Literárnívýtvarná příloha

Rudolf Sikora v zajetí avantgardy a konceptu

„Je mi šedesát a vedle současné tvorby jsem chtěl ukázat také svá výtvarná východiska. Měl jsem zájem vzít si ještě jedno poschodí a ono to prošlo,“ říká výtvarník Rudolf Sikora k rozsáhlé pražské výstavě, kterou má v současné době v prostorách Národní galerie v Praze. Slaví své šedesáté narozeniny a bilancuje. U příležitosti kulatin vytvořil unikátní kolekci prostorných objektů, které jsou ještě doplněny retrospektivou Sikorovy bohaté tvorby, jenž zachycuje jako ilustrovaný deník svět jeho myšlenek za posledních čtyřicet let. Představuje se tak v celém kontextu, od rané tvorby v šedesátých letech až po současnost.

Výstava je vůbec první retrospektivní přehlídkou, kterou u nás Sikora má a to i přestože je v české společnosti relativně známý a ze slovenských konceptuálních umělců patří v Česku patrně mezi vůbec nejznámější. Jeho práce byly v pražském prostředí známy z několika dílčích či kolektivních výstav. V devadesátých letech jsme měli možnost shlédnout například dvě jeho výstavy v pražské Špálově galerii. Nepředstavovaly ale dostatečné informace o autorovi, který patří k nejvýraznějším představitelům současné slovenské a zároveň středoevropské výtvarné scény a má silné vazby i k českému prostředí. Působil na pražské AVU a v Národní galerii je také zastoupen ve stálé sbírce.

V neposlední řadě lze říci, že je Sikora pravděpodobně svojí tvorbou nejbližší typickému českému vnímání výtvarného umění. A to rozhodně na rozdíl od ostatní slovenských konceptualistů, jejichž díla jsou v českém kontextu hůře stravitelné a komplikovaněji interpretovatelné. Sikora exaktně formuluje své myšlenky a výtvarné vize. Metody jeho práce a vizuální jazyk často připomínají metody českých výtvarníků. V kolážích je tak viditelná vazba na Kolářovu školu. A mohli bychom pokračovat. Přesto je jeho vidění unikátní a jedinečné. Rozehrává totiž balanc mezi konceptuální reflexí historického uměleckého kontextu a zároveň parafrázuje umění moderny a volí si známého Kazimíra Maleviče, který je zástupcem zakladatelů avantgardy. Propojení společenské vize a umělecké praxe u avantgardy bylo bezvýhradné a nebylo nutno o ničem pochybovat. Jiří Valoch, který se na výstavě podílel jako jeden z kurátorů podotýká, že „kdyby Rudo Sikora žil v desátých a dvacátých letech, tak by možná také usiloval o moderní či suprematistické umění. Na jeho umění se to projevuje, jen ještě prošlo postmoderní redakcí.“

Dílo Rudolfa Sikory je poměrně obsáhlé a pestré, i když spjaté několika hlavními myšlenkovými okruhy. Prostřednictvím různých uměleckých druhů, technik a postupů reflektuje řadu výrazných témat, z vědeckých, filozofických i kulturně společenských oblastí – politické či ekologické problémy (série Z mesta von, cyklus Pyramídy nebo L´Arc de Triomphe /Bosna, Bosna!/), kosmologické studie definující autorův vlastní vesmír (cyklus Čierné diery, Antropický princíp), z umělecké sféry například stálý vliv klasické moderny na umění 20. století (dlouhodobý cyklus Malevičov hrob / Hrob pre Maleviča). Sikorovy práce i vlastní texty a úvahy předjímají řadu problémů, se kterými byla společnost později konfrontována.

Výstava je rozdělena do jedenácti kapitol, které začínají malbami, které vznikly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako součást Sýkorovy diplomové práce na Akademii v Bratislavě. Následují série Pyramid a Černých děr až po Malevičovské cykly. Představeno celkem 109 prací, na kusy149, autor pracuje v cyklech a vytváří rozsáhlé celky, triptychy…

Z cyklu Sám proti sebe I-B, 1998, fotografi e, akryl, plátno, 210 x 320 cm, majetek autora

Repro: NG v Praze

Pracuje s parafrázemi a citáty. Používá symbolické ikonografie. Kříž a hvězda dostávají skrze něj v umělecké morfologii kontinuálně novou platnost. Geometrické prvky fungují zároveň jako čistě vizuální a estetická kvalita. Autor udržuje vědomí, že estetická složka je důležitá, ale zároveň ji přikládá i významovou složku. Jestliže výstavu uzavírá dílo charakterizované jako Vězení pro Maleviča, které je umístěné v prostoru, má otevřené průzory – okna naproti sobě a v nich se odehrává hra geometrických tvarů, můžeme tento projev tudíž spojit s odkazem avantgardy.

Ambivalentní název nám naznačuje, že Rudolf Sikora jako umělec (ale zároveň i zástupce dalších) se nemůže zbavit svého vztahu k tomu, co všechny generace moderního umění přinesly. Po čtyřiceti letech, ve změněné situaci hledá, jak tuto změněnou situaci reflektovat a zachránit tak něco z vizuálního avantgardistického pohledu a z oné „krásy“.

Na velmi elegantní a střídmě řešené výstavě se vedle kurátorky NG Heleny Musilové podílel také již zmiňovaný Sýkorův dlouholetý přítel Jiří Valoch a spolupracoval kurátor Slovenské národní galerie Aurel Hrabušický. Jiří Valoch napsal pro výstavní katalog poměrně rozsáhlý text, který autorovo dílo charakterizuje. Pro publikaci napsal své statě o kosmologii Sikorova díla ještě Hrabušický a na aspekty tvorby spojené s aktuální politickou situací, tedy angažované umění, se zaměřila Musilová.

Po mnoha letech je to rozsáhlá retrospektiva slovenského žijícího umělce v prostorách Národní galerie, ale také v Praze vůbec. Do roku 1989 bylo běžné vystavovat slovenské umělce na půdě Národní galerie. Stejně tak české umělce v Bratislavě. Poslední žijící slovenský výtvarný umělec vystavovaný v prostorách NG byl asi Ján Kulich, což je docela paradoxní úkaz, podotýká Aurel Hrabušický. Výstavu tak lze podle něj také vnímat jako navázání přerušené kontinuity v česko-slovenském uměleckém světě.

Dominik Hrodek

DIALOG&Rudolf Sikora

Exkluzivní rozhovor pro Revue DIALOG poskytl Rudolf Sikora před vernisáží jeho retrospektivní výstavy Sám proti sebe v Malé dvoraně a prvním patře Veletržního paláce pražské Národní galerie – 8. června 2006

• Dominik Hrodek: V Malé dvoraně vystavujete cyklus plastik, které se váží k postavě suprematisty a avantgardního umělce Kazimíra Maleviče, čím Vás tento umělec začátku dvacátého století oslovil?

Rudo Sikora v Národní galerii v Praze

Foto: ČTK

Rudolf Sikora: Má díla se nevztahují jen ke Kazimíru Malevičovi, ale také cituji Lisického a další suprematisty. Maleviče jsem si vybral jako určitého guru těchto geometristů – suprematistů, konstruktivistů a jiných avantgardních hnutí, která se tehdy vyskytovala v Sovětském Rusku. Ostatně šlo o silný výbuch, který ovlivnil celou západní Evropu. On byl zástupcem těchto pohybů a také člověkem nekompromisním ve svých postojích. Nekompromisně věřil v to, co dělá. Věřil, že přichází nový člověk, nový život, nové umění, aby sám nakonec zažil pád a zklamání, byť ne fyzicky. Mnoho lidí to odneslo hůře, vzpomeňme příkladně takového Punina, který skončil pouze jako číslo 18 na křížku v dalekém gulagu. A to nevzpomínám mnoho podobných dalších, které jsme ani ještě nestačili poznat. „Osud“ je zničil a teprve nyní jejich díla nalézáme. Nejde jen o výtvarníky, ale také o spisovatele a jiné velikány ruského sovětského umění. Na ně je třeba upozornit.

• Kazimír Malevič je zároveň sám zástupcem velice dogmatických sil…a teď narážím na politiku. Parafrázujete totalitní ikonografii, jakou roli hraje ve Vašem umění?

Moc mi nejde o to, abych něco z minulosti přinášel formálně do dneška. I když musím přiznat, že tohle období, především z hlediska kultury mám rád. Pokud mohu vidět zmíněné období někde vystavené, nenechám to rozhodně bez povšimnutí. Zajímají mne životní osudy těchto umělců a v tom vidím ono poselství. Ptám se na Malevičův pád, ptám se na pád všech těchto lidí vášnivě hájících svou uměleckou pravdu. Ptám se skrze tento objekt nazvaný Vězení pro Maleviče (ukazuje doprostřed dvorany) nebo prostřednictvím této dlažby pro Maleviče a jiných, u nichž prostřednictvím mé figury parafrázují člověka, který je mezi pozicí velkého uměleckého guru a vůdce revoluce. Vždy mluvím o tom, a může to být ze zcela jiného prostředí, že lidé uvěřili v nějakou ideologii a dogmaticky v ní věřili. Já se pak musím ptát, co až se muselo stát, aby uvěřili v něco, co má tak tragický dopad? Nám se bilancuje velice snadno, že? Za námi je celé dvacáté století, víme kolika omylů jsme se dopustili, kolik idejí, myšlenek, ideologií bylo zneužito. Kolik samozvanců uchopilo moc, pochopitelně nejen v Sovětském Rusku? Stalo se tak v rozmanitých zemích, velkých i malých, dotýkalo a dotýká se to nás všech. Musím se svojí tvorbou ptát na spoustu věcí s tím souvisejících. Kdy a kde končí víra v něco, co může skončit katastrofami podobnými té, při níž došlo k vyvraždění třiceti milionů lidí? Zde se ptám skrze tvarosloví a citace té dané doby.

Väzenie pre Maleviča, instalace v Malé dvoraně Veletržního paláce, NG v Praze, 2004/2006, zrcadlo, kov, dřevo, 300 x 300 x 300 cm, majetek autora

Repro: NG v Praze

• Avantgardní umění mělo ve střední a východní Evropě velký společenský dosah. Zůstala typografie, ikonografie té doby a avantgarda vlastně žila až do šedesátých let dvacátého století. Vy sám balancujete na hraně moderny a konceptu… Jaké byla šedesátá léta ve výtvarném umění a co podle Vás vlastně přinesla nového?

Šedesátá léta byla pro mě zřídlem inspirace, tehdy jsem v začínal. Politická situace se poměrně měnila. V roce 1963 jsem nastoupil na školu. To už se vše začínalo hýbat, ale rozhodující byla léta koncem šedesátých let, kdy jsem školu končil. Mohli jsme tehdy do ciziny, mohli jsme poměrně svobodně studovat a pracovat. Kontakty ze západem nás obohacovaly. Mohl jsem pracovat ve svém ateliéru. Ucítil jsem svobodu a dotkl se jí. A když už té svobody zakusíte, ať už jako občan, nebo jako umělec, nezapomenete na to. Pro mě mají šedesátá léta jeden ohromný odkaz, který se táhne sedmdesátými, osmdesátými a devadesátými léty vlastně až doteď, v podobě tehdejší svobody a pocitu z ní.

Věřím, že mám co říci na prahu dvacátého prvého století. A to přestože je mi už šedesát. Mám právo žít a s tím mám právo tvořit. V mém díle je nejen zkušenost začátku nového století, ale také ona zkušenost z let šedesátých a jim následujících. Poselství tahám sebou, ale nebylo by nic horšího, než abych si myslel, že poselstva jsou „všeobjímající“ a „všeplatné“ a že vystačím jen s poselstvím šedesátých let stále. To ne. Zajímám se o život, zajímám se o svět, mám kontakt s mladými, se studenty, kterých jsem učil od revoluce opravdu hodně. Znám prostředí od Prahy přes Brno až po Bratislavu a Košice. Kontakt nejen se studenty, ale vůbec se životem, je hrozně důležitý. Není mi cizí politika a politikum vůbec. Sleduji sociální jevy…mám z čeho čerpat. Doufám, že když se dotýkám svojí novou kolekcí v Národní galerii dvacátých let, tak že mám co říci i lidem jednadvacátého století.

• Učíte a přednášíte studentům. Jak vnímáte současné „mladé umění“?

Východiska jsou pochopitelně úplně jiná než jaké jsme měli my. Pro nás se v šedesátých letech končil tvrdý dogmatismus. Byli jsme šťastní, když jsme si mohli v Praze koupit knížku o Vincentu van Goghovi, o Gauguinovi. Začala konečně vycházet kvalitnější výtvarná literatura. Dnešní mládež má odstup, ironii a umělecko-společenská východiska zcela jiná. Když jsem já ve svých třiadvaceti letech začínal a vycházel ze školy, začínala normalizace a zavíraly se hranice. Tehdy musel mít člověk velkou sílu, aby dále pracoval a tvořil.

Nyní jsou jak hranice, tak i možnosti otevřené. Můžete se pohybovat, hledat inspiraci na druhé straně zeměkoule a odtamtud vydat svědectví. Bylo by to na delší analýzu, všechno je tak různé. Existuje množství rozdílů. Někdy se mi ale zdá, že mladí jakoby stříleli na terče, aby se trefili. V mladé generaci vyrůstají výrazné osobnosti. V mnohém si přesto myslím, že to budou mít v budoucnu těžší než jsme to měli my.

• Poslední otázka. Říkal jste, že se nevyhýbáte politice. My jsme v současné době po volbách, v Maďarsku se politická situace také mění, na Slovensku se volby chystají (rozhovor se odehrál před volbami). V prostředí Vašeho angažovaného umění se otázka přímo nabízí: Jak vidíte současnou politickou situaci?

Nic strašného se neděje, musíme si jen zvyknout na pohyb, který zde je. Ten občas přináší deziluze, která bude pro určitou část společnosti nepřekonatelným problémem. Ale podívejte se na Francii, Německo, Itálii či na prezidentské volby v USA před lety, když poprvé vyhrál Georgie Bush Jr…., jak to hýbalo společností. Všichni si mysleli, že se politici nikdy nedohodnou nebo že budoucnost bude zlá. U vás je nyní patová situace, u nás se uvidí… V pohledu na slovenskou politickou scénu bych mohl být skeptik. Nemůžu říci, že by nynější vláda byla bez chyb, dokonce jsem byl v mnohém kritikem, ale musíme si v této souvislosti uvědomit jednu věc. Když se po revoluci naše společnost otevřela světu a získali jsme svobodu, tak nepřišlo jen dobro, přišlo sem i jisté množství zla. Někdy nejdříve působí zlo a až teprve potom pocítíme to dobro. Zorientovat se v tom bude ještě nějakou chvíli trvat. Možná si budeme muset počkat nějakých pár let. Oněch šestnáct let zatím rozhodně nestačilo.

Rudolf Sikora

Foto: archiv

Rudolf Sikora (nar. 17.4.1946 Žilina) – studoval 1963-1969 na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave (prof. P. Matejka). Oblastmi jeho tvorby jsou malba, grafika, fotografie, projekty a koncepty.

Z bibliografie:
Valoch, J. - Janoušek, I. - Štraus, T.: Rudolf Sikora. Topografie. Orlová. Dúm kultúry 1979 (katalog výstavy)
Cyprich, R.: Rudolf Sikora. Čas - priestor. Český Těšín, MKS, 1980 (katalog výstavy)
Gazdík, I.: Čas...priestor (antropický princíp), Výstava grafických listov akad. mal. Rudolfa Sikoru. Rimavská Sobota, Mestské kultúrne stredisko 1986 (katalog výstavy)
Hrabušický, A.: Rudolf Sikora. Autoportréty? (z cyklu antropický princíp). Brno, Na bidýlku 1986 (katalog výstavy)
Gazdík, I.: Rudolf Sikora. Bratislava Mestská organizácia ZSVU 1989 (katalog výstavy)
Geržová, J.: Sikora Rudolf (osobní heslo), ln: Profil Roč. 4, č. 1. (1994)
Matuštík, R. - Vrbanová, A.: Rudolf Sikora, Žilina, Banská Bystrica, Považská galéria umenia, Štátna galéria 1994. (katalog výstavy)