DIALOGStřední Evropa

Polsko – zaostalá, bigotní a antisemitská země?

Polská politika je v poslední době v médiích poměrně frekventovaným tématem a to i v Česku, jehož média se zahraničí, především postkomunistickým zemím, věnují jen okrajově. Ponechme stranou otázku jisté povznesenosti těchto „zrcadel společnosti“ nad problémy zemí, se kterými máme v mnohém společný osud. Věnujme se spíše tomu, čím si Polsko vysloužilo tuto pozornost.

Mnohé z toho, co o Polsku platilo ještě počátkem minulého roku, vzalo za své. Polsko se po 27 letech rozloučilo se svým papežem, se kterým spojovalo četné ze svých naplněných i nenaplněných tužeb a který přispěl k identitě Polska jako země veskrze katolické, ačkoliv otázkou je, nakolik vysoká religiozita obyvatel vypovídá o skutečně prožívané osobní víře a nakolik je pouze tradicí, byť s důležitou integrační úlohou. Nic však nenapovídá tomu, že by religiozita Polska po papežově smrti klesala.

Další velkou změnou je nová polská vláda. Od roku 2001 zde vládla levice, která se před veřejností zprofanovala četnými korupčními skandály. V září 2005 volby vyhrála výrazně konzervativní strana Právo a Spravedlnost (PiS) a měsíc nato v prezidentských volbách zvítězil její kandidát Lech Kaczynski a porazil tak Donalda Tuska z Občanské Platformy. PiS staví svůj program na nespokojenosti značné části Poláků s poměry a nabízí silová řešení, která mají především očistit veřejný život. Kazimierz Marcinkiewicz (PiS) však stanul včele menšinové vlády, neboť se mu nepodařilo vyjednat koalici s liberální Občanskou Platformou, která ve volbách skončila druhá. Nestabilní menšinová vláda vydržela celého půl roku, nová koalice vznikla koncem dubna 2006 a znamenala vstup extrémistů do nejvyšší politiky. Novými koaličními partnery se totiž nestal nikdo jiný než katolicko-nacionalistická Liga polských rodin (LPR) a radikální populistická Sebeobrana. LPR je volena těmi nejnespokojenějšími voliči, kteří svého největšího nepřítele vidí v zahraničním kapitálu a sekularizaci společnosti. Sebeobrana je zemědělská strana propojená s odborovým svazem rolníků, která nabízí tzv. třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem, kterou nazývá eko-rozvojem, cílem je ochranářský stát zejména pro zemědělce. V jejím čele stoji Andrej Lepper, charismatický vůdce s totalitárními rysy. V programech obou stran najdeme především nepřebernou změť pravicových a levicových názorů, požadavky státního paternalismu i volání po „morální obrodě“a požadavek vystoupení z EU. Část polské veřejnosti se proti účasti extremistů ve vládě bouří, první demonstrace zahájili studenti nespokojení s novým ministrem školství R. Giertychem z Ligy polských rodin.

Polsko nemá problémy jen s politiky, ale také s médii. Ta totiž rozdělují nejen zemi, ale také věřící katolíky na dvě znepřátelené skupiny a ukazují dvě tváře současné polské společnosti.

Budeme-li vycházet z teze, že standardy liberální demokracie jsou měřitelné stavem médií, zdá se, že Polsko na tom není tak špatně. Pluralita je zde dostatečná, úroveň některých je vynikající, což je mimo jiné dáno délkou zkušenosti se svobodnými tištěnými médii, která je nesrovnatelná s jinou postkomunistickou zemí. Od roku 1981 zde existovaly ilegální tiskárny, které tiskly noviny a časopisy v obrovských nákladech (pro srovnání Gazeta Wyborcza vycházela v nákladu 30 000, zatímco v Československu vycházely samizdatové Lidové noviny asi v nákladu 400-500 výtisků). Gazeta Wyborcza, Rzecz Pospolita, Dzienik – to vše jsou listy, které je možno považovat za seriozní, liberální a kultivované. Na druhou stranu prostor zde mají také média šířící názory přímo útočící na základní principy demokracie (zejména ta provozovaná Tadeuszem Rydzikem), často v nich zaznívají xenofobní, antisemitské a protidemokratické výpady a navíc jsou propojeny s některými vládnoucími stranami. Liberální média se proti nim ozývají a kritizují také polskou společnost, která jim věnuje pozornost. Například známý bývalý disident a redaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik vidí Polsko, možná příliš jednostranně, jako zaostalou, bigotní a antisemitskou zemi.

Média, která dělají liberálním Polákům starosti stojí za bližší pozornost, způsob jejich provozování není totiž v Evropě tak docela obvyklý. Zajímavé je také to, že média, která se prezentují jako katolická, se dostala s církví do vážného konfliktu.

Dalo by se říci, že za vším stojí jeden muž, kterým je Tadeusz Rydzik, zvaný „Ojciec Dyrektor“ (Otec ředitel). Tento charismatický a podnikavý redemptorista vybudoval obrovské mediální impérium, které provozuje Rádio Maryja, televizní kanál Trwam, vydává Nasz Dziennik a pravděpodobně stojí i za dalšími mediálními projekty. Šíře jeho činnosti tím není vyčerpána, mimo jiného provozuje také Vyšší odbornou školu mediální a obchoduje s nemovitostmi. Zdá se jako by se pro svou činnost inspiroval u amerických evangelikálních církví.

Liberální média si nejčastěji berou na paškál rozhlasovou stanici Rádio Maryja. Toto kontroverzní rádio zde působí od roku 1991 a podle různých odhadů se jeho poslechovost pohybuje mezi 1 - 4,5 miliony lidí a jeho vysílání je možno naladit narozdíl od většiny jiných polských stanic také v zahraničí. Náplní programu jsou jednak náboženské programy jako evangelizace, modlitba, meditace, ale zároveň také společensko–politická publicistika, která se stala terčem kritiky. Velký prostor je zde věnován některým politickým stranám, zejména Právu a Spravedlnosti a polští liberálové tvrdí, že Radio Maryja přispělo k jejímu vítězství v loňských volbách. Současná vláda se stanici za podporu odměňuje tím, že o důležitých zprávách stanici informuje přednostně a často „zapomene“ důležité zprávy oznámit také jiným médiím. Největší kritiku však Rádio Maryja sklízí za šíření xenofobních, antisemitských a autoritářských názorů. Nezaznívají ve vysílání ovšem z úst redaktorů, nýbrž z úst posluchačů, kteří telefonují do studia. Podle pravidel novinářské etiky by takovéto výroky neměly zůstat bez komentáře, avšak ten z vysílacího studia nikdy nezazněl. Rádio Maryja se tak šikovně vyhýbá stíhání za šíření nesnášenlivosti.

Jak se na Rádio Maryja dívá katolická církev? Stručně by se dalo říci, že s velkou nelibostí, uvědomuje si totiž, že Rádio Maryja jí prokazuje mědvědí službu. Názory, které stanice zastává jsou s jejími v rozporu. Stanice se kupříkladu často věnovala osobnosti Jana Pavla II., ovšem některé jeho názory cenzurovala, posluchači se tak nedozvěděli například o jeho kladném vztahu k evropské integraci, sbližování se s jinými náboženstvími a hodnocením církevních dějin. Také závěry II. vatikánského koncilu, které přinesly určitý obrat v církvi, zůstávají veřejnosti utajeny nebo jsou chybně interpretovány. Závažnější jsou ovšem útoky na demokracii, projevy antisemitismus a xenofobie. Spojovat s nimi dnešní katolickou církev je nesmyslné. V době, která je charakteristická krizí institučního náboženství a zároveň úpadkem obecného povědomí o křesťanství a jeho hodnotách jsou však tato spojování pro ni velice nebezpečná, neboť náhodní posluchači pak mohou snadno propadnout dojmu, že tato stanoviska jí jsou oficiálně zastávána. Jediným možným řešením je, aby ze strany církve padlo důrazné slovo jak k samotnému Rádiu Maryja, tak k jeho posluchačům. Podívejme se na to, jak si katolická církev zatím v kritice vedla.

Snaha některých biskupů umenšit politický vliv stanice zatím vedl k tomu, že veřejně sympatizují s těmi, které Rydzikovo vysílání očerňuje. Příkladem může být přijetí stovky poslanců Občanské Platformy s předsedou Donaldem Tuskem u krakovského arcibiskupa Stanislava Dziwisze. Důležitý signál k lidem z okruhu Radia Maryja a dalším médiím T.Rydzika už zazněl dokonce z Vatikánu. Po návštěvě polských biskupů „Ad limina“, kde papež kritizoval vměšování polských médií do politiky, zaznívá od papežského stolce stále důraznější kritika. Apoštolský nuncius Józef Kowalczyk vydal prohlášení, kterým zavazuje kněze a řeholníky zdržet se publikační činnosti bez písemného souhlasu církevního představeného. V dalších dopisech pak tlačí na polské biskupy, aby se s Rádiem Maryja urychleně vypořádali. Rádio Maryja však vysílá dál a ty, kdo ho kritizují označuje za jidáše a neváhají takto mluvit ani o představitelích Vatikánu, včetně toho nejvyššího. Benedikt XVI. navštívil Polsko o víkendu 26.-28.5. Zda se během ní zmínil také o kontroverzním vysílání a jaké na to zazněly reakce, bohužel nemohu posoudit, vzhledem k termínu odevzdání tohoto článku. Domnívám se však, že ani odsouzení z papežových úst nepovede k žádné velké změně. Stejně jako vidí spiknutí za vším co se děje v demokratickém světě, uvidí ho zřejmě i za postoji Vatikánu, který chce „pravověrné“ katolíky a vlastence smést ze světa. Pravděpodobnějším vyústěním celého sporu bude možná spíše církevní rozkol, po kterém si radikálové budou žít vlastním životem mimo oficiální strukturu katolické církve a jejich velká mediální moc jim bude zajišťovat četné příznivce.

Současné vyhlídky Polska nejsou příliš optimistické. Říká se, že fundamentalismus, kvete tam, kde je strach a obavy z budoucnosti. Důležité bude, nakolik se demokratům podaří získat důvěru lidí a také to, jak se bude stavět k problémům katolická církev. Svoboda je nejdůležitější hodnotou našeho světa, je ovšem třeba dbát na to, abychom ji nedevalvovali na pouhou lhostejnost a apatii ke všem ostatním hodnotám. Svoboda musí být prostorem nejen k diskusi, ale také úcty k tomu, co ten druhý považuje za „svaté“, úcty k touze po hledání pravdy, ale zároveň vědomí, že žádný člověk pravdu nikdy vlastnit nemůže. Klást si existenciální otázky patří totiž k lidské přirozenosti a budeme-li svět považovat jen za prostor plný postmoderní nejistoty a relativizace hodnot můžeme být překvapeni nárůstem fundamentalismu jak v náboženství, tak v politice a to nejen v Polsku.

Pavla Kreuzigerová

Greenpeace a Česká republika

"Předvolební zápolení nečekaně vyneslo do popředí mediální pozornosti Stranu Zelených. O důvodech tak strmého nárůstu preferencí strany, která až do letošního roku zajímala pouze málokoho, by se dalo dlouze spekulovat. Zdá se však, že důvodem zájmu není hlavní pilíř jejího volebního programu – ochrana životního prostředí. Ekologie je totiž téma, které českého voliče příliš neoslovuje a spíše se vůči němu vyhraňuje. Důvodem je pravděpodobně i činnost některých ekologických organizací na našem území. Následující článek je pokusem o zamyšlení nad činností největší z nich – Greenpeace."

Vznik organizace Greenpeace je datován do začátku 70. let a její zrod je opředen přímo hrdinským eposem o dvanácti odvážlivcích. Ti, vybaveni pouze vlastním zápalem pro společnou věc, se vypravili na staré rybářské lodi ke břehům Aljašky, kde v té době prováděly Spojené státy atmosférické testy jaderných zbraní. Současníkům se mohlo oprávněně zdát, že tento donkichotský boj proti jaderné hrozbě nemůže mít naději na úspěch. Nicméně jejich odhodlání a proklamovaná nenásilná forma protestu se stala inspirací pro tisíce stoupenců a v průběhu následujících tří desetiletí se Greenpeace rozrostla v největší světovou ekologickou organizaci, s pobočkami ve čtyřech desítkách zemí a téměř třemi miliony členů. Přes tuto obrovskou expanzi ji však zůstalo cosi společného s oněmi původními dvanácti „bojovníky duhy“, jak se sami nazývali. Dalo by se to zjednodušeně vyjádřit jako upřednostňování emotivnosti na úkor racionality. Greenpeace proslavily především přímé akce, kterými se snažila upozornit veřejnost na závažné problémy životního prostředí. Ačkoli všechny své kampaně zaštiťuje vědeckými argumenty, forma protestů je účelově skandalizující. Tento aspekt činnosti je možné považovat za její nejsilnější a zároveň i nejslabší stránku. Na jednu stranu nekompromisní a nenásilný postoj vůči velkým znečišťovatelům životního prostředí vyvolává sympatie v očích části veřejnosti, na druhou stranu minimální ochota vést dialog a vyhrocená argumentace působí na ostatní dojmem zaslepeného fanatismu. Pravdou ovšem je, že to, co někteří považují za radikalismus, můžeme spíše nazvat marketingovou strategií. Jejím cílem je zviditelnění vlastní organizace. Nemusí se nám to líbit, ale blokáda průmyslového objektu má daleko větší ohlas, než pouhé zveřejnění závěrů vědeckého výzkumu, které pro sdělovací prostředky nepředstavují zajímavou látku. Ve svém důsledku to znamená, že formy protestu, které Greenpeace volí, dokáží silně ovlivnit veřejné mínění, vyvinout účinný tlak na samotné výrobce a vyvolat tak širokou společenskou diskusi o možných ekologických hrozbách. A to lze každopádně považovat za důležitý prvek otevřené demokratické společnosti, ačkoli můžeme polemizovat o tom, do jaké míry je vzniklá diskuse chtěným aspektem práce Greenpeace. V tomto ohledu se zdá být její existence nejen oprávněná, ale dokonce svým způsobem nezastupitelná. Organizace celosvětové působnosti, která současně odmítá vliv průmyslového lobby i politickou kontrolu, může představovat plnohodnotného partnera v jednání o zásadních problémech životního prostředí s důležitými politickými aktéry. Tím se zdá být neoprávněná výtka, která je Greenpeace často adresována. Kritici jí zazlívají, že namísto drobné práce vedoucí ke zlepšení životního prostředí, volí její aktivisté cestu kontroverzních akcí a patetických prohlášení, které nemají žádný hmatatelný efekt. Nikdo nepopírá, že zlepšení životního prostředí musí vycházet především z individuální odpovědnosti za vlastní jednání. Nicméně těžko můžeme očekávat změnu postojů, pokud k tomu nebude jedinec nějakým způsobem motivován (ekologické jednání bude výhodnější nebo prestižnější). A právě v tomto ohledu může Greenpeace sehrát důležitou roli, pouze však za předpokladu, že posílí svojí důvěryhodnost a vyvaruje se některých aktivit, které zpochybňují proklamovanou nezávislost. Narážím tím na zmíněnou neochotu diskutovat s protistranou a především na otevřenou angažovanost v některých mezinárodněpolitických otázkách (např. válka v Iráku). I když připustíme, že tyto postoje mohou být v kontextu dané situace pochopitelné, může zbytečná politizace některých témat může do značné míry kompromitovat deklarované cíle Greenpeace a zakládat mnohá podezření.

Obdobnou úlohu jako v celosvětovém měřítku, hraje i pobočka Greenpeace v České republice. Ta vznikla v Praze v roce 1991 a již z počátku její existence na sebe připoutala dostatečnou pozornost. Po desetiletích komunistické diktatury, která omezovala jakékoli projevy občanské společnosti, působili aktivisté přivázaní k Temelínu mediálně vděčně. Protest proti jihočeské jaderné elektrárně se stal také nejviditelnějším iniciativou české pobočky po celou dobu její existence až do současnosti. Neschopnost zbavit se nálepky „aktivistů bojujících proti Temelínu“, zvlášť v ovzduší vysoké podpory jaderné energetiky, se tak zdá být značnou slabinou její sebeprezentace. To kontrastuje s faktem, že většina jejích aktivit se soustředí na jiné problémy. Již v roce 1992 vedlo české Greenpeace kampaň za záchranu severočeských Libkovic a od té doby realizovalo další zhruba tři desítky kampaní, zaměřených především na tři oblasti: energetiku, genetické manipulace a toxické látky. Zatímco v otázce Temelína nedosáhla ani po patnácti letech pobočka viditelnějších ústupků ze strany ČEZu, může se naopak prezentovat několika jinými úspěšnými projekty. Jejich výsledkem bylo jak stažení některých produktů ohrožujících lidské zdraví z prodejních řetězců, tak usvědčení jednotlivých výrobců z porušování platných předpisů. Pozice Greenpeace v České republice se přesto zdá být nadále problematická. Přetrvávající nízká důvěra v neziskové organizace, podporovaná prohlášeními některých vysoce postavených politiků, do značné míry limituje její činnost. Ačkoli díky poměrně dobře zvládnutému fundraisingu Greenpeace v České dostatečné zdroje a pobočka je od roku 2002 finančně nezávislá na amsterdamské centrále, ve srovnání se zeměmi západní Evropy je rozsah této podpory stále nízký. V tom se pravděpodobně stále odráží desetiletí odlišného vývoje střední Evropy. Zatímco neziskové organizace jsou ve starých členských zemích EU již dlouhou dobu integrální součástí společnosti a mají poměrně vysoký společenský kredit, jak dokazují výsledky tzv. Eurobarometrů, v České republice je tomu jinak a doposud přetrvává malé povědomí o jejich činnosti i problematická komunikace s institucemi veřejné správy.

Marek Škorvaga