DIALOGLudvík Feller

O hledání formy a obsahu. Rozhovor s Ludvíkem Fellerem

„Staré recepty odpočívají někde vzadu v hlavě, a je na mně vybrat, co se k čemu hodí a najít správné proporce,“ říká grafik, výtvarník a pedagog Ludvík Feller (76). Sešli jsme se v jeho pražském studiu a on při sklence italského vína vyprávěl o svém životě stráveném z velké části v cizině, především v Berlíně. Při vysvětlování smyslu grafických znaků, kterým zasvětil většinu života pobíhal po místnosti, vytahoval knihy a názorně mi vše jako svému studentovi ukazoval. Hodně mluvil o hledání souznění mezi formou a obsahem lidského činění. Vedle grafiky se ve svém severoněmeckém ateliéru věnuje práci s přírodními materiály a určitě v neposlední řadě též malbě. Ve volné tvorbě Ludvíka Fellera se zobrazuje jeho blízký vztah k přírodě a enviromentalismu.

• Dominik Hrodek: V naší revue se věnujeme Berlínu jako fenoménu, na Berlín často narážíme asi i díky jeho zajímavému charakteru. O Vás vím, že jste v nynější německé metropoli pobýval ještě v době, kdy byla rozdělená a že jste působil v západní části města…

Ludvík Feller: Máte pravdu, s tím, že v Berlíně částečně žiji dodnes, protože tam bydlí moje žena.

• Jestli se nemýlím, tak jste v západním Berlíně žil někdy od začátku sedmdesátých let. Jaká byla cesta Ludvíka Fellera do Berlína?

To je trochu složité a asi začnu z dálky. V šedesátých letech jsem měl to štěstí, že jsem byl oceněn několika prvními cenami v oblasti grafických znaků, kterým se dnes říká logo. Na základě toho mne American Institute of Grafic Art nabídl své členství. Nebyl jsem si jistý, jestli má nějaký smysl takto utratit tolik peněz. Amerika byla v té době velice daleko. Tehdy ale přijela do Prahy jedna newyorská Američanka, která mně říkala, že to rozhodně musím vzít, že mi pomůže se zaplacením členských poplatků. A zaplatila mi asi tři roky dopředu, čímž mi významně pomohla a vlastně otevřela dveře do světa. Zmíněné členství pro mne znamenalo velice dobré public relation ve svobodném světě. Na základě tohoto členství mi potom nabízely některé zahraniční školy, abych u nich učil nebo přednášel. Mimo jiné také Hochschule der Künste, dnes Univerzita umění v Berlíně, mi nabídla výuku. Já jsem to v té době odmítl, protože mne Praha fascinovala a nedovedl jsem si představit, že bych odešel někam jinam. Pracuji rád na jednom místě a to jen poťouchlý osud mně vmanévroval do role, jak Vy říkáte, světoběžníka. Že to bylo dokonce důležité, to jsem si srovnal v hlavě daleko později.

Pak se tedy některé okolnosti začaly měnit a já potkal doktora Bednaříka ze Svazu výtvarných umělců, který se o mne tehdy začal starat. Právě on mne přemlouval s tím, že bych se do Berlína rozhodně měl jet rozhlédnout. Když se sem pak zanedlouho přijeli podívat na návštěvu Rusové, bylo mi jasné, že tady to dál nepůjde. Měl jsem už před jejich příjezdem věčné problémy s komunistickou partají a tohle byl důležitý impuls. Zašel jsem k doktoru Bednaříkovi a řekl mu, že do Berlína pojedu. Odjel jsem tam, ale úplně zapomněl, že mi dříve ta berlínská škola nabídla příležitost.

• Co jste tam tedy dělal?

Hodně jsem se rozhlížel. Jednou sedím v jedné berlínské vinárně, jak už to tak bylo zvykem, s přáteli u ovocného vína a rozprávíme. Ptali se mě, kde stále beru nápady….

• A kde berete nápady?

…Právě takto se ptali v Berlíně také. Vzal jsem dvě skleničky, postavil je vedle sebe a ukázal to na těch skleničkách. (a ukazuje to i mě) Jedna sklenička jsem já, a ta druhá sklenička je idea. Idea je dáma. Když o ní máte zájem a vyjádříte ho, ona se trochu poděsí a odtáhne se. Jdu tedy kousek zpátky a ona si řekne: Jejda, on měl o mě zájem a teď mi zdrhá,‘ poskočí tedy ke mně a já k ní, cink. ‚Idea je tady!‘(směje se)

• Roztomilé přirovnání, ale k vyučování na Univerzitě to asi nestačilo, viďte?

No, víte, že vlastně tak trochu ano…? Jakýsi člověk, který vyučoval na Hochschule der Künste, z povzdálí poslouchal a pak se mě ptal, jestli bych nechtěl říci co dělám. Spadlo mě srdce do kalhot, protože jsem toho tenkrát mnoho nenamluvil, na rozdíl od dneška, kdy mluvím o trochu víc. (směje se) Souhlasil jsem. Hochschule der Künste byla ohromná instituce. Něco jako pražská akademie, Umprumka, architektura, konservatoř a filmová fakulta dohromady. Když jsem tam přišel sedělo v auditoriu okolo tři sta lidí, mezi nimi učitelé a další osoby s institucí spojené. Promítal jsem obrázky na stěnu a vysvětloval, co znamenají. Pak přišel člověk, z něhož se vyklubal ředitel školy a nabídl mě spolupráci ve formě externí výuky. Začínal jsem na dvou hodinách, dále jsem pokračoval na čtyřech hodinách. Kurz jsem pojmenovat Vizuální rétorika, protože jsem se už doma věnoval logům. Vizuální rétoriku jsem nazval piktorikou, což je můj název. Vše začalo obrazem, neboť vezmete-li si jakoukoliv rétorickou ozdobu, nejprve vidíte obraz. Základním vztahem je zde úzká jednota formy a obsahu. No a jednou ke mně přišel německý kolega a řekl mi, že jsem sémiotik, ale já tehdy nevěděl, co to vlastně je. Tak jsem se dostal k užité sémiotice, která byla od té doby předmětem mé výuky ve škole.

• Ještě se jistě dostaneme ke studentům, ale řekněte mi, jaký vlastně byl život v západním Berlíně?

Žil jsem v Západním Berlíně, a ten byl každopádně jiný než dnes. Už jen ta zeď, kterou byl obehnaný. Zpočátku jsem tam byl legálně, později už to bylo jinak a tu uzavřenost si člověk uvědomoval.

• Nebyl Západní Berlín té doby jakýmsi ghettem? Hodně se v té souvislosti mluví a v povědomí zůstává a přežívá, snad i díky literatuře a filmu, možná i jako pozůstatek propagandy, obraz města s drogami u stanice Zoo a špiony na straně jedné a obraz neuvěřitelného zastoupení umělecké avantgardy a undergroundu na straně druhé – vzpomenu-li například zpěváky jako Nick Cave, David Bowie či Iggy Pop. A mohl bych pokračovat v oblasti výtvarného umění.

Vzpomínám si na jednu drobnost. Jednou jsem vzal s sebou na cestu do východního Berlína Animal farm, to jsem na západě ještě pobýval legálně, a říkal jsem si, že to buď provezu nebo ne. Ti celníci se na to podívali a ohodnotili knížku s tím, že se jedná o něco o zvířatech a o zemědělství. Provezl jsem to. Na východě měli tehdy radost. Vyjíždění mimo město bylo velice komplikované.

Na druhou stranu, víte, bylo tam hodně mladých lidí, což byl důvod, proč to místo tolik přitahovalo. Určitě to byla zvláštní atmosféra. Možná trochu ve stínu celého západního Německa, z kterého tam nebylo tolik vidět. Typickými obyvateli byli kluci, kteří utíkali z vojny…a pak důchodci. Berlínu se ale vedlo tenkrát docela dobře, protože byl dotovaný. A ta umělecká rovina? Tam ještě zasahovalo beatnictví a hippies… K Berlínu patřili umělci jako Joseph Beuys, který si dobře rozuměl s Andy Warholem a dostali se tam i jiní. Na východě se dělalo východní umění, které mělo vlivy jinde a jiné. Vyvíjelo se tam zcela svébytné umění, které se velice lišilo od západního a má dosah až do dneška. To západní mělo, jak jsem již říkal, pochopitelně zcela jiné kontakty, z velké části bylo ovlivněno spojením se západem Evropy a Spojenými státy. Mezi východem a západem tehdy prostě velký kontakt nebyl, spíše by se dalo říci, že nulový. Komunikace nebyla…

• Jak se stalo, že jste se už nemohl vrátit do Československa?

Možná to byla trochu lehkovážnost. Navštívila mne v té době jedna Američanka a s ní jsem se vydal do Řecka. Původně na čtrnáct dní, ale zůstali jsme tam čtvrt roku, na ostrove Skiathosu. Žili jsme tam skoro zadarmo. Domorodci, když jsme jim chtěli zaplatit nabízené jídlo se skoro urazili, ale s radostí přijali alkoholy a sladkosti, které jsme nakoupili v bezcelním pásmu. Jedinými cizinci jsme byli my dva. Když jsem se vracel zpátky, podíval jsem se do pasu a tam byla propadlá doložka. Podruhé se mi do vězení nechtělo. Byl jsem „odsouzený“ zůstat mimo republiku a v republice mě za mé nepřítomnosti odsoudili také. Už předtím jsem porovnával. Nezbylo mi nic jiného, než abych setrval v Berlíně. Jednu třetinu roku jsem ale vždy trávil v Americe, převážně v San Francisku, kde jsem později také přednášel. Asi bych tam ale nikdy nedokázal zůstat. Ani v Německu. Je pravdou, že až do úplného konce jsem si pořád opakoval, že jakmile bude příležitost, okamžitě se vrátím do Čech, protože jsem se s německým živlem nikdy stoprocentně nesžil. Přesto mi po návratu domů říkali, ‚ty jsi Němec‘. Možná je to tím, že jsem narozený ve znamení Panny a mám rád pořádek, což jsem pobytem v Německu ještě prohloubil. (usmívá se)

• Bylo těžké se v Německu uživit?

Já jsem naštěstí nemusel zakázky hledat, spíše jsem je potkával nebo ještě lépe, ony si mne vybíraly. Občas se na mne někdo obrátil a řekl mi, abych udělal třeba orientační systém pro novou budovu Fyziky (součást Technische Universität). Na to rád vzpomínám. Pokusil jsem se tam o zcela nový přístup. Už na orientační tabuli jsem naznačil prostorový charakter ohromné budovy, která vypadá trochu jako zaoceánský parník. Každý, kdo tam vejde, hned ví, kde co je. Běžte se tam podívat. Můžete mě potom pochválit nebo zkritizovat… (směje se)

• Jak je to s uměním v nynějším Berlíně?

Berlín je nyní evropským uměleckým New Yorkem. Jak už tady padlo, je to fenomén. Paříž, Řím nebo Madrid jsou jinde. Možná podobně chápu ještě Vídeň, ale ta je pořád tak nějak habsburská. Zatímco Němci se od čtyřicátého pátého roku probudili, přišlo tam velké množství umělců z jiných částí Evropy, a také Ameriky, ostatní velkoměsta díky svému politickému i společenskému charakteru se spíše umělecky konzervovala. Velkou roli hraje v Berlíně velkorysá tolerance.

Umění získává kvality zespodu z disentu či undergroundu, chcete-li, a oni se tam hrnuli právě spíše ti ‚disentní‘ umělci. To je paráda. Berlín je hodně rozmanitým městem. I v minulosti měla každá čtvrť své proslavené galerie. Má paní nyní pracuje kupříkladu v mimořádně etablovaném Haus am Waldsee. Bohužel je v současné době Berlín ve finančním bankrotu, takže tyto instituce přestávají dýchat. Ztratila se někdejší mohutná podpora.

• Podle vlastní zkušenosti mám se mi zdá, že to v současné době umělecky žije progresivněji na východě?

Ano mám ten samý dojem, že se kulturní centrum odstěhovalo na východ Berlína. Začali tam otvírat galerie, začalo svobodně žít. Nedá se ale říci, že by západ umřel, spíše je ta změna vidět. Východ byl najednou čerstvější, po jeho otevření světu se najednou mohl nadýchnout. To je moc dobře. Mladí umělci se táhli a táhnou směrem na Prenzlauer Berg. V západním Berlíně lze nyní o podobných ‚komunitách‘ mluvit ještě tak v souvislosti s Kreuzbergem. A tam je v uměleckém životě, především undergroundovém, dlouhá tradice. V Kreuzbergu se ukazuje ona tolerance Berlíňanů, žije zde dvoutřetinová komunita Turků.

K té vaší otázce. On je ten dojem umocněn nejen viditelným rozdílem mezi západem a východem, ale také možná právě skrze ty hodně velké diference mezi jednotlivými čtvrtěmi Berlína. Každá má nejen své galerie, ale především úplně jiný charakter.

Srovnáme-li to s Prahou, tak rozdíl mezi oběmi hlavními městy vychází z velkoměstského charakteru německé metropole. Zatímco, v Praze se vše kumuluje spíše k historickému jádru, tam se to rozprostřelo do všech stran.

• Spolkový sněm teď definitivně rozhodl zbourat Honeckerovský Palác republiky, který pomyslně rozděloval Berlíňany na dva tábory, jak to vnímáte vy?

Víte, já východní Berlín moc neznám. Myslím, že je tam ale stále silné zastoupení ‚chalup‘, které mohou reprezentovat minulou strašidelnou dobu.

PPodívám-li se do minulosti, tak jsem měl známé mezi konzervativci i mezi anarchisty, kteří neměli daleko k vrhání bomb, přeženu-li to. V Berlíně na tom bylo mnohé založeno. Lidé přicházeli ze všech koutů světa. Bylo to hodně kontaktní a velmi o vzájemném oťukávání.

• Neměl jste někdy problémy s názory? Jak vnímali ve světě člověka z totalitního Československa?

Ale jistě, problémy se občas vyskytly. S radikální levicí jsem se zajímavě setkal i ve Spojených státech. Při jedné návštěvě New Yorku se mi stala docela nepříjemná věc. Vyprávěl jsem tam na jedné přednášce, jak je to v komunistickém Československu těžké, jak mě zakázali vystavovat. A na konci přednášky mě organizátoři radši vyvedli ven zadním vchodem s tím, že se nějaká skupinka na moji osobu chystá s klacky. Nechtěl jsem tomu věřit, ale taková tam byla nálada. Prý jsem házel špínu na nejvzácnější budování budoucnosti světa. Nechtěli slyšet pravdu. Tohle známe ale dobře i z českých luhů a hájů. Ve Státech toho o praxi komunismu pochopitelně mnoho nevěděli, bylo to hodně o idejích. Lidé si vždy vytvářeli všelijaké bohy… někteří je prostě potřebují a je těžké jim to vyvracet. Vždycky tu musí být něco, o co se chtějí opřít, protože jsou třtinou ve větru se klátící. Jen někteří nápor vydrží a mohou fungovat bez jakýchkoliv opor.

Ludvík říká, že dobrým uměním lze možná vylepšit kvalitu myšlení a správně ustanovit hranici, do které si mohu dovolit jít a jenž nesmím překročit.

• Měl západní způsob života také vliv na Váš poměrně hodně blízký vztah k enviromentalismu, přírodnímu prostředí a jeho ochraně?

Ale jistě, v Berlíně jezdím na kole. Když jsem začátkem osmdesátých let přijel do Londýna, potkal jsem tam jednoho majetného člověka ‚z lepší společnosti‘, který se dostavil na naši schůzku v centru metrem. Říkal, že sice samozřejmě má auto, ale nemá důvod ho používat a zbytečně spotřebovávat energii. Dotkl se tak i ekologických rozměrů života, které tehdy nebyly u nás, a občas mám dojem, že doposavad ještě nejsou příliš rozšířené. Mám hodně blízký vztah k přírodě a přírodním materiálům, což ostatně můžete vidět i na části mého díla.

Říkám tomu udržování kontinuity. Víte, jsem generačně rozkročený ještě jednou nohou ve šlépějích dědů, kteří dělali všechno rukama, znali řemeslo a měli blízko k přírodě, a druhou nohou se už snažím stát v době těchto‚čarovných skříněk‘. (Ukazuje na počítač) Přesto se snažím nezapomínat na přírodu. To rozkročení je myslím typické jen pro moji generaci. Narodil jsem se v září 1929.

• Narodil jste se v Praze?

Ano, jsem Pražák. Ale maminka byla z jižních Čech a ještě v bříšku mne odnesla ke své mamince na jih, kde jsem za pomoci porodní asistentky přišel na svět. Pan farář mne tam ještě stihl pokřtít a pak se mnou zase zmizela do Prahy. Jsem ale Pražák Do jižních Čech jsem jezdil na prázdniny a řeknu-li slovo láska, tak tu lásku k přírodě jsem získal právě díky prázdninám v krajině rybníků v jizních Cechách. To ještě všude rostly borůvky, brusinky, houby…Polovička sedláků ještě neměla traktor, dědeček pražil kávu, protože měl obchod a všechno se spotřebovalo, nic se nevyhazovalo, popelnice sloužily na popel, který se vysypal ke kytkám na zahradě. Panty ke králíkárně se udělaly ze starých bot. Nevyhodilo se prostě vůbec nic. Občas je mi smutno, když vidím, jak mladí lidé nosí vzduch v těch plastikových lahvích a plní popelnice tímto vzduchem.

• Jak jste se dostal k výtvarnictví, potažmo k logům a nonverbální komunikaci?

To je složité a vlastně to jistě nevím. První impulzy k hledání formy a obsahu jsem dostal od svého otce, který když mluvil, tak neúnavně k sobě přirovnával všemožné věci a rád vytvářel krkolomné metafory. Z oblasti slovesné jsem brzy přesedlal do oblasti obrazové. Když jsem byl malý, bydleli jsme v prvním poschodí Martinicova paláce na Hradčanech, kde jsem každý den mohl obdivovat znak na domě. Podobně i na ostatních domech byla jejich znamení. V devíti letech jsem dostal zánět středního ucha spojený s lehkým zápalem mozkových blan. Verbální polovičku hlavy jsem tehdy jakoby úplně ztratil, byla zamrzlá nebo ‚připopálená‘. Mám pocit, že v té době, podobně jako když slepý člověk začne více poslouchat, tak já jsem se pokoušel také vyjadřovat jinak. Maminka mi říkala, že jako dítě jsem byl úžasně výřečný. Pak jsem mluvit tolik nemohl, zato jsem hodně kreslil. Dalším momentem bylo, že jsem nemohl studovat. Ze všech vysokých škol mne vyhodili. Trochu jsem se potácel na okraji společnosti a dostal se až do Jáchymova do uranových dolů. To byla moje univerzita.

• To je zajímavé, za jakých okolností?

O tom se mi mluvit nechce. Někde v Ladislavu Klímovi stojí, ze ti kteří se angažují když létají třísky a přijdou potom trochu zkrátka, jsou později lidem pro smích. To má neúprosnou logiku, aspoň u nás doma. Ale, musím dodat, byla to velice poučná doba. Dokonale se oddělila pleva od zrna.

• A grafika? Jakým způsobem přišla první zakázka?

KKe grafice a tvorbě grafických log jsem se dostal později prostřednictvím mé šikovné milé. Pracoval jsem tehdy jako pomocný dělník, ale pořád jsem neúnavne kreslil. Jednou mi přinesla zadání jakési soutěže a přemluvila mě, abych se zkusil zúčastnit. Myslím, že to byla soutěž týkající se Československých aerolinií. Sice jsem se bránil, že nemám žádné školy, ale nakonec jsem se přemluvit nechal, sednul si a nakreslil těch značek snad tisíc. Neměl jsem vůbec zkušenosti. Ležely všechny na podlaze a já hledal tu správnou. Jednu jsem poslal a nechal to být. Má milá mi potom s radostí přiběhla říct, že jsme vyhráli první cenu. I nadále mi soutěže vyhledávala a nosila. A ono se mi v tom začalo dařit. Podívejte, mám je tady – Československý spisovatel, Nejlepší výrobek, Liberecké trhy, této značky s kamerou si velice vážím, ta je pro Filmové studio Barrandov. Měl jsem jednu výhodu proti kolegům, kteří tento obor studovali, neměl jsem takové zábrany. Oni je vedli hodně konzervativně a já si mohl dělat, co chtěl. Neměl jsem to zatížení. Neškoleným tvořivým lidem se často daří vystihnout podstatu věcí lépe než mnohému vzdělanému odborníkovi.

Zpracovávám už několik let téma kreativita. Už tu knížku mám docela hodně tlustou a pořád to nejsem schopen nabídnout, protože stále přibývají kapitoly. Často těm, kteří nebyli v daném oboru vzděláni, je ku prospěchu nezatížení rámcem konvence. Podívejte se kupříkladu na Josefa Koudelku, ten původně konstruoval letadla. Jako jediný Čech se stal členem prestižní agentury Magnum Photos. Takhle by se dalo vypočítat spousta lidí.

Takže si myslím, že jsem k tomu přišel skrze tu chorobu spojenou s operací, jako slepý k houslím. Snad tam bylo i trochu nadání, ona schopnost zkratky a zjednodušení.

• Mám dojem, že máte obecně blízký vztah k minimalismu a zkratce… nebo se mýlím?

Máte pravdu, že minimalismus je mi blízký. Kupříkladu nyní dělám takové video. pracuji na záběrech, v nichž se snažím minimálně zasahovat do přírody. Nechám vlastně pracovat přírodu, aby něco utvořila a pak si vyberu ten správný objekt, co potřebuji a jemně to upravím. Snad to není ani minimál, jako spíše zjednodušení. Pracuji se znaky i ve volné tvorbě, dokonce i v malbě. Vždycky mě velice fascinovaly opotřebované, rezavějící či poškrábané věci, a tak jsem to využíval také výtvarně. Možná bych vysledoval stopy mého obdivu k materiálu a jeho kouzlu. Je to určitě obdiv k jeho syrovosti anebo také ke stavu, kdy na něm ve spolupráci s přírodou zanechává stopy prajednoduchá akce.

• Kladete hodně velký důraz na rozumovou složku umění, ale tvoříte potom velice expresívně a někde jste napsal, že „nejde ani tak o výrobu uměleckých předmětů jako o způsob myšlení“. Je podle Vás rozumové zdůvodnění umění opravdu natolik zásadní?

Umění přeci je o způsobu myšlení. Nechci říci, že jsem líný, ale koncentrace mé práce směřuje stále více do ideje, než do řemeslného zpracování. Řemeslo jsem odložil, protože skutečné řemeslo nepřipouští náhodu nebo nehodu. Kreativní řemeslník tu náhodu naproti tomu vezme. Opět to souvisí s tvorbou grafických znaků, nebo loga, chcete-li.

• Dotkli jsme se zde řemeslného zpracování, jak důležité je tedy pro výtvarné umění řemeslo a především jak se snáší užité a volné umění?

Zdá se, že dualismus užité - volné umění skomírá. Tyto dvě oblasti se navzájem ovlivňují a splývají. Ostatně, kvalitní práce designérů měly stejně vždy charakter uměleckého předmětu, ať už to byly nástroje, nábytek nebo různé dopravní prostředky. Podpořily to také na samém začátku minulého století Duchampovy readymade, objekty, výrobky designérů, které předvedl divákovi v novém světle a udělil jim nový estetický rozměr. Pokračovali v tom Josef Beuys, Andy Warhol a další. Volné umění zčásti tak jako tak opouštělo řemeslo a více se věnovalo výběru a hledalo nové formy projevu, zatímco design si stále až dodnes ponechal řemeslný charakter.

• Řekl bych, že Vaše díla mi přijdou formálně hodně čistě zpracované. Děláte grafiku, obrazy, prostorové věci, video, fotku. Máte hodně široký akční rádius. Dalo by se definovat, co spojuje všechnu Vaši tvorbu?

S tím akčním rádiem máte pravdu. Celý život jsem viděl vše sémiotickým prismatem. Vždycky mne zajímalo souznění obsahu a formy. Také jsem se vždy snažil využít co možná nejširší stylistické spektrum. Myslím, že není důležité držet se stále stejného stylu. Mám dojem, že by se společné znaky mého činění daly shrnout do tří slov: Náhoda, improvizace, hra. Vycházel jsem ze znaku. Když jako grafik máte vytvořit nějaký znak, hledáte v první řadě formu pro daný obsah. Některý obsah chce kulatou formu, některý zase hranatou. Některý vlnovku či červenou barvu. Je na grafikovi, aby se vcítil do meritu věci a našel k němu adekvátní tvar, znak.

• Ale užitá grafika má také své zadavatele, kteří jistě formulují své požadavky. Jak se s nimi vyrovnáváte?

Zadavatelé vždy stanoví nějaké mantinely. Já jsem vždycky udělal tři návrhy přesně podle požadavků a potom jsem si zkusil ‚volnou jízdu‘ podle sebe. Dost často nakonec vyhrály ty volně zpracované. Zvítězila krása. Víte, že jsem občas přemýšlel, kdy to s krásou začalo. Jestli mají třeba primáti nějaké povědomí o kráse. Vždyť se stále více zjišťuje, co všechno primáti dovedou a cítí. Jako dítě, když jsem přišel do zoologické zahrady, vždy jsem setrval téměř jedině u opic. A fascinovaně jsem je pozoroval.

Když jste se ptal na společný jmenovatel mého díla, tak je pro mě i v rovině lidské velice důležité obrácení se k přírodě, v čemž vidím jedinou záchranu. Pokud si jí nebudeme vážit, strašným způsobem s námi zamete. Je nemilosrdná. Ale je to pokladnice pro věčnou inspiraci. Objevuji tam úžasné estetické zákony. Ale to už věděl i mě v mnohém blízký Joseph Beuys a spousta dalších.

• Zmínil jste, že je pro vás důležitá hra. Jakou roli ta hra hraje ve Vašem vyjádření?

Mám ateliér u Severního moře u Cuxhavenu. Zpracovávám tam větvičky a kusy dřev nebo zajdu k truhlářovi, pak si s tím hraju vlastně na principu koláže. Na absolutně formálním principu, i když nezaručuji, že muže dojít k obsahovým figuracím. To patří k mému stylu, který mi občas vytkne obhájce „čistoty stylu“. Hra je pro mě důležitá. Bez ní se to neobejde. Hra je maminkou kreativnosti.

• Ukazoval jste mi Vaše cartoons. Chápete je také jako hru?

Tvorbu mi kreslený humor dozajista velice ovlivnil. Opět to souvisí s pohledem na svět a vizuální rétorikou. Jednoduchá kresbička dokáže říci hodně a můžete jí doprovodit minimem slov nebo mohou slova absentovat. Věci zde leží vedle sebe. Asi nejlepším příkladem je má práce pro kanadský literární časopis The Idler. Tam jsem koncem 90. let jednoduchými kresbami doprovodil sérii vážných článků Václava Havla a jsem přesvědčen, že to dobře fungovalo. Shrnout se to dá slovy jednoho Brazilana o jejich hudbě, která považuji za výstižné také pro moje cítění umění a života: ‚Když jsou veselá slova, tak k nim nasadíme vážnější melodii, a když je muzika veselá, uděláme smutnější slova.‘ Ale cartoons dělám opravdu už velice dlouho. A jejich využití je rozsáhlé. V osmdesátých letech jsem ilustroval i ekologické publikace, některé byly svázané s ekologickými přírodními aspekty Berlína.

• Vraťme se ke grafice. Ta loga, nebo v širším smyslu znaky, jsou vlastně internacionálním jazykem, což velice dobře doplňuje Váš obraz světoběžníka…

…Řeč je daleko složitějším výrazovým prostředkem než obraz, a proto je obraz trochu ve výhodě. Já říkám, že obrazné znaky, bystří myšlení, zatímco řeč unavuje. Antoine de Saint-Exupery ústy slavného Malého prince říká, že řeč je prostředkem nedorozumění. Souhlasím. Neverbální obrazová komunikace je jak říkají Angličané across border – přeshraniční, a to horizontálně i vertikálně. Často se lépe domluvíme rychlou kresbou. Začátek se datuje do doby, kdy se poprvé setkávalo větší množství lidí z různých koutů světa a různých civilizací. Typickým příkladem je třeba olympiáda. Já jsem se specializoval na orientační systémy i sólové znaky, dnes řečená loga. Takové označení je ale nesmyslné, protože logos je z řečtiny verbální záležitost. To už se stává, že to uklouzne. Snažím se stále vytvářet nové znaky, ale důležité je také udržování jisté kontinuity. Opět jsme u hledání formy a obsahu.

• Učíte na vysokých školách u nás i v Německu, snažíte se filozofii hledání formy a obsahu přenést i na studenty?

Ta zmíněná forma a obsah mne pronásledují celý život. Snažil jsem se tento vztah vždy přiblížit také ‚študentstvu‘, přestože to neměli moc rádi, a to formou jakýchsi etud. Já sám také nerad hrál etudy na housle a chtěl jsem spíše hrát rovnou písničky…Na kytaru jsem také hrál rovnou písničky. (směje se) Ale etudy mají něco do sebe. Člověk si více uvědomí základní principy, požadavky a charakterové znaky. Když pracuje od tématu k tématu, mnohé mu uniká a do konce života nemusí přijít na to, kde vězí ten princip mezi formou a obsahem.

• Jaké jsou rozdíly mezi zdejšími studenty a Vašimi studenty v zahraničí?

Ve škole se snažím vést studenty, abychom pracovali společně a tak, aby každý věděl, co dělá ten druhý. Výuka je u nás pořád tak nějak úplně jiná. Myslím si, že je chybou konzultovat ve škole samostatně Vše je hrozně individuální, chybí týmová práce. To ale asi kopíruje společnost. Každý pracuje za sebe a chybí zdravá soutěživost, kterou nahrazuje občas nezdravý egoismus. Ne, aby práce ostatních motivovala k práci vlastní, ale spíše se prodírá pocit, aby jeden druhého náhodou nepředběhl. Což je nezdravé. A tento trend bohužel stále cítím v české společnosti obecně. Ale abych nebyl nespravedlivý, většina mých českých studentů je fajn. V Německu všichni naslouchali dělali si poznámky, byli aktivní a nakonec měli občas problém s výstupem. Naproti tomu zde se studenti zdánlivě méně zajímají, méně spolupracují, ale nakonec často vyprodukují kvalitní práce. (Směje se) Pravdou je, že by se měli přeci jenom naučit více spolupracovat. Snažím se vytvářet pro studenty projekty a ty potom s nimi publikovat. Takto vyšla příkladně v Německu publikace Visuelle rhetorische Figuren nebo u nás publikace Žena a Muž (projekt v rámci užité sémiotiky). Zcela nová je knížka Město–Ústí nad Labem, opět postavená na vizuální komunikaci, tentokrát prostřednictvím fotografií studentů různých oborů z Fakulty užitého umění a designu UJEP.

• Na začátku našeho rozhovoru jsem se ptal, kde berete nápady, ale lepší otázka by zněla, kde je Váš hlavní impuls a kde hledáte všechnu tu energii?

Na tu energii se mne občas někdo zeptá. Soudím, ze ta se povedla mým rodičům když se starali o můj příchod na svět. Samozřejmě u toho zase byla nezbytná náhoda a to ve velkém vydání. Jako tříleté děcko jsem se probouzel první v rodině a dožadoval se pozornosti. Na otázku proč jestě nespím jsem odpovídal, ze chci něco dělat. Svět na mne dorážel celý život vždy na plný plyn. A já jsem to bral jako normál. Samozřejmě jsem pociťoval silněji jakoukoliv bolest, hlavně fysickou a proto jsem byl okolí často pro smích. Beru všechno okamžitě do ruky, musím si na to sáhnout, něco si o tom myslím a podléhám v skrytu eventuálnímu dojetí, ať už je to tryptichon Mistra Třeboňského, povedené blues anebo kapka rosy na pampelišce. A k tomu bych ještě dodal: Každý impuls je použitelný. Je jen třeba ho nenechat zmizet, ale chňapnout a pohladit po srsti.

To by snad mohl být ve zkratce pokus o postižení hlavních impulsů…

Ludvík Feller - narodil se 11. září 1929 v bývalém Československu. Grafik, malíř, sochař, vysokoškolský pedagog. Studoval na Univerzitě Karlově v Praze v letech 1948 – 1949 a později ještě mezi lety 1953 – 1955 malbu a grafiku (u Zdeňka Sýkory a Cyrila Boudy) a psychologii. Ze školy byl z politických důvodů pokaždé vyloučen a komunistickým režimem perzekuován. Po několika studijních cestách do Anglie, Řecka, USA, Kanady a Německa v šedesátých letech se rozhodl zůstat v Berlíně, kde od roku 1971 žil v emigraci. Učil na Hochschule der Künste vuzuální rétoriku – piktoriku a užitou sémiotiku. Vede kurzy na Fakultě užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Nyní žije a pracuje střídavě v Praze, Berlíně a ve svém ateliéru u pobřeží Severního moře. Je zastoupen v soukromých i veřejných sbírkách. Nositel řady ocenění v oboru užité grafiky.