazyk a novou metodu, musel to však sladit s dvojím nárokem: nárokem současné pozitivistické vědy, jejíž postuláty sám vyznával, a zároveň se specifičností své metody, která byla s jazykem této vědy ne docela slučitelná, což se ukázalo zejména v budoucnu.

To, co je tak odlišné od „pozitivní“ a „objektivní“ vědy, je metoda a praxe, která je zásadně jiná a v níž možná tkví i přitažlivost psychoanalýzy pro jiné disciplíny, mnohdy pravda dost pochybná, zejména pokud jde o nejrůznější teorie (literární, filmové, kulturní).

Sigmund Freud 1856-1939: Život - sen

Repro: Městská knihovna v Praze

Psychoanalýza se vždy od svého vzniku pohybovala na dvou rovinách: teoretické, kdy vytvářela modely a hypotézy, a praktické – klinické, kdy je přítomen pacient a analytik, který si těmito modely pomáhá při pohledu na svůj případ. A zde je hlavní rozpor: zatímco teorie je vždy schematická, vždy je na ní něco tak trochu „špatně“, v nesouladu s tím, jaký je případ toho konkrétního „pacienta“.

Jádro psychoanalýzy a jádro Fredova objevu by bylo možné najít v tom, co Freud nazval přenosem. Analytik vlastně bere v potaz, že vztah, který se utváří během sezení mezi ním a jeho pacientem, je do značné míry projekcí dřívějších citových vazeb, které pacient prožil a měly rozhodující význam pro formování jeho osobnosti, jeho schopnosti „vztahů“ k lidem a k sobě. Jsou to jakési vzorce, podle nichž ten který člověk často nevědomky jedná, a tím nemůže být nikdy „objektivní“, nikdy se nezachová tak docela na sto procent adekvátně novým situacím, se kterými se v životě setkává, ani k lidem: vždy pro něj bude někdo tak trochu otec, jeho reakce na určité situace budou vždy tak trochu reakcemi, které se naučil ve velmi raném věku, o čemž samozřejmě nemůže mít „vědění“. Míra danosti těchto vzorců je však individuálně odlišná. A stejně tak je tomu i ve vztahu k analytikovi, ten je tu k tomu, aby s tímto vědomím naslouchal pacientovi a „jeho projekcím“.

To samozřejmě neznamená, že by teorie „nefungovala“, záleží ale právě jen na analytikovi – na jeho osobnosti, schopnosti vcítit se a v jistém smyslu i „zapomenou“ teorii, aby byl otevřen tomu, co slyší od svého protějšku.

To je tedy smyslem psychoanalýzy – cesta od vědy, která měla vyčerpat svoji oblast poznání, k metodě, která sama sebou podává důkaz o tom, že je nevyčerpatelná a její smysl je v této neustálé otevřenosti novému.

Už nejde o vědu a teorii. Jde o konkrétního člověka, který bude svobodný v možnosti realizovat své vztahy, svůj život a sexualitu, přijmout sebe a tím i „realitu“ světa a lidí. Svoboda ovšem neznamená nějakou absolutní nebo metafyzickou svobodu, ale právě jen to, co je každému dáno jako svoboda.

Sigmund Freud v roce 1907

Foto: archiv

Podíváme-li se však na psychoanalytickou „praxi“, narazíme tu na protimluv: ačkoliv psychoanalýza je „všelidská“, otevřená všemu a z principu neelitářská disciplína, ve skutečnosti je naproti tomu vysoce elitní, náročná a vlastně oproti „běžným“ terapeutickým metodám podivná, až ezoterní.

Je zdlouhavá, pro dnešní životní styl úplně nevyhovující – „pravá“ psychoanalýza začíná od tří sezení týdně výš (za Freuda se chodilo i šestkrát do týdne) a je drahá, takže si ji běžný člověk nemůže dovolit, pojišťovna ji nejspíš neuznala za léčebnou metodu, a proto ji nehradí. Stát se psychoanalytikem klade na člověka značné nároky. Teprve po regulérním studiu medicíny či psychologie musí po několik let absolvovat „sezení“ a sám podstoupit tréninkovou terapii. Je to záležitost na dlouhá léta a ne každému se to nejspíš podaří, resp. Ne asi každý se cítí na to být tím analytikem, „praktikujícím“.

V Čechách byla psychoanalýza po dlouhá léta v „undergroundu“ a byla záležitostí jen několika málo lidí, kteří s sebou nesli její metodu,, která se nelze naučit z učebnic.

Na otázku, proč se této „vědě“ neustále tak „vášnivě“ mnozí oddávají, asi nemá moc smysl hledat odpověď, protože by nejspíš pokaždé zněla jinak a v tom tkví její vlastní význam.

Jan Šindelka

Doporučujeme:
http://www.ipa.org.uk
http://www.apsa.org
http://www.iapsa.cz
http://www.freudfile.org