DIALOGStřední Evropa

Vladimír Mečiar ve svém vyhnanství v parlamentní Elbě

Není snad u nás člověka, který by ho neznal. Svého času se o něm dokonce v českých poměrech hovořilo se stejnou vášní a zaujetím, jako již sedmý měsíc komentujeme současnou politickou krizi, a jeho aféry a skandály zaměstnávaly bulvární i seriozní novináře se stejnou intenzitou jako dnes probleskuje aféra Mirka Topolánka a Lucie Talmanové. Jen jména jeho žen byla jiná – Margita Mečiarová, manželka, Anna Nagyová, sekretářka, Blažena Martinková, záhadná poradkyně…

Netřeba dlouhého představování, poznali jste správně. Řeč je o Vladimírovi Mečiarovi, bývalém několikanásobném předsedovi vlády. Zabýváme – li se kultem osobnosti, nemělo by chybět ani jeho jméno. Ačkoliv s tím jeho kultem je to vlastně trochu prazvláštní. Ale pěkně po pořádku.

Kde se vzal, tu se vzal…

V zajetí mikrofonů: takto se vždy cítil nejlépe

Foto: archiv

Vladimír Mečiar se na slovenské politické scéně objevil jako ministr vnitra již začátkem roku 1990 a svými poměrně ráznými prohlášeními si dokázal získat přízeň veřejnosti. Volební úspěch Veřejnosti proti násilí na Slovensku (stejně jako OF v Česku) se v prvních svobodných volbách dal víceméně očekávat, přesto nelze Mečiarův podíl na tomto vítězství přehlédnout. V červnu 1990 byl Mečiar jmenován předsedou slovenské vlády. Krátce na to zdvihl „ze země“ ještě jedno téma – téma česko – slovenských vztahů. Na rozdíl od radikálních slovenských nacionalistů ho pojal ve federálním duchu. Slovenská společnost tehdy ve své podstatě společný stát nezpochybňovala, měla však výrazně odlišné představy o jeho fungování než veřejnost česká. Proto Mečiar v tomto ohledu nemohl neuspět. Přišel ve správnou chvíli se správným programem a stal se rázem nejpopulárnějším slovenským politikem. Ve stínu jeho popularity se tak ocitli samotní „otcové zakladatelé“ VPN včele s Fedorem Gálem. Všechno podtrhoval zcela odlišný politický program zakladatelů Veřejnosti proti násilí a Vladimíra Mečiara. A tak se skupina okolo Fedora Gála rozhodla neposlušného Mečiara pacifikovat. Tady se však Gál a jeho věrní pustili trochu na tenký led. V té době ještě mohli Mečiara porazit mocensky, nikoliv však fakticky. 23.dubna 1991 byl Mečiar předsednictvem Slovenské národní rady odvolán z funkce slovenského premiéra a jeho vláda byla „rekonstruována“. Výrazně v ní posílilo Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), jeho předseda Ján Čarnogurský se stal slovenským premiérem. Na Slovensku vypukly rozsáhlé protesty proti odvolání Vladimíra Mečiara. Ve stejné době byl plně završen Mečiarův rozchod s VPN ustavením HZDS. Ukázalo se, že odchod Mečiara z premiérského křesla byl ve skutečnosti Pyrrhovým vítězstvím VPN a KDH. Nekonečná jednání oficiálních slovenských představitelů s českou stranou nikam nevedla a jediný, kdo na celé situaci politicky vydělával, byl Vladimír Mečiar, jehož státoprávní představy se mezitím poněkud radikalizovaly. Rázné řešení přinesly až volby v červnu 1992. Mečiar je na Slovensku s přehledem vyhrál, zatímco iniciátoři jeho někdejšího odvolání politicky propadli. Po dohodě s českým vítězem voleb, s ODS včele s Václavem Klausem, došlo nakonec – jak všichni víme – k rozdělení Československa. Mečiar, který se stal ještě v době společného státu podruhé premiérem, zastával tento úřad až do března 1994, kdy ztratil parlamentní většinu a byl ze své funkce odvolán podruhé. I tento pád však „ve zdraví“ přežil a do premiérské funkce se vrátil na základě předčasných parlamentních voleb na konci téhož roku. Třetí premiérské úřadování se mu však stalo osudným. Dvakrát za sebou (v roce 1998 a 2002) ještě dokázal volby vyhrát, na sestavení vlády mu to však nestačilo. Dnes je „pouhým“ poslancem slovenského parlamentu, přestože jeho strana má své vládní zastoupení. Natolik je dnes jméno tohoto slovenského politika, který svého času v anketách o nejpopulárnější slovenskou osobnost „válcoval“ všechny své konkurenty, kontroverzní.

Mečiarovy časy nenávratně končí?

V předvolební kampani

Foto: archiv

Časy Mečiarových největších politických úspěchů se patrně již nevrátí. Toho si je pravděpodobně vědom i sám Mečiar, přestože všeho, co chtěl, ještě ve slovenské politice nedosáhl. S jídlem roste chuť a podobně jako Václav Klaus a Miloš Zeman, pokusil se i Vladimír Mečiar o prezidentskou kandidaturu. V roce 1999 prohrál v souboji s Rudolfem Schusterem a o pět let později ho porazil jeho někdejší spolustraník Ivan Gašparovič. Volba prezidenta na Slovensku je na rozdíl od té české plně v rukou voličů, takže nějaké zákulisní dohody – s oblibou používané při volbě současného českého prezidenta – můžeme vyloučit. Rozhodovali voliči. Ti samí voliči, kteří v minulosti svého oblíbeného Vladimíra Mečiara prostřednictvím parlamentních voleb dvakrát vrátili do premiérského křesla. Do úřadu hlavy státu ho však nezvolili ani jednou. Těžko říci, zda se Mečiar za dva roky nepokusí kandidovat potřetí, jeho úspěch však bude stejně problematický jako v předchozích dvou případech. Příčina je nasnadě. Nepíše se rok 1991 a vlna národní jednoty, spojená s Mečiarem jako idolem bojujícím za rovnocenná práva Slováků ve federaci, je už dávno pryč. Mečiar si ještě poté mohl dovolit pozměnit myšlenku federace na konfederaci, stát se otcem slovenské samostatnosti, ale ani tato témata již nemají na dnešním Slovensku potřebnou politickou váhu. První z nich zaniklo s rozpadem společného státu, druhé vyznělo ve volbách 1998 pro Vladimíra Mečiara víc než rozpačitě. Uvedené volby, po nichž se Mečiar rozloučil legendárním zamáváním z televizní obrazovky a dodnes citovaným lidovým popěvkem, se pro něj ukázaly být až příliš osudové. Toto rozpačité vítězství, které v konečném součtu znamenalo odchod do opozice, Mečiar dodnes „nevydýchal“. Od té doby tak trochu přešlapuje na místě. Jako by stále hledal vhodnou taktiku, odkud zaútočit a jak se dostat zpátky na kýžené politické výsluní. Možností je však stále málo a nosných témat ještě méně. Stačí jenom vzít do úvahy, jaké přívlastky se obecně dávaly posledním volbám na Slovensku. Byly to volby „o reformách nebo proti nim“. Ve volebním duelu se utkali Mikuláš Dzurinda a Robert Fico. Mečiar byl až dalším v pořadí, ve faktickém součtu hlasů byl dokonce pátý. Takový „úspěch“ zaznamenala jeho tápající politika ve stylu „ani ryba, ani rak“. Své odpůrce tím nepřesvědčil, naopak ztratil tím část svých voličů.

Mečiar byl příliš výrazným

Ivan Gašparovič: nejprve spojenec, poté oponent

Foto: archiv

Vladimír Mečiar si toto své zakletí do parlamentních lavic bude muset vyřešit sám. Již dnes je otázkou, nakolik je z něj úniku. Stačí totiž, aby se pokusil získat jakýkoliv jiný mandát, a hned začnou bít jeho političtí protivníci na poplach: Napoleon se vrátil z Elby! Začnou se vytahovat staré kauzy: únos M.K. ml., údajná vražda Roberta Remiáše, privatizace Nafty Gbely, vila Elektra a další oblíbené mediální trháky. To jsou základní kameny úrazu Vladimíra Mečiara – témata, která mu – ať už oprávněně nebo neoprávněně – přischla a kterých se patrně nikdy nezbaví. A tak je vlastně jeho práce v poslaneckém klubu místem, kde má v současnosti největší klid. Kdykoliv z tohoto svého dočasného útočiště vyleze a bude se chtít dostat dál, narazí na palbu výše uvedených témat. To je také důvodem, proč nevyhrál ani jedny prezidentské volby a proč jeho „papírově slabší“ soupeř Ivan Gašparovič je v současnosti slovenským prezidentem. Převládla negativní volba, volba menšího zla. Někdejší Mečiarova výraznost je dnes jeho hlavním problémem.

Kult osobnosti po slovensku

Máme-li vyjít vstříc tématu aktuálního čísla Revue Dialog a zhodnotit Mečiarův kult osobnosti, je třeba uvést, že on to vlastně v pravém slova smyslu kult osobnosti nikdy nebyl. Všechno totiž probíhalo v demokratických podmínkách a jakákoliv kritika byla za jeho vlády možná. Ne že by si snad Mečiar své kritiky uměle pěstoval. Zcela jistě mu vadili a sám využíval za pomoci svých věrných každou příležitost, jak jejich vliv alespoň oslabit. Jenže on těch možností zase tolik neměl. Na Slovensku působila v době jeho vlády celá spousta médií, která se vůči němu dost tvrdě – a často až neobjektivně a tendenčně – vymezovala. Stejně neobjektivně a tendenčně pak reagovala média blízká Mečiarovi, a tak se v polovině devadesátých let situace na Slovensku dost zásadně vyhrotila. Nevím, jestli lze – v souladu s novoročním projevem prezidenta Klause – hovořit u nás v současnosti o nějaké „studené občanské válce“ (spíše panuje určitá apatie vůči politice), ale slovenská média za éry třetí Mečiarovy vlády kolbištěm takovéto „studené války“ s určitostí byla. A nejenom média: studená válka se tehdy odehrávala prakticky v celé slovenské společnosti. Pro jedny byl Mečiar obdivuhodným politikem a státníkem, slovenskou obdobou Charlese de Gaulla, jiní ho naopak přirovnávali k běloruskému prezidentovi Lukašenkovi. Těžko posuzovat, která z těchto skupin měla větší kus pravdy. Řekněme však, že to obě viděly ze svého až příliš úzkého pohledu.

Strana ve vládě a on v izolaci

Vladimír Mečiar a Václav Klaus se dohodli...

Foto: archiv

Vladimír Mečiar není jednoduchá osobnost a chceme-li se tedy pokusit o jeho nezaujaté hodnocení, nebudeme to mít nikdy lehké. Jeho styl politiky totiž nebyl bezkonfliktní, a tak i dnes – ačkoliv už má patrně léta největší slávy za sebou – nedá některým svým politickým protivníkům spát. Těžko odhadnout, co připravuje, co má „za lubem“ – kdy se opět ze své parlamentní Elby pokusí zaútočit. Stačilo, aby při hlasování o důvěře Ficově vládě nemohl najít před parlamentem volné místo na zaparkování a zmeškal tak hlasování, a hned se vyrojily různé názory, zda to nebyl jeden z jeho dalších taktických kroků; co tím vlastně sleduje. Snad to byla opravdu banální příhoda, ale jeho zarytí političtí oponenti jsou již ze zvyku ostražití. Nevěří mu. Někteří lidé z KDH by Mečiara nejradši vyškrtli z parlamentu a vadí jim i účast jeho strany ve vládě – i když bez něj samotného. Jiní, jako třeba Mikuláš Dzurinda, se pokusili najít s Mečiarem společná témata (hlavně ta ekonomická) a dát mu v podstatě druhou šanci. To už ale bylo HZDS jednou nohou v koalici se SMERem a SNS, do níž také vstoupilo. Ačkoliv je dnes Mečiarova strana menší a bezvýznamnější, dosáhla něčeho, o čem se jí v minulosti - ač jako volebnímu vítězovi - ani nesnilo. Je opět ve vládě. Stala se tím třetím, který se směje, když se páni Fico a Dzurinda hádají. Ve sporu o rozhodující hlasy HZDS nakonec zvítězil Robert Fico, takže úspěch nebo neúspěch strany Vladimíra Mečiara teď stojí a padá právě s jeho vládou. Co takový úspěch nebo neúspěch HZDS znamená pro Mečiara samotného na to je ještě příliš brzy. Na to si budeme muset – a koneckonců sám Mečiar také – ještě nějaký ten čas počkat.

Jan Richter