Pula - město Herkulovo

Pula leží na pobřeží Jaderského moře v jižní části Istrijského poloostrova, který během dovolených každoročně navštěvují tisíce našich turistů. Založení města řecké mýty spojují s bájí o Argonautech, poloostrov zase vděčí za své jméno ilyrskému kmeni Histrů, který podlehl Římanům. Právě památky z římské doby jsou ve městě nejvíce viditelné a činí z něj magnet tisíců turistů z celého světa, nejviditelnější pak je kolosální Aréna. Její hlediště bylo koncipováno pro 23.000 diváků, mnohem více než mělo město samo, a tak se na zdejší produkce sjížděli hosté z dalekého okolí. Dějiny nám zachovaly romantický příběh o krásné dívce pro jejíž zábavu dal zbudovat císař Vespasián v 1. století tuto nádhernou stavbu. Tam, kde kdysi bojovali na život a na smrt gladiátoři, se dnes procházejí zvídaví turisté s fotoaparáty. Změnilo se i nejbližší okolí amfiteátru, který kdysi stál na mořském břehu, což bylo velmi praktické v tom smyslu, že stačilo pozůstatky při hrách zahynulých lidí i zvířat vhodit do moře, arénu vysypat čerstvým pískem a byla připravena k novým kratochvílím. V Aréně se konají i mnohé kulturní akce, z nichž nejdelší tradicí se může pochlubit filmový festival. Vítězem posledního 53. ročníku se v červenci 2006 stal chorvatský snímek „Sve džaba“ režiséra Antonia Nuića. Současná ředitelka Archeologického muzea, má oprávněně skeptické pohledy na přílišné komerční využívání jedinečného prostoru, který by měl být prezentován především jako významná kulturní památka, kde by v budoucnu měly být instalovány i některé památky z lapidária Archeologického muzea. Turisté totiž bohužel často míjí jeho bohaté sbírky umístěné v bývalé budově gymnázia, k níž se vstupuje monumentální Dvojitou branou z římských dob.

Stěží však přehlédnou na počátku pěší zóny vítězný oblouk, který dala vystavět Silvia Postuma na památku tří Sergiů – dodnes se historikové přou v jakém vztahu k nim byla. Přirozeným centrem historického jádra města je hlavní náměstí s okázalou budovou radnice a Augustovým chrámem,  jehož autentické prostředí bylo využito pro prezentaci části antických památek. Na jaře 2006 při výměně kamenných desek pokrývajících plochu náměstí byly náhodně nalezeny pod dlažbou fragmenty římského fora. Stavební dělníci museli ustoupit archeologům, kteří zde prováděli záchranný výzkum. Unikátnost nálezů a potřeba jejich dokumentace dostatečně opravňovala skutečnost, že během sezóny turisty odrazovala rozkopaná plocha náměstí, k veliké lítosti majitelů okolních obchodů a restaurací. Podobně v Kandlerově ulici byly při stavbě vícepodlažního parkoviště nalezeny pozůstatky římských lázní v nichž archeologové šťastně nalezli téměř dvě tisícovky amfor. Štěstí zatím přeje i neznámému zloději, který se o vánočních svátcích vloupal do dřevěného baráku postaveného archeology na stavbě a dopřál si tak potěšení mít doma (nebo draze prodat) amforu starou dva tisíce let. Dochovaly se i dvě původní městské brány – Dvojitá a starší Herkulova, na níž se z vnější strany rýsují obrysy tváře antického hrdiny a jeho atributu - kyje - oproti historickým fotografiím však již velmi nezřetelné. Ve starých antických pramenech se město nazývalo Pola Herculanea, což snad mělo být aluzí na hrdinskost obyvatel a sílu městských opevnění.

Herkulova brána vede k rekonstruované budově v níž se nachází sídlo zdejší italské menšiny s restaurací, kavárnou a víceúčelovým sálem. Komplikované vzájemné vztahy Chorvatů a Italů na tomto území mohou vzdáleně připomínat konfliktní česko-německé sousedství. S rozpadem mnohonárodnostní habsburské monarchie začíná ostrá rivalizace o vládu nad územím i jeho obyvateli. V říjnu roku 1918 se v Pule zprvu vytvořil jihoslovanský národní výbor, kterému poslední c.k. admirál, pozdější vládce Maďarska, Miklós Horthy předal válečnou flotilu i přístav. Italové však nejprve pod rouškou tmy dali diverzanty potopit vlajkovou loď flotily Viribus unitis, aby se vylodili nedaleko města, které bez boje obsadili. Sami pak byli vládci Puly až do roku 1943, kdy po kapitulaci Itálie ji obsadili německé jednotky. Jako strategický přístav a základna německých ponorek byla koncem války opakovaně bombardována angloamerickým letectvem, což dodnes připomínají proluky, dnes využívané jako veřejná zeleň či parkoviště. Po skončení války Istrii nejprve obsadili angloamerické jednotky. V diplomatickém zákulisí se vyjednávalo o jejím statutu až se věc rozřešila tak, že menší severní část se strategickým přístavem Terst připadla Itálii, a zbytek Jugoslávii. Chorvaté si tak připomínají represe fašistické Itálie, kdy byl všestranně omezován jejich kulturní a společenský život, Italové zase poválečné ústrky před nimiž se masově vystěhovávali do Itálie. Rozmach italské menšiny je do značné míry až záležitostí posledního desetiletí díky politice italské vlády, která umožnila získat italské občanství mnoha starousedlíkům a jejich přímých potomkům. Nejde jen o možnost účastnit se voleb do italského parlamentu, jako o další, mnohem více hmatatelné výhody. Italská vláda svým novým občanům vyplatila zpětně důchody, a tato jednorázová finanční injekce mnohým počátkem devadesátých let umožnila realizovat jejich podnikatelské záměry. Příslušníci italské menšiny se prostřednictvím pasu stali občany státu, který na rozdíl od Chorvatska, je členem Evropské Unie a projevuje viditelný zájem o jejich další osud. Mladým nabízí možnost stipendií ke studiu na italských univerzitách, financuje vznik a provoz menšinových středisek, které vyvíjejí bohatou kulturní a sociální činnost. Rychlý růst a organizovanost italské menšiny se projevila v prosazení zástupců do samosprávných orgánů a umístění dvojjazyčných nápisů na veřejných prostranstvích.

Kulturní a sociální práce je koneckonců vnitřní záležitostí italské menšiny – chorvaté mají mnohem větší obavu z politických požadavků, které zosobňuje v italské politice dosud marginální, nicméně halasně vystupující, organizace vysídlenců z Istrie a Dalmácie, tzv. ešulů. Těm jde nejen o přiznání odpovědnosti a omluvu za protrpěná příkoří, ale hrozí po vstupu Chorvatska do Evropské unie žalobami před mezinárodními soudy na vrácení jim zabaveného majetku. A není bez zajímavosti, že s organizacemi baltských, karpatských a sudetských Němců plánují vytvoření společného evropského centra vyhnanců.

Napětí, kteří udržují nacionalisté po obou stranách hranice, nejlépe pomáhá zmírňovat společná práce při budování nové Evropy. Nedávno byl slavnostně podepsán dokument o vytvoření jadranského euroregionu, který by zahrnoval územně-správní celky Albánie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska, Itálie a Slovinska rozložené na březích Jadranského moře. Při vyjednávání významnou úlohu sehrál hejtman istarského kraje, který také prosadil, že středisko nového euroregionu bude právě v Pule. Město i kraj, ovládané regionální politickou stranou IDS, si slibují od podpory z fondů Evropské Unie možnost realizace řady strategických záměrů, jakými je např. projekt vybudování Brijunské riviéry nebo vytvoření regionální univerzity.

Mluví-li se o evropské integraci, bývá pozitivně připomínána více jak stoletá zkušenost města v rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie, kdy byla skutečně kosmopolitním střediskem. Důkazem může být irský intelektuál Séamas Seoiheu, známější spíše pod jménem James Joyce. Přišel sem jako 22letý mladík se svou milenkou Norou, která v té době nosila pod srdcem už jeho syna Georga, na sklonku roku 1904. Jako učitel Berlitzovy jazykové školy vyučoval důstojníky zdejší posádky i místní inteligenci angličtině a po večerech se věnoval vlastní literární tvorbě i milostným dobrodružstvím. Strávil zde sice jen několik měsíců, ale dnešní obyvatelé Puly ho velmi rádi vzpomínají, snad i pro poetickou parabolu o zdejších dnech strakatých mraků zrozených z moře. Zbudovali mu i pomník na rušném náměstí Portarata, kde spisovatel vyvedený v bronzu před kavárnou Uliks (Odysseus) sedí u kavárenského stolku a nechává se fotografovat s turisty.

Je třeba ovšem říci, že Pula měla v rámci monarchie zcela mimořádné postavení. V roce 1797, kdy ji po pádu Benátské republiky, obsadili Rakušané byla provinciálním městečkem s necelou tisícovkou obyvatel v nezdravé, bažinaté krajině zamořené malárií. Teprve politické okolnosti a výhodná strategická poloha nasměrovaly její dynamický rozvoj na hlavní válečný přístav celého soustátí, který radikálně proměnil její tvář. V roce 1856 císař František Josef I. osobně položil základní kámen výstavby Arsenálu, který vznikl podél nového bulváru, oddělen od něho dodnes téměř šest metrů vysokou a dva kilometry dlouhou vysokou stěnou, která měla sloužit pro případ války obraně a v mírových dobách bránit případným špionům sledovat práce v Arsenálu. Pravděpodobně při její stavbě byly použity i kvádry kamene z amfiteátru a dalších antických staveb, což symbolicky spojovalo dvě impéria vzdálená od sebe na časové přímce téměř dvě tisíciletí. Pro stavbu válečných lodí byl pak vybrán malý ostrůvek Uljanik v zálivu před městem, kde v nové loděnici byl v roce 1858 spuštěn na vodu první loď se stovkou děl kombinující klasickou plachetnici s moderním parním strojem a symbolicky nazvaný Kaiser. Vjezd do přístavu a bezpečí zakotvené flotily chránily pevnůstky s dělostřeleckými bateriemi po obou stranách zálivu.

V roce 1866, který u nás bývá připomínán především pruským vpádem a tragickou bitvou u Hradce Králové, se válčilo i na jižní frontě s Itálií. Její pokus o invazi na jadranský ostrov Vis zmařila rakouská flotila a pomník vítěze admirála Tegethoffa dlouhá léta zdobil pulský přístav. Zápas o nadvládu na Jadranu pokračoval skrytou formou i poté, co se oba rivalové staly členem společného vojensko-politického uskupení, tzv. Trojspolku. Rakušané modernizovali systém pobřežních opevnění a opevnili i přístupové cesty k přístavu z vnitrozemí jakoby očekávali útok svého – stále ještě – spojence, k němuž pak v roce 1915 skutečně došlo. Ještě před tím, v prosinci 1914 pobřežní dělostřelectvo úspěšně zlikvidovalo francouzskou ponorku Curie, která se pokusila se smrtonosnými torpédy proniknout ke kotvící flotile. V pobřežní baterii sloužil jako poddůstojník i český malíř Bohumil Kubišta, odměněný za čin rakouským vyznamenáním a povýšením do hodnosti setníka, což mu během krátké dovolenky v Praze vyneslo ostentativní ignorování se strany frankofilsky naladěné veřejnosti.

Rakouské vojenské objekty převzala italská a později jugoslávská armáda. V šedesátých letech byla veřejnosti předána ústřední pevnost Kaštel, kde své umístění našlo historické muzeum. Před několika léty armáda vyklidila i další objekty, pro něž se teprve hledá nové využití. V pevnosti Verudela bylo zřízeno mořské akvárium, v kasárnách Karla Rojce multikulturní centrum, bez využití však stále zůstává rozsáhlý komplex kasáren Katarina. Armáda jej při odchodu předala úřadu pro správu státního majetku a zatím se čeká na vyřešení majetkoprávních otázek, které by umožnily komerční využití. Radost z toho mají jen rybáři, kteří z armádou zbudovaného pontonového mostu na ostrůvek Sv. Andrija, nahazují své udice. Předpokládá se, že zde jednou vznikne nové turistické centrum města s hotely, restauracemi a zábavními podniky, které by měl s přístavem spojovat rekonstruovaný starý rakouský parník ze sbírek technického muzea s posádkou oblečenou v kostýmech c.k. námořnictva.

„Pula je historické město s dynamickým vnitřním vývojem“, říká Kristina Jožef, která si ho před dvaceti lety zvolila za svůj domov, a dnes po něm provází turisty na sedmi jazycích, včetně češtiny. A my dodáme, že stačí malá procházka městem s jeho dějinami i charakteristickou architekturou 19. a počátku 20. století, aby ho prohlásit za nejjižnější středoevropské město.

Marek Krejčí

BABI JAR, místo genocidy

Jedním z míst, kde se projevila zvůle totalitarismu nejotevřeněji je Babí Jar, místo bývalé lesní rokle za městskými hradbami Kyjeva. Zde bylo v rozpětí dvou let (1941-1943) v rámci plánu konečného řešení povražděno nebo pohřbeno na dvě stě tisíc lidí. Taková katastrofa již z místa smazat nešla, místo si žilo a žije svůj příběh i nadále.

Rokle Babi Jar před tragédií v roce 1941.

Foto: archiv

Vzorový masakr na předměstí

Babí jar, Babiččina rokle, místo vymletého koryta řeky nalezli nacisté jako vhodný prostor k největší masové exekuci dějin. Vraždění v jeho prostorách započalo několik dní po jejich dobití Kyjeva a vstupu do města (padl 19. září) – 29. září 1941. Dobyvatelé z Německa velmi dobře věděli co s Babi Jarem našli - strmou rokli, pamětníky popisovanou jako „majestátní, někde v horách, pokud jste stáli na jedné straně a zakřičeli, sotva by vás na druhém konci slyšeli“.

Takovýto ohromný prostor v průběhu týdne nacisté připravili a během dvou dnů konce září roku 1941 tu v součinnosti s ukrajinskými komandy povraždili více jak 34 tisíc místních židů,: „Židé se vysvlékli již před samotným svahem a zcela netušeně napochodovali do rokle, kde si museli lehnout hlavou k zemi, v takovéto pozici dostali smrtelnou ránu. Každá další skupinka ulehala v přesných pozicích na popravené předešlé. Vyvražďování probíhalo dva dny a mašinérie byla „tak dokonale“ zorganizována, že se dosáhlo efektu 3 usmrcených za minutu. Po čtyřdenním maratónu (ukončena hromadná židovská poprava byla až 3. října) pak, až do osvobození Kyjeva, rokle zůstávala hromadným pohřebištěm - po židech se v masových hrobech ocitli i další tisíce především ukrajinských civilistů, ruských zajatců i jiných nepohodlných - Babí Jar se stal největším masovým hrobem moderní historie.

Masový hrob Babi Jar 29. 9.-3. 10. 1941.

Foto: archiv

Pro německá vyhlazovací komanda se stal vzorovým k budování a uskutečňovány podobných zvěrstev v dalších nově dobytých oblastech. Hlavní architekt přírodního popraviště Friedrich Jeckeln byl postupně povoláván do oblastí, kde se „nepostupovalo s patřičnou rychlostí“, velitel komanda Paul Blobel byl alespoň povýšen. Babí Jar tak smutně začal žít svůj druhý život, naposledy „se stal inspirací“ pro srebrenické vraždění roku 1995.

Místo paměti

Svůj čin Němci přirozeně od počátku tajili, s blížící se rudou armádou počali místo hromadného hrobu systematicky čistit, oběti vyhrabávali a hromadně pálili. Místo a čin mělo přijít do úplného zapomnění. Ovšem to se nepodařilo, i když zájem na zveřejňování a zpřístupnění památníku neměl ani pozdější vládce nad oblastí – totalitní sovětský režim. Až příliš oblast evokovala podobně tragické místo – masové pohřebiště Bykivňa, které se nachází 14 kilometrů od Kyjeva, na levém břehu Dněpru. Zde „podobný úkaz, za použití podobných prostředků“ vytvářela ve 30. letech NKVD. Místo se tak dočkalo svého pomníku až roku 1976. do té doby uprostřed údolí vyrostla zastávka metra, okolí bylo opatřeno novou zástavbou.

Pomník statisícům zahynulých z doby SSSR, v místech rokle Babi Jar (stav srpen 2006).

Foto: Tomáš Kavka

Okolí samotné rokle dnes obklopují z jedné strany domy a obrovský hřbitov. V jižní části rokle je umístěn hlavní pomník z roku 1976 upomínající na vyvraždění sta tisíc obyvatel Kyjeva v ruském, ukrajinském a hebrejském jazyce. Na něm do popředí vystupují jednotlivé postavy symbolizující veškeré trpící kyjevské obyvatelstvo. Jedná se o hrdé dělníky a vojáky, bědující starce a ženy. Tito všichni společně nesou postavu dítěte.

V prostranství následují další, postupně po návratu demokracie přistavované pomníky. Při vchodu do parku z jižní strany uvidíme pomník milionům Ukrajinců deportovaných za druhé světové války ze země – symbolicky památník znázorňuje mladá umdlévající dívenka s květinou růže. Menší prostor uprostřed babijarského jižního parku je vyhrazen památníku židovskému, krychli s anglickým, hebrejským a ukrajinským textem připomínajícím osudných pět dnů systematického vyvražďování - ten mohl vzniknout až v roce 1991. Celý jižní prostor lemuje trnový kříž. Na druhé, severní straně hlavního památníku, přes ulici při východu z metra stanice Dorogožiči je pomník všem zamordovaným dětem. Jeho vznik se datuje do roku 2001 a má podobu dětských hraček mdlého výrazu.

a zabitým Ukrajincům v bývalé rokli Babi Jar (stav srpen 2006).

Foto: Tomáš Kavka

Díky přibývajícím pomníkům a udržované zeleni se tak místo v posledních letech dostává konečně do širšího povědomí. To mohlo ovšem až s uvolňujícím se režimem a díky proměně prostředků, kterými se uplatňuje moc. Neovládá- li se lid pomocí vražd a násilí, může se historie místa činu začít zpřístupňovat. Během sovětské poststalinské (a konkrétně kvůli Ukrajině i postchruščovské) éry o jeho významu mohla mluvit umělecká díla, zatímco samotné místo bylo zanedbáno. Díky oslavné poezii Jevgenije Jevtušenka z počátku šedesátých let a Šostakovičově 13. symfonii nazvané prozaicky Babi Jar (1966) se tak alespoň pojem dostal do užšího povědomí - jako místo tragédie statisíce Sovětů. Takovýto pohled odráží i pojetí prvního - sovětského pomníku. Pomník všem vyvezeným Ukrajincům z 90. let odkazuje na národní hrdost, kterou dosáhla Ukrajina až s nabitím nezávislosti. S uznáním národnostního principu a uznáním existence specificky židovské genocidy je spojen památník židovský. Náhoda není, že byl zřízen z prostředků židovských obcí celého světa. Důstojným památníkem lidskosti všeobecně je památník dětský. Asi není náhodou, že vzniká jako poslední.

Pomník všem umučeným dětem před zastávkou Dorogožiči.

Foto: Tomáš Kavka

Celý komplex je dnes klidným parkem, místem odpočinku, nijak se nevyznačuje megalomanstvím sovětských hrdinských monumentů. V současné podobě nelze o jeho propagandistickém zneužití hovořit. Člověk si tu připomíná událou tragédii klidem. Jedná se o místo v městském teritoriu se vzácnou přírodní scenérií - v proláklině je skvělé místo se ztratit, sednout si a tak i relaxovat. Paradoxně, místo opět těží ze svého reliéfu – ovšem rozhodně lépe než - li v minulosti, kterou tolik ovlivnilo.

Jižní část rokliny ve směru od zastávky metra Dorogožiči. V popředí symbolický kříž, v pozadí sovětský pomník.

Foto: Tomáš Kavka

Tomáš Kavka

Kasejovice na Plzeňsku mají bohatou minulost a slibnou budoucnost

Foto: Hanka Zimmerhaklová

Nebudu se zde však dlouze rozepisovat o malebnosti tohoto místa, která vynesla Kasejovicím tento rok první místo v soutěži „Obec roku Plzeňského kraje“. Ani nechci uvádět výčet zajímavostí, jež zde můžete nalézt. Ráda bych se podívala do této obce částečně z perspektivy kulturně historické. Život byl totiž v Kasejovicích ovlivněn přítomností dvou náboženství. Až do začátku druhé světové války zde žili vedle sebe Češi a Židé.

Každé z nich zanechalo ve vesnici svoji stopu v podobě svého svatostánku, hřbitova ale i ulic a domů, které – a obzvláště ty z bývalého židovského ghetta – nezapřou svoji historii. Malé domky, nalepené jeden na druhém, mezi nimi uzounká ulička, to vše situované na samý okraj Kasejovic tak, jak bylo i jinde v případě židovských čtvrtí zvykem. Patřila k ní neodmyslitelně také synagoga, která byla vystavena v Kasejovicích ve středu židovského ghetta pravděpodobně v 2. pol. 18. stol v pozdně barokním slohu. Sloužila nejen k bohoslužebným účelům, ale také k vyučování, a proto byla zvána též školou. V synagoze bylo umístěno 66 mužských a 45 ženských sedadel. Do synagogy vedly původně dva vchody s dřevěnými schody, odděleně pro muže a ženy. Nad touto částí obce je umístěn židovský hřbitov. Nejstarší písemná zpráva o židovském hřbitově v Kasejovicích na návrší „Na stráži" pochází z r. 1669. V průběhu 18. stol. byl hřbitov několikrát rozšiřován. V r. 1808 byl hřbitov rozšířen i pro potřebu židů z širšího okolí, což dříve kasejovická obec i Lnářská vrchnost zakazovaly. Posledního rozšíření se dostalo hřbitovu v r. 1855. Na zdejší židovský hřbitov byli pohřbíváni i židé z širšího okolí (Blatná, Sedlice, Nepomuk, Žinkovy, Hvožďany, Bratronice, Bezděkov, Mladý a Starý Smolivec). Jak dosvědčují nápisy na jednotlivých hrobech poslední pohřby se tu odehrály v samém počátku 40. let 20. století. Tak historie jednoho etnika v Kasejovicích končí.

Foto: Hanka Zimmerhaklová

Křesťanská kultura a její tradice v Kasejovicích nebyla tak drasticky přerušena, i když k jejímu ohrožení také během totalitní éry došlo. V současnosti je tudíž přirozeně rozvíjena více. Zdejší kostel je zasvěcen sv. Jakubovi. Svatý Jakub byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků, který jako první z nich kolem roku 44 n.l. za vlády Heroda Agrippy I. zemřel mučednickou smrtí. Podle španělské tradice šířil sv. Jakub křesťanskou víru na Pyrenejském poloostrově. A právě toto patronství přilákává do Kasejovic v současné době stále více návštěvníků, kteří si oblíbili tzv. církevní turistiku. Jejím cílem je putovat po zajímavých sakrálních památkách městského i venkovského charakteru. Tento typ cestování vyhledávají nejen zahraniční návštěvníci, ale také čeští turisté. Proto za tímto účelem vznikají významné mezinárodní trasy, které mapují místa zasvěcená nejrůznějším svatým. Řadí se mezi ně také tzv. Svatojakubská cesta, na níž mají být Kasejovice letos napojeny. V současné době se jedna větev Svatojakubské cesty napojuje na trasu vedoucí z německého Norimberka. Trasa vychází ze Zbraslavi u Prahy a vede přes Karlštejn, Beroun, Nižbor, Kralovice, Plasy, Horní Břízu, vrch Krkavec a Stříbro do Kladrub. Další větví této cesty bude tzv. jižní, začínající na hraničním přechodu Všeruby – Eschlkam, odkud povede do Kdyně a dále přes vrch Koráb, Klatovy, Plánický hřeben do Nepomuku a Kasejovic. Délka nově vyznačené větve Svatojakubské cesty bude přibližně 78 kilometrů.

Foto: Hanka Zimmerhaklová

Nechci tento krátký a spíše popisný kulturně historický exkurz zakončovat nepatřičnou úvahou. Nicméně dovolím si alespoň kratičké zamyšlení nad dojmy z prázdninové návštěvy Kasejovic. Svojí barvitostí na mě zapůsobily. I při procházce historií malé obce totiž přijdeme na to, že různost a rozmanitost byla podstatnou součástí života … I v současnosti je velmi atraktivní a poutavá. Pestrost by alespoň proto neměla být smazávána.

Hanka Zimmerhaklová