DIALOGGenius locomoti

Ganzem po Mazurách

Co si představit pod slovem Mazury? Pro většinu lidí je to krajina luk, lesů a jezer na severu Polska, ideální místo pro plavání, plavby na plachetnicích, pěší a cyklistické výlety. Zároveň je to i oblast s pohnutou historií, kde se po staletí mísily vlivy pruské, německé, polské a v posledním století i ukrajinské a ruské. Po staletí vedli Poláci a Němci zápas o nadvládu nad Mazurami a sousední Warmií, původně obydlenými staropruskými kmeny. Z historie je snad nejznámější bitva u Grunwaldu 1410, které se účastnil i Jan Žižka - a ztratil tu jedno oko. Němečtí rytíři zde utrpěli zdrcující porážku a Polsko získalo na několik staletí vládu nad východním Pruskem. V 17. a 18. století ovšem polský vliv upadal a oblast se na další staletí stala součástí Pruska, později Německa. A asi by si tento charakter udržela, nebýt druhé světové války. Dnes patří jižní část Polsku, sever Rusku a lidé, kteří zde žijí, sem přišli v naprosté většině až po roce 1945.

Kromě obvyklých turistických památek a zajímavostí je na Mazurách i řada železničních tratí, po kterých už řadu let nejezdí osobní vlaky. Důvod je prostý - území je chudé, řídce osídlené a na provoz vlaků či údržbu nejsou v rozpočtu peníze. Naštěstí v Polsku najdeme spolky, kterým není zatěžko pronajmout motorák, vysekat křoví z dávno neprojížděných tratí a zorganizovat několikadenní projížďku. Taková akce je pak nejen turistickým a kulturním zážitkem, ale i příležitostí k setkání podobně založených lidí z celé Evropy.

Výlety po zrušených tratích Polska už tradičně organizuje Pomořanský spolek železničních příznivců (PTMKZ). Mnohaleté zkušenosti organizátorů se nezapřou a ani v tomto případě nezklamali. V orientaci Vám pomůže schéma trasy. Také doporučuji další servery - Mazurský infoservis s řadou informací pro návštěvníky a sbírku historických map a pohlednic. Informace o plánovaných jízdách zvláštních vlaků najdete na stránkách Warsika a KŽC (nejen Polsko).

Při psaní reportáží mi velmi pomohl článek Adama Dąbrowskiego, uveřejněný na stránkách spolku KMK Olsztyn. Rozsáhlou fotogalerii z této akce zveřejnil také Jarek Stawarz a Wojtek Nowotniak.

Vydejme se nyní společně na virtuální projížďku po jednom ze zapomenutých koutů Evropy. A pokud Vás stránky zaujmou, třeba se příště setkáme na některé z dalších kvalitních akcí PTMKZ nebo jiného polského spolku.

První den

Trasa putování: Szczecin Port Centralny - Ostróda - Miłomłyn - Ostróda - Olsztyn - Szczytno - Ełk

Program začal v pátek ráno ve stanici Ostróda. Náš motorák tam přijel ze Štětína. První jízda směřovala na nepoužívanou vlečku do obce Miłomłyn, zbytek původní trati do Morągu a Myślic. Trasa vedla malebnou krajinou kolem Drweckiego jezera. Bohužel, jak se později ukázalo, byl tento vlak asi poslední - krátce po našem průjezdu někdo z místních obyvatel ukradl několik metrů kolejnic a ačkoliv ho policie chytila, trať už asi nikdo obnovovat nebude.

Po návratu do Ostródy jel náš vlak do Olsztyna, kde se oddělil od hlavní trati a pokračoval směrem na Szczytno a Ełk. I tato trať byla kdysi významnou spojnicí. Dnes tu ovšem jezdí jen několik spojů v letním období, a to jen v mezi stanicemi Olsztyn - Pisz. Závěrečný úsek z Pisza do Ełku není používaný od roku 2000. Během jízdy se podařilo zařídit několik fotozastávek, někteří účastníci si navíc stihli ve stanici Świętajno koupit lepenkovou jízdenku (v Polsku stále existují). Za šera, s mírným zpožděním způsobeným špatným stavem trati, dojel vlak do Ełku, kde byl zajištěn nocleh.

Druhý den

Trasa putování: Ełk - Olecko - Gołdap (+ autobusem Stańczyki a Żytkiejmy)

Z Ełku vyjíždíme ráno směrem na sever. Naše první cesta vede do stanice Olecko. Trať je ve velmi dobrém stavu, dá se jet až 80 km/h. Ještě v roce 2000 tudy jezdilo několik letních rychlíků. První železniční zajímavost nás čeká těsně před Oleckem - spojka, která kdysi umožňovala přímou jízdu z Ełku do Suwałk. Dnes je už bohužel nesjízdná, náš vlak na ni nepustili. Ještě několik snímků - a vjíždíme do Olecka.

Tady zažíváme první příjemné překvapení. Na nástupišti už na nás čeká starosta města, v krátkém proslovu nás vítá v okresu Olecko a zve na vystoupení místního uměleckého souboru. Za chvíli se už díváme na 8 tanečních párů v krojích, které nám při svižné hudbě předvádějí perfektně nacvičené lidové tance. Celé představení trvá asi půl hodiny. S něčím podobným jsme nepočítali a všichni se shodujeme, že to je vynikající prezentace města, na kterou určitě nezapomeneme.

Pokračujeme na sever, po levé straně sledujeme násep zrušené trati do Kruklanek. Projíždíme velkým nákladištěm písku Stożne, které dalo jméno časopisu poznaňských železničních příznivců, a zastavujeme v následující obci Kowale Oleckie. Je tu hranice okresu Olecko a i tady nás čekají místní obyvatelé s velkým transparentem. Tentokrát nám místo hudby a tance nabízejí místní sladké pečivo sękacz. Pokud jste ho ještě nevyzkoušeli, určitě ho v Polsku ochutnejte - je znamenité.

Několik kilometrů za obcí Kowale se trať stáčí na západ. Ve stanici Botkuny se tu kdysi v ostrém úhlu připojovala stavebně náročná trať směrem na Żytkiejmy a Čistyje Prudy. Tato místní dráha, rozebraná Rudou armádou v roce 1945, překonávala značná převýšení a vznikla na ní řada mostů, náspů a zářezů. Dnes jsou považovány za významné technické památky. Jeden z mostů se nacházel v těsné blízkosti naší trati a organizátoři toho využili ke krátké fotozastávce.

Přijíždíme do Gołdapi, kde nás na nádraží opět čeká oficiální delegace s ochotnickou kapelou. Naše jízda tu končí, motorákem se za chvíli svezou místní obyvatelé do Botkun a zpět. Možná to bylo naposled, kdy k nim nějaký vlak přijel - vzhledem ke stavu trati z Olecka se není čemu divit. Pro nás jsou připravené dva autobusy, které nás zavezou do obce Stańczyki k nejvyšším železničním mostům v Polsku. Vlakem se k nim už nedostaneme - koleje z celé trati Botkuny - Čistyje Prudy zmizely roku 1945 v SSSR. Po krátké prohlídce pokračujeme do obce Żytkiejmy na polsko - litevsko - ruském trojmezí a pak už zpátky do Gołdapi na nocleh. Ačkoliv jsme projeli méně než jiné dny, zážitků máme za celý den dost.

Třetí den

Trasa putování: autobusem: Gołdap - Turowo; úzkorozchodným vlakem: Turowo - Laski Małe - Zawady Tworki - Laski Małe - Ełk; Motorákem: Gołdap - Ełk - Kętrzyn - Węgorzewo; autobusem: prohlídka staveb na Mazurském kanálu a zbytků zrušených úzkorozchodných drah

Na programu třetího dne bylo okolí Węgorzewa. Bohužel, přímé železniční spojení těchto měst s Gołdapem zaniklo v roce 1945, a tak nám nezbylo než se nejdříve vrátit stejnou trasou do Ełku. Protože ne všechny účastníky by takováto opakovaná projížďka zajímala, zajistil organizátor pro zájemce za příplatek alternativní program - jízdu autobusem do Turowa a odtamtud zvláštním vlakem po celé síti Ełckých úzkorozchodných drah. Vedle mne toho využili hlavně kolegové ze západní Evropy. Dva zkušení cestovatelé z ČR, kteří jeli s námi, už byli i tam a naplánovali si ještě náročnější program - úzkokolejnou dráhu Płociczno v okolí Suwałk.

Sešli jsme se ráno ve stanici Gołdap v motoráku. Ještě před výjezdem na jih jsme vyzkoušeli, kam až se dá dojet ve směru do Ruska (bohužel jen pár desítek metrů). Pak už následoval přestup do autobusu a jízda vesnickými cestami do Turowa. Tady nás čekal rumunský úzkorozchodný motoráček, se kterým jsme projeli všechny větve Ełckých úzkorozchodných drah - z Turowa do uzlové stanice Laski Małe, na druhou konečnou Zawady Tworki a nakonec do Ełku. Ačkoliv jsme cestou měli čas na několik fotozastávek (a jednou dokonce odklízeli spadlé větve), museli jsme nakonec ještě asi půl hodiny čekat na naše kolegy v motoráku, které zdržel špatný stav trati.

Z Ełku pokračujeme po hlavní trati do Kętrzyna. Ve stanici Stare Juchy nás zaujal německý nápis Königsberg 161.3 km, prosvítající na zdi přes několikeré přemalování. V Giżycku sledujeme po pravé straně zrušenou odbočku do Kruklanek, která ještě před několika málo lety existovala. Škoda, už se na ni nedostaneme. Do Kętrzyna jsme dojeli rychle, obracíme soupravu a míříme na Węgorzewo. Po této trati už jezdí jen nákladní vlaky (což se možná brzy změní - město Węgorzewo uvažuje o provozování parních vlaků pro turisty).

Po několika kilometrech přijíždíme k osadě Gierłoż, kde se během druhé světové války nacházel Hitlerův velitelský tábor Wilczy Szaniec. Z trati je vidět několik pobořených bunkrů, většina areálu je ovšem schovaná v lese. Po pár fotozastávkách přijíždíme k cíli. Odkládáme batohy v hotelu a nastupujeme do autobusu, který nás odváží k dalším zajímavostem. V okolí Węgorzewa totiž Němci ještě před 1. světovou válkou začali budovat soustavu vodních děl - Mazurský kanál, který měl splavnit jezera pro nákladní dopravu a spojit je s Baltským mořem. Kanál nikdy nedokončili, práce definitivně zastavila 2. světová válka. Nicméně tu zbylo několik hotových i rozestavěných přehrad (např. Guja, Leśniewo Górne, na ruské straně Ozerki Boľšije), které patří k významným technickým zajímavostem regionu. A protože nás zajímá historie železnic, neopominuli jsme samozřejmě ani pozůstatky po úzkorozchodné dráze Kętrzyn - Krylovo.

Čtvrtý den

Trasa putování: Węgorzewo - Kętrzyn - Korsze - Bartoszyce - Głomno (hranice) - Bartoszyce - Korsze - Skandawa (hranice, vlečky) - Korsze; autobusem Korsze - Kętrzyn

Pondělí 12. května bylo ve znamení hraničních přechodů. Východní Prusko se po roce 1945 rozdělilo nepřirozenou přímkou mezi Polsko a SSSR, což přeťalo řadu železničních tratí. Zůstaly jen tři hraniční přechody - Braniewo, Głomno a Skandawa - a jen první z nich se používá pro osobní dopravu. Našim cílem bylo, projet si oba zbývající. Přes Głomno vede trať na západ Kaliningradské oblasti - do Bagrationovska (Pr Eylau) a Kaliningradu, přes Skandawu se jezdí na východ - do Železnodorožného (Gerdauen), Čerňachovsku (Insterburg) a Sovětsku (Tilsit). Obě tratě byly před rokem 1945 významnými magistrálami východního Pruska.

Z Węgorzewa vyjíždíme ráno do Kętrzyna, cestou máme ještě několik fotozastávek. Pokračujeme přes Korsze do Bartoszyc. Bartoszyce jsou velká stanice s nákladní dopravou, osobní vlaky sem nejezdí od roku 2000. Za Bartoszycami jedeme po splítce normálního a širokého rozchodu. Je tu už jen jediná polská stanice - Głomno, dnes opuštěná. Odbočují z ní ovšem stále vlečky, dnes již nepoužívané, na staré překladiště a do skladových areálů. Po několika kilometrech přijíždíme ke státní hranici. Poznáme ji podle řady hraničních sloupků uprostřed širokého průseku v lese. Dál už jet nemůžeme, vracíme se do Bartoszyc, připojujeme druhý vůz a pokračujeme přes Korsze na Skandawu. Před Skandawou míjíme rozsáhlou plochu bývalého nádraží Modgarby, o kterém jeden z účastníků prohlásil, že se používalo jen dvakrát v historii - při "osvobozování" Maďarska v roce 1956 a ČSSR roku 1968. Projíždíme Skandawou a blížíme se ke státní hranici. I tady vede souběžně normální a široký rozchod. Organizátor se snaží domluvit možnost vjezdu do Železnodorožného, to se však nedaří a zastavujeme na čáře. V dálce před námi vidíme vrata přes koleje, součást zabezpečení sovětského (dnes ruského) území. Pozdravíme se s pohraničníky z nedalekého silničního přechodu a vracíme se zpět do Skandawy.

Na polském území blízko Skandawy vyrostla po válce síť vleček, spojujících trať s překladišti širokého a normálního rozchodu. Dnes je jich většina rozebraná, část sítě ale zůstala. Do jednoho vlečkového kolejiště, u obce Frączkowo, vjíždíme ze Skandawy. Dostáváme se jen na okraj - samotné kolejiště patří dnes soukromé firmě, i tak to ale byla pěkná několikakilometrová projížďka.

Ze Skandawy se vracíme vlakem do stanice Korsze, kde odstavujeme motorák. Autobus nás odváží do Kętrzyna. Procházíme město a zvenku prohlížíme přestavěný křižácký hrad. Kętrzyn včetně hradu byl z 50 % vypálen Sovětskou armádou, mnoho zajímavostí tu už nenacházíme. Po krátké procházce odcházíme na ubytování.

Pátý den

Trasa putování: (individuálně autobusem: Kętrzyn - Święta Lipka - S.Samulewo); Ganzem: Korsze - Kętrzyn - Korsze - Sątopy Samulewo - Troksy (směr Reszel) - Sątopy Samulewo - Czerwonka - Lidzbark Warmiński - Sągnity - Lidzbark Warmiński - Czerwonka - Biskupiec Reszelski

Začal nejnáročnější den celé akce. Na programu jsme měli nejdelší projížďku - z Kętrzyna do Sątop Samulewa, odtamtud na odbočku směr Reszel, pak přes Czerwonku téměř k ruské hranici do obce Sągnity a nakonec zpět do Biskupca Reszelskiego. Jak se ukázalo, nebylo to vůbec snadné.

Ještě předchozí večer jsem si všiml na mapě, že mezi Kętrzynem a Samulewem, mimo železniční síť, se nachází významná barokní památka - klášter Święta Lipka. Protože se sem už příště asi nepodívám, rozhodně jsem si ji nechtěl nechat ujít. Pro Poláky to tak atraktivní nebylo, dohodl jsem se proto se spolubydlícími, že vyjdu z ubytovny dřív, svezu se ke klášteru linkovým autobusem a pak dalším dojedu k nádraží. Ráno naštěstí jezdily autobusy dobře, klášter byl ovšem bohužel ještě zavřený. Na otevření se čekat nedalo, ale i zvenku vypadal impozantně. Ve Svaté Lipce jsem chytil další autobus a dojel kolem hradu Reszel na nádraží Sątopy Samulewo. Zhruba za hodinu jsem se tu sešel s ostatními účastníky, kteří přijeli zvláštním vlakem po hlavní trati.

Ze Samulewa kdysi odbočovaly dvě vedlejší tratě, v době naší návštěvy už ale existoval jen zbytek jedné z nich - několik kilometrů směrem na Reszel. Poslední vlak tu ovšem podle historické mapy projel v roce 1995. Vyjeli jsme tím směrem, ale po několika stech metrech nás zastavil pařez, shozený na trať ze svahu. Po jeho odstranění pokračujeme hustým porostem, ale je před námi další překážka - tentokrát rozkradené koleje. Nacházíme je hned za plotem jednoho statku. Voláme policii, ovšem na její příjezd nemůžeme čekat. Vracíme se do Samulewa a pokračujeme po hlavní trati do Czerwonki. Po krátkém zastavení dostáváme souhlas k jízdě na nejdelší úsek - do stanice Sągnity.

Trať Czerwonka - Sągnity je už několik let zrušená, poslední vlak tu projel v devadesátých letech. Nejdříve jedeme do Lidzbarku Warmińskiego, posledního většího města, proslaveného křižáckým hradem. Kdysi to byl i železniční uzel (jezdilo se odsud do 5 směrů). Podařilo se nám tu najít jedno z nejlepších míst pro fotografování, vysoký železniční most nad řekou Lyna. Na návštěvu města v rámci akce není čas, pokračujeme na sever. Po tomto úseku jel poslední vlak v roce 1992. Trať je nejen zarostlá křovím, ale vandalové navíc podřezali řadu telegrafních sloupů a položili je napříč kolejemi. Jedeme krokem, oproti plánu nabíráme několikahodinové zpoždění. Konečně v mírném dešti přijíždíme do další větší obce, kterou je Górowo Iławieckie. Na nástupišti na nás čeká dav místních obyvatel a žádá o svezení. Jak by ne, když tu viděli poslední vlak před více než deseti lety a jak jsme později zjistili, někdo o naší jízdě vyvěsil po městě plakáty. Vyhovět jim ovšem nemůžeme, máme plno. Ve vlaku mi jeden z účastníků říká, že Górowo je největším centrem ukrajinské menšiny v Polsku. Pokud vás zajímá, jak se sem dostali, podívejte se na některé z odkazů na této stránce nebo si vyhledejte příslušná hesla na Seznamu či wp.pl. Podle slov člověka, který mi to vyprávěl, je problematika "banderovců" v Polsku stále velmi citlivá záležitost, o které se nahlas raději příliš nemluví.

Za Górowem nás čekala poslední větší překážka - z trati kdysi odbočovala vlečka do věznice a někdo v posledních letech odmontoval část výhybky - ale i tu překonáváme a pokračujeme po posledním úseku. Jedeme rychleji než předtím, trať totiž před naším příjezdem prohlédli a zprůjezdnili členové KMK Olsztyn. Přijíždíme do obce Sągnity, jen několik kilometrů od ruské hranice. Cítíme se jako v jiném světě, je to pravá zapadlá vesnice, lidé tu zřejmě žijí především na podpoře a z toho, co si doma vypěstují. Ve zbylém čase pokračujeme pěšky po zrušené trati směrem k ruské hranici. Kousek za nádražím je přejezd pokrytý vrstvou hlíny a dál už jen "houpačka" - koleje ve vzduchu nad chybějícím náspem. Vypadá to, že tudy prošla velká povodeň, ale jeden z místních obyvatel nás vyvádí z omylu - násep před lety odtěžila soukromá firma. Kousek dál končí i koleje, na další průzkum nemáme čas. V každém případě, vlaky sem přestaly jezdit už v roce 1945.

Ze Sągnit se nedá jet vlakem nikam jinam než zpátky do Czerwonki, vyrážíme proto na zpáteční cestu. V Górowie nabíráme několik místních dětí, které se chtěly jednou v životě svézt několik kilometrů vlakem, a po krátké zastávce v Lidzbarku Warmińskim jedeme přes Czerwonku do Biskupca Reszelskiego, kde byl zajištěný nocleh. Přijíždíme za tmy.

Šestý den

Trasa putování: Biskupiec Reszelski - Szczytno - Wielbark - Nidzica - Działdowo - Zajączkowo Lubawskie - Lubawa - Zajączkowo Lubawskie - Iława

Na poslední den akce organizátor naplánoval zrušenou trať z Biskupca Reszelskiego na jih přes Szczytno do Wielbarku a pak na západ přes Działdowo do Iławy. Na rozdíl od předchozího dne už nás nečekaly žádné překážky, trať byla vcelku v dobrém stavu, byť už v úseku Biskupiec - Nidzica několik let nepoužívaná. Ve městě Nidzica jsme najeli na hlavní trať z Olsztyna a v Działdowie poprvé od začátku akce opustili někdejší Prusko. Nakonec ještě vlečka do Lubawy - a končíme večer v Iławie. Většina lidí se rozjela domů, několik nás přespalo v místní turistické ubytovně a odjelo až další den.

Co říci na závěr? Organizátor Paweł Pleśniar a jeho sdružení PTMKZ předvedli vynikající práci. Zajistit tak náročný program, včetně ubytování, přejezdů autobusem a doprovodného programu pro ně muselo znamenat řadu měsíců intenzívního zařizování a zajišťování. Výsledek ale rozhodně stál za to - za rozumnou cenu jsme v krátké době projeli řadu míst, kam se individuální turista nemá šanci po železnici dostat. Samozřejmě jim přitom nahrály i poměry na polských železnicích - v Polsku existují desítky či stovky kilometrů tratí, které jsou sice průjezdné, ale žádné vlaky po nich z finančních důvodů nejezdí. Těžko by něco podobného mohli pořádat například v Čechách, kde je podobných tratí minimum a organizátoři větších akcí, jako například Dovolená s motoráčkem nebo Orient Express, musí nabízet mnohem víc (např. historická vozidla, doplňkový program s prohlídou památek). To ovšem rozhodně neznamená kritiku PTMKZ. Zájemce o polské železnice totiž jen stěží najde lepší způsob, jak se dostat někam, kde už vlaky řadu let nejezdí. Nikoho například nenapadlo, že by místo zajížďky do obce Sągnity mohl vystoupit v Lidzbarku a získaný čas strávit návštěvou hradu. Jak poznamenal jeden z účastníků, "hrad tu bude i za deset let, ale vlakem do Sągnit už asi jedeme naposled".

Jan Pešula

(Redakce děkuje Janu Pešulovi za poskytnutí zajímavého článku a fotografií k jeho reportáži. Informace o autorových dalších cestách spolu s dalšími fotografiemi ze severního Polska naleznete na adrese http://railtrips.euweb.cz).