Komputerizace

Fenomén Windows

Málokdo si dnes umí představit život bez počítače a i z těchto lidí jen nemálo umí doopravdy žít bez operačního systému Windows. Hodně lidí dokonce ani nerozeznává pojmy jako „počítač“ a „operační systém“, velké procento běžných uživatelů dokonce neví, co to operační systém je a určitá skupina lidí sjednocuje pojem Windows, Word, Excel, Internet pod souhrnné označení „počítač“. Počítač hlásí chybu. Počítač nemůže na internet. Počítač netiskne. Počítač nefunguje. Nejčastější věty běžných uživatelů, když „něco nejde“. Čert, aby se v tom vyznal. Zkrátka – Windows jsou dneska synonymem pro počítačovou techniku.

Paradoxní přitom je, jak všude slyšíme o různých závadách Windows, jejich „děravosti“ při přístupu na internet, jejich nestabilitě a vůbec jak je Linux lepší a zadarmo. Nadšenci, kteří čtou tyto věty se jistě pokusili s Linuxem, či jiným operačním systémem pracovat, aby zjistili, že to není vůbec jednoduché a při tichých kletbách stále „jedou na Windowsech“. Jak je to možné? Podívejme se do historie vývoje počítačů, potažmo operačních systémů trochu jinak, než se dočteme na internetu a v publikacích. Všichni víme, že Bill Gates je především dobrý obchodník, než programátor, ale stále nám vrtá hlavou – jak se to mohlo stát? Jak to, že si prťavou firmu Microsoft všiml gigant IBM a pomohl tak rozvoji bohatství Billa Gatese?

Začněme trochu bokem. Počítače jsou k ničemu, když v nich není nějaký software, který něco umí. U moderních strojů to znamená, že software potřebuje nějaké prostředí, ve kterém bude fungovat. Tímto prostředím je obvykle právě operační systém. Ten má ve své definici hlavně to, že umí spouštět programy. Krom toho by měl umět správně využívat hardware a poskytovat tak aplikacím maximální výkon, aby běžely co nejrychleji. Časem a výkonem ale uživatelé požadovali od počítače čím dál více věcí. Správu dat, souborů, tisknutí, práce v sítích, zabezpečení a v neposlední řadě slavný multitasking – možnost zpracování více úloh najednou. Takže jsme zhruba v roce 1980, vidíme několik počítačů a na nich zhruba toto:

Bill Gates se v roce 1984 objevil na obálce časopisu Time

Foto: Time Warner (c)

IBM PC. Počítač, který pojmenoval celou řadu „IBM PC kompatibilní“, neboli dnešní „pécéčka“. Po několika pokusech o operační systém DOS (neplést s MS-DOS!) se rozhodli svěřit tuto úlohu mladšímu týmu mimo IBM, aby se zatím věnovali vývoji nového systému OS/2 WARP. V srpnu 1981 byl oficiálně uvedený na trh MS-DOS, který způsobil revoluci. Hlavně tím, že byl velmi jednoduchý a byla pro něj radost programovat. V tom tkvěl jeden úspěch tohoto operačního systému – široká základna aplikací. Takže banky, manažeři a další lidé, kteří si mohli počítač dovolit, si zakoupili IBM PC s operačním systémem MS-DOS a sláva sláva – mohli číst z disket, dávat souborům názvy až osm znaků plus tři k příponě a v neposlední řadě uměl kopírovat soubory, mazat je a tak dále. To vše pomocí nepříliš obratné příkazové řádky. Prompt C:> nás budit v noci patrně navždycky (pokaždé s rukou v nočníku).

Paradoxní je, že toto starému dobrému MS-DOSu vydrželo až do roku 1994 a nikomu to nevadilo. Tedy, nikomu to nevadilo na platformě PC. Pravda, byly tady nástavby pro pohodlnější práci a dokonce první verze prastarých Windows (1.0 a 2.0), ale věřte mi, že není o co stát – jednak to byly vždy nástavby a nikoliv samostatné operační systémy, druhak se s tím nedalo doopravdy nic dělat. Co ale dělala konkurence za ta dlouhá léta? Spala a nechala se unášet černobílým rozhraním a příkazovým řádkem?

Už v roce 1979 tady byl totiž počítač Lisa, nástupce Apple II od firmy Apple, který disponoval grafickým rozhraním tak, jak jej známe. Myš s jedním tlačítkem, černobílý, ale grafický display, ikonky a tak dále – plnohodnotný operační grafický systém, předchůdce MacOS pozdější doby. Je zřejmé, že IBM nechtělo svoji konkurenci napodobovat a šlo v tradici řádkových operačních systémů. Jenže to není všechno. V roce 1985 byla na trh uvedena Amiga 1000 – multimediální počítač, který vlastně nemá textový režim a od zapnutí do vypnutí jede v plně grafickém rozhraní. Schopnosti, které předváděla Amiga nenechala manažery spát. Plně funkční multitasking, práce v barvách a přitom směšně nízké nároky na paměť. Takový malý zázrak. A další konkurence měla podobné výsledky. Jak je tedy možné, že IBM PC a MS-DOS vůbec přežily?

Otázky marketingu stranou, důvod je patrně mnohem jednodušší. Cena. Ne snad, že by alternativní cesty byly nějak dražší, to vůbec ne, ale lidem, co vyhodili koncem sedmdesátých let mnoho peněz za IBM PC prostě nezbývaly další peníze na nákup nového hardware. Jejich PC, tedy železo samotné, totiž stárlo velice pomalu, software přes omezené možnosti dostačoval, takže se jednou za čas koupil nový MS-DOS a harddisk (v té době nebyly pevné disky běžné). Již takto v prvopočátku bylo velmi důležité „IBM PC compatible“. A samozřejmě, že IBM prodávalo své stroje výhodněji v místech hromadných odběrů – státní správa, nemocnice a vlastně všechny firmy. Tam všude byly IBM PC, na kterých byl jen MS DOS a nikdo neměl peníze na nové stroje. To bude zřejmě hlavní důvod, proč se ostatní stroje, přes svou nespornou kvalitu, neprosadily v masovém měřítku.

Přesto ostatní stroje měly svoje unikátní uplatnění – Amiga při přáci s grafikou a zvukem (mimochodem to není tak dávno, co se na výrobu titulků do filmů v České Televizi používala Amiga 4000), Apple svojí řadou Macintosh zaplnil v USA hodně kanceláří, ale také grafických studií. A to na platformě PC stále vládnul mocný MS DOS, který toho vlastně dohromady moc neumí. Mezi námi – traduje se, že Bill Gates odkoupil rozdělaný operační systém od nějakého spolužáka na koleji a s minimálními úpravami jej nabídl IBM. A také se šušká, že tento spolužák programoval operační systém jako seminární práci. A také se říká, že profesor, který měl seminární práci schválit, by případného studenta za MS DOS vyhodil od zkoušky. Ale to se jen tak říká.

Windows 1.0

(c) Microsoft

Máme tady ale devadesátá léta a na platformě IBM PC nedošlo k žádné revoluci. Přeskočíme Windows 1.0 (1985) a 2.0 (1987), které sice byly plně grafické, ale v reálu nepoužitelné a podívejme se na první úspěšné (úspěšnější) Windows 3.0 resp. 3.1. To se psal rok 1991, když tato grafická nástavba nad MS DOS spatřila světlo světa. Krom toho, že se jednalo o kompletní přeprogramování jádra předchozích verzí, šlo o první použitelné Windows vůbec. Nevadilo, že byly nestabilní, špatně spouštěly programy pro MS DOS (ačkoli byly pro ně nástavbou), nemožnost je rozchodit v síti. Jakýkoliv jiný operační systém té doby byl naprostým balzámem pro duši, ve srovnání s Windows. Ovšem, mašinérie zapracovala. Ke grafickým Windows musela vzniknout řada kancelářských aplikací, aby obhájili svoje místo na slunci. Kancelářský balík Office 3.0 (později jako Office 92 – dle data vydání) obsahoval Word 2.0, Excel 4.0, PowerPoint 3.0 a podporu e-mailu. Tohle, spojené s tím, že Windows jely na konfiguraci IBM PC řady 286 – nejrozšířenější vůbec – stanovilo Microsoftu, jeho MS DOSu a nadcházejících Windows místo na většině naší planety.

Stranou se musím zmínit o Windows NT – což byly první Windows, které byly soběstačné – nepotřebovaly pro svůj běh MS DOS. Avšak byly velmi náročné na hardware, proto byly odkázány na výkonnější stanice, čili servery, kde se v mutacích objevují dodnes. Pravda je taková, že se jedná o první, kvalitní a stabilní operační systém od Microsoftu, který je ale díky nedostupnosti tak trochu v pozadí. Operační systémy pro domácí či pracovní použití dělaly Microsoftu neskutečné problémy dlouhou dobu – vlastně až do chvíle, kdy byl výkon počítačů natolik dostatečný, že Microsoft začal integrovat Windows NT do klasických, domácích operačních systémů.

Windows 3.11 byly fenomenálním úspěchem, společně s balíkem Office a pozdější nástavbou „Windows for Workgroups“ ovládl trh. Bill Gates ale chtěl víc. Problém měly vyřešit slavné Windows 95, které mají být plně soběstačným operačním systémem s vlastní strukturou. V podstatě se tak stalo. Ovšem nebylo to snadné. Čím komplikovanější systém, tím více chyb v něm nastane a v případě Microsoftu to platí desetinásobně. Bill Gates si nemohl dovolit „odkopnout“ uživatele Windows 3.11 a stále populárního MS DOSu tím, že uvolní nový systém. Musel zajistit zpětnou kompatibilitu - proto podstatná část Windows 95 je vlastně totožná s Windows 3.11 a částečně i s MS DOSem. Vedle toho Win95 disponovaly plně 32bitovým prostředím, které špatně snášelo aplikace ze starého, 16ti bitového prostředí.

Pokusit se laikovi vysvětlit, jak je velký rozdíl mezi Win3.11 a Win95 je obtížné, ale pokusím se – hrát hokej golfovou holí je prakticky nemožné, i když golfová hůl je hokejce vzdáleně podobná a naopak. Přesně tak velký rozdíl, jako je mezi golfem a hokejem, je mezi Windows 3.11 a Windows 95. Obrovský. A to vyvolalo vlnu anekdot na stabilitu tohoto operačního systému, z nichž více než polovina mají reálný základ. Ne snad, že by se to nějak podstatně zlepšilo.

Přesto Windows 95, vydané v srpnu 1995, slavily obrovský úspěch. Podstatnou roli v tom hrála opravdu masivní reklamní kampaň, kterou nešlo přehlédnout. Nejde ani tak o to, jestli Windows 95 splnily očekávání nebo ne, ale že Bill Gates všechny přesvědčil, že bez Win95 jsme absolutní nuly. V tom byla pointa jeho kampaně, kterou celý svět zbaštil. Není bez zajímavosti, že dost peněz Bill Gates získal tím, že vyhrál soudní spor s Apple, které jej nařknulo, že jejich Windows jsou okopírovaným MacOSem, který Apple uvedl na trh dříve a pravda je, že jsou si systémy opticky dost podobné. Soud ale rozhodl, že to podobné není a Apple jen tak tak, že nezkrachoval.

Windows 95

(c) Microsoft

Windows 95 ale neměly v původní formě dlouhou trasu života. Velmi brzy byl vydán balík oprav – service pack s číslem jedna, aby pak během dvou let došlo k úpravám Win95 pěti dalšími balíky. Z toho je vidět, že Windows 95 nebyly zrovna ideálním kusem software. Záplaty a balíčky nestačili. K tomu se váže související historie, kdy Windows vyžadovaly pro správnou funkci pouze certifikovaný hardware. Výrobci museli projít testy, které prokázaly stabilitu při komunikaci s Windows 95. Pokud to prošlo, dostali nálepku „Designed for Windows“. Když to neprošlo, museli svůj hardware opravit. To není příliš otevřený přístup, dnes se to prakticky neděje a je zarážející, že to Microsoftu prošlo a v určité míře prochází dodnes.

Windows 98 byly nástupcem, který byl krokem vpřed, zejména co se multimédií týče. Standart rozhraní DirectX, který se na Win95 nemohl plně rozvíjet, získal ve spojení s novou generací Windows na významu. Také příchod nového hardware, jako byly grafické karty s akcelerací 3D grafiky se mohly pod Win98 plně vyvíjet. Ačkoli byly „devadesátosmičky“ plánované jako přechodný krok, vydržely déle, než se čekalo. Stále se nemohly zbavit MS DOSu, ale ten už byl natolik v pozadí, že si mohli dovolit vypustit spousty komplikovaných a kontroverzních částí Win95. To způsobilo lepší využívání hardware a určitou stabilitu. I když na oficiální prezentaci Win98 při detekci scanneru se „Okna“ ochotně „sesypaly“. K popukání.

To nejlepší ale mělo teprve přijít. Výše zmíněné Windows NT, jediný, opravdu soběstačný produkt Microsoftu se ukázal, jako dobrou cestou a rozhodli se tedy spojit multimedialitu Win98 se stabilitou NT. Výsledkem byly dva operační systémy, jeden pro domácí použití a druhý spíše pro profesionální a serverové využití. Jedná se o Windows Millenium Edition (WinME) a Windows 2000 (Win2k). „Míčka“ si vzaly to nejhorší z Win98 a z NT – pomalé, nestabilní a nezabezpečené. Oproti tomu Win2k se dají relativně opěvovat. Používají se de facto dodnes. Ačkoli mají své mouchy, které vyřešily z větší části Service Packy, dají se označit za velmi stabilní, i když náročné na hardware, našly širokého užití od kanceláří přes profesionální studia, díky podpoře hardware i DirectX se na nich dobře dělá grafika, díky zabezpečení ideální pro práci v síti a tak dále. Vedle toho domácí ME jsou podle mne naprostým krachem. Znám pouze směšnou hrstku lidí, kteří se rozhodli je užívat a downgrade na Win98 jim přinesl úlevu. Vedle Win95 bych řekl, že WinME je to nejhorší, co lze na softwarovém světě spatřit.

Ne snad, že by Win2k byly ideální do domácnosti, podpora multimedií a her byla dobrá, ale nikoliv výtečná, ukázalo se ale, že implementace NT systémů je správnou cestou. Bill Gates rozhodl, že nová Windows, dnes známé pod označením XP, dotáhnou koncept operačního systému pro široké využití do konce. Na to, že se psal rok 2001 a že konkurence typu MaxOS, Linux či AmigaOS už deset let svou koncepcí ukazují, jak na to, je to docela pozdě. Ovšem podpora vývojářů softwaru a koneckonců i hardwaru je to, co Windows tlačí na příčky nejvyšší. Na druhou stranu buďme rádi, že za 25 let existence Microsoftu se k něčemu takovému dokopali.

XP vyšlo ve dvou edicích – Home a Proffesional. Prakticky mezi nimi nebyl rozdíl, vyjma ceny. Profesionální edice podporovala multiprocesorové stanice a byla obecně považována vždy za „lepší“, s Home edicí se setkáváme málokdy. První verze byly samozřejmě neodladěné, jak to tak chodí u tohoto povolání v této firmě, proto vyšel rychle první, a velmi důležitý, service pack s číslem 1, který uvedl WinXP do polohy, kdy lze hovořit o kvalitním operačním systému. S celosvětovým rozvojem internetu došlo k doladění bezpečnosti samotného stroje. Systém hesel, vestavěný firewall a tak dále. Druhý service pack pak dotahuje nedodělky ve stabilitě do konce. Takže máte-li na svém počítači nainstalovýny WinXPSP2, máte k dispozici nejpovedenější produkt firmy Microsoft.

Ne snad, že by to bylo srovnatelné. Jak jsem načrtl výše – koncepce kvalitního operačního systému tady byly léta. Marketingová mašinérie ale odvedla tu nejlepší práci. Mnoho lidí, když vidí nějakou solidní distribuci Linuxu, vidí jen „jiné Windows“. V čem je tedy ten zásadní rozdíl? Rozdíl je v přístupu k uživateli. Od dob jednoduchého MS DOSu totiž Microsoft nepovažoval za důležité, aby případné chyby, nedokonalosti či z prosté vůle uživatele bylo možné něco opravit a měnit. Uživatel dostává do rukou funkční nástroj, ale jakmile se ukáže nějaká chyba, musí se počkat na Microsoft, až přispěchá s opravou a řešením. Tento přístup se „prokopíroval“ do dnešních dnů. Pokud jste běžný uživatel a něco se vám pokazí, můžete zavolat odbornou pomoc. V případě takového Linuxu a podobných systémů se dá chyba opravit až do morku kostí samotného OS, kdežto u Windows vyřešíte problém maximálně na kůži OS, metaforicky řečeno. Cokoli hlouběji je už na straně Microsoftu. A to je také původce známé premisy, kdy se z chyby stává vlastnost.

Výsledek je trochu vulgárně řečeno, že Windows jako operační systém je určen pro jednoduché uživatele (čti „blbce“), kdežto Linux například pro odborníky, kteří chtějí ze svého stroje vymačkat maximum. Možná si neuvědomujete, ale při práci na počítači jej vytěžujete na sotva 5% celého výkonu a využíváte pouze 1% jeho skutečných možností (ála psací stroj). Zbytek „Sežerou“ Windows. Naštěstí se i dnes dá z Windows „vyházet“ spousta zbytečných součástí, které prostor pro manipulaci zlehčí a zrychlí. Obecně ale Windows nejsou na „plnou konfigurovatelnost“ prostě stavěné. Některé věci nebude umět, dokud Microsoft nedovolí a neudělá.

Chci se vyhnout srovnávání, ovšem nemůžeme opomenout fakt, že drtivá většina uživatelů po počítači víc ani nechce. Pro provozování Windows a několika základních aplikací je potřeba znát jen skutečně malé množství informací (které ovšem člověku, který není „od fochu“ přijde i tak neskutečně závratné), stačí vložit CD s instalací a samo to proběhne. Oproti tomu instalace Linuxu může být pro méně zkušeného uživatele noční můrou a jeho užívání také. Abyste plně využili možnosti tohoto operačního systému, musíte mít znalosti, které v porovnání s Windows nelze označit za „standardní“. Pochopitelně, když nainstalujeme Linux jako kancelářskou stanici, na které má jet internet a něco na psaní, tak jsou rozdíly mikroskopické – dokonce hodně distribucí Linuxu sází na podobnost s Windows, aby se tak snadněji šířily – což se relativně daří. Ovšem díky kompatibilitě a masivnímu rozšíření Windows lze hovořit pouze o absolutním vítězství Microsoftu, což neznamená vítězství nějaké objektivní kvality.

Windows Vista

(c) Microsoft

Nadcházející verze Windows se orientují čím dál více na splynutí s domácností, jako právoplatným členem, nikoliv jako bednu v koutě místnosti či v pracovně pro vyvolené. Windows Vista, které jsou na spadnutí krom integrovaného mediálního centra (které umožňuje komunikaci s čímkoliv od digitální televize po internetové vysílání) má další vizuální prvky, které mají vypadat ještě přívětivěji pro počítači nepolíbené lidi (pokud takoví existují). Další zajímavost také je, že Windows XP je patrně nejdéle „funkčními“ Windows vůbec, protože od jeho uvedení do Visty uplynulo takřka neuvěřitelných pět let – takhle dlouho nevydržel žádný produkt od Microsoftu. I přes dva velké updaty v podobě service packů však dodnes XP trpí „dětskými neduhy“, které slibuje Vista odstranit.

Velmi diskutované jsou také součásti operačního systému Windows prakticky od verze 95 výše. Známá diskuze ohledně internetového prohlížeče Internet Explorer je poměrně známou záležitostí, ale už ve WinXP je integrován program na úpravu domácího videa, přehrávač na hudbu a filmy a další softwarové periferie. Ačkoli jsou tyto součásti dnes vnímány, jako samozřejmost, je zde krásně vidět snaha Microsoft vytlačit z trhu jakéhokoliv jiného výrobce alternativních programů. Naštěstí pro nás existuje stále obrovská základna programátorů, lteří věří, že umí tyto alternativy udělat lépe než Microsoft a objektivně se jim to daří. Dá se říci, že vyjma Windows lze bez produktů Microsoftu velice dobře žít. Ba dokonce ještě lépe. A to i přesto, že Microsoft bedlivě střeží zdrojové kódy svých operačních systémů, které by pomohly třetím stranám programovat pro tuto platformu ještě lépe. A to dokonce včetně nedomyslitelného balíku Office.

Záměrně jsem se vyhnul serverovým aplikacím, kde má Microsoft zastoupení nepoměrně menší, než v „domácí“ sféře, ale o to úpěnlivěji bojuje o místo na slunci. Windows NT, Windows 2000 Server, Windows 2003 server a nadcházející Windows Longhorn server platí za kvalitní řešení lokálních sítí, avšak i zde má Linux svoje výhody. Mnohem horší je to ale ve světě internetových serverů, kde, přes veškeré kampaně, vychází Microsoft v pozici poraženého. Až příště uvidíte nějakou reklamu, že Windows server podává vyšší výkon, než Linux server, neleňte a projděte si i detailní zprávu. Při troše informovanosti není těžké odhalit, že je srovnáváno nesrovnatelné. Mám teď na mysli porovnání Windows serveru v rychlosti generování stránek oproti Linuxovému systému Apache. Na první pohled má Microsoft číselně převahu, ale stačí se podívat, že objektem testování byly statické stránky (prosté HTML), na který se Apache nedoporučuje – ten se hodí na dynamické stránky (PHP), kterých je na dnešním internetu absolutní převaha – ovšem test porovnání rychlosti generování dynamických stránek nikde nenajdeme. Windows by to totiž prohrály.

Povídání o pseudofalešných praktikách Microsoftu a jejich kartelových smluv s výrobci hardware by bylo mnohem delší, ale to se už opouštíme od původního tématu – rozbor fenoménu Windows – proč jsou tak oblíbené a proklínané zároveň. Fakt je takový, že snad vyjma ortodoxních odpůrců a opravdových odborníků či programátorů jsou dnes Windows jedinou možností, jak komunikovat s počítačem. Pak je snadné jim jejich chyby odpustit. Čert ví, jestli neděláme chybu.

Dave de Sade

Vitální kmet TeX

Bylo nebylo, daleko za mořem žil byl v šedesátých letech na Stanfordské univerzitě jeden profesor informatiky jménem Donald E. Knuth a ten se rozhodl napsat sérii knih The Art of Computer Programming (Umění počítačového programování). Ale co se nestalo: při přípravě druhého vydání druhého svazku zjistil, že rychlost a typografická kvalita sazby publikace je na prachbídné úrovni. A tak se v roce 1977 (během svého ročního volna – sabbatical) rozhodl věnovat několik měsíců vývoji počítačového systému, který by jeho nároky splňoval. Úloha se ukázala být poněkud větším oříškem, než se původně zdálo, ale na přelomu sedmdesátých let se objevila první funkční verze a v roce 1982 vyšla za přispění dalších lidí (jako Frank Liang) verze, která se už příliš nelišila od toho, čím je tento program, TeX, dnes.

Donald Knuth

Foto: archiv

Z hlediska počítačové typografie TeX (čti tech) přinesl několik takřka revolučních myšlenek. V roce 1982, v době, kdy dnešní technické prostředky jako je grafické uživatelské rozhraní nebo laserová tiskárna existovaly snad jen jako experiment Xeroxu na Palo Alto, kdy první programy pro DTP vůbec neexistovaly (a trvalo ještě pěkných pár let, než se naučily třeba kerning), o formátech PostScript či PDF ani nemluvě a kdy teprve vznikaly první primitivní textové procesory, měl už TeX vynikající algoritmy na lámání řádků, zamezování parchantů, rozdělování slov, možnost nastavování snad všech možných typografických prostředků od ligatur až po stránkový zlom. O kvalitě programu svědčí i to, že například DTP program Adobe InDesign převzal algoritmus lámání řádků právě z TeXu; a bohužel také to, že některé „specialitky“ jako je uživatelská možnost ovlivnění zmíněného algoritmu lámání řádků nebo sazba německého ostrého ß v kapitálkách umí automaticky řešit snad jen TeX.

TeX zrovna neodpovídá dnešním medializovaným představám o moderním softwaru. Poslední „velká“ verze (3.0) vyšla v roce 1989, od té doby autor pouze opravuje případné chyby. S každou objevenou chybou se sice zdvojnásobuje odměna za nalezení dalšího „bugu“, ale Knutha to rozhodně nezruinuje – dosud bylo objeveno pouhých šest chyb, poslední v roce 2002.

TeX také sám o sobě v žádném případě nepřináší byť jen primitivní editor, natož integrované grafické prostředí. Protože by však bylo pro většinu uživatelů nezvyklé pracovat s programem pomocí příkazové řádky, bývá TeX obalen mnoha dalšími nástroji včetně právě editoru, dále fontů, nápovědy, prohlížečů atd. Výsledné distribuce TeXu jsou k dispozici na široké škále operačních systémů (MikTeX pro Windows, teTeX pro Unix/Linux, gwTeX pro MacOS X, TeX Live pro všechny zmíněné) a na rozdíl od TeXu se stále vyvíjejí. Zatímco se tedy jádro programu a formát souboru nemění, takže je zaručena kompatibilita v řádu desetiletí, tak uživatelské rozhraní se přizpůsobuje momentálním trendům, takže uživatelé mají zajištěno jisté pohodlí. Jaký to kontrast s dnešní nesmyslnou snahou mnoha výrobců a uživatelů softwaru aktualizovat týden co týden, jejímž výsledkem jsou dnes těžko čitelné soubory, které se „provinily“ pouze tím, že jsou staré pouhých několik let, že jste si je stáhl/a z jiného operačního systému nebo dokonce jen tím, že vám je poslal někdo z jiného kontinentu!

Ukázka formátování typografického systému TeX

Repro: http://www.chrisharrison.co.uk

Systém TeX je nejspíš právě díky těmto vlastnostem v některých oblastech široce používán – rozhodně jím nebyly vysázeny jen na začátku zmiňované Knuthovy knihy, dnes mimochodem vysoce ceněné a stále rozšiřované o další díly. TeX je dnes naprosto nepostradatelný při sazbě článků a knih v teoretické informatice, matematice či fyzice, kde má prakticky monopol díky dokonalé podpoře vzorců, diagramů nebo automatické tvorbě rejstříků či biografie. Zkušené oko nalezne TeX v mnoha příručkách o programování, ale i slovnících, beletrii, filosofii atd. Patrně nejlepší využití ovšem nalezne při tisku počítačově generovaných dat. Systém TeX totiž obsahuje poměrně bohatý programovací jazyk umožňující data nejen formátovat, ale i dopočítávat (v některých ohledech tak podstatně překračuje dosavadní možnosti metajazyka XML/SGML a odvozených prostředků jako HTML, CSS, XSLT, DocBook). Na příklad ve slovnících lze do záhlaví automaticky doplňovat první a poslední heslo na stránce. Příklady složitějších systémů jsou programy na zobrazování jízdních řádů na základě několika málo vstupních dat nebo generátor stolního kalendáře.

Na druhou stranu je TeX příkladem z opačného konce softwarového světa vzhledem k produktům Microsoftu, a to i s těmi odvrácenými stranami. Protože není vyvíjen a propagován komerčně, není zrovna snadné ho začít používat, když už se k němu vůbec člověk dostane. K efektivnímu využití jeho byť základních možností je většinou potřeba věnovat poměrně hodně času. Nelze tak očekávat, že by někdy došlo k jeho masivnímu rozšíření mezi „neprofesionály“, ačkoli by to rozhodně typografii, ale i logice strukturovaných textů rozhodně pomohlo.

Jan Vršovský

Doporučujeme:
Petr Olšák: Typografický systém TeX. Konvoj, Brno 2000.
Michael Doob: Jemný úvod do TeXu. 1992. (elektronická verze je volně ke stažení na internetu)
www stránky Československého sdružení uživatelů TeXu