KulturaSpolečnost

Čechy kacířské…

Filozofie českých dějin traktovaná Tomášem Garrigue Masarykem a spočívající v přesvědčení, že český národ je bytostně, niterně protestantský zůstává i zásluhou vulgarizovaného přenosu do podmínek socialistického uspořádání, zejména prostřednictvím Zdeňka Nejedlého, hluboce vryta ve vědomí mnoha občanů dnešní České republiky. Ovšem představu Čechů jako synů Husových a Žižkových vtipně ironizoval už v prvních letech existence samostatného Československa Ferdinand Peroutka. Romantickou představu mnoha svých krajanů o spřízněnosti s Žižkovými voji uzemnil poukazem na „senzační skutečnost“, že uvedení jsou potomky loajálních poddaných císaře Františka Josefa I.

První roky nového státu skutečně provázel jakýsi „proprotestantský“ aktivismus, který měl však více než náboženské, nacionální konotace. Ne náhodou se heslo „Los von Rom“ stalo jedním z prvků národní sebeidentifikace. Rakousko-uherské spojení trůnu a oltáře totiž vyvolávalo útoky rovněž proti tomu oltáři a ten byl zkrátka římskokatolický. Útěk (v prvních poválečných letech dokonce přímo úprk) od oltáře byl jedním z průvodních jevů složitého procesu poválečné konsolidace a nebyl pouze českým specifikem. V českém prostředí byl však kromě rapidního nárůstu přiznaných ateistů provázen také vznikem nové církevní organizace dovolávající se už ve svém názvu přímo odkazu Jana Husa. V pobělohorské době zůstaly zachovány zbytky reformovaných věřících. Šlo však o izolované skupinky zejména na hranicích se Slezskem. Samotné Slezsko (vyjma už v roce 1635 ztracené Lužice) tak zůstalo jedinou zemí České koruny, kde tvořili nekatolíci významnou část obyvatelstva. Jejich pozice byla umocněna po iniciativě švédského krále Karla XII., který v roce 1707 v Altranstädtu garantoval slezským protestantům v omezené míře možnost svobodného vyznání. Po ztrátě Slezska počátkem 40. let 18.století však tato „milost“ zůstala zachována pouze pro Těšínské Slezsko (pozůstatkem jsou dodnes samostatně působící místní církve s přídomkem „augsburského vyznání“). Pruský interes a pozdější zábor Slezska však umožnil působení tzv. predikantů, kteří přinášeli zejména do pohraničních oblastí své knihy a nabourávali tak představu českých zemí jako pevnosti katolického pravověří. Toto působení také znamenalo přitvrzení restriktivních opatření vůči nekatolíkům už za vlády Karla VI a jeho dcery Marie Terezie.

Vydání tzv. tolerančního patentu v roce 1781 císařem Josefem II. ukázalo, že souvislejší skupinky reformovaných přetrvali zvláště v Orlických horách, na Hradecku, Litomyšlsku, Vysokomýtsku a na Vysočině, na Moravě pak především na Valašsku nebo Horňácku. Je zjevné, že šlo především o horské, těžko přístupné a izolované oblasti. Církve však museli budovat vše, co nesouviselo přímo s vírou, od začátku. Do jednotlivých sborů museli přicházet jejich duchovní správci, se kterými si mnohdy členové sboru nerozuměli a to nejen věroučně, ale i jazykově, musely být zajištěny modlitebny a to mnohdy vyvolávalo velmi zjitřené reakce katolického okolí. Jakkoli byl toleranční patent významným krokem ke spravedlivějšímu přístupu k nekatolíkům (josefinské reformy znamenaly výrazný posun také v emancipaci obyvatelstva židovského), úplné zrovnoprávnění z hlediska podmínek státu pro jednotlivá vyznání znamenal až konec konkordátu mezi habsburskou monarchií a Svatým stolcem a vydání tzv.protestantského patentu v roce 1861.

Církve tak musely vybudovat vlastní infrastrukturu (zejména kostely), proto snad opticky působí evangelické církve jaksi moderněji než církev katolická uzavřená v tradici barokních, či dokonce gotických kostelů.

Jan Očenášek