PolemikaKritika

Novináři – aristokracie mediální éry?

Jedním z frekventovaných témat poslední doby je otázka svobody slova, většiny médii v podstatě redukována na problematiku „novinářských svobod“. Ať se v mezinárodním měřítku jedná o případ nešťastných karikatur nebo v českém prostředí o údajné pokusy o omezování svobody slova ze strany politiků, vždy je jako hlavní argument zdůrazňován klíčový význam nezávislých médií pro fungování demokratické společnosti. S tímto názorem nelze než souhlasit. Pochyby se však vynořují tehdy, kdy je pouhá kritika novináře ze strany politika považována za útok na tyto základní demokratické svobody. Pochyby jsou pak nahrazeny vážnými obavami, když anonymními mediálními společnostmi vybraní a placení žurnalisté získávají neformální politickou autoritu jdoucí mimo jakékoliv klasické demokratické struktury. Jsou to ty případy, kdy se z „hlídacích psů demokracie“ stávají její hrobaři.

Od dob, kdy fráze o „hlídacích psech“ mohla být brána vážně, se řada věcí změnila. Dnešní společnost bývá často označována za společnost informační a globalizovanou. Jedním z jejich základních znaků je postupný a nenápadný přesun center moci. Zjednodušeně řečeno, řídící roli ve společnosti ztrácí ten kdo získal mandát od občanů ve prospěch velkých obchodních, průmyslových a mediálních celků. Dalo by se hovořit o jakési postdemokracii – demokratické instituce stále fungují, ale rozhoduje se někde jinde. Média pak v tomto procesu hrají velmi důležitou roli. Mohou jej totiž vzít za svůj a jít cestou neformálního rozšiřování svých pravomocí. Tehdy se z poskytovatelů informací stávají jejich výhradní držitelé a neomezení vládci nad názory velké části společnosti. Vzniklý informační monopol jim zaručuje výsadní podíl na moci, jež byla vyhrazena demokraticky voleným zástupcům. Dnešní vývoj bohužel naznačuje, že se tato katastrofická vize může stát realitou.

Zarážející je zejména způsob, jakým se často žurnalisté prezentují. Z novinářů se staly posvátné krávy, které mohou téměř vše a samy jsou nedotknutelné. Sebemenší kritika médií může být označena za útok na základy demokratické společnosti a málokomu se to zdá divné. Naopak sebevětší mediální manipulace je obhajována svobodným přístupem k informacím a svobodou projevu. Zcela evidentní je snaha médií přesvědčit společnost o vlastní výjimečnosti a nenahraditelnosti – proto to neustálé a nezřídka doslova opakované informování o nedůležitých věcech a vyrábění umělých kauz. V českých podmínkách je pak typické zdůrazňování nezávislosti médií, nezávislosti, která se po letmém pročtení největších deníků a shlédnutí televizních zpráv jeví jako naprosto nereálná. Nebylo by lepší, kdyby se média vrátila ke svým základním povinnostem? Tedy informovat o událostech a následně je komentovat a analyzovat. Pro celkový demokratický vývoj by to bylo jistě lepší, než když budou pokračovat v dobývání výsadního podílu na politické moci a rozhodování o osudech řadových občanů, kteří si „své“ novináře nezvolili a zatím nedisponují žádnými kontrolními mechanismy, jak se možné mediokracii bránit.

Vítězslav Sommer

Achillova pata letošních zimních olympijských her

Hokejový pantheon z Nagana

Foto: archiv

Chtělo by se mi vyprávět (mně, starému cynikovi) o tom, jak jsem byl dojat neuvěřitelným finišem Katky Neumannové, která si ve svém úplně posledním olympijském závodě zajistila nesmrtelnost. Chtěl byl umět vylíčit, jak jsem v emočním poblouznění stíral slzy, když jsem viděl její malou roztomilou holčičku, jak se vrhá své vítězící matce kolem krku. Dále bych se rád pozastavil u tragikomického okamžiku české běžecké štafety, která podle všeho mohla bojovat o medaili. Leč bohužel, díky hloupé chybě svého manažera Květoslava Žilčíka, jenž opomněl napsat na čtvrtý úsek Miroslava Šperla, doběhla hluboko v poli poražených. Měsíce tvrdého tréninku přišly vniveč. Stačí jedna nepozornost a sny o medaili z nejprestižnější sportovní slavnosti na světě se rozplynou jak pára nad hrncem. Pozornost by, s již připraveným kapesníkem, zasloužil i román, jehož poslední stránku dopsali ziskem bronzové medaile „Zlatí hoši z Nagana“. Generace v čele s jedním z nejlepších hokejistů světové historie Jaromírem Jágrem, která po celých 10 let kralovala světovému hokeji, se loučí s reprezentací. Pět titulů z Mistrovství světa, vítězství na Olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Ještě jste nezapomněli? Hašek s Jágrem tehdy definitivně vstoupili mezi Bohy. Teď, po 8, na úspěchy tučných, letech, je čas říci sbohem. Ano, vidím vám to na očích. Proč je tento příspěvek tolik patetický a sentimentální? Vždyť jde jen o sport, proboha. Hokejisté přicházejí a odcházejí. Takový je prostě život. Plná náměstí planoucích očí a vlasteneckého vzedmutí, když Petr Svoboda ve slavném finále (kdy se podle Roberta Záruby přepisovaly dějiny) splnil sen mnoha předešlých hokejových generací. Odpusťte mi, milí čtenáři, mé předchozí emotivní řádky. Tato rubrika se jmenuje Polemika a Kritika. Musím se tedy trochu pochlapit a začít ostře tepat nešvary, tentokrát spojené s právě skončenými Olympijskými hrami v Turíně. Ach jo…ale dobrá. Splním svou povinnost uloženou mi autoritativním šéfredaktorem a celým redakčním týmem.

Ale ještě bych snad, maje klávesnici od slz už úplně mokrou, pohovořil o zklamaných medailových nadějích v podání zkušeného matadora Aleše Valenty, pro něhož to byly rovněž poslední Olympijské hry. K tomu přidejme smutný příběh skokana Jakuba Jandy, suveréna letošní sezóny. Toho zase „podržel“ jeho trenér, který těsně před začátkem sportovního svátku dumal, že by na hry vlastně nejraději nejel. Jeho labilní svěřenec tento šok neustál a z medailových nadějí nezbylo nic.

Teď už bych tedy mohl konečně tepat ty nešvary, jak jsem sliboval. Zametl bych si nejdříve před svým vlastním prahem… ale teď se dívám, že můj text začíná být příliš dlouhý a já nechci být opět označován na exhibicionistu a grafomana. Měl jsem toho na srdci opravdu hodně. Měl jsem připraveno několik velice kritických poznámek, které by nenechaly na letošních 20. zimních hrách nitku suchou. Chtěl jsem zdravě polemizovat s kdejakým názorem, ať byl napsán kýmkoliv a kdykoliv. Měl jsem přesně vytipovánu Achillovu patu letošní Olympiády. Mohu četným čtenářům Revue Dialogu bez nějakého velkého přehánění říci, že takto podrobnou a do hloubky propracovanou studii by těžko v domácích médiích našly. Velká škoda nejen pro čtenáře. Samotného mě to mrzí, protože mě to stálo velké úsilí. Nicméně se stížnostmi se milí čtenáři obraťte na mé redakční kolegy, kteří mi nejsou ochotní připustit svůj prostor. Jak nekolegiální!

José Provazník

Problémy týdeníku Respekt

Téma vyrovnávání se s komunistickou minulostí se na stránkách naší Revue již objevilo. V prosincovém čísle jsem, v eseji o Ostalgii, připomínal fakt zabřednutí české společnosti do jednostranného odsuzování všeho, co bylo, a z toho pramenícího nebezpečí zbožštění období komunismu pro budoucí generace. Myslím, že toto téma stále nevyčpělo a jsem rád, když se najde ještě někdo další, kdo zastává podobný názor. Nejenom šéfredaktor tohoto časopisu, ale i já se občas ocitnu v kavárně a vášnivě debatuji. V jedné takové jsem se ocitl i s Felixem Xaverem. Bylo a je mnoho věcí, na kterých se spolu neshodneme, nicméně na výtkách vůči nezávislým mediím, zakládajícím si na své nestrannosti a chovajícím se jinak, ano. Oba si myslíme, že se takto projevuje třeba týdeník Respekt, který především v intelektuálnější části společnosti požívá aureoly „pravdomluvce“. Nechci tím snižovat jeho kvality, opravdu se zabývá velice závažnými tématy, ale trpí svým hledáním „odporu za každou cenu“. Patrný je i ideový úhel pohledu odpovídající myšlení dnešních pětatřicátníků, kteří “cinkali klíčema“ a od té doby ve svém vývoji daleko nepokročili. Nikdo se tu nechce zastávat komunismu a nikdo ani nechce snižovat jejich aktivní podíl na rozvoji svobodné občanské společnosti, ale ta se již alespoň trochu rozvinula a ideově rozdělila do několika proudů. Jako takovou je nutno ji i brát, tedy ne vše, co je levé vnímat jako cestu vedoucí k Pol-potovi. Ano, takový názor je zcela legitimní, ale pasoval by do jiných pravidelných periodik, z nichž bych za mnohé jmenoval zábavník se skvělými karikaturami 51 PRO.

Do sporu s týdeníkem (ne s časopisem 51 PRO) se dostal počátkem ledna 2006 výše zmíněný Felix Xaver, když spolu s historičkou Martou Edith Holečkovou reagovali na několik článků Respektu dotýkajících se historické reflexe. V rubrice Polemika a kritika otiskujeme jejich dopis, jakož i následnou internetovou diskuzi, kterou vedl Felix Xaver s jednou z autorek, jichž se dopis dotýkal.

Tomáš Kavka

Žádný respekt pro zkreslování historie

Che Guevara (vpravo) a Fidel Castro

Foto: Alberto Korda

Jako nastupující generace historiků cítíme povinnost vyjádřit se k některým trendům výkladu historie na stránkách týdeníku Respekt. Toto médium věnuje prostor vybraným tématům, která mají často celospolečenský dosah, jsou svým způsobem kontroverzní a bohužel nabízí i prostor pro politickou manipulaci. Otevřenost vůči problematickým tématům z historie lze jen uvítat. Na druhou stranu je však třeba položit si otázku, zda příspěvky otištěné Respektem jsou vyvážené a tudíž přínosné pro diskuzi.

V této souvislosti nemůžeme opominout filmovou recenzi Markéty Pilátové z čísla 01/06 „Guevarův duch straší dál“. Samozřejmě neupíráme autorce právo na názor o Che Guevarovi, jehož nazývá „nejmilovanějším zloduchem dějin“, problém vyvstává ve chvíli, kdy argumentuje pomocí tendenčně zabarvené historie. Pokud v této recenzi uvádí historická fakta o Guevarovi jako chladnokrevném vrahovi, z valné většiny neuvádí odkud je čerpá. Lze se jen domnívat, že tyto znalosti nabyla z ideologizujících prací historiků typu Paula Johnsona a takto se bezděky stává agentkou ve službách „obecného zla pravicových vojenských diktatur“. Jednoznačně zajímavější než pouštět se do spekulací o jeho podílu na násilí latinskoamerických revolucí, by bylo hlouběji se zamyslet nad tím, proč zrovna Che zůstává „symbolem jedné epochy, plné vzdoru středostavovské mládeže na celém světě“.

Domníváme se, že tento typ nevyvážené a povrchní historizující žurnalistiky není na stránkách Respektu výjimkou. Jako jeden z dřívějších příkladů lze uvést článek Tomáše Krystlíka „Stálé klopýtání o odsun“ z čísla 33/05. Autor, poplatný současné módě sebesmrskačského výkladu nedávných dějin česko-německých vztahů, se dopouští řady nepřesností či přímo účelových manipulací. Ve snaze očistit tuto epizodu české nacionální optiky (což nelze než uvítat) se chytá do pasti tendenčního výkladu a jeho pojetí se dostává na opačnou stranu pomyslného spektra. Považovat zavedení prvorepublikové administrativy za příklad počešťování německé menšiny je přinejmenším diskutabilní. Pokud Krystlík píše o „umělém československém národě“, měl by se vyrovnat s tezí, podle níž jsou všechny moderní národy konstruktem národotvorných procesů.

Naše výtky nesměřují pouze na věcnou stránku historizujících příspěvků, ale i na jazykové prostředky. Myslíme si, že kultivovanému žurnalistickému jazyku nesluší kýčovité obraty jako například „poslat k šípku“ (Pilátová) nebo „sednout na vějičku“ (Krystlík). Tato slovní vata slouží jako hlušina mezi diskutabilními tendenčními tvrzeními a popularizujícími klišé. Text, který se na první pohled tváří jako seriózní analýza nebo polemika, se tak posouvá do nižších žánrových pater a týdeník Respekt stahuje sebou.

Marta Edith Holečková, Felix Xaver 8.1.06, Montpellier

Odpověď autorky textu

Vážení čtenáři,

Chtěla bych reagovat na Váš dopis, který jste zaslali do redakce Respektu. Nedovolila bych si mít své názory nepodložené, sama patřím ke generaci historiků „středního věku“.

Takže k těm podkladům, z nichž jsem čerpala: kromě nejrůznějších biografií Che Guevary – doporučuji především v článku zmiňované práce J. Casta?edy. Existence přímých svědectví ohledně chování Che Guevary ve věznici La Caba?a jsou natolik notoricky známé, že nepředpokládám, že byste jako nastupující generace historiků nevěděli o baskitském kaplanu Javieru Arzuagovi či neznali investigativní práci Luíse Guardii a Pedra Corza, jimž se podařilo získat zajímavý materiál vycházející také z přímých svědectví účastníků poprav, z nichž se žádná nekonala před řádným soudem.

A teď vážení a milí kolegové,

jděte k šípku!

Markéta Pilátová

Z emailu autorce

Jak jsme s kolegyní napsali, neupíráme Vám právo na názor o Guevarovi jako chladnokrevném vrahovi, v první řadě nás popudil štvavý styl, který vrhá do celé problematiky zkreslující světlo.

Augusto Pinochet (vlevo) a Salvador Allende

Foto: archiv

Pokud byly dějiny 20.století v Latinské Americe a jinde tak krvavé jako byly, je třeba se ptát po roli historiků a dalších společenských vědců, kteří svými vyhrocenými argumenty a jazykem obdobným vašemu často napáchali řadu zla. Volám proto po vyvážené historii bez pokrytectví. Pokud budu psát obdobný článek jako vy já, do úvodu se budu snažit zohlednit svoji pozici. Např. „Pokud mám volit mezi Guevarou a Pinochetem, volím Guevaru“ (vy pravděpodobně Pinocheta). Navíc si myslím, že otázka byl-li nebo nebyl Guevara „milovaný zloduch dějin“ je opravdu mimo mísu. Skutečně je podle mě smysluplnější otázka - co žene „středostavovskou mládež“ k tomu, aby obdivovala „chladnokrevné vrahy“. Romantismus?

Dozajista si nemá smysl hrát na objektivizující vědu nebo žurnalistiku, spíše pokročit o něco dále ve stopách Geertzova „hustého psaní“, které umožňuje čtenáři orientovat se v ideologickém balastu, který se často vydává za seriózní vědu či žurnalistiku.

Felix Xaver

z finální odpovědi autorky

Nechapu co Vas vede k tomu, ze volim Pinocheta - to je skutecne nehorazne, Pinochet byl stejny zlocinec jako che Guevara, domnivam se ze vrazdy nemaji zadne ideologicke opodstatneni ani pardon. Nikdy jsem v zadnem clanku o Chile Pinocheta neobhajovala a nikdy bych si nic takoveho nedovolila.

Co se tyka obdivu stredostavovske mladeze, nechtela jsem opakovat nazory pana Castanedy, ktere jsme v Respektu publikovali prave na toto tema v minulem roce. Pan Castaneda nam poskytl velmi dlouhy rozhovor a jedna cast je venovana prave tomu po cem tolik volate, ale ctenari Respektu, ktery by si je precetl znova v jinem obalu, by to prislo jiste redundandni.

Markéta Pilátová