Literárnívýtvarná příloha

Próza Natálie Kocábové

Slovo „absint“ je velmi výstižné pro romány Natálie Kocábové, a to ve dvojím smyslu: tematicky její romány čerpají z okruhu denotací absintu jako jsou smrt, láska, sex, drogy, sebevraždy, rouhání i urážky boha. Co se metody týče, tu by bylo lze vystihnout slovem „absint“ právě v jeho zatíženosti, v tom, že leží na jakési pomyslné křižovatce množství denotací – od dekadentů předminulého století až k současným pražským obchodům pro turisty – z níž se lze vydat protichůdnými směry: stejně tak i Kocábové próza spojuje neuvěřitelně nenásilným způsobem množství velmi odlišných konceptů.

Monarcha Absint (2003) různorodým způsobem propojuje, váže a převrací jisté základní termíny, kolem nichž se točí život, zjednodušeně je lze vymezit napětím mezi dny jak jdou za sebou na jedné straně a transcendencí na druhé, životem a smrtí, člověkem a bohem, krásou a hnusem… Scholu Alternativu (2004) bychom mohli vymezit napětím mezi dny jak jdou za sebou a vzdorem vůči (revolucí proti) takovému běhu. Alternativa už je adresnější, kombinace posmrtného trápení na způsob očistce a soudobého vzdělávacího systému se k tomu ostatně nabízí. I zde ale zůstáváme na obecné rovině, i zde se v zásadě jedná o vztah člověka a boha.

Z cyklu 18.3.2004 (1)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Touha nějak se přiblížit k něčemu, co je ničím a vším zároveň, k Bohu či jinému absolutnu, leží v základě obou jejích románů. Způsob, jímž takového setkání dosáhnout není nijak neznámý: v knize Monarcha Absint je to spojení nespoutaného sexu a drog v rámci jasně ohraničené komunity zatracenců, v románu Schola Alternativa je to sebevražda a s ní spojené posmrtné utrpení. V obou knihách tak, jak už výše u slova absint, znovu prožíváme představu, že nejvíce se lze k Bohu přiblížit porušením jeho pravidel a snahou obrátit se k němu zády: plít Bohu do tváře znamená stát mu tváří v tvář. Tato představa již tradičně generuje množství přidružených možností rozvíjení dějové či poetické linie: je-li Bůh řád, pak je třeba obrátit se proti řádu, což obvykle znamená proti spořádaným občanům. První možností je tedy jakási společenská kritika maloměšťáků. Další možností je revolta či revoluce. S řádem bývá odmítnuta i rodina, jíž nahrazuje určité společenství, obvykle spojené zločinem spíš než pořádkem rodinného krbu. Je-li odmítnutým řádem rodina, pak se nabízí množství alternativních uspořádání mezilidských vztahů: sex není třeba omezovat na dlouhodobý vztah muže a ženy, který se odehrává prostřednictvím jednoho povoleného otvoru; ani rodit nemusí jen ženy. Obecně otevírá odmítnutí řádu cestu ke všemu zakázanému: incest jako základní zákaz společnosti nebude dodržen (Absint souložící se svým synem), podstatnou roli dostane sebevražda, kanibalismus, masturbace, množství rituálů apod. To vše, včetně nespisovného a vulgárního jazyka, nalezneme v obou prózách.

Z tohoto druhu vyprávění mizí možnost události či ústřední zápletky, v podstatě ani nemůže nastat konec. Svým způsobem tak mizí čas: nelze myslet na budoucnost ani ve smyslu obstarávání se do budoucna (to již implikuje jistý řád), ani ve smyslu touhy po něčem: vše tu již musí být, neboť shánět se či toužit po něčem již svádí z cesty k jedinému, nutí člověka zaobírat se jiným než absolutním. V Absintovi obstarává dostatek zázračná truhla, která je vždy plná drog, v Alternativě je to celková situace posmrtného života, v němž už z definice nelze po ničem toužit a ani nelze nic potřebovat. Vyprávění tak musí zůstat do značné míry statické, nesmí se hnout z místa, v podstatě se musí pohybovat v kruzích či bloudit. Tomu velmi přesně odpovídá místo děje: v obou románech je to prostor obehnaný zdmi, mimo nějž se nelze dostat (dům se zahradou v jakési blíže neurčené osadě v Absintovi, budova Scholy v Alternativě).

Z cyklu 18.3.2004 (2)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Tato statičnost velmi dobře vyhovuje i metodě psaní Natálie Kocábové, o níž především chci mluvit. Neboť děj, linearita implikuje jistou kauzalitu, zápletku a rozuzlení, tedy řád. Je pozoruhodné, že Kocábová nezvolila jako alternativu k lineárnímu vyprávění vyprávění asociativní (myslíme-li asociativností jakési impresionistické sdružování slov či surrealistický automatismus). Knihy postupují vpřed dvojím způsobem. Na jedné straně je to prostě „odkrývání“ dalších a dalších míst či charakteristik onoho vymezeného prostoru (v polovině knihy se najednou na scéně objeví balkon, uvozený prostě: „Máme tu jeden zvláštní balkon.“ s. 72), na druhé straně její psaní těží z možností, které otevírá ono základní napětí mezi poslušností a vzpourou, které jednak obestírá každé slovo množstvím konotací a jednak umožňuje vznikání nových a nových obrazů, situací a metafor: domy obehnané zdí tak v této logice mohou být jak ohraničeným rájem vyvolených, tak blázincem, laboratoří či vězením, opiovým doupětem, podvědomým či metaforou, zdi mohou být vně i uvnitř, stejně tak postavy mohou být vně našeho světa či kolovat v našich žilách. Společným jmenovatelem všech možností je, že se jedná o něco potlačeného, vytlačeného či zakázaného, čímž se ohraničený prostor obou knih zpětně stává prostorem jak pro jakési transcendentální potlačené, tak pro množství zcela konkrétních společensky zakázaných činností.

Jestli fakt, že Kocábová se k většině motivů nevrací, skoro jako by je zapomínala a že na druhé straně – jak jinak – neustále představuje motivy nové bez jakékoliv přípravy, je zaviněn nedbalostí či nezralostí, nebo jestli je jaksi nutným důsledkem metody o je řeč, lze považovat za vcelku nepodstatné. Statičností mám na mysli právě to, že děje v knize popsané nepropojuje logická souvislost rozvíjené dějové linie, nýbrž jde o jakési kupení obrazů: vytváření všemožných sítí kolem slov a jejich realizování nesčetnými scénami. Kocábové fantazie se v tomto ohledu zdá nevyčerpatelná.

Z cyklu 18.3.2004 (3)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Z hlediska dějové koherence se její metoda zdá jakýmsi pouhým přilepováním nových a nových motivů; ne však z hlediska onoho rozvíjení vztahů mezi slovy. „Začala Absintova veliká sklizeň. Byl k nám nemilosrdnej. Po zahradách nechal rozestavit tisíce pochodní. Měli jsme zorat půdu. Tu půdu, kam měla přijít jeho loňská úroda. Byli jsme se na ně kouknout. Na prahu vedle sebe stálo dvacet sedm kbelíků s vykvetlejma miminama. Měly zkroucený ruce a povětšinou svěšený hlavy. Některý stály na nohou, jako tyče zaražený do hlíny, jiný zase seděly. […] Někdo tvrdil, že Absint sadu pojmenoval Králové noci a že to má bejt fialová… To by mohlo bejt hezký.“ (s. 82-3)

Nový motiv výsadby Absintem nakladených vajec není nikterak uveden v předcházejících odstavcích, o výsadbě ani o schopnosti klást vejce nebyla nijak výrazně řeč v předcházející části knihy (ač o pohádkových polích, na nichž rostou mimina, již řeč byla). Jako takový je nový. Obraz samotný však velmi nápaditým způsobem vychází z celkové situace: lze říct, že kombinace omnipotentního Absinta (jež vzchází z prvotního gesta odmítnutí Boha a tedy řádu, včetně rodového či sexuálního), překročení hranic člověka (jež též pramení z odmítnutí Boha, z drogových halucinací a tradice rituálů, z nerespektování definice člověka jen jako muže či ženy) a zahrady, svým způsobem generuje obraz Absintem nakladených vajec, která adepti sázejí do půdy a z nichž se rodí jakási vznešená rasa fialových lidí. Ponechme stranou jak možné ozvuky různých rituálů pohazování masa do brázd či představu, že až všemožným porušením všemožných pravidel vznikne bytost, před níž je nám žasnout. Za mnohem nosnější považuji právě onu metodu, která kombinováním několika více méně známých prvků produkuje mnohé nové: perverzí, porušením různých zákazů lze dospět k ryze lidským hodnotám úžasu a krásy – reji významů není nic nemožné. „Když mě Absint odpanil, odpanil i moje mozkový závity.“ (s. 101)

Z cyklu 18.3.2004 (6)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Co se knihy Schola Alternativa týče, předznamenejme, že by mohlo být zajímavé číst ji jako jakousi ironickou, odvrácenou stranu tajemného a vzrušujícího, romantikou opředeného vzdělávacího systému, jak jej známe z dobrodružství Harryho Pottera (zejména k tomu vybízí pseudobřadná řeč bárbína-ředitele na s. 64), či v souvislosti s filmem Šílení Jana Švankmajera, s nímž knihu spojuje jak vzpoura proti mocným a jejich následné uvěznění v rámci uzavřené budovy instituce, ať už je to škola či blázinec (ostatně Schola svou náplní péče o sebevrahy je mnohem víc nápravným než vzdělávacím ústavem), tak motiv masa, které se porůznu proplétá oběma příběhy a v obou nabírá společensky kritických významů, namířených jak proti převeditelnosti všeho na peníze („Tenhle obchod s mrtvým masem je jen složkou rozběhnutý ekonomiky.“ s. 37) tak proti nedostatku respektu k člověku:

„Nechci popisovat energii, která se Bárbínům hrne z očí, když mi čuměj do ksichtu. Je zlověstná. Můžou mi udělat cokoliv. Opíct si mě, osmahnout, orestovat, ugrilovat, udusit a připálit. Je maličko nepříjemný mít pro někoho cenu masa.“ (s. 61)

Tyto paralely však nemají sloužit k prohloubení interpretace, spíš k zmnožení vztahů a možností. V samotné knize je hezké, jak ignoruje logiku vyprávění, jak umožňuje prostupnost věcí zcela odlehlých, bez souvislosti. „Matěj tu byl dřív než já. … Byl jeden z těch, co jednou po stejný koleji. Stejnou rychlostí a bez zastávek. … I když jsme jeli pořád dopředu jako blázni. Už ani nevim, jestli byl tehdy přede mnou nebo za mnou. Nemá to význam. Vypadl z okna. Jednoho dne jednoduše vypadl z okna.“ Metafora pro ztřeštěné tempo života přešla ve skutečnost: Matěj je jedním ze sebevrahů ve Schole Alternativě, který ze světa odešel skokem z okna, čímž zároveň vypadl z řítícího se vlaku…

Z výstavy Štěpánky Bláhovcové v brněnské Kavárně Spolek

Foto:Štěpánka Bláhovcová

Ostatně, nedůvěru k logice („Důvod je výmysl lidstva“ s.124) či přímo odpor k ní jako k pouhé násilím vynucené instituci vyjadřuje explicitně:

„Podělala mi to ta zkurvená logika, kterou do nás cpou, až z ní spadáváme do temnot, kam se světlo nikdy nedostalo, natož aby nás odtamtud někdo tahal.“ (s. 34)

Celková situace nesmyslného přečkávání ze dne na den, které je údělem sebevrahů ve Schole Alternativě, sedmidenní cyklus na jehož konci sebevrazi znovu páchají svou sebevraždu, je nejen prostorem k popisům odpudivých scén (hnisajících ran, zohavených těl, krve a bolesti), ale postupně i paralelou k životu ve „slepičím komunismu“, k životu za války či prostě k jakékoliv situaci, jejíž nesnesitelnost je trpěna jen díky tomu, že už trvá dlouho a z níž je cesta ven jen revolucí. Sama o sobě taková paralela není zvlášť pronikavá, práce s motivy na pomezí metafor a doslovnosti však silná je. Sledujme například slovo „řetěz“ v následujících úryvcích z úplného začátku knihy:

„Připomínal [jeden ze sebevrahů] mi rebela bez příčiny. Nemá všechno důvod. Všechno má následek. Bylo mi jasný, že je to jen jeden článek řetězu a že není poslední. Další prosím!!“ (s. 12)

A na další straně, při popisu vypravěččiných pokusů o sebevraždu:

„Obrazně řečeno – našla jsem se v podkroví, kde praskal tisíciletej zrezivělej řetěz, o kterým se říkalo, že je nesmírně vzácnej. Cosi jako tažný lano. Živí lidi ho táhli s cejchem stáda hladovýho dobytka, jeden jako druhej. Křičeli:

„Jen ať to nepraskne!! Jen ať to nepraskne!!“ a pot si jim po čele vyzpěvoval národní hymnu.

Z výstavy Štěpánky Bláhovcové v brněnské Kavárně Spolek

Foto: Štěpánka Bláhovcová

Vzala jsem svý nádobí, sedla si vedle. Bylo mi u prdele, že prasknu dřív než voni. Že moje lano je děravý. Aspoň mám těžkej zadek. Mně se táhnout s nima nechtělo a nechce doteď. Tolik stačí.“ (s.13)

Obrazy netřeba nijak vysvětlovat, netřeba ani se zamýšlet nad vztahem řetězu a osudu člověka. Kolem slova „řetěz“ však vznikla určitá síť významů – řetězec ve významu kauzality byl odmítnut ve prospěch mnohem osudovější představy před nás postavených následků, články (tohoto) řetězu se posléze ukázali býti lidmi, kteří podobně osudově bez jim známé příčiny páchají sebevraždu, přičemž (jak se píše jinde) první sebevražda k vede Bohu – „když už umřel jeden, tak odejdeme i my ostatní“ (s. 27) – následně se řetěz stane symbolem otroctví, jeho součástí otroci, kteří zcela absurdně doufají, že řetěz vydrží – podobně jako ve Schole se den ze dne doufá; v dalším obratu řetěz, otroctví a sebevraždy tvoří články národa, poklidné existence jakéhosi blahobytu, jemuž jsou sebevrazi a jiní zatracenci jak podmínkou tak vzdorem – síť, jejíž distribuce příznaků je nadmíru komplikovaná. Jejich nečekaným přeskupením či nakupením dává tato metoda vznikat nejasným byť potenciálně kritickým podtextům. V kontextu, v němž ekonomika zdá se nejpodivnějším děsem, který funguje jen když nás redukuje na pouhé maso může, může přesto Coca-Cola figurovat nejen jako symbol svobody, ale jako svoboda sama („takhle chutná svoboda“) a vzápětí může být – jako černá voda – přirovnána ke smrti, být smrtí („takhle chutná smrt“ s. 81) a někde mezi tím je štípání bublinek v nose spojeno se šňupání kokainu a se šňupáním příjemných věcí obecně, i svobody… Výsledná spletitá síť přirovnává svobodu ke Cole, k smrti, ke kokainu a návykovosti, vzniká tak silné významové napětí v okolí termínů, jež se běžně vyskytují spíš jako opozita (svoboda-smrt, svoboda-drogy, Cola-Cola-svoboda, svoboda-návyk). To vše navíc zdvojuje scéna s opačným, totiž bílým nápojem (mlékem) o pár stránek dříve s obdobným, přesto lehce odlišným vyzněním. Čtenáři se zde nabízí dvojí možnost, buď si promýšlet takto nastíněné vztahy (škola – sebevražda – bůh – Coca-Cola – mléko – svoboda), nebo pokračovat v obdobné metodě dál, nabalovat a navazovat, zkoušet a bádat.

Mýdlo s jelenem - od tovární výroby k živému organismu.

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Kocábové originalita nespočívá v napětí mezi poslušností a rouháním, ale v tom, že tento základní rozpor není řešen, naopak, zmnožuje se a promítá téměř do všech pojmů s nimiž romány pracují, jako by jejich hnacím motorem byla otázka kde ještě je možno toto napětí vytvořit. Slovo, jejž jsem se celou dobu zdráhal vyslovit je hypertext. U Kocábové tak nemusí jít o dekadenci, ozvuky beatniků, generační zpověď, surrealismus, existencialismus či touhu šokovat, ale i o pokus či nástin možných pokusů o zachycení všech možných vztahů a kontextů v nichž se lze slovům vyskytovat. Nejde o dobývání pravdy, nejde, jak by se snad mohlo zdát, o jakési hledání podstaty, ať už světa či jazyka. Jestliže platí, že naše doba je dobou různých ikon a simulaker, která jsou od reality čím dál odpoutanější, pak jediné co zbývá – zmizel-li vztah k realitě jako bylo zrušeno krytí zlatem – jsou právě vztahy mezi jednotlivými ikonami, ježto jedině tyto vztahy určují jejich hodnotu. Touha pevně je ukotvit je pro nás dnes stejně nebezpečná jako pouhé pasivní přijetí směnitelnosti. Jediné co zbývá je subverze, tvůrčí juxtaponování zdánlivě nesmyslného, která jediná může měnit pravidla hry. „Šukat kozu je smysluplnější než uznávat podstatu školství!“ Proto nejde o možné závěry, spíš jde o zkoumání slov a významů jako již určitých prefabrikátů, které nám současnost dennodenně předkládá i předposkládává do jistých, nepříliš nápaditých, linií. Metaforou řetězu řečeno, bere Kocábová různé řetězy i různé články a velmi tvůrčím způsobem je propojuje na neobvyklých místech tak, že nevznikají kauzální cesty, ale spíš různá bludiště, vzorce či konstelace. V době rostoucí unifikace, jíž se poddáváme dobrovolně neboť nám ji nikdo nevnucuje, a automatizace, před níž zdánlivě není úniku, protože se zdá v logice věci, je přední kritický nástroj hledání jiných významů, zmnožování možností. Nikoliv jiná linie argumentu, ale mnohoznačná konstelace má revoluční potenciál.

Pavel Černovský

Natálie Kocábová. Monarcha Absint. Mladá Fronta: Praha, 2003. Natálie Kocábová. Schola Alternativa. Mladá Fronta: Praha, 2004.

Andersen v Deutsches Theater u nás v Praze

Hans Kristian Andersen má letos velmi kulaté výročí narození. Kdo mu tedy letos nevěnuje úlitbu, není kulturní veřejnost, což sice není velký trest. Co však s těmi, co se k oslavě jeho výročí připojili a jsou jím nadšeni, protože si od něho něco přečetli. Jen ať jsou sami se svým nadšení, tak káže krutá doba! Nestalo se přece nic světoborného; Andersen žije. Jistě bude žít i v tři sta letech (nar. 2.4. 1805), toho se však já již nedožiji. Jsem tedy vděčen za to, že jsem zažil letošní výročí a slavím recenzí na divadelní představení, bez kterého by pro mě byl Andersen polomrtvý.

Ekologický a popkulturní odkaz?

Repro: Štěpánka Bláhovcová

V bývalém Deutsches Theater dnešní Státní opeře Praha se 8.11. odehrála koláž z nejen Andersenových pohádek Moje Sněhová královna režiséra Franka Castorpa a berlínského divadla Voklsbühne am Rosa-Luxembourg-Platz. Už první dojem ze scény dává tušit, že se to vše odehraje v nějaké současné špíně. Je tam jakýsi obývací pokoj, nízký stůl postel s matracemi sedí tam starší muž v sametovém župánku a na nohou má dámské pantofle s kramflíčky. Je tam jakási kuchyně s pračkou, dveře na záchod a shody vedoucí nahoru ven. Mezi matrace postele co chvíli někdo zapadne a zmizí. Zřejmě do pohádkového světa pod postelí. Po tomto bytě pobíhá dívka v krátké sukni a lodičkách na velmi vysokých podpatcích, vše v křiklavých barvách, něco mezi vzrušující nevinnou holčičkou a kurvičkou. Využívá se jen předscéna a jevištní konstrukce sahá asi do poloviny výšky portálu. Je to tedy jakoby velmi dlouhá suterénová místnost, zarámovaná jako nezvyklý širokoúhlý portál, v němž se vše odehraje.

Hrají tři muži a tři ženy. Každá postava začne něco „žvástat“, nejdřív to vypadá jako báječná dekonstrukce a libovolný srůst Andersenova textu s montáží atrakcí a množstvím vkusných gagů. Pro toho, kdo nečetl před tím předlohu, snad více kouzelnější než pro toho, kdo četl. Absurdita střídá absurditu, ale „Malá Gerda hledá malého Kaye“! Ptá se zajíkavým hlasem, podobným trochu Libušce Šafránkové v jejích dívčích postavách. Sněhová královna okouzluje a svede malého Kaye. To vše se odehrává v tom ošuntělém obýváku nějakého dnešního lidského hnízda. Do toho řve herec, že ho bolí zuby, což je vlastně Andersenův biografismus a vyskytuje se jich tam víc a jsou i obscénnější. Andersen se těší na milostnou návštěvu, jednou je ta návštěva mladík, jindy žena a vždy je to milostně nešťastně.

Komiks Maminko, proč to v Ústí tak smrdí Štěpánky Bláhovcové

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Ale už zase malá Gerda zajíkavě: „Kde je můj malý Kaj?“ Ptá se vrány. Ta je opravdová a cvičená, trochu ubohá. Když herečce slétne z ruky, bojíme se, že začne létat po divadle, avšak Malá Gerda ji po chvíli zase má na ruce. Neúspěšně se ptá také koz, na scéně jsou dvě, hnědé a se silnými rohy. Ano nedávno Gerda vyšla do světa schodištěm a dveřmi, zpoza kterých se do publika sype opravdový „sníh“ Však také první řady byly pokryté bílými ručníky, aby se nepoškodili sedačky. V Berlíně se tam prodávají zlevněné studentské lístky, pro ty kteří na sebe chtějí nechat sněžit. Když Gerda nabízí řece za prozrazení informace o Kajovi své „krásné červené kozačky“ a nechá si je ve stylu morbidních pohádek Grimmovských useknout i s nožičkami. Z dalších morbidností tam zazní i pasáž o košíku plných vydloubaných očí, které v koutě generálské jídelny vypadají jako velké ústřice, což však není pohádkový motiv, ale skutečné válečné krutosti z ustašovské Jugoslávie, popsaná v povídce Curzia Malaparteho. Nemohu zde reprodukovat všechny zajímavé momenty představení, ale dnes mám po přečtení několika Andersenových děl pocit, že tak přirozeně jako Andersen píše, se pokusil Castorp svou metodou inscenovat.

Komiks Štěpánky Bláhovcové instalovaný ve Spolku

Foto: Štěpánka Bláhovcová

Protože představení stojí na velké herecké živelnosti a rozkoši z extemporování, tak si mužští představitelé mohli dovolit ironizovat diváky, kteří v průběhu představení odcházeli, ježto asi nebyli spokojeni s úrovní této spektakularity v opeře, či byli pobouřeni tím, že představení trvá dvě a půl hodiny bez přestávky což je ale ve Volksbühne obvyklé. Při extemporování mluvím především o velkolepé souhře Herberta Fritsche a mladšího Alexandera Sheereho. V této inscenaci je Scheer například dívky okouzlujícím malým Kayem, snobským hejskovským princem v epizodě „O princi, který neměl stín“- převzaté z E.T.A. Hofmanna, Calligariovsky zrůdným princem z další ještě drsnější pohádky. Po scénce z pohádky Císařovy nové šaty dojde na svlékání. Princ už stejně od té chvíle, co se na scénu připlazil jako dvoumetrový slizák, po svém hlenu klouzající („Plivu na svět“, tak odpověděl na otázku růžového keře, co dělá pro svět krásného.), jde od scény ke scéně jen v plášti a posléze v mokrých slipech. A ty jsou mu Fritschem proti jeho vůli svlečeny. Pánové si dokonce potřásli na seznámení navzájem oním údem na mužském těle, který obvykle není v páru. Není to skvělé postmoderní lazzi? Netušíme totiž, jestli to je či není extemporované. Když pak princ poletoval nahý od gagu do gagu, či do některé živelné akce a když už jsme si zvykli na jeho tělo, tak byla v člověku nastolena podivná extáze rozpoutané svobody. Jeho postavě závidíme, ač jsme si dříve mysleli, že takováto veřejná nahota je nezáviděníhodná. I Herbert Fritsch ze sebe chrlí úryvky z Andersenových deníků a jakési významné tirády, o tom co musí lidstvo vykonat. Frank Castorp na diskusi prohlásil, že ho zajímá to, jak vypadají tyto hebelovské tirády, když je někdo ze sebe chrlí nahý. Svobodomyslná Volksbühne také neudělá toto představení nepřístupné pro děti, ale do programu dá větu: „Kvůli v pohádkách obvyklým pornografickým prvkům je představení určeno jen po dospělé a děti v doprovodu osoby oprávněné k jejich výchově.“ Tolik o nahotě. Emigrant Heinrich Heine o Andersenovi prohlásil, že píše tak, že se to líbí i vládcům. Castorp však nachází v Andersenových vyprávěních podobný způsob otázek dávaných světu, které pokládá Hrabě Myškin v Dostojevského Idiotovi.

Komiks Štěpánky Bláhovcové instalovaný ve Spolku

Foto: Štěpánka Bláhovcová

O Andersenových pozdních pohádkách a jejich korespondenci s divadlem jako technikou kultury říká Castorp: „I v nich nevítězí svět růžové zahrady, ale dospění k velkému vnitřnímu napětí a vzplanutí těžko snesitelného žáru, které najdou ve smrti vytoužené zchlazení.“ Při posledních chvílích představeni se červeně podsvítí velká vystřihovánka z papíru, jakýsi ďábel, před kterým se v poslední třetině představení houpal oběšený princ bez stínu. K oběšenci přišly tři holčičky (herečky), on se najednou promění v Malého Kaje a dohodne s nimi, že ho výměnou za jeho plyšovou kachničku natřou mastí, co oživuje mrtvé. Inu ho natřou a kachničce useknou křídla starou šavlí, kterou dostaly spolu s mastí. Zvláštní a dojemné. Ona vystřihovánka je něco podobného, co dělal Andersen v kavárnách a hotelových restauracích, když vystřihoval z papíru tyto různé kouzelné obrázky a tím na sebe upozorňoval ve své samotě ostatní lidi a hlavně děti. (V albatrosovském vydání jeho pohádek s Trnkovými ilustracemi jsou na vnitřní straně desek také reprodukované). Možná, že ten vystřižený obličej nemá ďábelské, ale spíše Andersenovy rysy.

Toto jediné představení ve vznešené budově opery mělo snad být galapředstavením. Modelingové dívky stály každá u jednoho schodiště, které vede z foyer. Žádné letáky nerozdávaly, měli pouze šerpu hlavního sponzora, firmy T-Mobile. Vyvolávalo to ve mně zděšení a úprk, stejně jako raut v podobném stylu. Ale bylo to neprozřetelné, měl jsem se na to soustředit a zachovat si odstup. Festival, tedy většina mých zážitků s německým divadlem, by se neuskutečnil nebýt těchto velkých peněz. Avšak jaká snaha za nimi stojí? Festival má v programu zmíněnu snahu navázat na starou multikulturní tradici Prahy, která byla násilně přerušena. Avšak tyto kultury národních divadel byly od sebe striktně odděleny, ač z české strany jazyková nevybavenost byla velkou výjimkou. To, že by se v Národním divadle pohostinsky hrálo německy, bylo nepředstavitelné. A minulý rok hrál v Zlaté kapličce soubor Burgtheatru hru der Stau Elfride Jelinekové, která exploatuje černé svědomí Rakouska na vodní elektrárně, kterou začaly stavět z okupovaného Polska nahnané otrocké síly. Na její energii dodnes jezdí alpské lanovky a vleky. To vše se jevišťovalo pod nápisem „Národ sobě“. Nyní, kdy je česká státnost obhájena a vyhnáním Němců zaručena etnická celistvost, jako kdybychom od největšího našeho souseda a investora přijímali divadelní dary. Často jsme jejich divadelními kvalitami uchváceni, a to zvláště v jejich múzické síle zobrazení člověka ve společnosti.

Mýdlo s jelenem - od tovární výroby k živému organismu.

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Inu národ chce mít ty nejlepší služby, provozované německými firmami a intelektuálové chtějí mít nejlepší evropské společensko-kritické divadlo. Obzvláště toho druhého se díky Festivalu německého jazyka v Čechách dosahuje. Například způsob jakým se dělá divadlo ve Volksbühne osmyslňuje divadlo jako potřebný životní styl, který je mnohem silnější než jiné dramatické žánry, než film či televize. Vždy rád sním o tom, že v Berlíně pravidelně chodím do sálů tohoto divadla pro jejich emocionálně atraktivní divadelní vize a pro témata či děje, na které se je třeba v dnešním světě soustředit. Ale zpátky do České kotliny. To, že divadelnímu sálu naplněnému manažery najednou nebyla servírována očekávaná zábava, ale to, co pro mě znamená současnou německou kulturu, považuji za požadovaný smysl subvencovaného divadla, který bývá málokdy naplněn.

Lukáš Nozar

Štěpánka Bláhovcová

Výstava v kavárně a knihkupectví Spolek v Brně, 2.2. – 1.3. 2006

Z cyklu 18.3.2004 (4)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Štěpánka Bláhovcová je vypravěčka. Ve svém vyprávění, v příbězích, které se do jejího výtvarného díla dostávají samovolně jakoby mimochodem, nekalkuluje, nespekuluje. Vybírá, co jí je blízké a milé (postava jelena, jinde např. ústecký svoz komunálního odpadu, dědečkovy dopisy, postava prasátka…), a tomu přizpůsobuje výtvarné i narativní řešení. Ať vypráví o věcech více či méně vážných, utká síť příběhu právě kolem těchto motivů, které jsou zdrojem velmi osobitého všudypřítomného laskavého humoru.

Komiks, který zde Štěpánka prezentuje, vznikl pod názvem „Město u řeky“ jako část klauzurní práce – autorské knihy o Ústí nad Labem v ateliéru Grafický design II na Fakultě užitého umění a designu UJEP. Štěpánka Bláhovcová však suverenitou knižního vydání a koncepcí doprovodné výstavy parametry školní práce mnohonásobně překročila. Nedivme se proto i změněnému názvu – „Město u řeky“ je korektní, nic neříkající titul, ale „Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?“ mluví reálnou řečí Štěpánky Bláhovcové. Tato řeč nic neparoduje, neironizuje, právě naopak. Velmi upřímně se ptá po jednom ze základních problémů Ústí nad Labem, kterým je ekologický stav města. Štěpánka však nechce být hodnocena jako ekologická aktivistka a nechce také, aby tak byla hodnocena její kniha či výstava. Snad se i trochu stydí, že je možné interpretovat její práci právě tímto způsobem.

Z cyklu 18.3.2004 (5)

Repro: Štěpánka Bláhovcová

Myslím, že jedním z nejsilnějších obrazů, který potvrzuje ekologický přesah komiksu, je přirovnání tovární výroby k živému organismu. Věže Severočeských tukových závodů jako živý tvor téměř v centru města, který dává vzniknout dalším tvorům - třeba krásným jelenům, kteří dál žijí svým vlastním životem. Kniha o Ústí nad Labem je ryze ústecká – odehrává se v ústeckých reáliích, postavami jsou s výjimkou Primátora, Hrdiny a Jelena známí i neznámí Ústečané. Kniha o Ústí nad Labem může být v podání Štěpánky Bláhovcové příběhem o krásném a smradlavém mýdlovém jelínkovi, který jen tak omylem poskakuje kolem dominant města. A může také nechat zcela na divácích a čtenářích, jestli v ní objeví nějaký další význam, který však není apriori skrytý.

Za velmi přínosné považuji srovnání různých oblastí tvůrčí práce autorky, které nám tato výstava poskytuje. Vedle komiksu, jenž navazuje na Štěpánky ilustátorské a grafické ambice, zde můžeme vidět i velmi jemné až malířské fotografie. Ty nám představují Štěpánku z jiného úhlu pohledu – řekněme více ženského, intuitivního, duchovního, a zároveň představují jiný úhel pohledu autorky samé. Snímky zákoutí interiérů vídeňské Albertiny jsou oproti komiksu bezčasové a nedějové. Nepotřebují příběh. Vzdáleně připomínají tvorbu jiné české umělkyně, využívající velmi často fotografické médium, Evy Výborné. Podobně jako Eva Výborná také Štěpánka nechává vyniknout světlu, které modeluje prostor stropů, eskalátorů a informačních tabulí vídeňské Albertiny a mění je v prostor duchovní.

Výstava Štěpánky Bláhovcové nám napovídá něco o širokém rozptylu a rozsahu její práce, o různosti jejích přístupů. Ty jsou v případě této výstavy natolik odlišné, že si je dovolím trochu zaškatulkovat. Komiks je v tomto kontextu krásnou ukázkou kvalitního užitého umění, fotografie ukázkou umění volného. Který z těchto přístupů ponechává autorce větší volnost a svobodu, zůstává otázkou. Otázkou času pak zůstává, nebude-li si muset z důvodů umělecké reputace či materiálního zabezpečení jednou mezi nimi vybrat. Zatím tomu tak není, a to je prima.

Vendula Fremlová

Štěpánka Bláhovcová

Foto: archiv Š.B.

Štěpánka Bláhovcová (*29.10.1981, Plzeň) – studentka grafického designu na Fakultě užitého umění a designu ústecké Univerzity J. E. Purkyně; je autorkou komiksu Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?, který vznikl původně pod názvem Město u řeky jako součást školní klauzurní práce, autorské knihy o Ústí nad Labem.
Za základní motiv v knížce slouží v Ústí nad Labem vyráběné mýdlo s jelenem. A tak jednou z ústředních postav komiksu je disneyovský, krásný, leč zapáchající jelínek, který se objevuje nahodile na různých místech města a svým odérem omračuje a děsí nebohé obyvatelstvo. K likvidaci nebezpečného tvora pozve vedení města zahraničního experta. Autoka komiksu mu přiřkla podobu hrdiny Jarmuschova kultovního snímku Mrtvý muž (Johny Depp). Celý příběh je zasazen do ústeckých reálií, jeho hrdinové jsou s výjimkou Primátora, Jelena a Hrdiny známí i neznámí Ústečané, lidé z autorčina okolí. Knížka těží z autorčiných zklušeností a je nadneseným ekologickým příběhem s popkulturními odkazy.
Nyní je komiks vystavován spolu s fotografiemi Štěpánky Bláhovcové v brněnské Kavárně a knihkupectví Spolek v Orlí ulici.

Samostatné výstavy:
2005: „Tomusítevidět“, galerie Hazuka, Plzeň
2005: výstava fotografií, kavárna Inkognito, Plzeň
2005: „Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?“, výstavní postor Na chodbě Pedagogické fakulty UJEP, Ústí nad Labem
2006: „recykl.“ Spolek, Brno

Účast na výstavách:
2002: „Ready, Steady, Go“ - Výstavní síň u kostela , Bilina
2002: „Jaké je Ústí město?“ – Dům dětí a mládeže, Ústí nad Labem
2002: „13. Memoriál pana Proška 2002“, VŠ bar, Ústí nad Labem
2002: „Fillovka open 2002“, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem
2003: „Krásné“ – mezinárodní výstava, obchodní dům Corso, Ústí nad Labem
2003: „Fotografické doteky“ – galerie Ve dvoře, Litoměřice
2003: „14. Memoriál pana Proška“ 2003, VŠ bar, Ústí nad Labem
2003: „Tělo“ – Studentský výstavní prostor V průvanu, Ústí nad Labem
2003: „Obraz pro rektora“ – Studentský výstavní prostor V průvanu, Ústí nad Labem
2003: „Nová Media Cheb 2003 – mezinárodní přehlídka videoartu a performance“
2003: „Světýlka (Štěpánka Bláhovcová, Vendula Fremlová, Milan Žák)“, Výstavní síň u kostela, Bilina
2003: „Společná výstava Štěpánka Bláhovcová, Jaroslav Fidrmuc“, Čajovna u naší milé paní, Klatovy
2003: Výstava kreseb ke konferenci o česko-německých vstazích, UJEP, Ústí nad Labem
2004: „15. Memoriál pana Proška“ 2003, VŠ bar, Ústí nad Labem
2004: „Fotografické doteky II“ - Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem
2005: Výstava bakalářských prací na FUUD UJEP, Ústí nad Labem
2006: „Šibeniční termín aneb 30 na 30“, kulturní kavárna Jabloň

Účast na dílnách, sympósiích, workshopech, festivalech: 1997: seminář taneční psychoterapie Dr. Marcia Irene Aldaz (Argentina), Západočeská univerzita v Plzni
1999: Festival poezie Wolkerův Prostějov – účast s divadelním souborem Oblouk
2000: „Moving station“ – dílna site specific pod vedením lektorů sdružení Johan Plzeň (Roman Černík) a Mamapapa Praha (Tomáš Žižka)
2001: Mezinárodní divadelní přehlídka, Mostar (Bosna a Hercegovina)
2002: Sochařské symposium Hoštka 2002
2002: workshop tance BUTO pod vedením Ruyzo Fukuhary (Jap.), Plzeň
2003: „Nová Media Cheb 2003– mezinárodní přehlídka videoartu performance“
2004: týdenní workshop grafických technik, Thomas Ranft (Něm) a František Steker (CZ) na německé Sommerakademie, Plauen
2004: workshop propagační garfiky pod vedením Reiky Haiasallo (Fin), FUUD UJEP, = Ústí nad Labem
2004: sochařské symposium Hořice (Hořice v Podkrkonoší)
2004: Mediální potrava“ - workshop plakátu pod vedením Stanislava Stankociho (SK), FUUD UJEP, Ústí nad Labem
2005: výroba loutek pro festival „Vyšehrátky - divadlo na Vyšehradě“
2005: týdenní divadelní tvůrčí dílna s lektory divadla „Teatr Ósmego dnia“, Ewou Wójciak (Pl) a Tadeuszem Janiszewskim (Pl), Plzeň
2005: „Intermediální pískoviště - Point de convergence“ - dílna pořádaná v rámci festivalu „VČAS“ o.s. Klášter, Bechyně (kurátoři a animátoři dílny: Jeniffer Helia de Felice, Jan Nepomuk Piskač)

Zahraniční stáže:
2005: stáž v ateliéru plakátu Prof. Piotra Kunceho na Akademii výtvarných umění v Krakowě
2005: stáž v ateliéru animace na Akademii výtvarných umění v Krakowě (Prof. Jerzy Kucia)

Ocenění:
2003: Cena 14. Memoriálu pana Proška
2004: Cena 15. Memoriálu pana Proška
2005: Cena ateliéru Grafický design II, FUUD UJEP

Výtvarné aktivity:
grafik v redakci zpravodaje festivalu Wolkrův Prostějov, od roku 2000
dlouhodobá spolupráce s o.s. Johan (centrem pro kulturní a sociální projekty), Plzeň, zejména v rámci projektu „Moving station/ Hemžící se zastávka
nádraží Plzeň Jižní předměstí“ (vytvoření loga projektu MOVING STATION, tvorba propagačních materiálů a výročních zpráv pro o.s. Johan a pro aktivity pořádané tímto centrem, od roku 2004 tvorba propagačních materiálů pro Mezinárodní festival DIVADLO - část Nádraží Jižní Předměstí), od 2000
malba billboardu pro občanské sdružení Ledovec, 2000
z iniciativy Občankého sdružení Nad Labem vydává FUUD UJEP autorský komiks Štěpánky Bláhovcové „Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?“ (ISBN 80-7044-694-3), 2005
spolupráce s ZUŠ Trnka, Plzeň - spolupráce při pořádání dílny animace pro děti a přehlídky dětských animovaných filmů „Animánie“, 2006