PolemikaKritika

Achillova pata letošních zimních olympijských her

Hokejový pantheon z Nagana

Foto: archiv

Chtělo by se mi vyprávět (mně, starému cynikovi) o tom, jak jsem byl dojat neuvěřitelným finišem Katky Neumannové, která si ve svém úplně posledním olympijském závodě zajistila nesmrtelnost. Chtěl byl umět vylíčit, jak jsem v emočním poblouznění stíral slzy, když jsem viděl její malou roztomilou holčičku, jak se vrhá své vítězící matce kolem krku. Dále bych se rád pozastavil u tragikomického okamžiku české běžecké štafety, která podle všeho mohla bojovat o medaili. Leč bohužel, díky hloupé chybě svého manažera Květoslava Žilčíka, jenž opomněl napsat na čtvrtý úsek Miroslava Šperla, doběhla hluboko v poli poražených. Měsíce tvrdého tréninku přišly vniveč. Stačí jedna nepozornost a sny o medaili z nejprestižnější sportovní slavnosti na světě se rozplynou jak pára nad hrncem. Pozornost by, s již připraveným kapesníkem, zasloužil i román, jehož poslední stránku dopsali ziskem bronzové medaile „Zlatí hoši z Nagana“. Generace v čele s jedním z nejlepších hokejistů světové historie Jaromírem Jágrem, která po celých 10 let kralovala světovému hokeji, se loučí s reprezentací. Pět titulů z Mistrovství světa, vítězství na Olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Ještě jste nezapomněli? Hašek s Jágrem tehdy definitivně vstoupili mezi Bohy. Teď, po 8, na úspěchy tučných, letech, je čas říci sbohem. Ano, vidím vám to na očích. Proč je tento příspěvek tolik patetický a sentimentální? Vždyť jde jen o sport, proboha. Hokejisté přicházejí a odcházejí. Takový je prostě život. Plná náměstí planoucích očí a vlasteneckého vzedmutí, když Petr Svoboda ve slavném finále (kdy se podle Roberta Záruby přepisovaly dějiny) splnil sen mnoha předešlých hokejových generací. Odpusťte mi, milí čtenáři, mé předchozí emotivní řádky. Tato rubrika se jmenuje Polemika a Kritika. Musím se tedy trochu pochlapit a začít ostře tepat nešvary, tentokrát spojené s právě skončenými Olympijskými hrami v Turíně. Ach jo…ale dobrá. Splním svou povinnost uloženou mi autoritativním šéfredaktorem a celým redakčním týmem.

Ale ještě bych snad, maje klávesnici od slz už úplně mokrou, pohovořil o zklamaných medailových nadějích v podání zkušeného matadora Aleše Valenty, pro něhož to byly rovněž poslední Olympijské hry. K tomu přidejme smutný příběh skokana Jakuba Jandy, suveréna letošní sezóny. Toho zase „podržel“ jeho trenér, který těsně před začátkem sportovního svátku dumal, že by na hry vlastně nejraději nejel. Jeho labilní svěřenec tento šok neustál a z medailových nadějí nezbylo nic.

Teď už bych tedy mohl konečně tepat ty nešvary, jak jsem sliboval. Zametl bych si nejdříve před svým vlastním prahem… ale teď se dívám, že můj text začíná být příliš dlouhý a já nechci být opět označován na exhibicionistu a grafomana. Měl jsem toho na srdci opravdu hodně. Měl jsem připraveno několik velice kritických poznámek, které by nenechaly na letošních 20. zimních hrách nitku suchou. Chtěl jsem zdravě polemizovat s kdejakým názorem, ať byl napsán kýmkoliv a kdykoliv. Měl jsem přesně vytipovánu Achillovu patu letošní Olympiády. Mohu četným čtenářům Revue Dialogu bez nějakého velkého přehánění říci, že takto podrobnou a do hloubky propracovanou studii by těžko v domácích médiích našly. Velká škoda nejen pro čtenáře. Samotného mě to mrzí, protože mě to stálo velké úsilí. Nicméně se stížnostmi se milí čtenáři obraťte na mé redakční kolegy, kteří mi nejsou ochotní připustit svůj prostor. Jak nekolegiální!

José Provazník