Vážení a milí čtenáři těchto stránek,
nedávno, když jsem šel centrem Prahy, ulpěla mi v oku značka nalepená jakýmsi „street-artrem“ na vchodu do metra. Byla umístěná hned vedle známého okřídleného M. Nevěděl jsem, co nálepka znamená nebo proč ji tam dotyčný dal. Začal jsem se na taková znamení více soustřeďovat a více si jich všímat. Objevil jsem jich spoustu. Jednoduchých grafických znaků, jichž výpovědní hodnota bohužel zůstává často skryta. Některé grafické samolepky, tzv. sticker mi přišly zajímavé. Pouliční umělci si jimi značkují „rohy“ svého teritoria a obrázky v sobě občas skrývají i humornou nadsázku, politickou satiru nebo i ekologický podtext. Můžeme k nim přistupovat různě, přijímat je, ohodnotit a zasmát se nebo je jednoduše zatratit…
Ale otázka zní jinak. Všímáte si znaků a grafických značek rozházených všude kolem nás? Na rozdíl od stickers jde o oficiální značkování. Všech těch zástupných znaků, log či piktogramů pro firmy, podniky, státní úřady, nemocnice, média, veřejnou dopravu apod. Asi nejznámějším příkladem může být výše uvedené vynikající logo pražského metra od již zesnulého Jiřího Rathouského. Znaky, loga a značky jsou všude a člověk je vnímá už jaksi podmědomě. Přesto je velice těžké sjednotit formu a obsah a takovou značku uvést do života, aby správně fungovala.
O znacích, jejich formě a obsahu nám vyprávěl Ludvík Feller. Značnou část života prožil tento grafik, výtvarník a pedagog v Berlíně, a to především v jeho západní části. A proto není divu, že je v rozhovoru často na německou metropoli odkazováno. A jaký, že je Berlín současný? I na tuto otázku dojde, neboť fenomen současného Berlína je jistě nesporný. V uměleckém smyslu přebral roli předválečné Paříže, dal prostor mnoha nekonvenčním umělcům, aby se zde pokusili realizovat. V mnohém uměleckými komunitami připomíná zaocenánského giganta - New York. Tolerance, která v podhoubí německé metropole je, vytváří zajímavé a pestré zázemí pro nejrozličnější variace. To je prakticky celému Berlínu společné a tento trend navazuje na atmosféru bývalého západního Berlína.
Jestliže máte rádi kebap, dnes již tradiční nejen berlínský fast food, neopomeňte článek v rubrice Ad Berlin. Berlín je také městem jízdních kol, takže přinášíme jistě lákavou nabídku na cyklovýlet Po Berlíně i kolem Berlína na kole.
Německé hlavní město se tohoto čísla dotýká velice úzce. Ostatně díky česko-německým vztahům je Berlín součástí dějin střední Evropy, což v dalším rozhovoru podotýká historik Jan Křen. Nedávno dopsal a vydal knihu Dvě století střední Evropy.
Přesto na těchto stránkách samozřejmě naleznete další zajímavé neberlínské příspěvky. Za pozornost každopádně stojí Literárně výtvarná příloha, kde vám vedle jiného prezentujeme interesantní tvorbu Štěpánky Bláhovcové.
Ale už musím končit, jistě už spěcháte na autobus do Berlína. Až tam budete určitě doporučuji navštívit Hamburger Bahnhof, kde právě začíná výstava Lebenslauf = Werklauf. Hommage an Joseph Beuys zum 20. Todestag, kterou všem také vřele doporučuji.
Váš Dominik Hrodek
 Ludvík Feller Foto: Dominik Hrodek Dominik Hrodek
„Staré recepty odpočívají někde vzadu v hlavě, a je na mně vybrat, co se k čemu hodí a najít správné proporce,“ říká grafik, výtvarník a pedagog Ludvík Feller (76). Sešli jsme se v jeho pražském studiu a on při sklence italského vína vyprávěl o svém životě stráveném z velké části v cizině, především v Berlíně. Při vysvětlování smyslu grafických znaků, kterým zasvětil většinu života pobíhal po místnosti, vytahoval knihy a názorně mi vše jako svému studentovi ukazoval. Hodně mluvil o hledání souznění mezi formou a obsahem lidského činění. Vedle grafiky se ve svém severoněmeckém ateliéru věnuje práci s přírodními materiály a určitě v neposlední řadě též malbě. Ve volné tvorbě Ludvíka Fellera se zobrazuje jeho blízký vztah k přírodě a enviromentalismu. (celý článek)
 Historik Jan Křen Foto: Dominik Hrodek Dominik Hrodek
„Historie je povinná součást inteligence národa,“ říká historik Jan Křen (75) a dodává, že je „postgraduálním vzděláním společnosti“. Sešli jsme se jednoho opravdu studeného lednového dopoledne v kavárně v přízemí uměleckoprůmyslového muzea. Původně plánovaný hodinový rozhovor se změnil v zajímavé více než tříhodinové povídání o střední Evropě a člověku v ní. Tím člověkem byl ve většině případů sám pan profesor. V rozhovoru přiznal, že se v minulosti mýlil. Zde je ukázka toho, kam se ubíraly cesty našich slov. (celý článek)
Vítězslav Sommer
 Döner Kebab Foto:archiv Zažité představy o německé kuchyni hýří výjevy plnými zelí, knedlíků a „wurstů“, otrlejší strávníci si vybaví ještě legendární eintopf. Stačí však kratší pobyt v současném Německu, zejména v jeho východní části či hlavním městě, a návštěvník nabývá přesvědčení, že německým národním jídlem je döner kebab (turecky kebap). V Čechách je podobný pokrm znám nejčastěji pod názvem gyros – ve velké většině však kvalitou ani množstvím nedosahuje úrovně průměrného döneru prodávaného v nesčetných bistrech po celém Německu. Přesto již i k nám döner pomalu proniká a objevuje se čím dál víc bister podobných těm německým. (celý článek)
Marek Škorvaga
Už je tomu pěkná řádka let, co se mi do rukou dostala audiokazeta, s lakonickým popiskem „Tresor techno“. O tom, co je techno, jsem měl tehdy jen mlhavé tušení a jméno Tresor mi bylo zcela neznámé. Nicméně, když jsem se zaposlouchal do strojově se opakujících rytmů, bylo mi jasné, že je to styl, který odhaluje samou podstatu hudby. Techno se od konce 80. let stalo nedílnou součástí Berlína a je do značné míry s německou metropolí spojováno dodnes. (celý článek)
José Provazník
Málokterá ze státních institucí je tak často a bouřlivě přetřásána v diskusích jako Česká televize. Jedni v ní vidí státní moloch a černou díru, kam jen zbytečně posíláme stále se zvyšující televizní poplatky, aniž bychom dostávali nazpět onu tak často proklamovanou veřejnou službu. Druzí ji vidí jako „intelektuální“ hráz proti jednoduchým pořadům komerčních televizí. Česká televize ovšem bohužel není posuzována jen podle měřítek kvality programu, ale rovněž je brána „ tak nějak politicky“. Může si za to do jisté míry sama. Všichni ještě máme v paměti stávku a plná náměstí sympatizantů ochránců svobody a demokracie, kteří přespávali přímo v budově televize. To nebyl ze strany veřejnoprávního kanálu nejideálnější krok a i dnes se najde mnoho mediálních a hlavně „nezaujatých“ expertů v čele s Petrem Štěpánkem či jeho jmenovcem Žantovským, kteří využijí každého zaváhání, aby nejasnou minulost ČT jedovatě připomněli. (celý článek)
Hanka Zimmerhaklová
Filmový nadšenec Jiří Králík stál u počátků tohoto jedinečného festivalu. O jeho začátcích říká, že byly velmi těžké a beznadějné. Ovšem dnes je Projekt 100 velmi významným počinem v oblasti filmových přehlídek a nedílnou součástí české filmové kultury vůbec. Sami tvůrci jej charakterizují jako: „Unikátní projekt filmové distribuce, který v současné době nemá srovnání v celosvětovém měřítku. Přitom se jedná o projekt ryze český, navíc nekomerční a s maximálním výchovným účinkem.“ (celý článek)
 Good bye Lenin (2003), film Wolfganga Beckera udělal z pocitu ostalgie něco příjemného, za co by se člověk neměl stydět. Foto: archiv Tomáš Kavka
Německá filmová tvorba není pro zbytek světa žádnou velkou neznámou. Filmový průmysl ovlivňovala německá kinematografie již v éře němého filmu. Jako gejzír nápadů, z kterého neustále prýští čerstvá voda, působí již Metropolis Fritze Langa. Hvězdný prach zachytil i éru nástupu filmů mluvených, v této době se výrazně prosadila Marlene Dietrich, dosud populární zůstala hudební komedie Modrý anděl. Pozornost na sebe stejně připoutal i poválečný nový německý film, lišící se od francouzské nové vlny především vykořeněností svých postav a zastoupených jmény jako Werner Herzog, Rainer Werner Fassinger, Wim Wenders nebo i u nás známý Volker Schlöndorff. Později ze specifické německé historické reality vytěžili režiséry, slavní v počátku osmdesátých let Roland Emerich nebo Wolfgang Petersen, dnes tvořící v Hollywoodu. Málokdo ví, že kasovní trháky jako Air force one, Independence day nebo Godzilla vlastní štempl německé filmové školy. (celý článek)
Felix Xaver
Česko-maďarské vztahy připomínají od nepaměti pošilhávání předpubertálních hochů ve společných sprchách. Porovnávání a žárlivost provází tyto dva národy už od poslední třetiny 19.století, kdy Maďaři na rozdíl od Čechů částečně uspěli při realizaci svého národního programu a české politice zbyly oči pro pláč. Situace se obrací po 1. světové válce, kdy poversailleské Československo amputuje řadu etnicky maďarských teritorií a Maďaři jsou těmi, kdo ostrouhali. A tak dále, se střídavými úspěchy obou stran, až do 80.let, kdy Češi jezdí do Maďarska na koncerty předních světových hvězd (vzpomeňme třeba na hit folkmetalové valašské kapely Ciment „V Maďarsku je Iron Maiden, my naň s kamarády zajdem…“) a konečně zlatých devadesátek, kdy nástupnická Česká republika žárlivě střeží svoje transformační prvenství a často své úspěchy porovnává právě s maďarskými. To, že dnešní Maďarsko už nejsou jen Trabanty, žírná kukuřičná pole, čabajka a pro někoho trošku kníraté a opálené, ale pořád krásné a vášnivé Maďarky, dokazují dva filmy současné panonské kinematografie – Revizoři a Distrikt!. (celý článek)
Lucie Procházková
V roce 2005 uběhlo 60. let od konce 2. světové války. Není to ale jediné výročí, které jsme si během loňského roku připomněli. Uplynulo také 60 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka. Tento tábor se nachází několik desítek kilometrů od Krakova, na území dnešního Polska. Toto geografické upřesnění se může na první pohled zdát zbytečné, nicméně ho uvádím zcela záměrně. V tomto článku bych totiž ráda upozornila na iniciativu, která vznikla v Polsku již před několika lety, ale právě výročí osvobození Osvětimi jí dalo nový impuls. Jde o akci s názvem Proti „polským táborům“ smrti a organizuje ji jeden z největších polských deníků Rzeczpospolita pod záštitou polského ministerstva zahraničí. (celý článek)
 Foto: codeman.fi Turismus v kontaktu s místním živlem, místo: Alanya v Turecku
Felix Xaver
Zadní dvorky, jak jsem předestřel na jiném místě, jsou čímsi jako zemí nikoho, hraniční zónou mezi masovým turismem a tradičními komunitami. Vlivem neustálé interakce dochází k jejich prolínání, posouvání hranic a jejich stírání. Dynamika připomínající Brownův pohyb je závislá na jedné straně na aktuálních stavebních plánech a podnikatelských záměrech a na druhé straně schopností místních obyvatel uhájit si v neustále se rozšiřujícím turistickém ráji svoje místo. (celý článek)
Tomáš Dvořák
Využívat jízdní kolo jako dopravní prostředek není v Berlíně žádný problém. Do širokých ulic se vejde ještě jeden (nebo dva až čtyři) zvláštní pruhy určené pouze cyklistům prakticky vždy. Jízda je tedy klidnější a bezpečnější, ale úplná idylka to také není, protože provoz na ulicích je značný a neustále soustředění na řešení dopravních situací nezbytné. Za klidnější projížďkou se můžeme ale vypravit do některého z rozsáhlých berlínských parků nebo ještě lépe vyrazit do okolí města s borovými lesy a množstvím jezer. Berlínské noviny přinášejí tipy na výlety s mapkou, popisem i vyobrazením pozoruhodností každý týden, tak proč nějaký výlet nezkusit. (celý článek)
 Rudi Dutschke Foto: archiv Proti stalinistům na východě, proti kapitalistům na západě
Vítězslav Sommer
Na konci šedesátých let byla na evropských univerzitách neobyčejně horká půda. Studentská revolta gradující v roce 1968 otřásla do té doby spokojenými západními společnostmi, které si ještě stále užívaly hospodářského zázraku předchozích let. Protestní hnutí mladých lidí zasáhlo v Evropě zejména Francii, Itálii a Německo. Nejednalo se pouze o generační vzpouru proti autoritě a hodnotám rodičovské generace. Ve svém největším rozmachu studentské hnutí vystoupilo se zásadními politickými požadavky. Vůdčí představitelé této revolty byli zosobněním zcela odlišného a zároveň značně radikálního pohledu na možnosti společenské změny, čímž se pro mnohé přívržence opačného tábora stali symboly anarchie a smrtelného nebezpečí pro stávající nejen politické, ale i celospolečenské zřízení. (celý článek)
Pavel Černovský
Slovo „absint“ je velmi výstižné pro romány Natálie Kocábové, a to ve dvojím smyslu: tematicky její romány čerpají z okruhu denotací absintu jako jsou smrt, láska, sex, drogy, sebevraždy, rouhání i urážky boha. Co se metody týče, tu by bylo lze vystihnout slovem „absint“ právě v jeho zatíženosti, v tom, že leží na jakési pomyslné křižovatce množství denotací – od dekadentů předminulého století až k současným pražským obchodům pro turisty – z níž se lze vydat protichůdnými směry: stejně tak i Kocábové próza spojuje neuvěřitelně nenásilným způsobem množství velmi odlišných konceptů. (celý článek)
Lukáš Nozar
Hans Kristian Andersen má letos velmi kulaté výročí narození. Kdo mu tedy letos nevěnuje úlitbu, není kulturní veřejnost, což sice není velký trest. Co však s těmi, co se k oslavě jeho výročí připojili a jsou jím nadšeni, protože si od něho něco přečetli. Jen ať jsou sami se svým nadšení, tak káže krutá doba! Nestalo se přece nic světoborného; Andersen žije. Jistě bude žít i v tři sta letech (nar. 2.4. 1805), toho se však já již nedožiji. Jsem tedy vděčen za to, že jsem zažil letošní výročí a slavím recenzí na divadelní představení, bez kterého by pro mě byl Andersen polomrtvý. (celý článek)
 Štěpánka Bláhovcová Foto: archiv Š.B. Výstava v kavárně a knihkupectví Spolek v Brně, 2.2. – 1.3. 2006
Vendula Fremlová
Štěpánka Bláhovcová je vypravěčka. Ve svém vyprávění, v příbězích, které se do jejího výtvarného díla dostávají samovolně jakoby mimochodem, nekalkuluje, nespekuluje. Vybírá, co jí je blízké a milé (postava jelena, jinde např. ústecký svoz komunálního odpadu, dědečkovy dopisy, postava prasátka…), a tomu přizpůsobuje výtvarné i narativní řešení. Ať vypráví o věcech více či méně vážných, utká síť příběhu právě kolem těchto motivů, které jsou zdrojem velmi osobitého všudypřítomného laskavého humoru. (celý článek)
|
del.icio.us
Digg
Facebook
Furl
Google
Jagg.cz
Linkuj.cz
MySpace
Vybrali.sme.sk
Yahoo
Twitter
Ludvík Feller
Berlín
stred.org.
Šéfredaktor: Marek Škorvaga. Zástupce šéfredaktora: Tomáš Kavka. Technický redaktor: Jan Vršovský.
Redakce: Ondřej Daniel, Lucie Procházková, Lukáš Vlček, Dominik Hrodek, Vítězslav Sommer, Hanna Zimmerhaklová, Jan Očenášek.