Literárnívýtvarná příloha

Bylo nebylo

(šovinistická pohádka)

A teď vám, milé děti, povím pěknou pohádku o vašich maminkách. Bylo nebylo, Francie, polovina šestnáctého století. Na pozemku starého zchudlého rodu d’Ebille žije dráteník Jacques Ubojacques s ženou a sedmi dětmi. Jak už jeho jméno napovídá, není na tom taky zrovna nejlíp. Prakticky nemá co jíst a jeho děti už vůbec ne. Tíživou situaci se rozhoduje řešit radikálně: Pošle svou ženu, aby na ně na všechny vydělávala na zámku barona d’Ebille. Zakrátko přijde z rozpadajícího se zámku skvělá zpráva: Žena se osvědčila, pošlete dceru. (Dcera se brzy také osvědčila.)

A tak je brzy u Ubojacquesů veliká sláva: Žena se sice už nikdy nevrátila a dcera nepřinesla domů jediný frank, zato se ale Jacques stal dědečkem! Oba chudé rody se navždy spojily. A od té doby, když je někdo debil, je taky ubožák.

Bylo nebylo

(misantropická pohádka)

A teď vám, milé děti, povím pěknou pohádku o tom, jaký může váš tatínek být taky idiot. Kdysi – a bylo to shodou okolností opět v mé oblíbené Francii – žil byl potulný hrnčíř Antoine se ženou a tentokrát třeba jedenácti dětmi. Co se hmotného zabezpečení týče, byl na tom přibližně stejně blbě jako Jacques z předchozí pohádky. Navíc, k dovršení všeho neštěstí, všechny děti byly holky. Totiž: Antoine potřeboval nejméně dva syny, aby se alespoň jeden dožil dospělosti a mohl převzít rodinnou maringotku. Celé noci, celé týdny, celá léta se nebohý Antoine modlil za syna! Až jednou, jednou přiletěl po jedenácti vránách do maringotky čáp...

A dokonce hned dvakrát! (Nebo dva čápi jednou.) První chlapec okolo sebe roztomile kopal nožičkama, křičel jako pavián a vůbec se měl čile k světu, když tu, snad aby učinil zadost statistikám, zemřel. Antoine se dal do usedavého, srdcervoucího pláče, marně ho žena utěšovala, že syn stejně nebyl jeho. Nakonec se zdrcený Antoine sebral, sebral zbytky duševních sil, sebral synáčka a pochoval ho pod nejbližší olší.

Z dlouhodobého hlediska však nic nebylo ztraceno, v děloze byl ještě jeden synek. Když ten přišel na svět, radostně si zakřičel, maminka se dojetím rozplakala, tatínek zajódloval (bylo to v Alsasku), pejsek zaštěkal, prasátko zachrochtalo, sluníčko zasvítilo a celý kraj se zaradoval! Maminka vzala děťátko do náručí, pohladila ho po jemných vláskách a políbila na vrásčité čelíčko, tatínek se dojatě usmál od ucha k uchu a jemně vzal do dlaně synkovu ručičku. „Pochovej si ho,“ řekla maminka. A Antoine šel a pochoval ho pod nejbližší olší.

Bylo nebylo

(ateistická pohádka)

A teď se, milé děti, posuneme trochu na východ. Kdesi za Maginotovou linií bydlel mladý zvonař Rainer. Na rozdíl od dráteníka Jacquese a hrnčíře Antoina měl peněz dost, neboť za války prozíravě šetřil na reparace, které po něm pak nikdo nechtěl. Jediné, co mu scházelo ke štěstí, byla práce. Mohla za to opět válka, v níž hrana zvonila více než desetmiliónkrát, a všichni tedy nyní měli zvonů plné zuby. Rainer ale, milé děti, jak už tomu v pohádkách bývá, bez práce nemohl žít! A tak, stejně jako hrnčíř Antoine a stejně jako spousta jiných lidí, začal ve chvíli nejtěžší věřit v Boha. A Bůh ho vyslyšel.

„Dobrá,“ řekl, „chceš-li mermomocí pracovat, udělej mi obrovský zvon do nebeského chrámu, tak velký, že jeho zvonění bude z nebe slyšet až ve Svobodě nad Úpou. Ale běda ti: jestli ti zvon byť jen jednou jedinkrát zazvoní, než si pro něj přiletí moji andílci, zemřeš.“

„Ó díky, dobrotivý Bože,“ řekl šťastný Rainer a hned se dal do práce. Sekal, tesal, vyráběl šablonu, odléval formu, až nakonec odlil krásný velký zvon a pověsil ho do místní zvonice.

„To je ale krásný zvon, ten bude slyšet až v Janských Lázních,“ řekl dojatý Bůh. „Děkuji Ti, synu, a pánbůh ti to zaplať. Jenom nezapomeň, že zvon nesmí zazvonit, dokud si pro něj nepřiletí mí andílci, jinak zemřeš,“ řekl a odletěl, aniž zaplatil. A jak tak letěl, zvedl se vítr, zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Bylo nebylo

(blíže nespecifikovatelná pohádka)

Jak vidím, ještě jste neusnuly. Je to, milé děti, moje vina a já vám tady slibuji, že v následující pohádce už nikdo neumře:

Pykkä, dřevorubec z Lahti, se rozhodl spáchat sebevraždu. Při práci si vyhlédl krásný silný smrk, přinesl provaz a židli, no zkrátka klasické oběšení. (Ve Skandinávii je dlouhodobě nejvyšší sebevražednost v Evropě, pro oběšence tam však panují dost spartánské podmínky, neboť tam téměř vůbec nerostou listnaté stromy.) Už už se houpal, krček se už už stahoval, vaz už už praskal, avšak v pohádkách se milé děti, neumírá! Dříve než ten vaz praskl, praskla větev. Pykkä si otřel zpocené čelo, možná si i oddychl, kdo ví, od něj už se to nedozvíme, protože mu padající větev zlomila vaz. Sliby chyby, vy smradi!

4x Jiří Endler