Člověk a jeho vášně

Člověk, který probouzel vášně

Mezi kontroverzí a módou. Sigmund Freud stopadesátiletý

Sigmund Freud

Foto: archiv

Slovo „psychoanalýza“ použil Sigmund Freud poprvé nejspíš roku 1896 v souvislosti s úspěšnou léčbou jisté Berthy Pappenheimové. Měl tím na mysli svého učitele Josefa Breuera a jeho „subtilní badatelskou metodu“, při níž nechal pacientku prostě mluvit, a tím nechal odkrýt traumata, která se skrývala za jejími potížemi. Šlo o to, že Pappenheimová byla náhle s to pojmenovat věci, které prožívala nevědomky jako zranění a příkoří, pociťovala vůči nim odpor nebo je vnímala jako agresi – jen to díky svému „dobrému vychování“ vlastně jaksi cítit „nemohla“, ani nevěděla, že to jsou ve skutečnosti její vlastní „vášně“. „Léčba mluvením“, jak se psychoanalýze někdy říká, vděčí však za vznik Sigmundu Freudovi. Hodil by se ale i název „léčba nasloucháním“, role toho, kdo naslouchá a jak naslouchá se stane přinejmenším stejně důležitá.

Psychoanalýzu nešlo „vymyslet“ jako Edison vymyslel žárovku či Kolumbus objevil Ameriku, bylo potřeba na to člověka dostatečně citlivého a ochotného naslouchat, přijmout slyšené a adekvátně na to reagovat. A takovým člověkem byl Freud.

Pamětní deska na rodném domě Sigmunda Freuda v Příboře

Foto: archiv

Narodil se 6.5.1856 v Příboře, jeho otci Jákobovi bylo v době jeho narození čtyřicet let a byl obchodník, jeho matce Amálii dvacet. Ve třech letech rodina odchází kvůli obživě do Vídně, kde Freud prožije většinu svého života – až ve svých 82 letech jen nucen utéci před nacisty do Londýna. Studuje na lékařské fakultě Vídeňské univerzity, pak přestupuje na fyziologický institut téže univerzity. Studium zakončí roku 1881 jako doktor medicíny. Roku 1882 nastupuje do Vídeňské všeobecné nemocnice. Krátce poté začíná pokusy s kokainem, léčí tak svého přítele závislého na morfiu, léčba se nezdaří, o čemž ovšem nikdo kromě Freuda neví (je to známo na základě soukromé korespondence). Kokain zkouší rovněž sám na sobě. Je to jakoby předobraz toho, co za několik let provede u psychoanalýzy: lékař už nebude pozorujícím a klasifikujícím, ale v zásadě nezúčastněným subjektem vědy, stane se účastníkem procesu terapie, aktérem ve hře „léčby“.

Do těchto let spadají rovněž dvě setkání pro Freuda a jeho poznání důležitá: s profesor Jeanem-Marie Charcotem, jemuž se říká „Napoleon hysteriků“ v Pařížské nemocnici Salpetriére. Ten Freuda zaškolí v hypnóze a sugesci. A ještě před ním s již zmiňovaným Josefem Breuerem a zásadním „případem Anny O.“, tedy Berthy Pappenheimové. Roku 1885 je habilitován a stává se soukromým docentem neuropatologie na Vídeňské univerzitě. Rok poté se žení s Marthou Bernaysovou. Jeho osobní život se tak stane jaksi „vyřešen“ – z hlediska společnosti dozrává do plnohodnotné dospělosti, přesto ale teprve návrat do dětství skrz svoje traumata Freuda přivede k životnímu objevu. Jedna z historek k tomu se vážících je z roku 1895, kdy mu zemřel otec a on z ničehož nic u hřbitovní zdi omdlí, v tom si uvědomí, že nic není „vyřešeno“, že závěry, k nimž došel při léčbě hysterických pacientek a pacientů se týkají i jeho, pohled objektivního vědce se obrací na sebe sama.

Freud tak „objevil“ nový jazyk a novou metodu, musel to však sladit s dvojím nárokem: nárokem současné pozitivistické vědy, jejíž postuláty sám vyznával, a zároveň se specifičností své metody, která byla s jazykem této vědy ne docela slučitelná, což se ukázalo zejména v budoucnu.

To, co je tak odlišné od „pozitivní“ a „objektivní“ vědy, je metoda a praxe, která je zásadně jiná a v níž možná tkví i přitažlivost psychoanalýzy pro jiné disciplíny, mnohdy pravda dost pochybná, zejména pokud jde o nejrůznější teorie (literární, filmové, kulturní).

Sigmund Freud 1856-1939: Život - sen

Repro: Městská knihovna v Praze

Psychoanalýza se vždy od svého vzniku pohybovala na dvou rovinách: teoretické, kdy vytvářela modely a hypotézy, a praktické – klinické, kdy je přítomen pacient a analytik, který si těmito modely pomáhá při pohledu na svůj případ. A zde je hlavní rozpor: zatímco teorie je vždy schematická, vždy je na ní něco tak trochu „špatně“, v nesouladu s tím, jaký je případ toho konkrétního „pacienta“.

Jádro psychoanalýzy a jádro Fredova objevu by bylo možné najít v tom, co Freud nazval přenosem. Analytik vlastně bere v potaz, že vztah, který se utváří během sezení mezi ním a jeho pacientem, je do značné míry projekcí dřívějších citových vazeb, které pacient prožil a měly rozhodující význam pro formování jeho osobnosti, jeho schopnosti „vztahů“ k lidem a k sobě. Jsou to jakési vzorce, podle nichž ten který člověk často nevědomky jedná, a tím nemůže být nikdy „objektivní“, nikdy se nezachová tak docela na sto procent adekvátně novým situacím, se kterými se v životě setkává, ani k lidem: vždy pro něj bude někdo tak trochu otec, jeho reakce na určité situace budou vždy tak trochu reakcemi, které se naučil ve velmi raném věku, o čemž samozřejmě nemůže mít „vědění“. Míra danosti těchto vzorců je však individuálně odlišná. A stejně tak je tomu i ve vztahu k analytikovi, ten je tu k tomu, aby s tímto vědomím naslouchal pacientovi a „jeho projekcím“.

To samozřejmě neznamená, že by teorie „nefungovala“, záleží ale právě jen na analytikovi – na jeho osobnosti, schopnosti vcítit se a v jistém smyslu i „zapomenou“ teorii, aby byl otevřen tomu, co slyší od svého protějšku.

To je tedy smyslem psychoanalýzy – cesta od vědy, která měla vyčerpat svoji oblast poznání, k metodě, která sama sebou podává důkaz o tom, že je nevyčerpatelná a její smysl je v této neustálé otevřenosti novému.

Už nejde o vědu a teorii. Jde o konkrétního člověka, který bude svobodný v možnosti realizovat své vztahy, svůj život a sexualitu, přijmout sebe a tím i „realitu“ světa a lidí. Svoboda ovšem neznamená nějakou absolutní nebo metafyzickou svobodu, ale právě jen to, co je každému dáno jako svoboda.

Sigmund Freud v roce 1907

Foto: archiv

Podíváme-li se však na psychoanalytickou „praxi“, narazíme tu na protimluv: ačkoliv psychoanalýza je „všelidská“, otevřená všemu a z principu neelitářská disciplína, ve skutečnosti je naproti tomu vysoce elitní, náročná a vlastně oproti „běžným“ terapeutickým metodám podivná, až ezoterní.

Je zdlouhavá, pro dnešní životní styl úplně nevyhovující – „pravá“ psychoanalýza začíná od tří sezení týdně výš (za Freuda se chodilo i šestkrát do týdne) a je drahá, takže si ji běžný člověk nemůže dovolit, pojišťovna ji nejspíš neuznala za léčebnou metodu, a proto ji nehradí. Stát se psychoanalytikem klade na člověka značné nároky. Teprve po regulérním studiu medicíny či psychologie musí po několik let absolvovat „sezení“ a sám podstoupit tréninkovou terapii. Je to záležitost na dlouhá léta a ne každému se to nejspíš podaří, resp. Ne asi každý se cítí na to být tím analytikem, „praktikujícím“.

V Čechách byla psychoanalýza po dlouhá léta v „undergroundu“ a byla záležitostí jen několika málo lidí, kteří s sebou nesli její metodu,, která se nelze naučit z učebnic.

Na otázku, proč se této „vědě“ neustále tak „vášnivě“ mnozí oddávají, asi nemá moc smysl hledat odpověď, protože by nejspíš pokaždé zněla jinak a v tom tkví její vlastní význam.

Jan Šindelka

Doporučujeme:
http://www.ipa.org.uk
http://www.apsa.org
http://www.iapsa.cz
http://www.freudfile.org

Příběh otce invence – Frank Zappa

„Informace není vědomost. Vědomost není moudrost. Moudrost není pravda. Pravda není krása. Krása není láska. Láska není hudba. Hudba je NEJLEPŠÍ!!!

Frank Zappa

Frank Zappa

Foto: archiv

Americký skladatel, kytarista a satirik Frank Zappa je jednou z nejobtížněji zařaditelných hudebních osobností druhé poloviny dvacátého století. Jeho rozsáhlé dílo přivede do značných rozpaků nejednoho hudebního publicistu zvyklého na standardní stylové „škatulky“. Zappa tyto svazující žánrové hranice odmítal respektovat. Během více než třiceti let hudební kariéry prošel pozoruhodným vývojem – jeho diskografie je pestrou paletou tvůrčích přístupů, které obsáhly široké spektrum od popových legrácek až po kompozice z oblasti tzv. vážné hudby. Je takřka nemožné Zappovu tvorbu nějak jednoduše charakterizovat a začlenit do zažitých (přežitých?) stylových schémat. Podobně jako Miles Davis je Frank Zappa jedním z uměleckých solitérů, jejichž tvorba se vyrovnávala s řadou zdánlivě nesourodých podnětů a vlivů, které nejen v oblasti kultury, ale i celospolečenského vývoje, přinesla druhá polovina minulého století. Zappova tvorba jako by stála na několika základních pilířích: seriózním skladatelském přístupu; nadžánrovém hudebním experimentu; popkultuře a její kritice; společenské angažovanosti a nemilosrdné satiře. A ještě jeden znak je typický pro Zappovo umělecké usilování - minimální ochota k jakýmkoliv tvůrčím kompromisům.

Frank Zappa je bezpochyby také značně kontroverzní osobností. Vytrvale komentoval různé aspekty společenského dění. Jeho kritika zasáhla hudební průmysl, hnutí hippies, cenzorské snahy americké konzervativní pravice, pokrytecké televizní kazatele nebo třeba vrcholné politické představitele včetně Richarda Nixona a Ronalda Reagana. Řadu rozporuplných reakcí trvale vyvolávaly některé aspekty jeho tvorby. Mravokárcům vadil Zappův trvalý zájem o témata spojená se sexualitou a časté užívání vulgarit. Terčem kritiky může být také Zappova nadprodukce vydaných nahrávek, která nutně vedla k tomu, že byly zveřejněny i méně povedené či vysloveně slabé skladby. Tento článek nechce být originální „zappologickou“ studií. Mým cílem je seznámit čtenáře s bohatou kariérou Franka Zappy, hudebníka, jehož tvůrčí odkaz představuje lákavou intelektuální výzvu.

Frank Zappa se narodil 21. prosince 1940 v Baltimore ve státě Maryland v rodině s italskými, francouzskými a libanonskými kořeny. Zappův otec byl chemik a matematik pracující na zakázkách pro americkou armádu. V roce 1951 se rodina kvůli Frankovu astmatu přestěhovala na západní pobřeží, kde často měnili bydliště, vždy podle otcova aktuálního pracovního umístění, většinou v okolí Los Angeles.

Již jako dospívající byl Zappa výraznou osobností, která nikdy plně nezapadla do školního kolektivu. Možná i díky svým zájmům, jež se přece jen lišily od zálib běžného amerického teenagera padesátých let. Také se nijak nevyhýbal konfliktům s autoritami. Nejvíce pozornosti věnoval mladý Zappa samozřejmě hudbě. Byl zásadně ovlivněn poměrně nesourodou směsí tvůrců a stylů. Velmi rád poslouchal rhythm and blues a moderní jazz. Zároveň byl velkým ctitelem francouzského skladatele Edgara Varése, obdivoval také Stravinského a Weberna. Tyto hudební vlivy jsou v jeho tvorbě velmi patrné – zde bych hledal kořeny Zappova důrazu na rytmickou složku skladeb, snahy experimentovat a hledat nové způsoby hudebního vyjádření. Nejprve hrál na bicí nástroje a v sedmnácti letech dostal svou první kytaru. Účinkoval v lokálních kapelách a od samého začátku se pokoušel o vlastní tvorbu. A ještě jedna zajímavost z doby Zappova dospívání – jedním z jeho nejbližších přátel byl svérázný hudebník a malíř Don Van Vliet, známý jako Captain Beefheart.

V devatenácti letech se Frank Zappa přestěhoval do Los Angeles a plně se vrhl na tvůrčí dráhu. Zpočátku psal hudbu pro béčkové filmy, živil se hraním v kapelách a skládáním písní. V roce 1963 zakoupil malé studio, jež pojmenoval Studio Z a vedle komerčních účelů jej využíval i pro vlastní skladatelskou tvorbu. Nakonec se po rozpadu svého prvního manželství do studia nastěhoval. Pro Zappův život byl v této době charakteristický chronický nedostatek financí a konflikty s okolím, které nebylo příliš ochotné tolerovat tak nekonformní osobnost. Vyvrcholením byla policejní provokace (zakázka na výrobu lascivní zvukové nahrávky pro policejní večírek), jež skončila obviněním z výroby pornografie a desetidenním vězením. To byl také konec Studia Z, které muselo „čirou náhodou“ ustoupit stavbě silnice…

FZ & The Mothers of Invention

Foto: archiv

Na Den matek roku 1964 založil Zappa hudební skupinu The Mothers (název odkazoval nejen na „matky“, ale i na slangové „motherfuckers“, označující mimo jiné i skvěle hrající muzikanty). Zappa a spol. se stali součástí losangeleského undergroundu, tvořeného plejádou nonkonformních postav a postaviček. Tzv. freaks byli opakem stále více módních sanfranciských hippies a tvořili svéráznou subkulturu, jejímž hudebním výrazem byli právě The Mothers.

Zlomovou událostí pro Zappu a jeho kapelu bylo setkání s manažerem Herbem Cohenem a producentem Tomem Wilsonem. Wilson byl v branži uznávanou veličinou, produkoval např. legendární Dylanův singl Like A Rolling Stone. Pro nyní již The Mothers of Invention (přejmenování byl jediný výrazný ústupek vydavateli) vyjednal smlouvu u společnosti Verve a stal se producentem jejich prvního alba.

V červenci 1966 se na pulty dostal první deska Zappovy kapely nazvaná Freak Out!. Bylo to první rockové dvojalbum. Uzavíraly je dvě, na svou dobu takřka avantgardní, skladby, zastupující experimentální část Zappovy tvorby: Help, I´m A Rock a zvuková koláž The Return Of The Son Of Monster Magnet. Další materiál na albu tvořily skladby různého zaměření. Některé vycházely ze syrového rhythm and blues a svými texty se značně kriticky vyjadřovaly k americké realitě – sem patří úvodní Hungry Freaks, Daddy a zejména Trouble Every Day, která naturalisticky popisuje rasové nepokoje ve čtvrti Watts. Některé písně měly naopak značně humorné vyznění – parodovaly „hitparádovou“ hudbu a braly si na mušku životní styl tehdejších mladých Američanů. Za všechny bych jmenoval skladby How Could I Be Such A Fool nebo You Didn´t Try To Call Me. V nich se naplno projevil Zappův svérázný smyl pro humor, jak slovní tak hudební, který se stal trvalým poznávacím znakem jeho tvorby.

Po Freak Out! následovalo album Absolutly Free, jež bylo mnohem více experimentálnější. Jeho obsah byl velmi vzdálen tradičnímu pojetí populární hudby. V roce 1967 vyšlo také album Lumpy Gravy pohybující se na hranice zvukové koláže a moderní vážné hudby, jež představovalo i pro posluchače navyklého na Zappovy experimenty velmi těžko stravitelné sousto.

Obal desky We're Only In It For The Money, zjevný odkaz na Beatles

Foto: archiv

Prvním vrcholem Zappovy tvorby se stalo následující album We´re Only In It For The Money, vydané v roce 1968. Sám obal, parodie obalu slavné desky Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967) od Beatles, naznačoval, že Zappa a spol. připravili další dávku satirických útoků. Jejich cílem se tentokrát stalo hnutí hippies, které z původní undergroundové subkultury přerostlo v módní vlnu mohutně podporovanou všudypřítomným hudebním byznysem. Desku tvořil sled kratších kompozic, z nichž se některé natrvalo zařadily do Zappova koncertního repertoáru. Jako obvykle šel Zappa proti proudu a zesměšňoval všechny hlavní atributy „květinových dětí“ – drogy, psychedelickou hudbu či neškodnou „vzpouru“ proti autoritám. Zvláštní kapitolou byla živá vystoupení Mothers. Byla založena na pódiových improvizacích, textových i hudebních. Koncerty Zappovy kapely přinášely skvělé hudební zážitky opřené o instrumentální mistrovství jeho spoluhráčů a neočekávané satirické výstupy, do nichž se zapojovali všichni zúčastnění, včetně publika.

Jestliže We Are In It… představovalo spíše onu satirickou část Zappovy tvorby, tak opus Uncle Meat z roku 1969 ukázal, do jaké šíře se dokáže jeho skladatelský talent rozvinout. Deska ukázala druhou tvář Franka Zappy – experimentátora pohybujícího se mezi popem, jazzem a moderní vážnou hudbou.

Obal desky Weasels Ripped My Flesh

Foto: archiv

Přelom šedesátých a sedmdesátých let znamenal pro Zappu dobu hledání. Jeho kapela prošla několika výraznými personálními obměnami, vedle tradičních „happeningových“ koncertů se více zaměřil na instrumentální hudbu, čehož výsledkem byly alba Hot Rats (1969) a desky Waka/Jawaka a The Grand Wazoo (obě 1972) nahrané s početným (až dvacetičlenným) rockovým orchestrem. Jakoby se Zappa usilovně snažil dostat ze škatulky poťouchlého avantgardisty. Způsob, jakým se mu to podařilo, jistě nepříjemně překvapil nejednoho fanouška starých Mothers. V rozmezí let 1973 až 1975 vydal čtyři alba (Over-Nite Senzation, Apostrophe ('), Roxy & Elsewhere, One Size Fits All), která představovala nového Zappu: vysoce propracované rockové skladby zahrané skvěle sehranou kapelou (Zappovi stáli po boku např. saxofonista a zpěvák Napoleon Murphy Brock či hráčka na marimbu Ruth Underwoodová). Nový repertoár stále nesl typický Zappův rukopis, měl však blíže k art-rocku nebo jazzrockové fůzi. Na rozdíl od řady tehdejších art-rockových matadorů však Zappu neopustil smysl pro humor. Jeho sdělení však byla méně prvoplánová než dříve a vyžadovala od posluchačů mnohem větší pozornost.

Busta Franka Zappy ve Vilniusu

Foto: archiv

Po tomto úspěšném období Zappu potkalo pár let vyplněných vleklými spory s vydavatelskou firmou a nedotaženými projekty. Tuto krizi definitivně překonal až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy vydal několik velmi úspěšných desek. Za zmínku stojí hlavně Sheik Yerbouti (1979), Joe´s Garage (1979) a You Are What You Is (1981). Zappova tvorba opět prošla viditelnou proměnou. Hudebně byla mnohem přímočařejší, dalo by se říci, že hitovější (skladby jako Joe´s Garage či Bobby Brown Goes Down). Textově začal tíhnout k mnohem explicitnějšímu vyjadřování, stále častěji se zabýval různými společenskými tématy, od politiky po sex a jeho rozličné formy… V osmdesátých letech byl stále více angažovanější. Veřejně vystupoval proti snaze falešných moralistů o faktickou cenzuru rockové hudby. Co proto od něj dostala také Reaganova administrativa či televizní kazatelé. Veřejně podporoval demokratickou obnovu v zemích východního bloku, některé také po pádu sovětského zřízení neváhal navštívit. Jeho návštěva Prahy je dostatečně známá.

Zappova hudební tvorba v průběhu osmdesátých let ukázala celou šíři jeho schopností. Stále více se věnoval oblasti tzv. vážné hudby, některé skladby se dočkaly veřejných provedení. K tomu patřily i experimenty s elektronickou hudbou, jejichž nejzdařilejším výsledkem je vysoce ceněné album Jazz From Hell (1986).

Setkání Franka Zappy s Václavem Havlem, leden 1990

Foto: archiv

Za jeden z vrcholů Zappovy kariéry lze považovat jeho poslední turné, jež proběhlo v roce 1988. Vždy si velmi zakládal na živém hraní. Ne náhodou řada jeho alb vycházela z koncertních záznamů, následně upravovaných v nahrávacím studiu. V roce 1988 poskládal jedenáctičlenný ansámbl, který po několikaměsíčním zkoušení vyrazil s rozsáhlým repertoárem na turné po Evropě a USA. Výběr z koncertů je obsažen na třech dvojalbech (Broadway The Hard Way, The Best Band You Never Heard In Your Life a Make A Jazz Noise Here) a obsahuje ukázku všeho, čím Zappa se svou skupinou uchvátili obecenstvo na obou stranách Atlantiku. Nechybí řada instrumentálních skladeb, Zappova kytarová sóla, pódiový humor a improvizace. Repertoár byl obohacen o několik cover verzí, z nichž nejznámější je svérázné provedení slavné Stairway To Heaven. Zappa také naplno popustil uzdu svým společenským komentářům a v řadě písní zaútočil na některé prezidentské kandidáty. Také se pustil do Jimma Swaggarta – televizního kazatele, velkohubého strážce dobrých mravů, jenž v době Zappova turné zrovna prožíval jeden ze svých sexuálních skandálů. Přestože kapela pro vzájemné neshody světové turné nedokončila, záznamy z koncertů z roku 1988 patří k tomu nejlepšímu, co Zappa na koncertních pódiích během své dlouhé kariéry předvedl.

Koncem osmdesátých let však již Zappovu tvůrčí činnost ovlivňovaly zcela jiné faktory než neochotné nahrávací společnosti či řevniví spoluhráči. Pozdě diagnostikovaná rakovina prostaty mu stále více znemožňovala udržovat jeho fanatické pracovní tempo. Postupně se stáhl z veřejného života a pokud to nemoc dovolovala, tak dlel ve svém studiu a pracoval na nových kompozicích.

Frank Zappa zemřel 4. prosince 1993. Hudební svět opustil nekonvenční skladatel a pozoruhodný intelektuál, jehož rozsáhlá tvorba zdařile uniká všemožným pokusům o jednoznačná hodnocení a žánrová vymezení.

Vítězslav Sommer