Literárnívýtvarná příloha

Rozhovor s Borisem Jirků

„Nosnými sloupy naší školy jsou ateliéry a jejich vedoucí, především o ně se opírá můj program,“ říká s úsměvem výtvarník a rektor VŠUP v Praze Boris Jirků. Sešli jsme se v jeho rektorské pracovně, ale záhy mne odvedl do kreslírny, kde musel ještě konzultovat se studenty jejich kresby aktů. Obešel každý stojan a kresby s úsměvem ohodnotil či poradil, jak je příště vylepšit. Pak jsme si k rozhovoru sedli do jeho letité pracovničky vedle ateliéru. V zajetí obrazů, kreseb a knih se odvíjel náš rozhovor o budoucím směřování pražské „Umprumky“ pod jeho vedením. V milém rozhovoru představil ambiciózní plány, které by měli měly vylepšit kvalitu studia a možností jednotlivých studentů a samozřejmě také finanční situaci školy.

• Dominik Hrodek: Máte toho hodně, když jsme se domlouvali na naší schůzce, říkal jste, že v pondělí budete na Moravě, v úterý zase někde jinde mimo Prahu, potom důležité zasedání… Představoval jste si takto funkci rektora? Jste výtvarník, máte vůbec ještě čas na vlastní tvorbu?

Boris Jirků

Foto: archiv

Boris Jirků: Bylo jasné, že půjde o zásadní změnu v mém životě, nicméně současná situace někdy vyžaduje, abych byl na pěti místech naráz. Což pochopitelně nejde. Ale priority jsou jasné: v první řadě škola a její problémy, teprve pak se můžu zamýšlet nad vlastní výtvarnou prací. Vím, že skončila doba, kdy jsem měl až 10 výstav ročně. Jenže nehodlám přestat malovat a vystavovat. Nejsem nějaká primadona, abych všechny nabídky odmítal. (Směje se) S některými lidmi mám prostě takové vztahy, že se na společnou výstavu doslova těším. Například s Kokoliou a Rittsteinem v Sydney a Washingtonu. Takové akce mně dodávají spoustu energie! Jde zkrátka o to ideálně si zorganizovat čas a vybrat si dobré spolupracovníky, kterým mohu věřit.

• Jak bude vypadat nové pracoviště v Ďáblicích?

Naše stará budova stojí 120 let, takže pokud jde v případě stavby nové budovy v pražských Ďáblicích o nejvýznamnější investiční akci od založení umělecko-průmyslové školy, je nutné vnímat novou budovu jako podobný závazek. Jsem přesvědčen, že to bude fantastická budova, v níž budou konečně všechny ateliéry pohromadě. Budovu projektoval architekt Pleskot a koncipoval ji, jak on říká, jako „levný prostor“. Pět bloků odrážejících pět kateder s maximální vnitřní prostorovou variabilitou.

Stavba nové budovy zároveň poskytuje možnost zamyslet se nad směřováním školy v dalších desetiletích. V naší budově na Palachově náměstí je technické vybavení často za hranicí životnosti. Proto nová budova poskytne jedinečnou možnost pro zásadní obnovu dílenského vybavení v souladu s evropskými standardy a promýšlení fungování školy v 21. století.

• Částečně jste na to odpověděl, ale jsou srovnatelné podmínky jaké mají vaši studenti s podmínkami, které se nabízejí studentům podobných škol v zahraničí?

Podle plotu - autoportrét, 2004

Foto: archiv

Myslím, že jsou srovnatelné. Na úrovni pedagogů a jejich vztahu ke studentům nemám pochyby. Vedoucí ateliérů se studentům hodně věnují určitě i proto, že jsme exkluzivní škola, která přijímá jen kolem šedesáti studentů ročně. Jiné školy mají hodně studentů a neexistuje tak individuální přístup. Po stáži v Paříži jedna naše studentka nešťastně vyprávěla, jak tvořila v obrovské tovární hale, kde byl přetlak dalších studentů. Ale k lisu se dostala jen na tři hodiny a to už za ní čekala fronta dalších zájemců. Všechno musela dělat takříkajíc „na honem“.

• Na uměleckých školách je dobré, že umění je vlastně internacionálním jazykem…

To máte pravdu, podobně je tomu u tance, u hudby… Víte, krásné je, že u umění je těžké něco ošidit. Ono se pozná, jestli tam něco je. Ten talent, čas, který se mu věnuje, píle a úsilí…

• Co chcete v následujících letech jako rektor změnit?

Nosnými sloupy naší školy jsou ateliéry a jejich vedoucí, především o ně se opírá můj základní program. Pokusím se všechny peníze a energii investovat do výuky a přenést moc na ateliéry. Jestli se povede, co zamýšlíme, rozdělím maximum finančních prostředků rovným dílem mezi ateliéry a katedry, které budou hospodařit samy. Nebude to jako dnes, kdy mají víceméně fixní částku na cesty za semestr, na rozvoj, na opravy…prostě jim to celé dám a oni ať se sami rozhodnou, co si s těmi penězi počnou. Jestli pojedou letos do Benátek, příští rok si koupí počítače a tak podobně. Chtěl bych taky motivovat pedagogy k hledání finančních zdrojů mimo školu, posílit povědomí o grantech a mezinárodních projektech. Tolik k financování. Velmi důležité je pro mě naplňování dlouhodobého záměru rozvoje školy a posílení její prestiže na evropské úrovni. Myslím, že máme co nabízet!

Ilustrace ke knize Gabriela Garcíi Marquéze Sto roků samoty, 1987

Foto: archiv

• Hezká idea. Tak tomu na vysokých školách kdysi dávno bývalo… Dojde ke značnému posílení pozice ateliérů. Ale zvládnou tuto moc a naložené povinnosti ty ateliéry?

Je to reálné a o ateliéry se nebojím. Myslím, že v nich máme schopné lidi. Jinak by tu ani nebyli. Věřím, že takový systém bude fungovat. Vždy je lepší dávat si vyšší cíle. Participujeme na mezinárodních projektech, máme spolupráci se zahraničními školami. Naše škola má plno možností a nemyslím si, že hasnou na kreativitě či chuti, ale spíše na nedostatku peněz, což bude také mým úkolem řešit.

• Bude se něco měnit v ateliéru skla?

O jednotlivých ateliérech bych se v této chvíli nerad bavil. Ale pokud jste zmínil ateliér skla, pak tvrdím, že Vladimír Kopecký je mimořádný výtvarník a ve svých letech velmi vitální. Navíc má velmi silné charisma, což byl také důvod, proč na škole působí.

Já v žádném případě nejsem zastáncem věku jako určujícího faktoru pro vedení ateliéru. Člověk je někdy mladý a někdy starý ve třiceti. Pokud má co nabídnout a lidi motivuje, kde jinde by měl být než na škole. Když získáme vynikající osobnost, tak nevidím důvod, proč by měl dotyčný odejít v šedesáti čtyřech letech.

• Jak to vypadá s vaší pobočkou ve Zlíně?

Tamní budova školy je nádherná, studenti i pedagogové tam mají skvělé podmínky, jenže takové „odříznutí“ je z dlouhodobé perspektivy doslova vražedné. Síla umělecko-průmyslové školy stojí na vzájemném ovlivňování a vstřebávání nejrůznějších vlivů. Ve Zlíně nám zbyly dva osamocené ateliéry, které je nutné převést co nejrychleji do Prahy. Musíme být prostě všichni spolu, i když je jasné, že právě zlínské ateliéry designu získají v Ďáblicích menší prostory, než mají ve Zlíně nyní. Je mi to líto, a dokonce dvakrát, protože jsem se ve Zlíně narodil. Bohužel musím být zrovna já hrobařem našeho zlínského pracoviště.

• Uměleckoprůmyslová škola je zde sto dvacet let, má nyní výročí. Co přežilo z jejích historických začátků?

Zátiší, serigrafie, 2005

Foto: archiv

Určitě duch školy. Naše škola se vždycky opírala o velmi silné autority. Učil tu Myslbek, Ženíšek, Plečnik, mezi studenty najdeme Čapka, Šímu, Zrzavého, Kaplického, Sutnara nebo Špálu, abych jmenoval jenom ty, kteří mě právě napadli. Nejdůležitějším úkolem uměleckoprůmyslové školy bylo „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování v uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních.“ A přestože se dnes škála úkolů podstatně rozšířila, stále se staví na propojení užitého a volného umění.

• Mluvíme zde o „škole uměleckoprůmyslové“ a už v názvu je umění a průmysl, jak tento vztah v současné době funguje a jak by se měl v budoucnosti rozvíjet? Mělo by jít o „užité umění“. Mají studenti možnost ověřit si svůj talent v praxi?

To je různé. Především je jasné, že žádná ucelená koncepce zatím neexistuje. V podstatě dosud záviselo na aktivitách jednotlivých ateliérů a především jejich vedoucích. Nezřídka to pak vypadá tak, že vedoucí ateliéru domlouvá s firmou, s níž sám spolupracuje, zda by daná firma nepřijala i jeho studenty a neumožnila jim realizovat jejich návrhy. Což je sice hezké, dokonce velmi potřebné gesto, jenže neřeší situaci celkově. Ten problém je totiž mnohem hlubší. Řada průmyslových odvětví zatím necítí potřebu věnovat se rozvoji a investovat do mladých a neotřelých lidí, což je v západní Evropě naprosto samozřejmé. My zde vychováváme extraligu, a proto máme co nabídnout.

• A co konkrétně?

Především kreativitu a čerstvý pohled. Nicméně je třeba hledat komplexní řešení tohoto vztahu, který už přesahuje pouze školní rozměr.

• Není zde problém v odlišném charakteru jednotlivých ateliérů. Větší možnosti jistě mají architekti a designéři než sochaři. Jsou ateliéry, které mají komerční potenciál větší a jsou ateliéry, které jsou finančně náročnější na materiály a naopak ten komerční potenciál mají menší. Nemůže to být problémem nejen ve vztahu k potenciálním sponzorům, ale také k samostatnému hospodaření s penězi, jak jste vysvětloval svou vizi na začátku našeho rozhovoru?

Jistě. Některé ateliéry jsou pro průmyslovou sférou velmi atraktivní, například ateliéry katedry grafiky, designu výrobků nebo oděvu a obuvi. Jiné ateliéry takové komerční využití nemají. Nicméně Vysoká škola umělecko-průmyslová stojí na propojení volného a užitého umění. A není proto možné věnovat se pouze atraktivním a průmyslově zajímavým odvětvím. Právě ve spolupůsobení je naše škola silná. Nechceme vrhat na pracovní trh hromady designérů, ale komplexně vzdělané výtvarníky a umělce, kteří si jsou vědomi platnosti a důležitosti ostatních, komerčně nevyužívaných disciplín.

• Máte kolem sebe spoustu studentů především jako pedagog. Působíte na jejich tvorbu, ale ovlivňují naopak také Vás studenti v tvorbě?

Sám velice rád se studenty spolupracuji a často mne dokonce velice ovlivňují. Například nikdy by mne nenapadlo dělat sítotisk, před tím, než ke mně přišel jeden student, který mi říkal, že sérigrafie je pro mě skvělá technika.

• Největším rivalem je pro VŠUP již tradičně pražská Akademie. Na Umprumce je vedle užitého umění věnován také značný prostor umění volnému. Jaké jsou základní rysy, kterými byste se chtěli odlišovat od AVU, vedle již řečeného?

VŠUP není Akademie. Naším cílem ani není vytvářet nějakou „druhou akademii“, přestože se domnívám, že řada pedagogů by klidně mohla na Akademii učit. A naopak. Akademie je na rozdíl od VŠUP spjata především s konkrétními jmény a studenti se hlásí k nějaké osobnosti, k nám se hlásí na obor. O některé je tradičně enormní zájem, přestože se pedagogové mění: tak je tomu například v ilustraci.

Vnitřní struktura vášní, 1996

Foto: archiv

• Občas mám dojem, že mezi studenty existuje deficit v komunikaci. Fungují zde studenti v kolektivu a dokáží pracovat v týmu?

Nemám pocit, že by studenti nekomunikovali. Právě naopak, dokáží být velmi aktivní a prezentovat velmi silně své názory. Už to nejsou revolucionáři jako my, ale dokáží se orientovat v současném světě s velkým přehledem.

• Co se ve způsobu výuky změnilo oproti Vašemu studiu?

Vystudoval jsem Akademii a naši profesoři nechtěli tehdy studenty učit, aby si náhodou nevychovali konkurenci. Tak to už je naštěstí pryč! Velmi výraznou změnu také představuje způsob sebeprezentace. My jsme malovali, ale tím to často i končilo. Dnešní studenti musí umět své dílo také prodat. Vlastní tvorba je dnes jen část uměleckého projevu. Bez účinného marketingu a prezentace by dnešní umělec nebyl schopen reagovat na proměnu doby. V tom vidím tu největší změnu, která se musí odrazit i ve výukových procesech. A abych nezapomněl, samozřejmě schopnost získávat finanční prostředky z grantových pobídek a využívat co nejkomplexněji nejrůznější zahraniční stáže, které byly v době, kdy jsem studoval já, téměř nemožné.

• Jak důležité je zvládnutí „výtvarného řemesla“, tedy kresby a malby apod.?

Považuji to za velmi důležité. Řemeslo je důležité, protože je to určitý druh poznání, a to poznání objektivní reality. Já ho musím nejprve poznat, abych si s ním mohl hrát. Když řemeslo umím, mohu si vybrat, jestli ho použiji nebo ne. Když ho neumím budu vždy diletantem, protože nemám možnost volby. A ta možnost volby je podle mého hrozně důležitá.

• Jsou důležité klauzurní úkoly, respektive jejich pevná zadání?

Považuji to za jistý způsob výzvy, kterou se zároveň představují také veřejnosti. A jak již bylo řečeno, klauzury jsou výzvou studentů potenciálním zájemcům o jejich práci a dílo. Chtěl bych z klauzur udělat ještě prestižnější záležitost a pomocí soukromého sektoru udělovat i ocenění za nejlepší úkoly. Zase zde máme větší možnosti prezentace školy, protože tyto výsledky budou publikovatelné a tudíž transparentní vůči veřejnosti.

• Snažil jste se a budete se snažit ovlivnit strukturu učebních plánů, aby se vyučovalo více kresby?

V žádném případě! Teď už nejsem jen vyučující kresby, nyní mám zodpovědnost za strukturu školy jako takovou. A proto tvrdím, že jakékoliv změny ve struktuře musí podléhat široké diskusi a konsensu akademické obce. Nehodlám upřednostňovat doprovodnou disciplínu jenom proto, že ji vyučuji. Záleží na vedoucím ateliéru, který určuje předměty, o nichž si myslí, že jsou pro studenty důležité. A především na něm záleží, jaké doprovodné disciplíny zvolí. Když jsem byl ještě hlavní profesí vyučující kresby, povedlo se mi, že si většina ateliérů napsala kresbu na šest semestrů, některé dokonce na osm či deset semestrů. V této chvíli necítím nutnost měnit něco na fungujícím systému.

• Dneska se hodně tlačí dopředu konceptuální tvorba, která už tolik s tradiční řemeslnou stránkou výtvarného umění nepracuje, nepřijde Vám to trochu jako škoda? Jak vidíte vy konceptuální tvorbu?

Řemeslo jsou vlastně bicí ve spodu, které vás vždy podrží i když nemáte zrovna revoluční nápad. Ve volném umění se dá vždycky říci, že jsem to tak chtěl. Někdo o sobě jen tak prohlásí, že je umělec a hodí třeba kámen do vody. Ale v mnoha našich disciplínách je to komplikovanější. Architekt, typograf nebo sklář musí něco umět! O materiálu, o technice, o dějinách… Koncept má na druhou stranu výhodu, že otvírá dveře zcela nečekaným směrem. Vždycky si vzpomenu příkladně na suprematismus nebo ruskou avantgardu…pro dobového pozorovatele blázniví malíři. Ale ovlivnili třeba typografii v celosvětovém dosahu!

Stále čekám, že přijde podobně zlomové období. Podobně to máte ve sportu, v hokeji… Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Mám rád předem dohodnutá pravidla, ale obdivuji, když se v těch pravidlech objeví pravé mistrovství. Nechci po hráčovi, aby zabil rozhodčího, ale aby dělal nečekané přihrávky. A stejně tak ve výtvarném umění.

• Výtvarné umění a sport, to mě nenapadlo…

Víte, teď jsem byl úplně uchvácen sjezdovým lyžováním. Nádhera! Byl jsem úplně u vytržení, když jsem to viděl na olympiádě. Taková dokonalost pohybů, materiálu, technologií… Od televizního přenosu, počítače, televize až po lyže. Koukám na ty lyžaře a jsem nadšen. Ta úspornost, vždyť prvních deset se vejde do desetiny vteřiny. To není žádný rozdíl! Neskutečné. Mým snem je zkusit si superběžky, na kterých ti závodníci lyžují. Mít je dobře namazané a vyzkoušet si tu olympijskou trať. Váží to pár deka, ploché hůlky. Po F1 netoužím, ale tohle… Pro mě je krajinou fascinace člověk. Jsem fascinován lidským tělem. Abstrakce je také abstrahování něčeho konkrétního a není pustopustá abstrakce, vždy jde o krystalizaci či třeba odhmotnění.

• S čím by se měl setkat student prvního ročníku studia na VŠUP?

Přestože většina studentů přichází velmi dobře technicky i výtvarně připravena, je nutné seznámit je v prvním ročníku se základními principy výuky, opírající se o samostatnost. Ateliérová výuka má konzultační podobu, záleží tedy především na zodpovědnosti v přístupu k úkolům. Také by měly být nastaveny základní komunikační kanály.

• Jak je pro Vás jako pro výtvarníka důležitá hra?

No, pochopitelně velmi. Hra je zásadní. Dříve jsem se snažil vždy přesáhnout sebe a vyjádřit nějaké poselství. Nyní jsem často dost šťastný, když si jen tak hraju a poselství se tam může dostat jen tak bokem. Ta hra je tvůrčí. Když příliš urputně tlačíte na pilu, nemusí se zadařit a dusíte se. Raději si pustím příjemnou hudbu a zlé nebo nesoustředěné ze mě doslova odteče. Vytržení z meditace vede také k tvůrčí činnosti. Občas vznikne něco nečekaného i pro mě. (směje se) Dávám dohromady své zkušenosti, znalosti a vědomí a přesto pořád zkouším, podobně jako alchymista vyráběl těžkou vodu. Ti také pořád a pořád destilovali a destilovali… Někde jsem četl, že kdyby se destilovalo deset milionkrát, tak by snad i ta těžká voda vznikla! Dělám těžkou vodu, ale hravě. (usmívá se)

• Je to tedy zdání, že tvoříte lehce?

S touto otázkou jsem se už setkal. Měl jsem zde v ateliéru Aleše Veselého, který se mě ptal, jak že dělám ty ilustrace… Já vytáhl šuplík, z něhož se vyvalily přípravné skici a kresby. On jen říkal: ‚No, tak tos mě zklamal. Já myslel, že jen tak štětcem ležérně děláš, ale ty se zatím připravuješ skicami. Tos mě zklamal, to jsi stejný jako my všichni…‘

Je pravda, že jsem umanutý, workholik a pracuji hodně, ale spousta věcí nemá právo, abych je zveřejnil.

Tvůrčí duch je nekonečný a nezáleží na tématu. Pořád lze najít nové polohy. To máte jako v písničkách. Jak je možné, že stále existují nové a nové melodie? Tvůrčí potenciál je nevyčerpatelný.