KulturaSpolečnost

IX. sjezd českých historiků Pardubice 6.-8. 9. 2006

„Coming out“

Historie je v Česku institucionalizovanou disciplínou, která prostupuje všechny stupně školského vzdělání, již třetí století. Historické řemeslo ve společnosti zapustilo hluboké kořeny. Dějiny a jejich reflexe patří dlouhodobě k výbavě každého jedince. Bez historického vědomí není možno ve společnosti plnohodnotně existovat. Díky znalosti minulosti a orientaci v její spleti je možné tvořit ucelený obraz každodennosti, nepodléhat zjednodušujícím scénářům. Znalost historie by měla člověka humanizovat – dávat mu na jedné straně intelektuální sílu, na straně druhé učit ovládání a respektu ke každému lidskému životu.

Sjezd historiků-pohled do jednacího sálu v den zahájení. Aula pardubické univerzita nebyla zaplněna do posledního místečka, nicméně místní noviny hovořily o 300 přítomných. Při slavnostním ukončení byla situace tristnější.

Foto: Tomáš Kavka

Vědomí možnosti se daným subjektem uživit a přesvědčení o obohacení života věnováním se oné „magistra vitae“ mě před lety vedlo ke studiu historických věd. Studium zůstalo zálibou i během let získávání vědeckých hodností, a přestože si myslím, že bych díky diplomu a nabitým znalostem mohl zaujmout slušnou pozici na pracovním trhu a tím třebas vyřešit dlouhodobě tíživou finanční situaci, která je typická u většiny studentů, jako postgraduální student pokračuji. Asi i to mě naučila historie-nejde pouze o peníze. Takových podivínů, mně podobných je ve společnosti jistě více. Už jenom proto máme mnoho institucí historií se zabývajících. Často jsou nuceny obhajoby svého bytí, svého smyslu – hledají se proto společná stanoviska, poněvadž nejlepší pracovní výsledky, alespoň v případě práce vědecké přináší vzájemné porozumění a spolupráce. K obhajobě, k zlepšení komunikace nebo k zviditelnění slouží společná setkání. Generálním zhodnocením práce za poslední léta se stává velký sjezd. Čeští historici se ke shrnutí výsledků své práce, k připomenutí své existence sešli podeváté v historii ve dnech končícího léta v Pardubicích. Sjezd ukázal na nedostatky, které ideály rozbíjejí.

Mezi prvními řečníky byl i pardubický hejtman a senátor v jedné osobě – Jiří Stříteský.

Foto: Tomáš Kavka

Sjezd ve faktech

První historický sjezd se konal již v roce 1937 a stejně jako následných osm sjezdů jej pořádal Historický klub. Sjezdy se konaly nepravidelně, následný prvního až po deseti letech, roku 1947. Za totality se historici sešli celkem čtyřikrát a tedy až od času sametové revoluce se scházejí pravidelněji, pardubické setkání bylo třetí porevoluční. Kvantitativně se tedy situace lepší – první setkání roku 1993 okomentoval tehdejší premiér a premiér, další v roce 1999, stejně jako ten poslední primátor, resp. hejtman. Stejně jako klesá hierarchická hodnota komentátorů, tak se od sebe o rok jednotlivé sjezdy oddalují. Minulý stejně jako nynější sjezd se konal ve východních Čechách, což bylo okomentováno příhodnými podmínkami, jak se při samotném sjezdu prokázalo jako fakt. Nicméně již od pražského sjezdu roku 1993 se má mluví o sjezdu na Morvě. Tým pod vedením Petra Vorla si jistě zaslouží uznání. Pihu na kráse snad zkalil pouze přítomný místní novinář, který sál opustil již nejspíše po úvodním slovu, když nestačil ani zachytit opravu přesné číslo konání sjezdu, totiž stejně jak zaznělo při úvodním slovu, tak i v místních novinách se objevilo, že jde teprve o porevoluční setkání druhé.

Historie jako společenská věda

Diskuse se po vznešeném uvítání místními pohlaváry zavedla na komplex problémů dotýkajících se samotného smyslu historikovi práce. Hlavní podněty k diskusi byly nastoleny ihned v prvních dvou diskusních příspěvcích Jiřího Peška z Fakulty sociálních věd a Václava Bůžka, rektora Jihočeské univerzity. Oběma příspěvkům byla vlastní kritika neschopnosti české historické obce reagovat na soudobou situaci. Zatímco Pešek mluvil o stavu historie a konstatoval nedostatečné reflektování společenské poptávky projevující se třeba v poklesu poměru udělených grantů v historických vědách proti exaktním nebo lpění na starých způsobech práce (stále většina grantů jde na zkoumání klasických politických dějin), čímž je historie srážena v konkurenci jiných, buďto pružnějších nebo pouze kvantitativně vykazatelnějších (lékařství, přírodní vědy) vědeckých oborů. Historik, stejně jako každý jiný vědecký pracovník již nesedí jenom v archivu a píše. Stává se prvkem společnosti a její běh nejenom minulost musí také reflektovat, jakož i přispívat k jeho spoluvytváření - zkrátka na to, že historik není již „pouhým“ vědcem, který na vědu připravuje své žáky. O tomto faktu, jenž se projevuje třeba v rostoucím počtu obzvláště bakalářských studentů upozorňoval Bůžek.

Jednání sekce zabývající se mezinárodními souvislostmi českých dějin se účastnil i slovenský historik Dušan Kováč. Mimo jiné přítomné seznámil se skutečností, že na Slovensku žádná bohemistika institucionálně neexistuje. Sekci předsedal Jaroslav Pánek.

Foto: Tomáš Kavka

K pracování s problémy byly zřízeny tři sekce, které měly nejnaléhavější problémy řešit. Sekce první - českých dějin v mezinárodních souvislostech se zamýšlela nad problémem, zda se bádání o českých dějinách stalo standardním součástí světového bádání. K tomu vedle domácích přispěli svými příspěvky referující zahraniční badatelé zabývající se Čechami (navíc většina česky!). Z jejich závěrů bych vyzdvihl především apel na překlady zásadních děl českých historiků, jež by vedl alespoň k užší představě o úrovni a směřování českých historiků.

Robert J. W. Ewans je autorem jedné z nejlepších prací o rudolfínské Praze. V Pardubicích seznámil skvělou češtinou se stavem bohemistického bádání ve Velké Británii. Od loňského roku existuje na Oxfordu v rámci Russian and European studies seminář českých dějin.

Foto: Tomáš Kavka

V sekci zabývající se výukou dějepisu a jeho místem v současném školském systému, již byla v takovémto rozsahu zřízena vůbec poprvé se probíral jak samotný smysl výuky, tak využití nových informačních technologií a nutnosti změn v předávání znalostí. Její těžiště se pomalu, ale jistě přesouvá z pedagogických na odborné historické ústavy. Vedoucí sekce Zdeněk Beneš mluvil také o celosvětové krizi koncepce historického učení. Z výsledků byla prezentována snaha o změnu přístupu k výuce od dosud převládajícího vzdělání přírodovědeckého směru (přemíra faktografie, encyklopedičnost) v nauku přípravy na skutečnost. Sekce se shodla na požadavku instituční zakotvení didaktiky, které ztratila v polovině 90. let.

Poslední sekce představila historii v kontextu ostatních vědních disciplín jako nezbytnou součást historické budoucnosti, poněvadž každý historik je s jejich existencí neustále konfrontován. Stejně tak jako uvnitř historické obce samotné i mezi jednotlivými podobnými disciplínami širšími než pomocné vědy historické v nich je nutná hlubší spolupráce.

Za mladé v závěrečný den promluvil Karel Šíma. Mluvil o nedostatečné průhlednosti udělování grantů a zahraničních stáží, nedostatečně vymezeném legislativním rámci postgraduálního studia, problematické komunikaci a informovanosti v historické obci, apeloval na podporu příslušných osob při zřizování informačního internetového portálu, který by doktorandi spravovali.

Foto: Tomáš Kavka

Dějiny mladých

Jakousi nehlášenou sekcí byla tzv. doktorandská sekce, v které se o své slovo měli přihlásit nejmladší historici, dostali v ní totiž možnost prezentovat své návrhy a připomínky doktorandi z celé republiky. Na přípravě příspěvku se aktivně účastnilo cca.50 doktorandů z historických ústavů celé republiky. Cílem bylo nejméně předložit ucelenou zprávu o svých možnostech a problémech, s kterými se potýkají. Souvztažně s celou historickou obcí, se i mladí historici potýkají s problémem špatné informovanosti, stejně i je rozděluje malý zájem o sebe samé. V příspěvku, který před shrnující diskusí přednesl doktorand Fakulty humanitních studií Karel Šíma, bylo apelováno na vyjasnění statutu doktorandského studia, zpřehlednění nejasných podmínek možnosti financování, jakož i lepší informovanost v historické obci. Ovšem návrh českého historického portálu nenašel příliš pochopení.

Slovo závěrem

Foto: Tomáš Kavka

Moderní člověk žije ve společnosti, kterou velkou mírou určují informace. Historik je člověkem, který informace sbírá a hodnotí. Jak se může prosadit, jestliže své informace prodá, když díky jejich přemíře dochází brzy k jejich inflaci. Dlouhou dobu nebyla po historikovi požadována okamžitá reakce, ostatně bádání vyžaduje určitou míru kontemplace. Rozdíl ve sdělování informací novináře a historika spočívá právě v kvantitě (na úkor historika) a kvalitě (na úkor žurnalisty) informace. Na sjezdu byla vícekráte zmiňována a nakonec se plénum i vyslovilo za obhajobu historika Jana Křena, který je v poslední době vláčen tiskem (především Lidovými novinami) kvůli svým údajným službám komunistické hydře. Argumenty novinářů bere většinová veřejnost jako fakt. Historik v tento okamžik svůj pomyslný boj s žurnalistou prohrává. Lidové noviny navíc stranu historika Křena nenechají se hájit. Dnes je tento případ asi nejkřiklavějším případem, že s oborem není něco v pořádku. Proti se nedokáží postavit historici jednotně, ne snad na jeho stranu, spíše ani do diksuze. Stejně tak jako nedokáží řešit další palčivější otázky spojené s obhajobou jejich vědní disciplíny. Již proto jsou akce jakou třeba IX. Sjezd historiků potřeba. Jsou jednou z možností obrany, respektem před řemeslem samotným, účast na jeho jednání má být chápána jako ochota k dialogu. Bohužel ani v jedné sekci (nevyjímaje doktorandskou) nešlo o setkání celé reprezentace historiků. Přestože je to z Prahy do Pardubic než z jiných částí republiky, rozhodně zde pražská badatelská centra neměla odpovídající zastoupení. A závěrem. Je tomu už 16 let po revoluci a v žádném případě se nedá konstatovat, že by tedy problémy byly spjaty s problémem transformace. Česká historie se v posledních letech dostává do defenzívy a to nejen vzhledem k zahraniční. Propadá se i v konfrontaci s ostatními, především přírodními vědami tuzemské provenience. Lidová představa vědce se většinově podobá zarostlému, nemytému a mimo realitu žijícímu stvoření. Alespoň v tomto se historici nepříliš liší od svých „ajnštajnovských“ kolegů. Jiné povědomí již přeci jenom vzbuzuje spojení s obory jako sociologie, politologie nebo logika a to se stejně jako v případě historie jedná o obory humanitní. Do budoucna by možná nebylo od věci dějozpyt od těchto klišé osvobodit, porazit novinového šotka a zlepšit si image v jedince vyčnívajícího společenským respektem a ne nucenou podobou bláznivého muže.

Tomáš Kavka

Několik postřehů k Czech Teku 2006

Foto: Pavel Hruška

umístění (na www.mapy.cz)

Někdy jsou rozmary našich politiků k popukání, jindy k pláči. Krásným příkladem může být Czech Tek, největší freetekno festival v České republice. Vloni se ho v Mlýnci u Tachova, slovy premiéra Jiřího Paroubka, účastnili lidi s anarchistickými sklony šířící AIDS, žloutenku a salmonelózu, kteří představovali tak obrovské nebezpečí, že proti nim muselo zasáhnout na dva tisíce plně vyzbrojených policistů. Výsledkem byly desítky či stovky zraněných, uzavřená dálnice a utracených 30 miliónů z kapes daňových poplatníků. Nový premiér chtěl ukázat, že se s nějakými sjetými tanečníky mazat nebude. Uznání za dobře odvedenou práci se však nedostavilo. Naopak. Proti bezprecedentní nekompromisnosti, s jakou policie účastníky rozehnala, se vzedmula vlna odporu. Za hlavní viníky byl považován právě předseda vlády současně s ministrem vnitra Františkem Bublanem. V tu chvíli pravděpodobně dospěly špičky naší exekutivy k ďábelskému plánu. Příští Czech Tek měl být legální na předem domluveném místě. Vláda vybrala vojenský pozemek v Doupovských horách a prostřednictvím ministerstva obrany jej nabídla zástupcům tekno subkultury k pronájmu. Ti, k všeobecnému překvapení, opustili heslo „the only good system is the soundsystem“, které do té doby zastávali, a na nabídku Karla Kühnla přistoupili. Ozvalo se sice několik nesouhlasných hlasů, ale kompromis se po krvavém minulém roce zdál být logický. Návštěvníkům Czech Teku se od establishmentu dostalo tolik kýženého klidu na tanec, za jistou míru kolaborace.

Foto: Pavel Hruška

umístění (na www.mapy.cz)

Ale pěkně popořádku. Czech Tek navštěvuji pravidelně již od roku 2001 a ani letos jsem si nechtěl nechat ujít každoroční dávku rebelie. Zamluvil jsem si proto u kamaráda, kterému všichni přezdívají Godzilák, místo v autě a nemohl se dočkat pátečního odpoledne. Sraz byl určen na pátou hodinu v oblíbené hospodě „Na Kochmance“. U stolu se nás schází dvanáct a téměř všichni popíjejí pivo. Já si objednávám nealkoholický nápoj, protože se po předchozím večeru necítím úplně v kondici. Za dvacet minut vyrážíme. Vzhledem k tomu, že místo konání bylo známo již měsíc dopředu, odpadá tradiční kouzlo konspirativnosti a očekávání a cesta je poněkud fádní. Popravdě řečeno jsem tomu rád. Kocovina, vygradovaná komfortem plně naložené Škody 120 L, si žádá klid. Po více než dvou hodinách přijíždíme do Mašťova. Podle skupiny silně podnapilých mladíků s dready usuzuji, že jsme již blízko cíli naší cesty. Záhy také potkáváme první policisty, kteří nás nasměrují do několikakilometrové kolony. Slzný plyn a obušky vyměnili za reflexní vesty s nápisem „antikonfliktní tým“ a jimi řízená kolona se pohybuje překvapivě rychle. První signál, že letošní Czech Tek není už to, co býval. Za slabou půhodinku se před námi otevírá pohled na impozantní shluk stanů, automobilů, pomalovaných dodávek a zvukové techniky. Směrovka s nápisem Czech Tek tu působí trochu nepatřičně. Míjíme první stany a vjíždíme na pole. Auta se tu potkávají ve všech směrech s úmyslem najít, co nejlepší místo na parkování a mezi nimi se proplétá neuvěřitelné množství lidí. Tak třicet tisíc, odhaduji.

Foto: Pavel Hruška

Freetekno festival (teknival) má své zákonitosti a pravidla, která se příliš s představou o konformní a společensky akceptovatelné zábavě neshodují. Plně v souladu se základní filozofickou poučkou celé tekno komunity - „Do It Yourself“ (DIY) - se nevybírá vstupné ani neexistují organizátoři. Duší festivalu jsou tzv. soundsystemy, skupina lidí vlastnící hudební aparaturu, z nichž většina hraje rychlou elektronickou hudbu - freetekno. Na výsledné podobě party se však spontánně podílí každý zúčastněný výměnou za pocit sounáležitosti, svobody a respektu k lidem, kteří bez viditelné možnosti výdělku baví ostatní jen tak pro radost. Tento přístup akcentuje nezávislost na státu, úřadech a velkých firmách, jejichž vměšování by mohlo podobu freeparty značně změnit a přizpůsobit regulím komerčních festivalů. Z toho samozřejmě vyplývá, že se teknival pohybuje na samé hraně zákona a mnohdy jí i překračuje. Splnění hygienických norem, dodržení hlukových limitů nebo legální pronájem pozemku by zřejmě vyžadoval vybírat vstupné a rozdělit role účastníků na pořadatele a konzumenty, což je v rozporu se samotnou podstatou akce. Proto ona konspirativnost a ilegalita, kdy se místo konání do poslední chvíle tají a informace o vybrané lokalitě je uvolněna obvykle až několik hodin před zahájením tak, aby policie nemohla jejímu konání zabránit. Takovým freetekno festivalem byl i Czech Tek v devadesátých letech. Dodnes je tato doba mezi „tvrdým jádrem“ kolem soundsystémů s nostalgií opěvována pro svou nezaměnitelnou, takřka rodinnou atmosféru. Na přelomu století začala lokální tekno subkultura sílit a s tím musela zákonitě vbrzku přijít i změna, která provází každou alternativní kulturu, jež se potká s masovým nárůstem obliby. Rychle rostl počet návštěvníků i zájem státních orgánů. Přesto si až do loňska uchoval většinu ze svých původních ideálů a charakteristik.

Foto: Pavel Hruška

Letošní Czech Tek je v mnoha ohledech jiný, ač tak na první pohled nepůsobí. Neorganizovaný shluk kamionů, pomalovaných dodávek a reprosoustav, ze kterých se nepřetržitě ozývá hudba, evokuje do značné míry předchozí ročníky. Ale to je jen vnější dojem. Dohoda, kterou uzavřelo na jaře 2006 sdružení soundsystémů Aliance 23 s ministrem obrany na pronájem vojenského újezdu Hradiště za 24 tisíc korun, byla přelomovým krokem v pořádání podobných akcí. To neznamená pouze, že místo konání bylo známé již měsíc dopředu a přilákal mnoho lidí, kteří by o něm jinak nevěděli a k freetekno scéně žádný vztah nemají. Letošní ročník je především naprosto legální. Na poklidný průběh dohlíží policie, armáda v prostoru vychytala chráněné zmije, na louce sedí na polní stoličce policejní prezident Husák a poskytuje interview, zatímco nad pronajatým prostorem se vznáší vrtulník s ministrem vnitra Bublanem. Symboliku dokresluje, že se Czech Tek koná na místě, kde jinak probíhají vojenská cvičení. Žádné obušky, slzný plyn a vodní děla. Toho, čeho nedosáhla policie silou, docílila spoluprací. „All we need is dance“, deklaruje nápis na jednom ze soundsystémů, a vystihuje atmosféru letošního Czech Teku více než co jiného. Přijet, vyřádit se a spořádaně domů. Návštěvníkům vůbec nevadí, že teknival zajišťuje armáda, policie a podporu mu vyjádřil Paroubek. Sice je většina moc v oblibě nemá, ale lepší takový teknival než žádný. Ti, co loni házeli po policistech kamení a demonstrovali před budovou ministerstva vnitra, si poklidnou atmosféru letošního setkání soundsystémů většinou pochvalují. Ačkoli radikální jádro freetekno scény hrozilo, že zorganizuje nelegální akci na jiném místě, k ničemu takovému nedošlo. Některé systémy se sice s daným stavem nesmířily a vydaly se na Ukrajinu či do Bulharska, většina však do Doupovských hor nakonec přijela. Letošní Czech Tek je rebelie v mezích zákona, probíhající v duchu porozumění mezi jeho návštěvníky, státními úřady a starousedlíky. Rozhodně dobré znamení pro veřejnost, která podléhala dojmu, že se podobných akcí účastní pouze asociálové, jejichž hlavní náplní života je nezřízená konzumace všech druhů drog. Zda-li je to dobré znamení pro budoucnost Czech Teku, ukáže až čas.

Foto: Pavel Hruška

Mezitím, co přemítám o důvodech tak hluboké změny, ponořilo se bizarní město pomalovaných dodávek, zvukových aparatur a naftových agregátů nepozorovaně do tmy. Pestrobarevný dav se proměnil v uniformní silulety, které tu a tam ozáří světla projíždějícího automobilu. Celé to vypadá jako obří cirkusové představení. Teknival nabírá na energii. Pomalým krokem se vydáváme prozkoumat terén. Na každém kroku totiž čeká překvapení v podobě jam a kolejí, vyjetých tanky, takže není až tak velký problém si "rozbít hubu". Z nekoordinovaného souzvuku se tu a tam vynoří dominantní rytmus přilehlého soundsystému, aby za několik okamžiků opět splynul v monotónní šum. Zastavuji u poměrně velké stěny a zaposlouchávám se do nekompromisního drum´n´bassu. Před systémem tančí tak stovka lidí, všichni vypadají spokojeně. Můžeme tu strávit tak půlhodinku, víc ne. Setrvávat dlouho na jednom místě mi za chvíli přijde trochu stereotypní. Pokračujeme směrem k obří obrazovce, která nabízí útržky nejroztodivnějších animovaných filmů. Ve tmě přerušované pravidelnými záblesky stroboskopů se vytrácí jeden člen naší skupinky za druhým, až zůstanu sám s Ondřejem. Ostatní nehledám, nemá to smysl. Asi tři hodiny přebíháme od jednoho systému k druhému. Po celou dobu s údivem pozoruji to neuvěřitelné divadlo, zatímco můj společník popíjí vodku s džusem. Za chvíli je tak opilý, že jen s obtížemi předstírá chůzi. Totální pasivita se u něj střídá s návaly energie, které se projevují marnou snahou sbalit nějakou náctiletou tanečnici. Nejraději bych ho někde nechal ležet, ale cítím za něj zodpovědnost. Doslova ho donesu k našemu vozu. Zvuk přilehlého soundsystému mi masíruje mozek a po chvíli začíná zlehka pršet.

Foto: Pavel Hruška

Tři hodiny se neúspěšně snažím předstírat spánek a lituji, že jsem tak sveřepě odmítal darovanou láhev čtyřicetiprocentního alkoholu. Nakonec to vzdávám a s rozbřeskem se vysoukám ze zabahněného spacáku. Nelituji. Ačkoli je teprve pět hodin, prostor kolem je zcela zaplněn lidmi, kteří vystupují z ranní mlhy, aby se jí po chvíli nechali znovu pohltit. S údivem sleduji tyto přízraky. Vše je doprovázeno hudební kulisou, která ani v tuto brzkou dobu neubrala na své nekompromisnosti a přímočarosti. Bolest celého těla, která byla na chvíli přebyta tímto úchvatným vizuálním vjemem, se opět ozývá. Mezitím mlžný opar začíná ustupovat a celá plocha pronajatého prostoru se ponoří do oslňujícího jasu. Jsem překvapen, že shluk aut, stanů a soundsystémů, kterých tu může být tak na dvě stovky, se během noci opět o něco rozrostl. Lehce posnídám a ještě rozespalý pomalu obcházím jednotlivé systémy, od těch s jednou dodávkou a několika reprobednami pod vojenskou plachtou až pro obrovské stěny s profesionální osvětlovací technikou a obrazovkami pro VJing. Hrají všechny a hudba je překvapivě rozmanitá. Převládá samozřejmě freetekno, přesto se neobvykle často ozývá jungle, breakbeat, psytrance, ragga i jiné styly elektronické hudby. Z dálky ke mně dokonce doléhá nezaměnitelný vokál Johny Rottena, vykřikující slova provokativní punkerské hymny „God Save the Queen“. Czech Tek již několik let není pouze freetekno festival, ale multižánrový happening, kde se mísí nejen hudební styly, ale i různé umělecké projevy. Hudba zde působí pouze jako jeden z jednotících prvků. Je to „autonomní zóna“, která odhaluje základní zákonitosti vzniku lidských sídel. Otevřený umělecký prostor, ke kterému se může aktivně připojit kdokoli z návštěvníků jakoukoli výtvarnou formou. Nepřeberné množství obrazů, soch, performance a videoartu je úchvatným pohledem do jednoho z inspiračních zdrojů současného umění. Aspekt, který je médii naprosto a neprávem opomíjen. Zdá se, že tato obří galerie, která tu přes noc vyrostla, po pár dnech opět zmizí. Přesto něco z posledního červencového víkendu bude ještě dlouho připomínat letošní teknival. Zůstanou obrazy vyvedené spreji na stěnách charakteristických nízkých boud, které jsou součástí vojenského prostoru.

Foto: Pavel Hruška

Dostávám hlad. Naštěstí stánky s pivem, párky, hamburgry a gulášem jsou všude kolem. Stačí si jen vybrat. Je jakýmsi nepsaným pravidlem freetekno festivalu, že prodej obstarávají pouze soundsystémy, které zisky z prodeje financují vlastní provoz. Na Czech Teku 2006 to tak úplně pravda není. Ačkoli na webových stránkách freetekno.cz stálo, že podvodní stánkaři budou „zesměšněni a lynčováni“, neviditelná ruka trhu zasáhla i sem. Ne, že by zde bylo velké množství parazitujících stánků, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že spousta malých systémů pouze „legalizovala“ svojí snahu v Doupovských horách vydělat nějaký peníz. Na jiných teknivalech by to asi neprošlo, ale tady ano. Moc mě to netrápí, chci se jen najíst. Zastavuji se u nejbližšího prodejce a kupuji si guláš v plastové misce. Teprve s odstupem si všímám barevné cedulky s nápisem „Use LSD“ a doufám, že kuchař nepřidal nějakou zakázanou látku i do mého pokrmu. Nepovažuji to za nepravděpodobné. Ostatně častý výskyt legálních i nelegálních drog je jedním z pádných argumentů odpůrců Czech Teku a vděčným mediálním tématem. Samozřejmě drogy k tekno subkultuře patří a vždy patřily. Pro mnoho soundsystemu jsou rovněž důležitým nebo dokonce zásadním zdrojem příjmů. A vzhledem k tomu, že policie jejich výskyt na doupovském teknivalu velkoryse přehlíží, tak i výdělkem naprosto bez rizika. Jedná se však o jev, který do jisté míry doprovází každý velký festival a nevyhýbá se už ani vesnickým tancovačkám. Navíc si troufám tvrdit, že zájem o nelegální látky na teknivalu postupně upadá. O tom svědčí i fakt, že mezi čtyřiceti tisíci návštěvníky nedošlo k jedinému fatálnímu předávkování a přítomní zdravotníci napočítali daleko více vyvrknutých nebo zlomených kotníků než problémy, způsobené legálními či nelegálními drogami. Ani v mém guláši žádné omamné látky nebyly.

Foto: Pavel Hruška

Během dopoledne jsem stihl projít celý vyhrazený prostor a pomalu se těším na cestu domů. Den na Czech Teku je tak akorát, i když mnozí účastníci mojí pohodlnost nesdílí a vydrží až do pondělka. Odjíždíme kolem čtvrté odpoledne. Policisté nabízí našemu řidiči detekční trubičku a ukazují mu, kudy má jet. Z jejich strany je průběh akce hodnocen klidně. Podezření ze znásilnění jedné z účastnic se nepotvrdilo a tak strážci zákona udělovali pokutu pouze za řízení pod vlivem alkoholu nebo špatný technický stav vozidel. Tedy jev na českých silnicích zcela běžný a s trochou cynismu by se dalo říci i normální. Místní žádné problémy s teknivalem také nemají. "Když by měl být CzechTek za rok zase u nás, tak klidně," prozradil Josef Slunéčko, starosta Mašťova. Všichni jsou nakonec spokojení. Snad s výjimkou médií. Akce se obešla bez konfliktů, zúčastnění po sobě uklidili a rozjeli se do všech světových stran. Nebylo o čem informovat. CzechTek byl kromě zábavy ukázkou vzájemného respektu a tolerance. Vydal se tak cestou většiny mainstreamových letních festivalů. Jaká je jeho budoucnost a jak na tento vývoj zareagují veteráni freetekno scény se lze pouze domnívat. Jisté je, že jedna rebelie skončila a přišel čas, aby se zrodila rebelie nová.

Marek Škorvaga