Literárnívýtvarná příloha

Andersen v Deutsches Theater u nás v Praze

Hans Kristian Andersen má letos velmi kulaté výročí narození. Kdo mu tedy letos nevěnuje úlitbu, není kulturní veřejnost, což sice není velký trest. Co však s těmi, co se k oslavě jeho výročí připojili a jsou jím nadšeni, protože si od něho něco přečetli. Jen ať jsou sami se svým nadšení, tak káže krutá doba! Nestalo se přece nic světoborného; Andersen žije. Jistě bude žít i v tři sta letech (nar. 2.4. 1805), toho se však já již nedožiji. Jsem tedy vděčen za to, že jsem zažil letošní výročí a slavím recenzí na divadelní představení, bez kterého by pro mě byl Andersen polomrtvý.

Ekologický a popkulturní odkaz?

Repro: Štěpánka Bláhovcová

V bývalém Deutsches Theater dnešní Státní opeře Praha se 8.11. odehrála koláž z nejen Andersenových pohádek Moje Sněhová královna režiséra Franka Castorpa a berlínského divadla Voklsbühne am Rosa-Luxembourg-Platz. Už první dojem ze scény dává tušit, že se to vše odehraje v nějaké současné špíně. Je tam jakýsi obývací pokoj, nízký stůl postel s matracemi sedí tam starší muž v sametovém župánku a na nohou má dámské pantofle s kramflíčky. Je tam jakási kuchyně s pračkou, dveře na záchod a shody vedoucí nahoru ven. Mezi matrace postele co chvíli někdo zapadne a zmizí. Zřejmě do pohádkového světa pod postelí. Po tomto bytě pobíhá dívka v krátké sukni a lodičkách na velmi vysokých podpatcích, vše v křiklavých barvách, něco mezi vzrušující nevinnou holčičkou a kurvičkou. Využívá se jen předscéna a jevištní konstrukce sahá asi do poloviny výšky portálu. Je to tedy jakoby velmi dlouhá suterénová místnost, zarámovaná jako nezvyklý širokoúhlý portál, v němž se vše odehraje.

Hrají tři muži a tři ženy. Každá postava začne něco „žvástat“, nejdřív to vypadá jako báječná dekonstrukce a libovolný srůst Andersenova textu s montáží atrakcí a množstvím vkusných gagů. Pro toho, kdo nečetl před tím předlohu, snad více kouzelnější než pro toho, kdo četl. Absurdita střídá absurditu, ale „Malá Gerda hledá malého Kaye“! Ptá se zajíkavým hlasem, podobným trochu Libušce Šafránkové v jejích dívčích postavách. Sněhová královna okouzluje a svede malého Kaye. To vše se odehrává v tom ošuntělém obýváku nějakého dnešního lidského hnízda. Do toho řve herec, že ho bolí zuby, což je vlastně Andersenův biografismus a vyskytuje se jich tam víc a jsou i obscénnější. Andersen se těší na milostnou návštěvu, jednou je ta návštěva mladík, jindy žena a vždy je to milostně nešťastně.

Komiks Maminko, proč to v Ústí tak smrdí Štěpánky Bláhovcové

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Ale už zase malá Gerda zajíkavě: „Kde je můj malý Kaj?“ Ptá se vrány. Ta je opravdová a cvičená, trochu ubohá. Když herečce slétne z ruky, bojíme se, že začne létat po divadle, avšak Malá Gerda ji po chvíli zase má na ruce. Neúspěšně se ptá také koz, na scéně jsou dvě, hnědé a se silnými rohy. Ano nedávno Gerda vyšla do světa schodištěm a dveřmi, zpoza kterých se do publika sype opravdový „sníh“ Však také první řady byly pokryté bílými ručníky, aby se nepoškodili sedačky. V Berlíně se tam prodávají zlevněné studentské lístky, pro ty kteří na sebe chtějí nechat sněžit. Když Gerda nabízí řece za prozrazení informace o Kajovi své „krásné červené kozačky“ a nechá si je ve stylu morbidních pohádek Grimmovských useknout i s nožičkami. Z dalších morbidností tam zazní i pasáž o košíku plných vydloubaných očí, které v koutě generálské jídelny vypadají jako velké ústřice, což však není pohádkový motiv, ale skutečné válečné krutosti z ustašovské Jugoslávie, popsaná v povídce Curzia Malaparteho. Nemohu zde reprodukovat všechny zajímavé momenty představení, ale dnes mám po přečtení několika Andersenových děl pocit, že tak přirozeně jako Andersen píše, se pokusil Castorp svou metodou inscenovat.

Komiks Štěpánky Bláhovcové instalovaný ve Spolku

Foto: Štěpánka Bláhovcová

Protože představení stojí na velké herecké živelnosti a rozkoši z extemporování, tak si mužští představitelé mohli dovolit ironizovat diváky, kteří v průběhu představení odcházeli, ježto asi nebyli spokojeni s úrovní této spektakularity v opeře, či byli pobouřeni tím, že představení trvá dvě a půl hodiny bez přestávky což je ale ve Volksbühne obvyklé. Při extemporování mluvím především o velkolepé souhře Herberta Fritsche a mladšího Alexandera Sheereho. V této inscenaci je Scheer například dívky okouzlujícím malým Kayem, snobským hejskovským princem v epizodě „O princi, který neměl stín“- převzaté z E.T.A. Hofmanna, Calligariovsky zrůdným princem z další ještě drsnější pohádky. Po scénce z pohádky Císařovy nové šaty dojde na svlékání. Princ už stejně od té chvíle, co se na scénu připlazil jako dvoumetrový slizák, po svém hlenu klouzající („Plivu na svět“, tak odpověděl na otázku růžového keře, co dělá pro svět krásného.), jde od scény ke scéně jen v plášti a posléze v mokrých slipech. A ty jsou mu Fritschem proti jeho vůli svlečeny. Pánové si dokonce potřásli na seznámení navzájem oním údem na mužském těle, který obvykle není v páru. Není to skvělé postmoderní lazzi? Netušíme totiž, jestli to je či není extemporované. Když pak princ poletoval nahý od gagu do gagu, či do některé živelné akce a když už jsme si zvykli na jeho tělo, tak byla v člověku nastolena podivná extáze rozpoutané svobody. Jeho postavě závidíme, ač jsme si dříve mysleli, že takováto veřejná nahota je nezáviděníhodná. I Herbert Fritsch ze sebe chrlí úryvky z Andersenových deníků a jakési významné tirády, o tom co musí lidstvo vykonat. Frank Castorp na diskusi prohlásil, že ho zajímá to, jak vypadají tyto hebelovské tirády, když je někdo ze sebe chrlí nahý. Svobodomyslná Volksbühne také neudělá toto představení nepřístupné pro děti, ale do programu dá větu: „Kvůli v pohádkách obvyklým pornografickým prvkům je představení určeno jen po dospělé a děti v doprovodu osoby oprávněné k jejich výchově.“ Tolik o nahotě. Emigrant Heinrich Heine o Andersenovi prohlásil, že píše tak, že se to líbí i vládcům. Castorp však nachází v Andersenových vyprávěních podobný způsob otázek dávaných světu, které pokládá Hrabě Myškin v Dostojevského Idiotovi.

Komiks Štěpánky Bláhovcové instalovaný ve Spolku

Foto: Štěpánka Bláhovcová

O Andersenových pozdních pohádkách a jejich korespondenci s divadlem jako technikou kultury říká Castorp: „I v nich nevítězí svět růžové zahrady, ale dospění k velkému vnitřnímu napětí a vzplanutí těžko snesitelného žáru, které najdou ve smrti vytoužené zchlazení.“ Při posledních chvílích představeni se červeně podsvítí velká vystřihovánka z papíru, jakýsi ďábel, před kterým se v poslední třetině představení houpal oběšený princ bez stínu. K oběšenci přišly tři holčičky (herečky), on se najednou promění v Malého Kaje a dohodne s nimi, že ho výměnou za jeho plyšovou kachničku natřou mastí, co oživuje mrtvé. Inu ho natřou a kachničce useknou křídla starou šavlí, kterou dostaly spolu s mastí. Zvláštní a dojemné. Ona vystřihovánka je něco podobného, co dělal Andersen v kavárnách a hotelových restauracích, když vystřihoval z papíru tyto různé kouzelné obrázky a tím na sebe upozorňoval ve své samotě ostatní lidi a hlavně děti. (V albatrosovském vydání jeho pohádek s Trnkovými ilustracemi jsou na vnitřní straně desek také reprodukované). Možná, že ten vystřižený obličej nemá ďábelské, ale spíše Andersenovy rysy.

Toto jediné představení ve vznešené budově opery mělo snad být galapředstavením. Modelingové dívky stály každá u jednoho schodiště, které vede z foyer. Žádné letáky nerozdávaly, měli pouze šerpu hlavního sponzora, firmy T-Mobile. Vyvolávalo to ve mně zděšení a úprk, stejně jako raut v podobném stylu. Ale bylo to neprozřetelné, měl jsem se na to soustředit a zachovat si odstup. Festival, tedy většina mých zážitků s německým divadlem, by se neuskutečnil nebýt těchto velkých peněz. Avšak jaká snaha za nimi stojí? Festival má v programu zmíněnu snahu navázat na starou multikulturní tradici Prahy, která byla násilně přerušena. Avšak tyto kultury národních divadel byly od sebe striktně odděleny, ač z české strany jazyková nevybavenost byla velkou výjimkou. To, že by se v Národním divadle pohostinsky hrálo německy, bylo nepředstavitelné. A minulý rok hrál v Zlaté kapličce soubor Burgtheatru hru der Stau Elfride Jelinekové, která exploatuje černé svědomí Rakouska na vodní elektrárně, kterou začaly stavět z okupovaného Polska nahnané otrocké síly. Na její energii dodnes jezdí alpské lanovky a vleky. To vše se jevišťovalo pod nápisem „Národ sobě“. Nyní, kdy je česká státnost obhájena a vyhnáním Němců zaručena etnická celistvost, jako kdybychom od největšího našeho souseda a investora přijímali divadelní dary. Často jsme jejich divadelními kvalitami uchváceni, a to zvláště v jejich múzické síle zobrazení člověka ve společnosti.

Mýdlo s jelenem - od tovární výroby k živému organismu.

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Inu národ chce mít ty nejlepší služby, provozované německými firmami a intelektuálové chtějí mít nejlepší evropské společensko-kritické divadlo. Obzvláště toho druhého se díky Festivalu německého jazyka v Čechách dosahuje. Například způsob jakým se dělá divadlo ve Volksbühne osmyslňuje divadlo jako potřebný životní styl, který je mnohem silnější než jiné dramatické žánry, než film či televize. Vždy rád sním o tom, že v Berlíně pravidelně chodím do sálů tohoto divadla pro jejich emocionálně atraktivní divadelní vize a pro témata či děje, na které se je třeba v dnešním světě soustředit. Ale zpátky do České kotliny. To, že divadelnímu sálu naplněnému manažery najednou nebyla servírována očekávaná zábava, ale to, co pro mě znamená současnou německou kulturu, považuji za požadovaný smysl subvencovaného divadla, který bývá málokdy naplněn.

Lukáš Nozar