DIALOGStředoevropská knihovnička

Maurice Agulhon: De Gaulle. Dějiny, symbol mýtus.

Vyšlo v Knižnici Dějiny a současnost, NLN, Praha 2005.

Michel Agulhon je řazen mezi historiky školy Annales a profiloval se na kulturních dějinách 19. století. Leitmotivem jeho celoživtoního díla je zpracování vývoje symbolu francouzské republiky – Marriany. Proměny Francie promítající se v měnícím se významu Marriany, a s ní i ideálu ženskosti v průběhu dvou století až do toho současného, provázela Agulhona celých třicet let. Současně, s přeměnou Marrianny do symbolu její moderní podoby, vznikly i eseje týkající se zrodu jiného, možná dalšího dlouhodobě udržitelného mýtu – prezidenta a tvůrce současného prezidentského systému páté republiky – Charlese de Gaulla.

V díle jde o netradiční pojetí jinak politicky zprofanované osobnosti, sedm esejí menšího rozsahu, na nichž chce autor rekonstruovat de Gaullův význam pro Francii a to v kompozici představ, které de Gaulle tvořil a měly po něm i zůstat. Postupně je odhalován jeho vklad do obrazu Francie – politická idea vycházející z výkladu francouzké historie (dějiny), její kulturní zhmotnění, kterými si svůj výklad idejí vyplnil (symboly) a nakonec i konstrukce fragmentů potřebných, aby se Generál historickým symbolem sám stal (mýtus).

Autor se ke studiu de Gaullovy osobnosti dostal prostřednictvím svých kolegů z kruhu školy Annales, kteří mu nabídli práci na jedné z částí komplexních dějin Francie, konkrétně dílu týkající se 20. století, jenž pro něj, jakož pro autora, oproti svým tehdy slavnějším kolegům neznámého (Georgy Duby se věnoval středověku, Emanuel Roy Ladurie rannému novověku a Francois Furet 19. století), tak trochu zbyla. Fascinován rozličným, nicméně společensky téměř všudypřítomným obrazem de Gaullovy osoby se rozhodl pro téměř etnologickou rekonstrukci zrodu stvořitele páté Francouzské republiky.

Eseje vznikly ke konci devadesátých let, a již proto se o nich dá hovořit jako o poměrně dobře obrážejícím historickém vidění francouzského intelektuála počátku 21. století. Aculhon, který byl v době vytvoření prezidentského systému páté republiky a de Gaullova mandátu aktivním členem komunistické strany Francie v první, politické části knihy popisuje stereotypy generace narozené v osmdesátých letech 19. století, jenž vyrostla ještě v lásce k francouzským nacionálním hodnotám a vyznávající buďto republikánskou nebo roajalistickou tradici existence francouzského národa. Obě tradice, královskou – započatou vládou prvních Merovejců v pátém století a spočívající v rozhodování silné osobnosti, naproti republikánské, založené v „tradiční galské nepoddajnosti a odporu“, kterou rozpoznal již Caesar a line se revolucionismem během následujících dvou tisíciletí, de Gaulle neodmítal. V reálné politice a propagaci silného prezidentského mandátu se choval jako monarchista, svým vzdorem vůči okolnímu světu se přihlašoval k plebejským tradicím nepoddajného, i když někdy nesourodého francouzského lidu revoluce.

Roajalismus se u něj silněji projevoval v přijímání symbolických míst, třeba jako na příkladu pomníků státnosti Paříže, z nichž si nejvíce cenil Vítězného oblouku-symbolu francouzské výjimečnosti. Jeho kvality upřednostňoval před Pantheonem, který se mu jevil spíše jako stánek francouzské dobročinnosti pro svět. Součinnost obou národních tradic využíval více na oslavách. Jestliže se ještě za svého života dočkal vlastních pomníků, tak se osobně účastnil odhalování těch, které měly co do činění s jeho vojenskými úspěchy, v čemž Aculhon vidí určité zadostiučinění, v němž se vyrovnává s velikostí Napoleona, u kterého je jaksi v hodnocení rozpolcen a to především na jeho císařském období, jenž se konkrétně projevuje v rozpačitém vztahu k dalšímu významnému symbolu země – vojenskému hřbitovu Invalidovně.

A proč se stal de Gaulle mýtem sám? Dokázal Francii dát novou identitu, tím že skloubil starou starou galskou identitu a transformoval ji v novou. Spojen s novodobým komiksovým hrdinou, postavou Gala Asterixe-neporazitelné postavičky uprostřed římského obležení, stejně jako vzdorující Francie, „která vše hatí, odmítá a všemu vzdoruje“ v moři nadnárodních institucí, byl de Gaullův mýtus stvořen v produktu tzv. neovlastenectví. O jeho fungování nás „Generálovi“ Francouzi přesvědčují doposud a tak je i další proměna francouzského mýtu směrem k jeho kompromisní podobě (jak de Gaulle ukázal ve vyrovnání se s oběmi národními tendencemi) důležitá pro vývoj a funkci nadnárodních organizací, v případě EU i problému úzce se dotýkajícího i nás…

Osmdesát stran historického textu je velice inspirativních. Zástupci školy Annales již několikráte prokázali nezbytnost ponoření se do historického zkoumání minulosti pro využití lepšího pochopení aktuálních otázek přítomnosti a tím tak legitimizovat před veřejností oprávněnost a smysl historika a historického bádání vůbec. Výsledky studie o de Gaullově symbolickém dědictví vedou k zajímavému politickému obrazu Francie a jeho pochopení ještě navíc vyvolává konsekventní otázky. Metody školy Annales se v českém prostředí zachytily a využívány jsou především tam, kde se z jejich praktikováním ve Francii před více než padesáti lety započalo ve zkoumání dějin středověku. Je nabíledni zamyslet se, jestli by nestálo za to, pokusit se je používat i pro studium historie doby pozdější a poodhalit jimi mýtus významných osob nejnovějších českých dějin podobným, trochu spekulativním, samotný historický obor přerůstajícím způsobem i u nás.

Tomáš Kavka