Radikalismus

„Ať žije svoboda“

Zamyšlení nad aktuálním radikalismem politického a lingvistického ražení v Německu od Tobiase Kortera

Když se u nás v Německu zamyslíme na téma radikalismus, napadne člověka jako první něco z následujícího tématického okruhu:

Útokem na Polsko ve 4:45 dne 1. září 1939 začala 2. světová válka. To se událo před 70 lety. Bohužel se však zdá, že je téma pravicového radikalismu stále živé (v SRN úřady v roce 1975 nahradily pojem „radikalismus“ termínem „extremismus“, který označuje krajní pozici ve vztahu k předpokládanému středu politického spektra, vyznačuje se odmítáním demokratického ústavního státu a hlásá připravenost k násilí). Teprve nedávno se v týdeníku DIE ZEIT objevil článek „Unter Schwarzen“[1] (Mezi černými), ve kterém jsme se mohli dočíst o nebělošském volebním pomocníkovi durynské CDU[2] jménem Zeca Schall. Původně měl tento z Angoly pocházející zmocněnec pro integraci v rámci CDU přinést straně díky své barvě kůže lepší image. Ovšem poté, co byl neustále veselým dojmem působící Zeca Schall před volbami ohrožován NPD – mj. „Gute Heimreise, Zeca Schall“ (Šťastnou cestu, Zecu Schalle), „CDU-Quotenneger Zeca Schall“ und „Thüringen muß deutsch bleiben.“ (Durynsko musí zůstat německé)[3] – a mediální zájem o tuto extrémně pravicovou stranu opět přesáhl únosné meze, se mnozí obávali, že by se z toho mohl stát komplikovaný případ. Na jedné straně by CDU ráda demonstrovala solidaritu s obětí, podala proto na NPD trestní oznámení a spustila na svých webových stránkách fórum na podporu napadaného straníka. Na druhé straně by v té době (ještě) vládnoucí strana toto téma zřejmě ráda dále na veřejnosti nemedializovala. Má totiž jiné starosti. Jestli bude podán nový návrh na nové řízení o zákazu NPD, o tom se nyní CDU bavit nechce. Ani poté ne, co vešlo ve známost, že extrémně pravicová NPD krátce nato rozšiřovala antischallovské plakáty. Těsně před volbami prý mají mnoho práce, zaznělo lapidárně z CDU. Avšak i doba před volebním bojem se zřejmě pro boj proti pravicovému extremismu nehodí, neboť návrhy programu proti pravicovému extremismu odmítla durynská CDU před několika měsíci již jednou. Snad tedy CDU nezaspí ani po volbách a zavede řízení o zákazu NPD. Ne že se jednoho dne opět dočteme: "Und wieder schläft das deutsche Volk in seinem stumpfen, blöden Schlaf weiter und gibt diesen faschistischen Verbrechern Mut und Gelegenheit, weiterzutöten -, und diese tun es." (A zase jednou spí německý národ svým apatickým, blbým spánkem a dodává tak těmto fašistickým zločincům odvahu a možnost dále vraždit – a ti tak činí).[4]

Po zhroucení „Třetí říše“ v květnu 1945 se záhy vytvořily nové politické strany. Vedle těch demokratických též NPD (sloučením Deutsche Reichspartei a jiných pravicových stran), dnes nejsilnější extrémně pravicová strana v Německu. Pro vstup do německého parlamentu je nutné dosáhnout 5% hlasů, nebo získat tři přímé mandáty, což souvisí s negativními zkušenostmi s příliš velkým počtem malých stran v parlamentu v dobách Výmarské republiky. Proto nejsou – na rozdíl od francouzské Front National a rakouské BZÖ – ve spolkovém sněmu zastoupeny žádné extrémně pravicové strany. Je tomu tak „pouze“ ve dvou sněmech zemských. Spolkový úřad na ochranu ústavy odhaduje počet pravicových extrémistů v Německu na 31 tisíc. V Německu neexistuje žádné jednotné extrémně pravicové hnutí, neboť pravicový extremismus není ideologicky homogenní. Avšak existuje celá řada pravicových stran a organizací, stejně jako řada tzv. „Kameradschaften“. Především NPD využívá cédéčka, která rozdává na školách, aby tak šířila extrémně pravicové názory mezi mládeží.

Na německé pravicové scéně se diskutuje o spolupráci s islamisty. Obě hnutí jsou totiž zaměřena antisemitsky a protiamericky. A tak je v extrémně pravicových časopisech citován iránský prezident Ahmadínežád, který je znám svými antisemitskými postoji. V této souvislosti mě napadá další citát z druhého letáku skupiny Weiße Rose: "Man kann sich mit dem Nationalsozialismus geistig nicht auseinandersetzen, weil er ungeistig ist." (Není možné se duševně zaobírat nacionálním socialismem, protože postrádá jakoukoli duchovnost).

Na druhou stranu jsou nyní Němci o této tématice poučeni více, než kdykoli v dějinách. Celá města organizují demonstrace, na kterých se scházejí tisíce sympatizantů, aby demonstrovali proti xenofobii. Je aplaudováno filmům, nyní např. „Hanebným parchantům“, ve kterých jsou popravováni nácci, a ze všech stran se bije na poplach, když někde nějaká extrémně pravicová strana dostane více než 2% hlasů. Nejde přitom o konkrétní počet extrémistů. Německému národu je jasné, že je stále znovu a znovu nutné stavět se proti extremismu. Jak jednou řekl nedávno zesnulý Edward Kennedy: „V politice je to jako v matematice: vše, co není úplně správně, je špatně.“

Avšak radikalismus nenajdeme v Německu pouze v politice. Jak jsem již zmínil na začátku, přemýšlel jsem i nad lingvistickým radikalismem v Německu. Ten je často – protože není tak nebezpečný – opomíjen. Spíše nás otravuje.. Tak např. kniha Die Bibel in gerechter Sprache (Bible ve spravedlivém jazyce) zohledňuje jazykovou korektnost v genderovém smyslu. Je něco takové potřeba? Není jedno, zda je Bůh žena nebo muž? Jde přece o činy, určitým způsobem o životní moudrosti, o poselství zachování míru, nebo ne?! Feministická lingvistika sama sebe vidí jako tu část lingvistiky, která analyzuje a hodnotí na jedné straně jazyk samotný, na straně druhé jazykové chování jednotlivců. To vše z feministického úhlu pohledu. V jednom se feministická lingvistika od té obvyklé liší: Samu sebe označuje jako intervenující vědu – tedy nejen jako vědu, nýbrž jako součást politicko-sociálního hnutí. Jinak řečeno: Feministická lingvistika jazyk nejen popisuje, nýbrž jej pomocí sociologických a politických kritérií i kritizuje. Hlavní kritika feministické lingvistiky vůči němčině směřuje proti používání generického maskulina. Feministické autorky zformulovaly na začátku 80. let „Směrnice pro nesexistické užívání jazyka“, které byly distribuovány na vzdělávacích a podobných institucích. V nich se mj. určovalo, že gramatický rod (genus) označující osoby má být formulován podle pohlaví zmíněné osoby (sexus), že ženy mají být tam, kde se vyskytují, jmenovány explicitně a na prvním místě a že koncovky ženského rodu mají být tvořeny i tam, kde to vede ke vzniku nových slov. Na tomto případě můžeme vidět, že vývoj posledních dvaceti let dává za pravdu francouzskému spisovateli, dobrodruhovi a politikovi André Malrauxovi. Ten tvrdil, že „V gramatice je to někdy stejné jako v politice: z chyby, kterou dělá každý, se nakonec stane pravidlo.“[5] Vždyť jaké je dnes běžné označení funkce Angely Merkelové? Je spolková kancléřka!

Tobias Korter

z němčiny přeložil Lukáš Vlček

[1] Napsal Khuê Pham, DIE ZEIT, 27.08.2009, č. 36.

[2] Jelikož je černá stranickou barvou (konzervativní) CDU, vznikla tak v nadpisu trefná slovní hříčka.

[3] www.npd.de , 11.08. 2009, Zeit zu gehen

[4] Citát z druhého letáku skupiny Weiβe Rose (Bílá růže). Weiße Rose byl název odbojové skupiny v Mnichově v době nacionálního socialismu. Jejími členy byly mj. sourozenci Schollovi.

[5] Vlastně by mělo správně znít: „V politice je to někdy stejné jako v gramatice: z chyby, kterou dělá každý, se nakonec stane pravidlo.“