Seriály

Seriálová realita u východních sousedů

Většina českých diváků z mohutného proudu televizních seriálů má možnost sledovat pouze jeho nepatrnou část, kterou vysílají tuzemské televizní stanice. Jak na například vypadá situace na východ od našich hranic?

Soudě podle právě uběhlého roku není seriálová realita u východních sousedů na první pohled příliš odlišná té naší. Během dne se vysílají romantické telenovely, často latinskoamerické produkce, jejichž vysílací práva jsou zakupovaná hromadně v cenově výhodných balíčcích. Jejich typickými konzumenty bývají ženy v domácnosti nebo dočasně nezaměstnané a určitá trivialita děje nezřídka bývá terčem lehkého výsměchu i v zábavných pořadech produkovaných touž televizí, která je jinak vysílá.

U našich sousedů seriály pět dnů v týdnu

Šéfové televizních stanic by sice rádo získali i zahraniční novinky pro hlavní vysílací čas, ale protože nákup jejich vysílacích práv je cenově náročný, nakonec rádi recyklují starší a osvědčené seriály. Milovníci nestárnoucího Inspektora Colombo se tak alespoň mohou bavit tím, který si dříve rozvzpomene kdo je vrah a jakým důmyslným způsobem bude nakonec usvědčen. Jsou-li slyšet stesky na nadbytek seriálů na českých kanálech, je třeba připomenout, že některé zahraniční stanice svá vysílací schémata pět dnů v týdnu staví právě na vysílání seriálů pět dnů v týdnu (např. Polsat 2, RTR-Planeta, TVP Polonia). Posledně jmenovaný satelitní program určený pro krajany v zahraničí však nezapírá zcela charakter veřejnoprávního média, když zároveň jeden den v týdnu vyčleňuje pro televizní inscenaci nebo záznam divadelní hry (cyklus Teatr Telewizji).

Charakter seriálových postav

Podívejme se teď blíže na samotné seriály. Již zmiňovaný Inspektor Colombo je klasickým příkladem žánru, kde hlavním hrdinou je detektiv řešící kriminální případy. Proti sedmdesátým létům přibývá nesmyslné brutality (zvláště v Rusku jakoby lidský život neměl žádnou cenu) a zároveň sociální kritiky, která v imaginárních příbězích poukazuje na tušené propojení zločineckých kruhů s politiky a korupci uvnitř justice i samotné policie. Samostatný prostor je věnován i psychologickému prokreslení vnitřního života hrdinů poznamenaných charakterem jejich práce, která pro ně je mnohdy jediným, co jim v životě zůstalo. Takovými byly loni např. seriály Glina (Policajt, TVP) nebo My????? ?e ??a?yt (Muži nepláčí, RTR). A?a?a? (Ataman, RTR-Planeta) spojoval napínavý děj i s politickým podtextem, kdy scénami brutálního vpádu islámských fundamentalistů do venkovské osady legitimizoval tvrdý postoj ústřední vlády vůči čečenským vzbouřencům, a zároveň oslavoval občinu donských kozáckých osad představovaných jako poslední útočiště hodnot jako čest, odvaha a chlapské přátelství v liberálním zkaženém světě.

Nejen u nás vítězí lékaři a zdravotníci

Ze sociálních prostředí se největší oblibě těší svět lékařů a zdravotníků, o čemž dobře svědčí vítězná pouť naší Nemocnice na kraji města po zahraničních obrazovkách. V Polsku se touto cestou vydal seriál Na dobre i na złe (V dobrém i ve zlém, TVP), kde se tým lékařů však musí potýkat nejen s chorobami svých pacientů, ale i s prozaickými problémy postkomunistického systému veřejného zdravotnictví. Nemocniční mikrosvět může být i zdrojem humorné nadsázky jako v seriálech Daleko od noszy (Dál od nosítek, Polsat) a Naša mala klinika (Naše malá klinika, HRT), kde však lze shledat i prvky sociálně kritické reflexi tamních poměrů. Dějištěm seriálu Samo Życie je redakce stejnojmenného časopisu (Sám život, Polsat). Příběh začínající zpěvačky Ženi Azariny v seriálu O?pe?e??a? ???? ??e??o? (Odsouzena být hvězdou, RTR-Planeta) zase odkrývá kulisy zábavního průmyslu. Postava zásadové televizní reportérky Svetki však odsouvá do pozadí fakt, že právě televize sama tento pseudosvět populární kultury vydatně pomáhá vytvářet.

Inspirace východu na západě

Řada seriálů se otevřeně inspiruje jako vzory úspěšnými americkými seriály Sex and the City (Sex ve městě) a Friends (Přátelé) přesazenými ovšem do tuzemských reálií. Tak scénáristi seriálu Kochaj mnie, kochaj (Miluj mně miluj, Polsat) uvedli na obrazovku nezadané přítelkyně, které podle tiskové zprávy měly být „nezávislými, moderními, dynamickými ženami, které jsou si vědomy své hodnoty a potřeb.“ Titulní hrdinka Ania sice stejně jako její americký předobraz Carrie byla atraktivní novinářkou, ale její krotké eskapády ji nezachránily před potupným vyklizením hlavního vysílacího času v neděli večer až koncem minulého roku byla produkce dalších dílů seriálů vůbec zastavena. Úspěšnější se ukázal příbuzný seriál Czego boją się faceci, czyli seks w mniejszym mieście (Z čeho mají chlapi strach aneb sex na menším městě), který stavěl na známé postavě představitele titulního hrdiny stejně jako na parodizaci původního schématu. Dochází zde k obrácení genderových rolí a příběhy party tří přátel sledujeme ironickým pohledem jednoho z nich, nepříliš průbojného realitního makléře, který spíše než lovcem se stává objektem zájmů různých typů žen. Seriály Kasia a Tomek (Káťa a Tomík, Polsat) a ???o?? ?o? (Moje láska, RTR-Planeta), které předváděly osudovou přitažlivost muže a ženy dlouho maskovanou drobnými rozmíškami a vrcholící jak jinak konečným happyendem, si vystačily s komorním obsazením i výpravou, když spoléhaly zejména na slovní humor. Na povahové různosti jednotlivých členů smíšeného kolektivu byly pak vystavěny gagy chorvatského seriálu Bitange i princeze (Povaleči a princezny, TV Nova Hrvatska).

Seriálové prostředí – luxus i domácnost kněze

Prostředí luxusních apartamentů a velkoměstského života podávaného jako nepřetržitý sled večírků a flámů zůstává však cizí velké části divácké obce, nanejvýš jako nedostupný sen. Druhou tématickou rovinu tvoří proto seriály, které záměrně usilují o přiblížení mentalitě a zájmům tohoto průměrného diváka. Rekordmany jsou v tomto směru již několik let vysílané polské seriály Złotopolscy (název odkazuje na obyvatele fiktivní vesnice Złotopolice,TVP) a Klan (TVP), jimž je společné to, že poskytují vrchovatou měrou hodnoty vytrácející se pozvolna z reálného světa jako sílu rodinné pospolitosti, velkou lásku či neochvějné přátelství. Nikde jinde než v Polsku nemohl vzniknout úspěšný seriál, kde by hlavním hrdinou byl kněz. V Plebanii (Fara, TVP) je hlavním hrdinou laskavý a spravedlivý farář v fiktivním městečku Tulczyně, který s křesťanskou láskou a pokorou se snaží pomáhat řešit problémy svých farníků. Momentálně nejpopulárnějším seriálem je M jak miłość (M jako láska, TVP) sledující souběžně několik dějových linií, jehož 443. díl o Novém Roce sledovalo devět milionů diváků.

Tento svět průměrné domácnosti může být nahlížen nejen pravidelným dávkováním emocí, ale také s laskavým humorem nebo dokonce karikující satirou. Antihrdinou v chorvatském seriálu Odmori se, zaslužio si tata (Odpočiň si tati, máš na to nárok, HRT) je muž v předdůchodovém věku, který po návratu z práce nechce nic jiného než trochu domácího klidu, z kterého ho pravidelně vyvádí jeho manželka Ruža, tři nepříliš v životě úspěšné ratolesti, které ač dospělé se stále drží pohostinné domácnosti, a bohatý soused podnikatel. Ferdek ze seriálu Świat według Kiepskich (Svět Kiepských, Polsat - volba příjmení hrdiny zde vyvolává asociaci s Mizerným světem) je naproti tomu nezaměstnaný egoista s přízemními starosti, jehož mikrosvět je uzavřen do krychle obývacího pokoje mezi noviny, láhev piva a přepínání televizních programů, velmi příbuzný hlavě rodiny českého teleseriálu Kopečkovic.

Svět seriálový a svět skutečný

Televizní seriály svou cykličností a zároveň neuzavřeností vtahují diváka do světa, který se tváří jako skutečný, a v němž není lehké se orientovat. Stálým divákům, jejichž počet je relativně dost vysoký, se nezřídka pletou postavy jednotlivých seriálů. Není to nic divného, vždyť každý díl seriálu není ve své podstatě nic jiného než zaměnitelnou součástí souvislého toku megaseriálového příběhu. Jím produkovaná virtuální realita, v níž je tak snadné hledat únik od reality skutečné, už dnes překračuje postupně hranice jazyků a kultur. Citovaný seriál M jako miłość se od jara minulého roku vysílá v Rusku jako ?????? ??? ?????? (Láska jak láska, Pervyj kanal) jen se Barbara Mostowiak proměnila v Taťánu Lobovu a děj scénáristi přizpůsobili tamní realitě. Jiný polský seriál Na Wspólnej (název ulice, kde bydlí hrdinové) lze na Slovensku sledovat jako Medzi nami a oba mají německý původ, stejně jako Bibin svijet (Bibin svět, RTL Televizija Hrvatska), jehož hrdinka, prodavačka v samoobsluze, vzdáleně připomene Jiřinu Švorcovou v Ženě za pultem.

Svět TV má své klady

Kolik států, tolik seriálů, v lecčems různé a v tom základním přece stejné. Svět televize ostatně diváka nezbavuje práva volby mezi jednotlivými programy, případně jinou smysluplnější činností. Koneckonců není nezbytné televizní seriály paušálně odsuzovat; vždyť díky satelitnímu přenosu televizního signálu lze dnes zahraniční seriály pro jejich užití přímé hovorové řeči doporučit jako vítané konverzační praktikum při zdokonalování se cizích jazyků.

Marek Krejčí

Seriály jako opium

Páteční odjezdy na chatu, povinné pití piva při každé příležitosti, sbírání všemožných druhů hub, pravidelné sledování Novy, obliba v jezení roztodivných druhů pudingů, nábožné uctívání vůdců, bagatelizování českých „hříšků“ v minulosti. To jsou namátkou aktivity, postoje, charakteristiky a také možná dokonce obsese, které jsou Čechům vlastní. Ovšem jednu další jsem zcela záměrně vynechal a nedá se říci, že by byla méně důležité než tyto vyjmenované. Na mysli mám oblibu ve sledování seriálů.

Už krátce po začátku vysílání televize v první polovině 50. let zjistili domácí tvůrci, že právě tento druh televizních pořadů je to pravé ořechové. V následujících desetiletích se pak se seriály doslova roztrhl pytel. Ty nejslavnější se na obrazovkách objevují dodnes, byť na většině z nich se podepsaly dobové „anomálie“ charakteristické všem komunistickým režimům: naivní agitky, černobílé vidění světa, náměty z dělnického či svazáckého prostředí, ohlupující vychovávání socialistického diváka k lásce k jediné ideologii atd. Pro někoho důvod ke shovívavému úsměvu, pro další diváky pocit rozhořčení a frustrace.při vzpomínkách na většinou nehumorné stránky minulého režimu.

Seriálový guru Jaroslav Dietl

Zdeněk Buchvaldek byl Mužem na radnici (Na snímku s Josefem Bláhou)

Foto: archiv

Pod drtivou většinu seriálů vysílaných od 60. do 80. let je podepsán „Pan seriál“ scénárista a dramatik Jaroslav Dietl. Bez tohoto muže by si seriáluchtivý československý divák těžko přišel na své. Kdo by i dnes neznal sukničkáře dr. Blažeje nebo ironického vtipálka dr. Strossmeyera z jeho Nemocnice na kraji města? Na začátku tohoto tisíciletí se dokonce tento seriál dočkal pokračování, ale druhá série už tak divácky úspěšná nebyla. Možná právě proto, že se pod scénář Dietl už „podepsat“ nemohl. Ale dost bylo chvály. Svůj talent zdatného vypravěče příběhů a bystrého pozorovatele lidských charakterů promrhal na směšných „dílech“ typu Žena za pultem, Okres na severu nebo Plechová kavalérie, které dnes uvádí snad jen Prima. Dietl byl grafoman a workholik. Od svého prvního seriálu na počátku 60. let – Příběhy rodiny Bláhovy, psal téměř co rok, to jeden seriál. Možná i toto pracovní tempo nutné ústupky režimu v podobě výše zmíněných prorežimních agitek se podepsalo na jeho předčasné smrti v polovině 80. let.

Se seriály i komerční TV

Ovšem ani po jeho smrti se příval seriálů nezastavil. V 90. letech, v novém režimu, i nadále ČST, později ČT vyráběla nové a nové seriály. V novém tisíciletí ji začaly konkurovat i komerční televize, které se dlouho jejich uvádění bránily. Nakonec své rozhodnutí změnily a to se jim vyplatilo. Český divák si za posledních 40. let učinil na seriály takový návyk, že pokud si chtějí televize udržet jejich pozornost, nezbývá jim, než téměř každý rok přijít s novým „dílem“. Nova představila seriály z prostředí redakce novin nebo gynekologické ordinace. Prima po Rodinných poutech přispěchala z Letištěm. ČT přinesla před pár dny první díl Poslední sezóny z hokejového prostřed. To, kde se seriál odehrává však není nejdůležitější. Nakonec vždy jsou jejich obsahem lidské vztahy, tedy hlavně jejich problematické stránky.

Seriálům zvoní hrana

Pokud kdysi Karel Marx prohlásil, že náboženství je opiem lidstva. Tak jeho výrok se dá použít i v kontextu se seriály. Ty jsou skutečně opiem českého diváka. Je ovšem otázka, jak dlouho se tento trend ještě udrží. V souvislosti s digitalizací dostane divák mnohem interaktivnější nástroje jak se pobavit před televizní obrazovkou. Navíc se zdá, že začíná být poněkud „přeseriálováno“. Například ve středeční večer, kdy píšu tento text, běží na českých televizí současně hned tři. Byť teď zažívají seriály velký boom, tak si myslím, že budoucnost televize je už někde jinde. Doufejme, že ne jen v reality show. To by asi nebyla příliš šťastná náhrada.

José Provazník

Seriály v herním světě

Všichni to známe velice dobře. Počítačová hra je zboží jako každé jiné, z marketingového hlediska zcela srovnatelné s knihami či filmy. Při zaměření tématu „seriály“ pak nezbývá konstatovat, že se herní svět řídí identickými pravidly ve své vlastní formě.

Hry jako seriály nejsou nic ojedinělého. V zásadě je lze rozdělit do několika kategorií či věků, které se vyvíjejí chronologicky, podle možností počítačů a vývoje marketingu.

Věk první, nezávislé pokračování

V dobách osmibitových počítačů a herních automatů v maringotkách bylo jen relativně málo her, které měly nějaké pokračování. V zásadě šlo tu samou hru, s málokdy vylepšenou grafikou, číslovku za názvem o jedničku vyšší a nové úrovně. Sem by se dala zařadit plejáda her jako Double Dragon (5 dílů), Last Ninja (3), Gauntlet (5) a další. Jednotlivé hry nedělali obvykle ani stejní lidé, sdružovalo je pouze vydavatelství. Slavným tahounem byla firma Apogee (Crystal Caverns, Secret Agent, Duke Nukem, Commander Keen, Dangerous Dave), která vydávala mutace nízkorozpočtových her v takové frekvenci, že si vymohly legendární status a to přesto, že po této éře skončili téměř nadobro. Určitě bychom měli jmenovat japonské Capcom, Atari či Namco, kteří měli také mnoho pokračování prakticky téže hry na automatech, ať už šlo o střílečky, bojové hry či logické hříčky. Za všechny jmenujme Street Fightera (dodnes 28 pokračování na všech platformách), R-Type (8 dílů) a Bubble Bobble (nesčetně dílů a nelicencovaných mutací, známé také jako Rainbow Islands).

Všechny jmenované hry mají společné to, že jejich pokračování prakticky nijak nenavazuje, mají společné zpracování (grafika se postupně zlepšovala, ale herní principy identické) a jejich „invence“ spočívá v nových postavách, zbraních a úrovních k pokoření, jinak prakticky nic. De facto vlastně ani nejde hovořit o seriálovitosti, právě díky neexistenci dějové návaznosti.

Jako perličku bych dodal, že František Fuka v dobách kamenných udělal pokračování hry Tetris (neuvěřitelné! Ale je opravdu lepší, než originál, dokonce se dvouhrou!) s prozaickým názvem Tetris 2, ale také velmi populární hru Podraz 3, který se vyznačoval krom kvality hlavně tím, že neměl první, ani druhý, tím méně čtvrtý díl. Krom toho byl autorem také několika textových her, za které bych k tématu jmenoval Indiana Jones 1, 2, 3 – pochopitelně ve své době nelicencované. Takže i česká scéna žila okolo seriálů již v dobách totality.

Věk druhý, závislá pokračování

S pokročilým výkonem počítačů, lepší grafikou a většími investicemi do stránky technické se začalo více věnovat pozornosti také scénářům jednotlivých her. Ve hrách se začaly vyskytovat desítky postav, komplikované rozhovory a dějové zápletky, které ústily v košaté díla. Určitě nebyli první, ale jako nejlepší příklad zde poslouží určitě firma Lucasfilm Games, později přejmenovaná na Lucas Arts. Již podle jména míříte správně, ano, George Lucas má velmi rád počítačové hry, takže jim nechal vyhradit místo na Skywalker ranči, kde sídlí tým, který má na svědomí ty největší hity své doby, které právě těžily z pojetí pokračování identickým z filmů. Patří sem například dva díly Maniac Mansion, ale hlavní slávu si vybudovali právě herním zpracováním filmů s Indiana Jonesem a to nejprve formou akčních her (4 díly), tak o něco později formou grafické adventury (tedy hry, kterou ovládáte jako film, blížící se jeho interaktivní formě – myší ukazujete hlavnímu hrdinovi co má kde jak udělat a pokud jste zapojili mozkové závity dobře, hra Vás pustí dál). Děj her celkem přesně kopíruje děj filmu, avšak čestnou výjimku musíme udělat hře „Indiana Jones and Fate of Atlantis“ (patrně nejlepší adventura všech dob), která údajně vznikla podle scénáře ke čtvrtému filmovému zpracování, které nese již typické prvky seriálu. Krom pevně stanovených postav, mají tyto paměť na předchozí události a komentují je (ačkoliv jde o hru, postavy komentují děj předchozích filmových dílů), opakují se zde nejpopulárnější pasáže z minula, pro Indyho tak charakteristických (používání biče, jízda v důlním vozíku), máme zde opět femme fatale a hlavní motiv – nacisté objevili nějaké to mystično a Indy je musí zastavit. Celý příběh je poměrně komplikovaný, ale podstatné je, že zapadá do univerza bezchybně a plynule. Jde tedy o typického představitele seriálu s uzavřenými dějovými pointami.

O krok dále ale šla firma Sierra Online, která v tom samém období seriály ve hrách doslova vytvořila. Téměř každá hra si totiž vydupala vlastní dlouhou sérii. Jednotlivé díly vycházely pravidelně, téměř každý rok a nesly vždy obrovské zlepšení po stránce technologické tak dějové. Jmenoval bych zejména tyto: Gabriel Knight (3), Police Quest (4 díly), King’s Quest (8), Hero’s Quest (později přejmenovaný na Quest for Glory – 5 dílů), Space Quest (6) a Leisure Suit Larry (7). To samozřejmě přecházím dvou dílné menší díla, jako Laura Bow, Phantasmagoria, Eco Quest či Goblins. Velmi činná firma. Pozastavil bych se u pár sérií:

Gabriel Knight – temná a depresivní adventura, které ke všem třem dílům sepsala scénář Jane Jensen. V prvním díle jde o odhalování kultu voodoo, druhý díl se odehrává v německu při tanci s vlkodlaky a poslední díl ve francii při hledání svatého grálu. Perfekcionismus v návaznosti děje, odkazy na reálné zdroje a atmosféra se dá přirovnat pouze ke Jménu Růže. Akorát to má tři díly. King’s Quest, jakožto nejstarší sérii, má na svědomí Roberta Williams (další žena), která zpracovává klasickou pohádku inspirovanou tradičními legendami. Od čtvrtého dílu výše si však již vytváří vlastní zemi jménem Daventry, kde se vyskytuje mnoho pohádkových postav. Je těžké představit si, že by mohla mít třeba Popelka nebo Červená Karkulka nějaké pokračování, ale v tomto případě se to podařilo. Přes pointovou uzavřenost jednotlivých titulů tvoří osm dílů masivní celek, svědectví z fantastického světa. Poslední se musím zmínit o sérii Larry. Tento chlapík pochází z hlavy chlapíka jménem Al Lowe, který si formou adventury dělá legraci z na svou dobu tabuizovaných témat, jako je sex. Lechtivá adventura se smolařem v citovém životě v hlavní roli. Larry je připlešlý třicátník, který chce mermomocí přijít o panictví, o což se snaží po sedm (resp. šest, protože po Larry 3 vyšla rovnou pětka) dílů komediální hry. Mimochodem velkou inspirací pro tuto postavu a styl humoru je Woody Alan.

S dnešním odstupem se dá opravdu hovořit o seriálech. Ono totiž Sierra si byla se svým úspěchem natolik jistá, že nechala scénáristy napsat děj i na tři díly dopředu, které se postupně zpracovávaly formou hry. Takže když si dneska zahrajete dílka po sobě, máte nejlepší možný přehled o ději, hraní na přeskáčku (což hry v prvním věku umožňovaly bez problémů) je velmi matoucí. Nejlépe je to vidět u zmíněného Larryho, přesněji řečeno v přechodu šestého na sedmý díl – hra končí doslova a do písmene tam, kde další díl začíná – dokonce včetně identických předmětů v inventáři a zvukové kulisy.

Věk třetí, franchise

Tím se již dostáváme do současnosti, kdy se nosí móda franchisů, neboli licencovaných pokračování bez přímé návaznosti. Hry v této kategorii se dělí na úspěšné série, které se časem dočkaly nové koncepce formou nové hry, která se honosí stejným názvem (obvykle špatné) a dále pak úspěšné série založené na podobném principu, ale vždy od jiných týmů a v jiném zpracování (obvykle dobré). Nejlepší připodobnění by byl asi fenomén Star Trek nebo Star Wars, kdy v jednom a téže světě či univerzu se odehrává paralelně mnoho dějů – jednou formou celovečerního filmu nebo seriálu hraného nebo animovaného.

První kategorie je dnes nejobvyklejším, masově komerčním tahem. Vezme se úspěšná hra z let minulých, udělá se obrovský reklama a udělá se zcela nová hra, která navazuje pouze ideologicky, ale jinak prakticky vůbec. Za zářný příklad bych vybral legendu Prince of Persia, která se svými dvěma díly (1989, 1993) diktovala po mnohá léta, jak má vypadat plošinovka (hra, kde se skáče po plošinkách, uhýbá bodákům atd.), který v roce 1999 dostal populární přívlastek „3D“, aby se stal snad největším propadákem v dějinách. Nutno ale říci, že Prince of Persia 3D byl plnohodnotným pokračováním, hra měla identické herní grify, jen převedené do trojrozměrného světa, možná právě proto byla totálně nehratelná. O pět let později vychází další tři díly, tentokrát s totálně překopaným konceptem a od zcela jiných lidí na pozadí projektu, kteří dokázali udělat slušné hry. Bohužel, jediné, co spojuje tyto nové díly se „starým“ princem je pouze název hry.

Těchto případů je v dnešní době desítek až stovek. Dotklo se to i legend jako Doom (třetí pokračování z roku 2004 se snažilo do frenetické řežby nacpat „příběh“, což v případě Dooma znamená totéž, co strčit slepci hůl do kbelíku a snažit se v něm vyvolat pocit klaustrofobie – přesto hra byla komerčně celkem úspěšná, byť neměla s původním Doomem nic společného), či slavných Commandos (jejichž čtvrtý díl totálně opustil herní koncepci a pouze zneužil dobrého jména pro střílečku z druhé světové), ale mohli bychom tak pokračovat opravdu dlouho.

Naštěstí tady máme „syndrom Star Wars“, tedy pokračování her druhé kategorie této kapitoly. Série, které sice pokaždé dělal někdo jiný a trochu jinak, ale přitom (celkem) úspěšně. Zde bychom mohli jmenovat například slavného Tomb Raidera s populární Larou Croft v hlavní roli. Tato inkarnace se dočkala celkem osmi dílů a několika reedic, kde jsou stopy seriálu značně patrné. Lara se vyvíjí dějově, vrací se každým dílem do trochu jiné časové osy svého vývoje včetně retrospektivního vyprávění příběhu a jednotlivé reedice jsou upravovány tak, aby zapadaly do děje vyprávěném v novějších dílech. Přes kolísavou kvalitu jednotlivých titulů jde o vzor mezi moderními seriály.

Samostatnou kapitolu bych vyhradil sériím typu Final Fantasy nebo Legend of Zelda. Japonské tituly, které se vyznačují komplexním světem, ve kterém formou počítačového dobrodružství sledujeme osudy hrdinů, národů, vesmírů a dalších elementů. Dějová propracovanost celého světa, ze kterého lze všechno vypozorovat a vyčíst, vynesla 13 oficiálních pokračování Final Fantasy a 12 v případě Legend of Zelda. Jde o nejdelší série vůbec, pro hráče i diváka nutnost mezi herními seriály. Vyznačují se chronologickou návazností, společnými motivy a fantastickými nápady, které Vás zaručeně přikovají. V případě Final Fantasy se franchise dokonce stává normou – Square Enix již neohlašují nové díly hry, ale rovnou celý balík produktů, který obsahuje několik počítačových her pro různé platformy (Playstation 2, 3, mobilní telefony), několik filmů, seriál a třeba knihu, aby si spotřebitel užil celé univerzum v několika rovinách, nejvhodnějších pro prezentaci děje. Perličkou také je, že nejde vždy o novinky, ale i o rozšíření starších dílů. Například Final Fantasy 7 se po letech dočkává dalších sérií her vycházející v dnešních dnech.

To jsou ale bohužel jen výjimky, doba franchisů jakoby zapomínala na kvality předchůdců a čistě zneužívá značky, což jaksi znamená úpadek ve hrách z hlediska jejich seriálů. Avšak o pár let později, s rozvojem internetu, dochází k příchodu hodnot, které zcela korespondují s definicí.

Věk čtvrtý – downloadable content

Doposud jsem o hrách v souvislosti se seriály hovořil ve smyslu uzavřených epizod delšího trvání s identickými postavami a hlavním motivem. V televizním světě bychom to mohli nejlépe přirovnat seriálům jako Akta X, Mission Impossible nebo 30 Případů majora Zemana. Již ale poměrně dlouho se těší velkému zájmu seriály, kde je jedna přesně daná dějová linie, která se formou seriálu divákovi správně dávkuje, to bychom mohli zmínit třeba seriál Lost, Cirkus Humberto nebo Disneyovské dobrodružství létajících pirátů „Kid a Balů“. Tato forma zpracování děje má mnoho výhod. Scénář se může psát v závislosti na reakci diváků a přitom není nutné vymýšlet do každého dílu nějakou pointu nebo resumé, hlavní děj mají scénáristi v hlavě a jak se k jeho konci dopracují je čistě na nich.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tento princip je na počítačové hry neaplikovatelný. Jak se ukázalo po roce 2004, kdy vyšel Half Life 2, mýlili jsme se. Dospěl čas rychlého a dostupného internetového připojení, kdy je možné hráčům distribuovat takřka každý týden novou část hry, nové epizody s krátkým trváním herním (pár hodin) a nízkou cenou (normální hra dnes stojí přibližně 1500 Kč, tyto epizody stojí zhruba třetinu). Jakkoli můžeme z hlediska herní přínosnosti tento přístup kritizovat, byl to právě Half Life 2, který odkryl další tabu a posunul hranice morálky při ždímání peněz z hráčů zase o řádný kus dál.

Nelze zatím hovořit o nějakém masovém nasazení či četnosti rovné seriálům, celý systém distribuce je sice funkční, ale náklady na výrobu zatím dost vysoké, ale je to tady. Half Life 2 má v současné době dva přídavné díly (Episode 1 a 2) z celkem tří plánovaných, které si mohou hráči stáhnout jako dodatek k plné verzi hry. Jednotlivé díly přesně navazují na dějové body, ve kterých se hráč ocitá. Dokonce když si nainstalujete do počítače všechny komponenty, tak přechody mezi jednotlivými částmi ani nepostřehnete.

Dá se namítnout, že přímé pokračování není v herních dějinách nic nového, mnoho her mělo krom dalších pokračování (s novým dějem) také rozšiřující moduly – datadisk – které přinesly nové úrovně, nové zbraně, rozšíření děje. To ale vždy šlo o jedno rozšíření, které mělo jen ukojit hlad hráčů do příchodu regulerního nového dílu. Také tyto datadisky byly obvykle vytvářeny s menší vervou, neobsahovaly například animované mezisekvence či je dokonce dělal zcela jiný tým, měli menší rozpočet a podobně. Nepopřitelná seriálovost Half Life 2 je doopravdy prvním příkladem, kde jsou jednotlivé epizody vytvářeny se stejným úsilím, kvalitou a rozpočtem, jako celá hra.

Pro politickou korektnost ale musím ještě uvést, že Half Life 2 nebyl zcela prvním – prakticky identický způsob, ale za jiných okolností, přinesla v roce 1997 hra Wing Commander: Secret Ops – nejlépe přirovnatelným ke Star Treku (sám o sobě šestým dílem ságy Wing Commander), který vyšel jako regulerní jedna sedmina hry za plnou cenu, přičemž další díly si mohli hráči stáhnout každý týden jeden přesně podle popularity u hráčů. Hra byla tedy hotová, jen rozkouskovaná, kde se dle reakcí hráčů na diskuzních fórech jen měnil jemně scénář mezi misemi. Prvenství mu ale upírám, jelikož kvalita jednotlivých epizod byla silně úpadková a vlastně si ani nejsem zcela jistý, jestli nakonec vyšly všechny díly. Kvůli netrpělivosti hráčů byla nakonec hra odsouzena k zatracení, internetové připojení nebylo dostatečně vyvinuté, aby se hra rozšířila (a to i přesto, že hra byla ochuzena o animované sekvence, které Wing Commander proslavily a které zabírají nejvíce místa), sice bylo možné si dodatky nainstalovat z CD příloh časopisů, ale to se zpožděním a tak dále. Proto bych tento počin neoznačil za první seriál, ale spíše za experiment, ve své době značně nevyzrálý.

Úspěch seriálu Half Life 2 je daný krom herní atraktivity také technologickou vyzrálostí doby. Firma Valve, která to celé vymyslela, vyvinula distribuční systém Steam, síť, která krom toho, že hlídá, který Váš kamarád jakou hru hraje zrovna po síti (na první pohled připomíná ICQ), tak se stará o aktualizace Vašich her zakoupených od firmy Valve a dokonce je možné skrz Steam si hry kupovat a stahovat – vše v pohodlí domova. A to nejde jenom od hry od Valve, skrz licenci Steamu je již slušná řádka her, které vyvíjejí jiná studia, které by si samy o sobě nemohly dovolit distribuci hry na DVD a v krabicích. Ale zpátky k tématu – krom Half Life 2 se také relativně úspěšně prodává epizodické pokračování nepříliš úspěšné střílečky Sin z roku 1998 – takže po osmi letech máme možnost hrát „Sin Episodes", když už se Sin regulerního pokračování nedočkal.

Valve ale nejsou zdaleka jediní. Rozvoje internetu a pokroku technologií se rozhodla využít i firma Bethesda. Jejich hra „The Elder Scrolls 4 – Oblivion“ od začátku byla stavěna na možnost stahování menších rozšíření – ať už dějových nebo čistě obsahových, takže hráč si může za malý poplatek (několik dolarů) hru lehce rozšířit o nové postavy, části děje, předměty a to podle chuti hráče – jsou speciální rozšíření pro mágy, rytíře, zloděje atd. Tomu všemu nasazuje korunu plnohodnotné rozšíření seriálového typu, „Knights of the Nine“ a „Shivering Isles“. Souvislost s technologicky vyzrálou dobou je o to podstatnějším faktorem, když si uvědomíme, že tyto rozšíření jsou dostupné i pro majitele XBOX 360 – který jako první z konzolí obsahuje již harddisk a je tedy pro tento způsob distribuce ideální. Oblivion byl navíc vlajkovou hrou X360. Podobně je na tom i Playstation 3 a i Nintendo Wii (to tedy neobsahuje harddisk, nelze jej ani připojit, ale obsahuje 512 MB flash paměti, které harddisk mohou celkem schopně suplovat, ačkoliv kapacita je mnohem menší). Takže nová generace konzolí a internetového připojení zcela redefinuje pojem seriálu ve hrách na úroveň známou z televize. A to jsme teprve na začátku.

Závěr

Možná si to neuvědomujeme plně, ale s překročením prahu nového milénia jsme se také posunuli v konzumu kulturních prostředků. Krom televize a biografů, kde se to seriály a pokračováními jenom hemží, jsme se jich dočkali v plné síle na poli her. Pro některé druhy kulturního projevu není forma seriálů vhodná, jako je třeba hudba nebo malířství, ale kdo ví? S určitou nadsázkou bychom mohli totiž říci, že i Microsoft nás svými novými a novými Windows formou seriálu stále oddaluje od pointy.

Dave de Sade

Seriál jako sociálně patologický jev

Zástupy prací vysílených postmoderních lidí zpravidla odpoledne a dnes již spíše večer opouštějí místa svádění každodenních existenciálních bojů, tedy pracoviště, aby se přesunuly do svých domovů, kde chtějí naleznout klid, rozptýlení a atmosféru pro regeneraci do dalšího běhu života. Odpoutat se od vlastní reality nám umožňuje realita jiná, realita, kterou nám přináší televizní obrazovka. Abychom se k ní pravidelně vraceli, měli motivaci ji zas a znovu zapínat vysílá pro nás televize seriály.

Zvědavost z otevřených konců minulých dílů v nás vzbuzuje nezadržitelné puzení, dozvědět se jak to dopadne, co bude dál. Tak si alespoň představují tvůrci televizních seriálů, když seriál vytvářejí. A mají ještě další představy a názory, jak vytvořit „kvalitu“, respektive něco, co tady bude ještě hodně dlouho.

Nereálnost prostředí

Seriál musí být dlouhý, aby si na něj diváci zvykli, sžili se s ním a jeho sledování považovali za neodmyslitelnou součást svého života. Seriál - aspoň zpočátku - nesmí být příliš drahý, neboť jinak by ho producent bez námitek neprodukovat dostatečně dlouho. Proto herci jsou nejlépe začínající, či z jiných důvodů málo zkušení, prostředí seriálů částečně známe – divák se v něm cítí jaksi jistě, ovšem částečně neznámé, zasazené do světa většině nepřístupné – rozšířit si obzory příjemnou formou chce přece každý, ale hlavně výrobně nenáročné. Výsledek se naskýtá – naprostá ubohost. Toporně jednající postavy vypouštějí z úst jalové repliky a přitom se potácejí v nepřesvědčivě nakašírovaných interiérech.

Slabost scénářů

V současné seriálové explozi, kdy hlavní tuzemské televizní kanály chrlí výtvory opravdu masově, to ani jiné být nemůže. Ne všechny televizní příběhy o více dílech se vyznačují tak trčící laciností a odbytostí. Pro příklad můžeme uvést slovensko- český počin Záchranáři přibližující prostředí tatranské horské služby. Zajímavé a poměrně uchvacující prostředí (našich) velehor je ovšem tím nejlepším, co může seriál nabídnout. Slabost scénáře (v němž jeho autor Jiří Křižan naplno rozvíjí všechna svá oblíbená klišé) se bez opory štítů hor projevuje dost děsivě. Jakmile „správní chlapi“ z Horské (dabing ze slovenštiny do češtiny opravdu ku prospěchu nebyl) sestoupí do podhůří a setkávají se změkčilými pitomci bez správných a opravdových životních hodnot, má divák pocit, že z něj dělají pitomce tvůrci seriálu.

Potřeba nových impulzů

Nekonečné by bylo rozebírání jednotlivých seriálů. Jejich obliba ovšem je nesporná, proto jsou sledována a masově konzumována díla, nad kterými si můžeme jen útrpně povzdechnout a občas i žasnout. Trochu nadsázky a patosu na závěr: až magnáti televizní zábavy objeví mladé tvůrce, kteří zatím stojí v pozadí, respektive stranou, ovšem o to poctivěji mapují sféru naší reality seriály dosud nedotčenou a s osobním nasazením sbírají ale i vytvářejí látku pro mnohadílný příběh, potom se seriálová tvorba výrazně posune a vznikne projekt, který nebude vyvolávat sžíravou otázku „Není to málo?“

Tomáš Dvořák