DIALOGGenius loci

BABI JAR, místo genocidy

Jedním z míst, kde se projevila zvůle totalitarismu nejotevřeněji je Babí Jar, místo bývalé lesní rokle za městskými hradbami Kyjeva. Zde bylo v rozpětí dvou let (1941-1943) v rámci plánu konečného řešení povražděno nebo pohřbeno na dvě stě tisíc lidí. Taková katastrofa již z místa smazat nešla, místo si žilo a žije svůj příběh i nadále.

Rokle Babi Jar před tragédií v roce 1941.

Foto: archiv

Vzorový masakr na předměstí

Babí jar, Babiččina rokle, místo vymletého koryta řeky nalezli nacisté jako vhodný prostor k největší masové exekuci dějin. Vraždění v jeho prostorách započalo několik dní po jejich dobití Kyjeva a vstupu do města (padl 19. září) – 29. září 1941. Dobyvatelé z Německa velmi dobře věděli co s Babi Jarem našli - strmou rokli, pamětníky popisovanou jako „majestátní, někde v horách, pokud jste stáli na jedné straně a zakřičeli, sotva by vás na druhém konci slyšeli“.

Takovýto ohromný prostor v průběhu týdne nacisté připravili a během dvou dnů konce září roku 1941 tu v součinnosti s ukrajinskými komandy povraždili více jak 34 tisíc místních židů,: „Židé se vysvlékli již před samotným svahem a zcela netušeně napochodovali do rokle, kde si museli lehnout hlavou k zemi, v takovéto pozici dostali smrtelnou ránu. Každá další skupinka ulehala v přesných pozicích na popravené předešlé. Vyvražďování probíhalo dva dny a mašinérie byla „tak dokonale“ zorganizována, že se dosáhlo efektu 3 usmrcených za minutu. Po čtyřdenním maratónu (ukončena hromadná židovská poprava byla až 3. října) pak, až do osvobození Kyjeva, rokle zůstávala hromadným pohřebištěm - po židech se v masových hrobech ocitli i další tisíce především ukrajinských civilistů, ruských zajatců i jiných nepohodlných - Babí Jar se stal největším masovým hrobem moderní historie.

Masový hrob Babi Jar 29. 9.-3. 10. 1941.

Foto: archiv

Pro německá vyhlazovací komanda se stal vzorovým k budování a uskutečňovány podobných zvěrstev v dalších nově dobytých oblastech. Hlavní architekt přírodního popraviště Friedrich Jeckeln byl postupně povoláván do oblastí, kde se „nepostupovalo s patřičnou rychlostí“, velitel komanda Paul Blobel byl alespoň povýšen. Babí Jar tak smutně začal žít svůj druhý život, naposledy „se stal inspirací“ pro srebrenické vraždění roku 1995.

Místo paměti

Svůj čin Němci přirozeně od počátku tajili, s blížící se rudou armádou počali místo hromadného hrobu systematicky čistit, oběti vyhrabávali a hromadně pálili. Místo a čin mělo přijít do úplného zapomnění. Ovšem to se nepodařilo, i když zájem na zveřejňování a zpřístupnění památníku neměl ani pozdější vládce nad oblastí – totalitní sovětský režim. Až příliš oblast evokovala podobně tragické místo – masové pohřebiště Bykivňa, které se nachází 14 kilometrů od Kyjeva, na levém břehu Dněpru. Zde „podobný úkaz, za použití podobných prostředků“ vytvářela ve 30. letech NKVD. Místo se tak dočkalo svého pomníku až roku 1976. do té doby uprostřed údolí vyrostla zastávka metra, okolí bylo opatřeno novou zástavbou.

Pomník statisícům zahynulých z doby SSSR, v místech rokle Babi Jar (stav srpen 2006).

Foto: Tomáš Kavka

Okolí samotné rokle dnes obklopují z jedné strany domy a obrovský hřbitov. V jižní části rokle je umístěn hlavní pomník z roku 1976 upomínající na vyvraždění sta tisíc obyvatel Kyjeva v ruském, ukrajinském a hebrejském jazyce. Na něm do popředí vystupují jednotlivé postavy symbolizující veškeré trpící kyjevské obyvatelstvo. Jedná se o hrdé dělníky a vojáky, bědující starce a ženy. Tito všichni společně nesou postavu dítěte.

V prostranství následují další, postupně po návratu demokracie přistavované pomníky. Při vchodu do parku z jižní strany uvidíme pomník milionům Ukrajinců deportovaných za druhé světové války ze země – symbolicky památník znázorňuje mladá umdlévající dívenka s květinou růže. Menší prostor uprostřed babijarského jižního parku je vyhrazen památníku židovskému, krychli s anglickým, hebrejským a ukrajinským textem připomínajícím osudných pět dnů systematického vyvražďování - ten mohl vzniknout až v roce 1991. Celý jižní prostor lemuje trnový kříž. Na druhé, severní straně hlavního památníku, přes ulici při východu z metra stanice Dorogožiči je pomník všem zamordovaným dětem. Jeho vznik se datuje do roku 2001 a má podobu dětských hraček mdlého výrazu.

a zabitým Ukrajincům v bývalé rokli Babi Jar (stav srpen 2006).

Foto: Tomáš Kavka

Díky přibývajícím pomníkům a udržované zeleni se tak místo v posledních letech dostává konečně do širšího povědomí. To mohlo ovšem až s uvolňujícím se režimem a díky proměně prostředků, kterými se uplatňuje moc. Neovládá- li se lid pomocí vražd a násilí, může se historie místa činu začít zpřístupňovat. Během sovětské poststalinské (a konkrétně kvůli Ukrajině i postchruščovské) éry o jeho významu mohla mluvit umělecká díla, zatímco samotné místo bylo zanedbáno. Díky oslavné poezii Jevgenije Jevtušenka z počátku šedesátých let a Šostakovičově 13. symfonii nazvané prozaicky Babi Jar (1966) se tak alespoň pojem dostal do užšího povědomí - jako místo tragédie statisíce Sovětů. Takovýto pohled odráží i pojetí prvního - sovětského pomníku. Pomník všem vyvezeným Ukrajincům z 90. let odkazuje na národní hrdost, kterou dosáhla Ukrajina až s nabitím nezávislosti. S uznáním národnostního principu a uznáním existence specificky židovské genocidy je spojen památník židovský. Náhoda není, že byl zřízen z prostředků židovských obcí celého světa. Důstojným památníkem lidskosti všeobecně je památník dětský. Asi není náhodou, že vzniká jako poslední.

Pomník všem umučeným dětem před zastávkou Dorogožiči.

Foto: Tomáš Kavka

Celý komplex je dnes klidným parkem, místem odpočinku, nijak se nevyznačuje megalomanstvím sovětských hrdinských monumentů. V současné podobě nelze o jeho propagandistickém zneužití hovořit. Člověk si tu připomíná událou tragédii klidem. Jedná se o místo v městském teritoriu se vzácnou přírodní scenérií - v proláklině je skvělé místo se ztratit, sednout si a tak i relaxovat. Paradoxně, místo opět těží ze svého reliéfu – ovšem rozhodně lépe než - li v minulosti, kterou tolik ovlivnilo.

Jižní část rokliny ve směru od zastávky metra Dorogožiči. V popředí symbolický kříž, v pozadí sovětský pomník.

Foto: Tomáš Kavka

Tomáš Kavka