DIALOGAdolf Born

Snažím se vyprávět příběhy a pohádky mne vždy obklopovaly

Rozhovor s Adolfem Bornem

„Být dobrým portrétistou občas stačí, ale dobrý malíř je podle mého ten, který nalezne svůj nezaměnitelný svět. A tím pádem vytvoří něco nového pro ostatní, pomyslný prostor, kam vstupují lidé orientovaní podobným stylem a náturou,“ říká známý ilustrátor Adolf Born (12. 6. 1930). Akademický malíř je členem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar. Věnuje se karikatuře, ilustraci, grafice a animovanému filmu. Ilustroval více než 250 knih a 62 animovaných filmů, z nichž nejznámější je seriál Mach a Šebestová. Je držitelem mnoha zahraničních ocenění - například Karikaturista roku v Montrealu v roce 1974, nejnověji je nositelem titulu Rytíř krásných umění a literatury (Chevalier dans l'ordre des Arts et des Lettres), čestného ocenění francouzské vlády za přínos v oblasti umění a kultury. Při příležitosti státního svátku 28. října byl prezidentem Václavem Klausem oceněn také A. Born. Vyprávěli jsme si v době předvánoční o historických reminiscencích, cestovatelích, o pohádkách, přátelství a rakouské monarchii. Pohybovali jsme se po střední Evropě i mimo ní. On zatím podepisoval peefka.

Adolf Born

Foto: Archiv

• Dominik Hrodek: Blíží se vánoce, máte rád vánoční svátky?

Adolf Born: Jistě. Myslím si, že osoba, která nemá vánoce ráda je tak trochu vnitřně nezdravá nebo má potíže s inteligencí. Mám rád všechny ty vůně, tu vánoční atmosféru v rodině i všude kolem. Jsem věřící člověk, jsou to přeci křesťanské svátky.

• Nezdají se Vám vánoce přeci jenom trochu pohanské?

Myslím, že jsou to především svátky, které slaví náš kulturní okruh, myslím to teď regionálně, vcelku podobně. Podíváte-li se na sousedy v Rakousku či v Polsku, na Slovensku nebo v Bavorsku, slaví tam vánoce podobně jako my, mají podobnou tradici. V severním Německu je to už trochu jiné. Byly doby, kdy se nám někteří snažili vnutit cizí tradice, všechny ty „Dědušky Maroze“, dnes se občas objeví Santa Claus, ale obojí je nám cizí. A že jsou v poslední době vánoce svázané s komercí? Řekněte mi, co není.

• Cítíte středoevropskou identitu, když už jste mluvil o sousedních státech a jejich podobné kultuře?

Ano, samozřejmě, v regionu měst Praha – Vídeň – Budapešť se mísily skupiny obyvatelstva, což bylo velmi pozitivním faktorem, neboť jedna skupina ovlivňovala další, dávala motivaci skupinám druhým, ať už v oblasti kultury nebo politiky. Byl to takový mišmaš německo-slovanský. V tehdejších kavárnách se scházeli intelektuální vrstvy, jedinci debatovali, vyměňovali si názory, postoje a informace. Dnes se tomu už musím smát, tato doba je pryč a já si nedovedu představit, že by dnešní člověk měl možnost a potřebu tolik času trávit v těchto podnicích. Už to určitě nefunguje, není tolik času. A pak člověk pije v kavárně kafe a moc kafí si dát nemůžete. Oni tehdá ale také nepili jen kafe. Pak to dopadá všelijak. (usmívá se) Doba se změnila a člověk už nechodí do kavárny pracovat, natož pak sbírat informace o světě kolem, ty sežene jinde a rychleji.

Adolf Born, Pozdrav Lucasi Cranachovi, 1991

Foto: archiv

• Ve vašem díle se historická reminiscence objevuje poměrně často.

Dokonce také cestovatelské. Od čtrnáctého patnáctého roku jsem měl rád cestovatele a jejich příběhy. Dvakrát mám kupříkladu udělaného Emila Holub, mám ve sbírce Livingstona a na mých grafikách se objevují i další cestovatelé. Samozřejmě si historii vykládám trošku po svém. Maloval jsem příjezd Karla Havlíčka Borovského do Brixenu, v mém pojetí tam přijel na lyžích. Skutečně jsem si byl udělat skici v brixenském hotelu, kde Karel Havlíček v počátcích svého pobytu bydlel, kde ho navštěvoval starosta a kde mu vynikající kuchaři vyvářeli. Jeho vyhnanství přeci představovalo luxusnější zájezd.

Když jsme u zimy a u lyží. Dočetl jsem se, že můj milovaný grafik a malíř Albrecht Dürer byl jedním z prvních umělců, který podnikl pouť přes Alpy do Benátek, pěšky a v chladu. Já jsem mu na litografii také nazul lyže (Dürerova cesta přes Alpy do Benátek). Doprovázejí ho nosorožec a zajíc, jinak postavy na brilantních Dürerových kresbách, a nahá slečna, které nevadí intenzivně padající sníh.

• Kde hledáte inspiraci?

Na inspiraci je mnoho možností a teď nemyslím ani to, čemu se říká mistrovství ruky. Mladý člověk si myslí, že inspirace přichází hned a jen tak mimochodem. Většinou v mladém věku to tak možná bývá, ale jinak je to spíše směsice životních zkušeností daných nejenom jedincem, v mém případě výtvarníkem, ale také jeho přáteli, kteří neustále vypravují různé příběhy. V neposlední řadě bezesporu literatura a cesty po světě.

Adolf Born

Foto: Archiv

• Dalo by se říci, že svými obrázky vyprávíte příběhy?

Ano, je to vyprávění příběhů. Snažím se lidi zatáhnout do mého světa. Snažím se je zábavným způsobem upozornit třeba na historickou osobnost, kterou mám v oblibě. Aby vstoupili a zahloubali se. Jako čtrnáctiletý kluk jsem byl fascinován africkými příběhy a hlavně Livingstonovou výpravou. Nebo příběh o tom, jak se Stanley vypravil do Afriky, aby vyhledal Livingstona. On po dlouhém putování a trápení uviděl v jedné černošské vesnici poměrně zchátralého bělocha. Pronesl směrem k němu nádhernou větu: „Doktor Livingstone, nemýlím-li se?“ Tam nebyl žádný jiný běloch. Tento trochu absurdní výrok, po anglicku slušný, mne doslova fascinoval. A je napsán i na mé grafice, kterou jsem dělal na počest Livingstona a Stanleyho (Livingstone a Stanley u jezera Tanganjika). Na prvních litografiích z mé „cestovatelské série“ sice tedy ještě Češi nebyli, ale další již byly věnovány našincům - cestovateli Fričovi, představujícího na Karlově mostě indiána Čerwuiše Mistrovi Mikoláši Alšovi, nebo poslední, již zmiňovaná věnovaná Emilu Holubovi.

• Jaké jsou Vaše oblíbené historické osobnosti?

Nepočítám-li naší monarchii… Víte, já si dokonce myslím, že my Češi a Moraváci, jsme byli Habsburky zavlečeni do Evropy. Podle mě máme povahově blíže k Balkánu než k západní Evropě, nedá se nic dělat. Ocitli jsme se v Evropě a bylo do nás infiltrováno evropské myšlení. Vzpomenu-li dobu husitských válek, která je z tohoto hlediska velmi zajímavá. Vždycky na starých mapách je pečlivě zakreslena Bohemia a Moravia, i s městy, naprosto exaktně. V době husitských válek jsme nebyli považováni za součást Evropy. Mapy byly bílé. Žádná Bohemia či Moravia. Až po odeznění husitských válek jsme se objevili zase na mapách. Pozor na to, abychom jednou nebyli zase vymazáni z map Evropy.

• Nelze se tedy nezeptat v tomto kontextu na současnost, na Evropskou unii. V čem cítíte její sílu a čím je pro nás podle Vás přínosná?

Já myslím, že se přínosy najdou, ale jsou tak řídké, že se jim zde snad ani nebudeme věnovat. Dokonce bych to z mnoha důvodů nazval amatérským odvarem rakousko – uherského mocnářství, kde byla tehdy demokracie všudypřítomná. I bouřliváci, kteří proti ní brojili, měli tu možnost tak činit.

Adolf Born, Příjezd brabantských umělců na dvůr císaře Rudolfa II, 1985

Foto: archiv

• O Vás je známo, že máte k bývalému Rakousko – Uhersku sympatie, ale chtěl byste v té době žít?

Samozřejmě, ale nechtěl bych být u konce, když monarchie padla. Jsem notoricky známý svojí náklonností k starému mocnářství.

Teď mi na mysli vytanula jedna vzpomínka. Týká se rozhovoru s jedním klukem z Kolína, se kterým jsem se setkal při výročí v Bad Ischlu, kde také trávil dovolenku náš císař. On i jeho kolegové z kolínského regimentu měli na sobě nádherné a dokonalé dobové uniformy, to musím říci. Říkali mi, pane Born, počkejte až při mši budeme zpívat Zachovej nám Hospodine a budeme zpívat česky… my je přeřveme. Pochopitelně je nepřeřvavali, ale skutečně zpívali česky.

• Sledoval jste rekonstrukci bitvy u Slavkova, která začátkem prosince proběhla?

Ale pochopitelně. Jen jsem nikdy nenašel čas, abych se tam jel podívat osobně ani na otočku. Moc se mi to líbilo také dokumentačně. Na jedné výstavě v Mnichově jsem měl možnost spatřit asi dvacetiminutový dokumentární film, který byl věnovaný právě Slavkovu. Skutečně důležitá událost.

Adolf Born, Grand Bazar, 1994

Foto: archiv

• Ale pojďme k trochu odlišnému tématu. Jistě máte kladný vztah k pohádkám a více či méně pohádkovým příběhům, protože jste se na spoustě knížek a animovaných filmů podílel jako grafik a animátor. Vzpomínáte si na nějakou knížku, která vás zaujala a vlastně ovlivnila na celý život?

Víte, že si kupodivu vzpomínám speciálně na jednu knihu, která mne velice ovlivnila a inspiruje mne vlastně dodnes. Je to Robinson Crusoe, tedy určitá forma pohádky pro dospělé, na praktické a moderní bázi. Pravdou je, že pořád považuji Boženu Němcovou za mistrovskou vypravěčku pohádek, úlomkovitě jsem od mala znal Andersenovy pohádky, stejně jako pohádky bratří Grimmů. K těm jsem se více dostal, když jsem na ilustracích k nim strávil rok práce. S pohádkami jsem dělal také u filmu. Vzpomínám si na spolupráci s režisérem Václavem Bedřichem, s nímž jsme záměrně modernizovali pohádku o princezně a drakovi. Chtěli jsme, aby se při pohádkách děti také trochu smály. Pohádky mne vždy svým způsobem obklopovaly.

• Zmíněného Robinsona jste také ilustroval… to je opět knížka vonící cestami a dálkami. Cestujete hodně nebo jsou Vaše díla spíše o snech a představách?

Nemám na cestování moc času. V Evropě je to lepší. Motivací k cestě po Evropě pro mě jsou výstavy. Když chci vidět nějakou výstavu v Mnichově, v Paříži, ve Vídni…tam jsem teď viděl Goyu. Nejlepší výstavy jsou právě ve zmíněných městech, v Paříži, Mnichově, holandském Denhaagu a pochopitelně ve Vídni. Tam jsou dobré i stálé expozice ze sbírek. Cestuji, ale tohle jsou cesty, které lze zvládnout za tři čtyři dny. Dlouhé cesty si nechávám na léto, především pak do mých milovaných vlastí, což je Turecko a Řecko. To jsou strašlivě inspirativní země. Z každého zájezdu si odnesu motiv na nějakou další grafiku.

Adolf Born, Veselá rodinka

Foto: archiv

• Vy jste měl k cestám a cestování obecně velice blízko už v letech dětství, viďte?

Otec byl ajznboňák, narozený stejně jako poté já v Českých Velenicích, kde je velká železniční stanice s opravnami přímo na hranicích. Je to odtamtud blíž do Vídně než do Prahy. Atmosféra železničního nádraží mne jako malé dítě fascinovala. Lidi někam odjíždějí, což je samo o sobě fascinující. Otec vystřídal asi tři štace a rodina s ním. Od svého předškolního věku žiji v Praze, přesto tvrdím, že zde žiji jako Jihočech v emigraci. Prakticky celý život jsem prožil v Praze, ale jak to jen jde, jsem připraven kamkoliv jet. Dnes je cestování železnicí svým způsobem jistým dobrodružstvím i vzhledem k podezřelým individuím. Nejraději jezdím po Evropě autem, když si mám vybrat. Letadlo a železnici stavím na stejnou úroveň, i když trošku převažuje ta železnice.

• Cítíte v tom nostalgii?

Spíš pohodu. Jedete-li na půldenní výlet železnicí do určitého místa, pozorujete okolí. Když je okolí nudné, je možné si číst, což je také pozitivní. Vždycky se buď jedním nebo druhým způsobem vzděláváme. Byl jeden český malíř, myslím, že se jmenoval Ronek, a ten maloval lokomotivy pěkně s oblaky páry, když mašina odjíždí z nádraží. Byla to veliká móda, lidé adorovali železnici, protože to byly krásné stroje, ta energie páry…

• Přesto se železnice na Vašich obrazech příliš neobjevuje…

To máte pravdu, neobjevuje. Ale mám jeden obraz, kde je vlak ústředním motivem. Jmenuje se to příjezd Orient Expresu do Istanbulu. Tam ta železnice je. Ale spíše jde o mé milované město Istanbul. Víte, že nejvíce kamarádů, když nepočítám přátele a kolegy u nás, jsem měl ve Švýcarsku a Turecku. Už v dobách komunismu. Přijížděli i k nám a některé vztahy přerostly až do bratrské pozice. Vznik přátelství je hodně o náhodě. V mém životě často hrály roli festivaly humoru, když jsme se sešli z různých zemí a padli jsme si do oka. To jsme pak byli v té zemi častěji. Zde jsou kořeny všelijakých přátelství.

Adolf Born, Hlavní třída v Methoni, 1991

Foto: archiv

• Někde jsem četl, že jste říkal, že Turci jsou Čechům hodně blízcí. To jste myslel vážně?

Mám dojem, že nám Čechům jsou Turci povahově nejblíže, protože disponují dvěmi věcmi. Zaprvé mají enormní smysl pro humor, což je i jednou z našich pozitivních vlastností. A že jich moc nemáme! Za druhé mají určitý smysl pro bordel, čímž myslím nepořádek, rozhodně nikoliv hanbinec, a to my máme taky. Mimo to je přeci spousta slov, co máme z turečtiny, například višně, král, papuče, divan…(směje se) Mentalita Turků je nám, Čechům, velmi podobná, druhá má vlast Řecko mě zas fascinuje svojí mytologií, kuchyní a vínem.

• Měl jste štěstí na své přátele a kolegy v Čechách, dělal jste spoustu věcí s Milošem Macourkem, s panem Doubravou…

S Brdečkou, Václavem Bedřichem, Svatoplukem Hrnčířem…

• Na jakou spolupráci vzpomínáte nejraději?

Asi na tu s Milošem Macourkem. Tam když se něco nelíbilo mě, jemně jsem mu to řekl, a když se nelíbilo něco jemu, pak mi to jemně řekl on. Byla to velice plodná spolupráce.

Okolo roku 1960 jsme s kolegy utvořili takovou skupinku, se kterou jsme vystavovali. Skupina se nazvala Polylegrand, což byla žertovná parafráze na polyekrán[1]. Miloš Macourek se o dobrou karikaturu intenzivně zajímal a dokonce napsal knížečku o nejslavnějším karikaturistovi, Američanovi rumunského původu, Saul Steinbergovi. Byl to idol nás tehdy mladých. Macourek začal psát i o našem úsilí, až to přerostlo ve vzájemné přátelství. A pak do toho přišel animovaný film. Zaplať Pánbůh. Bylo to příjemné.

Mach a Šebestová

Foto: Archiv

• Jaký z vašich společných projektů byste zde chtěl zmínil?

Mach a Šebestová byl zajímavý projekt. Ředitelství krátkého filmu toužilo, aby se dílko prodávalo i do zahraničí. Ale náš film byl upovídaný, vzpomeňte na vypravěče Petra Nárožného! Báli se, že bude velice pracné Macha a Šebestovou překládat do jiných jazyků. Uzemnili jsme je, že jednou děláme film pro české děti a nenecháme se nijak omezovat. Tehdy to platilo, nikdo proti tomu již nic neřekl. A seriál měl myslím úspěch. V jeho hraném pokračovateli jsem ještě dělal menší animované sekvence, ale mám k němu již odstup. Tam naše figurky ztvárnili herci profesionálové.

• Dělal jste také loutkové filmy…

Ano, ale byly jen tři… Jeden s Václavem Bedřichem, jeden s Renčem, otcem nynějšího režiséra Filipa Renče a pak jsem samozřejmě dělal s Látalem Robinsona Crusoa. Nebyla to lehká záležitost dělat loutkové filmy. Na Robinsonovi jsme dělali přes rok a tam jsem si teprve uvědomil - byl jsem přítomen ve studiu - jak obtížné je natočit třeba scénku v níž Robinson běží na vzdálenost jednoho a půl metru. Natočení takové scény trvalo animátorům den. Protože když se zvedne noha, tak aby figurka neztratila rovnováhu, musí se stojící noha přišroubovat ke stolu,a pak se udělá celý pohyb druhou nohou a zase znova… Ve filmu představuje taková práce několik vteřin.

• Český animovaný film byl vždy i v zahraničí pojmem, nemyslíte?

Česká škola byla slavná profesionalitou, před animátory se smekalo již zdáli, když přicházeli.

Tvůrcem animovaného filmu u nás byl v prvopočátku hlavně Jiří Trnka. Mimochodem on byl také nesmírně talentovaným organizátorem. Pamatuji se, že vždy vystupoval naprosto profesionálně. Když se rozjelo studio Bratří v triku, vždy pozval na promítání hezkého hraného, nikoliv animovaného amerického filmu důležité papaláše, kteří měli možnost dodat peníze na vznik dalšího animovaného filmu. Ti se tam dívali při víně na americký film, Trnka pak dostal finance.

Adolf Born, Závist a obdiv na koncertu Paganiniho

Foto: archiv

• Jak vnímáte současnou situaci v animovaném filmu, pokud ji sledujete?

Od dob Trnkových se vše v animovaném filmu několikrát změnilo. Já si myslím, že současná situace českého animovaného filmu není úplně špatná, ale on zde existuje a filmy se realizují dále. Je to jako když plavec plave dlouhou štreku a musí se chvílemi nad vodou pořádně nadechnout. Tak je to s naším filmem, který plave pod vodou a občas se nadechne. Ale problémy má, to je jisté.

Žádný z porevolučních ministrů kultury neměl ani páru o tom, že film a animovaný v první řadě, je něčím, co dodává tomuto národu slávu. Za Trnkou jezdili Francouzi, Poláci, Jugoslávci. Vznikly jejich školy animovaného filmu, které byly poučeny Trnkou. Jugoslávská i polská škola se staly slavnými. Ale i ti Francouzi, příkladně Roland Topor, jeden z nejslavnějších tvůrců černého humoru se učil u Trnky. V roce 1973 realizoval dlouhý, asi půlhodinový slavný film Divoká planeta, odehrávající se na cizí planetě, právě na základě spolupráce s českými fachmany. Teď ze mě hovoří téměř vlastenec. (směje se)

• Zmínil jste Poláky?

Ono to bylo komplikovanější. Je pravdou, že my výtvarníci jsme se celý život učili od Poláků, protože jejich filmový plakát a jejich tažení za vítězství moderních tendencí v malířství je nezpochybnitelné. Byli daleko před námi nejen statečností v politickém slova smyslu, ale také ve výtvarném hledisku. Od roku 1955 vystupovali jako naši vzdálení učitelé. Tenkrát dostali nové vdechnutí… Z Poláků jsem znal karikaturisty i tvůrce plakátů jako byl Mlodoženiec, Janusz Stanny a další. Byla jich řada.

Adolf Born, Domorodci pozorující Emila Holuba, 2004

Foto: archiv

• Vzpomenete si na umělce, kteří Vás nějak ovlivnili právě v oné době?

Co se týče našich umělců, a já jsem spíše grafik a kreslíř, tak jsem si v době mezi roky 1955 a 1965 považoval například Františka Ronovského a Josefa Jíru. Ale jinak ze starších a renomovaných autorů, dokonce byl mým kamarádem, musím na prvním místě jmenovat Kamila Lhotáka. Znal jsem i Josefa Lieslera a další. Kamil Lhoták na mne zapůsobil tím, že si vytvořil svůj svět. Být dobrým portrétistou občas stačí, ale dobrý malíř je podle mého ten, který nalezne svůj nezaměnitelný svět. A tím pádem vytvoří něco nového pro ostatní, pomyslný prostor, kam vstupují lidé orientovaní podobným stylem a náturou. Mým vzorem byl František Tichý, kterého jsme jako mladí výtvarníci přímo zbožňovali. Také tu byl Zrzavý, který měl svůj svět, ale jeho mystika byla jiná než u Tichého, který mi byl bližší. Je to těžko popsatelné. Podívejte se například na Tichého ilustrace k Jekyllovi a Hydeovi. Ti mužové v cylindrech sedící v kočáru...

• František Tichý, to je také cirkus. Zdá se mi, že i tyto motivy s cirkusovou atmosférou jsou Vám velice blízké.

Ano, záměrně se to u mě objevuje, protože jsem v některých momentech orientován obdobně. On nedělal žádné cestovatelské a historické parafráze, ale pro mě byl vždycky cirkus něco nezaměnitelného. A vlastně i cestou někam dále, voněl exotikou. V době, která byla chudičká na všechny vzruchy, cirkus přinášel něco neskutečně romantického a volného. Cirkus byl pro mě v té době absolutně zázračným.

Adolf Born, Zuzka, zvířátka a starci

Foto: archiv

• Proto všechna ta zvířata, myši, zajíci, velbloudi…na Vašich obrazech?

Já mám mišmaš/myš-maš mezi zvířaty a lidmi rád.

• Vánoce jsou spojeny s knížkami. Vy jste knižní grafik, co si Adolf Born hlavně kupuje za knihy?

Beletrii jako takovou, současnou i klasickou, nechávám, aby mi koupil někdo jiný. Sám si kupuji knihy o cestování, v poslední době především fotografické. Jako pro ilustrátora jsou pro mě velice poučné a inspirující. Když je dobře vyfocená palma, můžete jí použít jako předlohu do pozadí obrazu. Je pravda, že v ilustracích nejde o popisnost, ale rád respektuji dobu a zemi autora. Kupříkladu když jsem dělal Tři mušketýry… figury si udělám sám, ale dívám se, jaké byly ozdoby na botách, jakým způsobem byly připevněny ostruhy a podobně. To člověk musí studovat, nedá se nic dělat. Důležité samozřejmě je, jak si to převedete do vlastní řeči, ale doba z obrázku dýchnout musí. Knížky používám jako studijní materiál.

Adolf Born – narozen 12. 6. 1930 v Českých Velenicích, grafik, ilustrátor, karikaturista a tvůrce kresleného filmu. V letech 1949-1955 studoval u M. Salcmana a C. Boudy na pedag. Fakultě UK v Praze a A. Pelce na VŠUP a AVU. Je členem SČUG Hollar. Věnuje se volné grafice, zejm. litografii, leptu a ilustraci. Ve všech tvůrčích oblastech spojuje smysl pro epickou nadsázku, humor a karikaturu s reálným východiskem a drobnopisným detailem do nové, fantaskní zákonitosti řízené obrazové představy. V jeho díle se prolíná svět lidí se světem přírody, výtvarné a literární reminiscence s obecněji platnými významy.

Adolf Born, ilustrace ke knize Robinson Crusoe, 1975

Foto: archiv

Filmografie Adolfa Borna:
scénář:
Mach a Šebestová k tabuli (1985)

režie:
Žofka a její dobrodružství I. - II. (1992)
Žofka ředitelkou v Zoo (1992)
Mach a Šebestová k tabuli (1985)

výtvarník:
Šťastný smolař (2007) .... ilustrace (ohlášeno)
Jak básníci neztrácejí naději (2004) .... animované scény
Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001) .... animované sekvence

1999-1990:
Konec básníků v Čechách (1993)

1989-1980:
Mach a Šebestová k tabuli (1985)
Jak básníci přicházejí o iluze (1984) ... titulky a kreslený film
Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1981)

1979-1970:
Což takhle dát si špenát (1977) ... titulků a animace

1969-1960:
Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc (1969)

[1] Polyekrán je systém postupného nebo současného promítání fotografických nebo kinematografických snímků na více promítacích ploch. Počet a tvar promítacích ploch lze měnit podle uměleckého záměru. Na tomto systému je založeno divadlo Laterna magika (inscenační princip zde spočívá v kombinaci divadla a filmu).