Kulturaspolečnost

„Nevinní byli vinni…“

K nové audiovizuální expozicie v Památníku Lidice.

U příležitosti pietní vzpomínky k 64. výročí vyhlazení obce nacisty byla v lidickém muzeu druhou červnovou sobotu dne 10.6.2006 slavnostně otevřena nová stálá expozice pod názvem „Nevinní byli vinni..“. Jak již samotný titul napovídá šlo především o exemplární čin odplaty za úspěšný atentát provedený dne 27. května 1942 parašutisty Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Náhodná stopa přivedla nacistický bezpečnostní aparát na jména dvou důstojníků Josefa Horáka a Josefa Stříbrného z Lidic, kteří byli od prosince 1939 nezvěstní a bylo více než pravděpodobné, že jsou příslušníky zahraniční čs. armády v Anglii. I když o přímé souvislosti mezi atentátem a těmito muži neexistovaly žádné důkazy a tato stopa se ukázala být falešnou, byl krvavý osud Lidic zpečetěn. V den Heydrichova pohřbu rozkázal Adolf Hitler provést následující: všechny dospělé muže zastřelit, všechny ženy převézt na doživotí do koncentračního tábora, děti, které je možno poněmčit, shromáždit a dát do rodin SS v Říši, zbytek „vychovat jinak“, obec úplně vypálit a srovnat se zemí. Zločin spáchaný na Lidicích si tak vyžádal 340 nevinných obětí…

Památník Lidice na mapě

F: Památník Lidice

Náhodný návštěvník si moderní multimediální výstavu založenou na kontrastu chladného betonového prostoru a promítaných obrazů připomínající kdysi životem pulsující obec nedaleko Kladna a její zničení, mohl prohlédnout již během zkušebního provozu, který byl zahájen během měsíce dubna letošního roku. Konfrontace hrubé neopracované hmoty se světelnými obrazy prostupuje celou koncepcí výstavy a dává tušit náznaky biblického pronikání světla v aktu stvoření. Znovu zde oživují již neexistující lidé, jejich tváře a jména, která by neměla zmizet z naší paměti.

Již ve vstupní místnosti, kterou tvoří oválná promítací síň je divák seznámen s tématem vyhlazení Lidic prostřednictvím osmiminutového filmu. Projekce probíhá současně na třech plátnech a díky rychlému střihu promítaných scén podmalovaných agresivním zvukovým doprovodem se návštěvníkovi ve zhuštěné formě promítnou obrazy líčící lidickou tragédii v její nejabsurdnější podobě. Pokojné předválečné scény z běžného života Lidic, muž orající na poli, hrající si děti, žně, mlácení obilí parní mlátičkou, církevní slavnosti, tavení oceli v kladenských hutích střídají znepokojující záběry nastupujícího nacismu v Německu od Hitlerových stranických sjezdů, přes Mnichov, obsazení pohraničí, vznik protektorátu až po nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, atentát a následný teror rozpoutaný nacisty na českém obyvatelstvu. Jako memento mori celou přehlídku korunuje v již ztichlém promítacím prostoru panoramatický pohled na mrtvá těla lidických mužů, bezvládně ležících na provizorním popravišti - v zahradě Horákova statku. Teprve po této „rekapitulaci“ je divák vpuštěn do samotného prostoru výstavy.

Areál Památníku Lidice

Foto: Renata Sulková

Ocitá se v nevelké obdélníkové místnosti, které dominují jen zázrakem dochované dveře lidického kostela a za nimi na hrubou betonovou stěnu promítaný oltář, symbol touhy po obnovení starého řádu, jež ani totální srovnání Lidic se zemí nemohlo zcela vykořenit. Společnost tomuto pomyslnému svatostánku tvoří opět výjevy z běžného života Lidic, stejně tak jako hrůzné záběry války a další dobové trojrozměrné předměty nahodile rozmístěné po místnosti – poškozená tabule obecního úřadu Lidice, zbytek hudebního nástroje, zničený mlýnek na kávu, dětské dívčí šatičky. V protikladu k tiché majestátnosti tušeného kostela je druhý centrální motiv tvořen světelným obrazem zavražděných lidických mužů v životní velikosti, který nabízí pohled do tragické minulosti: na zeď Horákova statku, pokrytou zakrvácenými matracemi, lemovanou ze země vystupujícími obrysy bezvládných těl. Prostor je členěn velkými betonovými kvádry a ty rozdělují expozici do jednotlivých tématických okruhů – předválečné Lidice, atentát, heydrichiáda, osud lidických žen, lidičtí muži, obnova Lidic po válce. Asi nejpůsobivější částí expozice je prostor věnovaný osudům lidických dětí. Již samotný tvar místnosti evokuje chladnou strohost plynových komor. Z hrubého betonu na nás vzhlížejí nic netušící dětské obličeje, a v rámci promítaného dokumentu znovu zaslechneme (díky spolupráci se Základní školou v nedalekém Hřebči) poslední zoufalé prosby dětí o pomoc, zachycené na dochovaných korespondenčních lístcích poslaných v červenci 1942 již po smrti dětských obětí z Lodže. Všech 81 dětí, jež nebyly poslány na převýchovu do nacistických rodin v Německu, nalezly svou smrt v plynovém voze vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Z celkového počtu 105 dětí se po válce do Lidic vrátilo 17.

Konfrontace s jednotlivými konkrétními lidskými osudy a tvářemi, oproštěná od výkladových schematismů, je přítomná na každém kroku. Důstojné završení celé expozice pak představují videorozhovory lidických žen a dětí, natočené Pavlem Štinglem výlučně pro potřeby nové expozice: „Se svou maminkou jsem se setkala v létě 1947 v krčské nemocnici…“, vypráví dnes již čtyřiasedmdesátiletá Marie Doležalová-Šupíková, která byla po válce jako jedno z lidických dětí určených na převýchovu repatriována zpět do Československa. Nebylo to radostné setkání. Paní Doležalová trpěla vlivem předchozích útrap prožitých v koncentračním táboře Ravensbrück otevřenou formou tuberkulózy a se svou dcerou se jen těžko domlouvala. Ingeborg Schiller, jak se tehdy čtrnáctiletá Marie jmenovala, na ni mluvila jazykem nepřátelského národa. Česky zapomněla a tak jim musela tlumočit jedna z lidických žen. Za čtyři měsíce paní Doležalová zákeřné nemoci podlehla. Z celé rodiny přežila pouze Marie. Její otec byl spolu s dalšími stodvaasedmdestáti muži popraven osudného 10. června 1942, pouhý den po Heydrichově pohřbu a bratra Josefa, který jen o pár dní přesáhl patnáct let věku, potkal o týden později stejný osud. Byl zastřelen na kobyliském popravišti spolu se členy rodiny Horákových a Stříbrných a lidickými dělníky, kteří osudnou noc trávili na noční šichtě v kladenských hutích. Babička zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück. Po válce Marie Doležalová svědčila proti nacistickým zločincům v Norimberském procesu a spolu s dalšími lidickými ženami a dětmi se navrátila do nově vybudovaných Lidic.

Lidická zeleň

Foto: Památník Lidice

Otevření nové stálé expozice, kterému lze snad jen vytknout příliš skromný prostorový rozměr (je dimenzován pro 50 osob) je vydařeným vyústěním několikaleté snahy o revitalizaci rozsáhlého areálu pietního místa. Po roce 1989, kdy lidický Památník, v minulosti zneužívaný vládnoucím komunistickým režimem jako jeden ze symbolů vlastní ideologie, postihl přechodný nezájem nově se formujícího státu, se konečně toto místo opět probudilo k novému životu. Chátrající megalomanská železobetonová konstrukce z 80. let byla odstraněna a na jejím místě znovu obnovena alej Dr. Barnetta Strosse (britský laubouristický poslanec, který se významnou měrou zasadil o obnovu Lidic a stál u zrodu hnutí anglických horníků „Lidice shall live again“). Došlo k rozsáhlým úpravám terénu, rekonstrukci zavodňovacího systému – závlahy fungují automaticky a jsou centrálně řízeny počítačem. Instalovalo se nové veřejné osvětlení, kamerový systém a v rámci úpravy stávajících chodníků byl zajištěn bezbariérový přístup pro tělesně postižené. V roce 2000 bylo slavnostně odhaleno posledních sedm soch „Památníku dětských obětí války“ od ak. sochařky Marie Uchytilové. Za pomoci českých a německých studentů byl znovuvysazen růžový sad, který tvoří organické pojítko mezi Pietním územím a novými Lidicemi. Bývalý kulturní dům v Lidicích byl velkoryse přebudován na „Lidickou galerii“, sloužící v současné době především jako administrativní zázemí Památníku. Jeho moderní audiovizuální vybavení skýtá možnost pro pořádání různých kulturně-společenských akcí. Konají se tu výstavy, přednášky, workshopy, různá sympozia a koncerty vážné hudby. Na závěr lze tedy jen konstatovat, že se snad opětovně po období přechodné pomlky naplnila výzva britské hornické federace ze září 1942 „Lidice shall live again.“ – Lidice opět žijí!

Renata Sulková

„Kamenné“ Hořice v Podkrkonoší

Na stránkách Dialogu byla již Hořicím věnovaná studie v září 2005, a to konkrétně hořické Galerii plastik, která skýtá mnoho významných děl předních českých sochařů první převážně první poloviny 20. století. Jak se můžeme dočíst v článku Jany Cermanové, měla Hořická galerie velmi dobré předpoklady ke svému vzniku, neboť se v hořickém regionu se od 19. století těžil pískovec (cenomanský kvádrový křemenný pískovec), což dalo základ i zdejší sochařské a kamenické škole v 1884. Právě tyto výtečné podmínky učinily z Hořic významné centrum sochařského a kamenického umění. Tradice, která tu byla započata na konci 19. století, pokračuje až dodnes. Velkou roli při tom sehrává samotná sochařská a kamenická škola. Na podpoře tvůrčího zázemí v Hořicích podílí nemalou měrou také mezinárodní sochařské sympózium konané v historickém lomu Svatého Josefa. Této události bych ráda věnovala pár slov spolu s několika fotografiemi produkce hořických sympózií a kamenolomů, které jsme při návštěvě tohoto „kamenného“ městečka v Podkrkonoší pořídili.

Hořické sochařské sympózium bylo poprvé pořádáno v červenci roku 1966. Lom svatého Josefa byl v této době 20. století již opuštěný a skýtal výborný a stylový prostor pro tyto účely. Nicméně dramatické zakončení šedesátých let a následná éra normalizace nedovolily tuto zajímavou umělecko-společenskou aktivitu dále rozvíjet. Byla však obnovena po roce 1989. První ročník po dlouhé odmlce se konal roku 1990, opět v červenci. Za dobu deseti let bylo do prostoru parku Svatého Gotharda, určeného k výstavě děl, nainstalováno 86 plastik a kapacita areálu přestala být dostačující. V roce 2000 došlo dokonce k ostré diskusi, zda má ještě celý projekt pokračovat a nebo tímto rokem skončit. Zastánci trvání sympózia navrhli, aby sochy vzniklé v lomu Svatého Josefa byly napříště umístěny nedaleko od této lokality, na severozápadním okraji Hořic. Tento tzv. Sochařský park II. začal fungovat v roce 2002 a s jeho otevřením byla také zachována tradice hořických sochařských sympózií.

Velmi zajímavým a zároveň účelným projektem je také podpora Hradeckého kraje v podobě tzv. Nábřeží sochařů, který zajišťuje instalaci soch ze sympózií od roku 2003 do centrální části Hradce Králové. K tomu dochází vždy na konci srpna, tedy záhy po ukončení celé akce v Hořicích. Hradecké „Nábřeží sochařů“ je pak doprovázeno dalším kulturním programem.

Pokud stihnete navštívit Hořice během července, pak budete mít mnoho zážitků ze samotného sympózia. Nicméně Hořice skýtají i další kulturní a historické pozoruhodnosti a různorodé výstavní počiny, které dodávají městu osobitý kolorit celý rok. Nedaleko parku svatého Gotharda je možné vidět unikátní venkovní galerii plastik z počátku 20. století, tzv. Smetanovy sady. V tomto parku můžeme nalézt díla mnohých význačných sochařů. Pro některá byla inspirace hledána v pohádkových motivech – hned při vstupu do sadů je umístěna socha Šalounova „Krakonoše“, jež je vlastně i určitou dominantou celého areálu. Další plastiky se dotýkají převážně historických témat, ať již je to sousoší Václava Suchomela „Husité na stráži“ a nebo socha „Tyrše-myslitele“ od Jaroslava Plichty, profesora hořické sochařsko-kamenické školy. Ojedinělý je také první pomník Antonína Dvořáka, od Miroslava Vávry, který je zároveň malou výjimkou Smetanových sadů, neboť není zhotoven z pískovce, ale z lašského mramoru a žuly.

Své kouzlo má i hořický židovský hřbitov, jehož náhrobky jsou vyrobeny ze zdejšího pískovce a povětšinou byly zhotovovány v hořické kamenické škole. Působivou atmosféru Hořic pak završují dnes již zašlé a oprýskané vily a sídla městské elity z přelomu 19. a 20. století. Ty svědčí o bohaté minulosti Hořic, a to nejen materiální.

Hanka Zimmerhaklová