DIALOGStřední Evropa

Slovenská republika – náš vzor!

Tak jsme právě odvolili. A nejen my. Čtrnáct dní po volbách v České republice učinili podobný krok také naši někdejší federální souputníci na Slovensku. Po dvanácti letech opět najeli na červnový volební biorytmus, který opustili v roce 1994, kdy se po pádu druhé Mečiarovy vlády a půlročním působení dočasného udržovacího kabinetu premiéra Moravčíka konaly na Slovensku poprvé v samostatné éře (a vlastně i po listopadu 1989) parlamentní volby v zářijovém termínu. I když letošní červnový termín slovenských voleb byl spíše východiskem z déle trvající vládní krize, bylo již dopředu jasné, že oproti zářijovým volbám má jednu nezanedbatelnou výhodu. Tou výhodou je delší prostor na vyjednávání o nové vládě, aniž by tím bylo ohroženo včasné sestavení rozpočtu na příští rok. Kdo bude novou vládu na Slovensku tvořit je již týden předmětem spekulací…

Výsledky slovenských parlamentních voleb v jednotlivých okresech

Repro: Štatistický úrad Slovenskej republiky

Než se do těchto spekulací pustíme, připomeňme si, že letošním vítězem se stala levicová strana SMER včele s poslancem Robertem Ficem, která obdržela více než 29% voličských hlasů. S přibližně 18% ji následovala Slovenská kresťanská a demokratická únie (SDKÚ) dosavadního premiéra Dzurindy, třetí a čtvrté místo obsadili s paradoxně shodným procentem voličských hlasů etnicky zabarvené strany – Slovenská národná strana (SNS) a Strana maďarské koalice (SMK). Dosavadní vítěz parlamentních voleb Ľudová strana – HZDS skončil až na pátém místě, když obdržel pouhých 8,79% - tedy zhruba o půl procenta více než získalo KDH, poslední strana, která se dostala do slovenského parlamentu. Pětiprocentní hranici nepřekročila dosud parlamentní Komunistická strana Slovenska ani Slobodné fórum Zuzany Martinákové, které se v průběhu minulého volebního období odštěpilo od Dzurindovy Slovenské demokratické a kresťanské únie.

Lídr strany Smer - SD a vítěz voleb Robert Fico

Foto: Reuters

Je třeba říci, že ani na Slovensku neplatí konstatování o vítězi, který bere vše, a tak bude otázka budoucí slovenské vlády věcí dohody. Rozhodně však SMERu jako vítězi voleb přísluší právo vybírat si své partnery. V tomto ohledu je ovšem limitován svoji levicovou orientací, zatímco ostatní strany, které jsou v současné době ve hře, lze označit spíše jako středopravé. To se týká i Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko, stojícího přibližně ve středu politického spektra, a ještě více pak národně orientované Slotovy SNS, která klade velký důraz na některé tradiční hodnoty. Mají – li k sobě na první pohled blízko strany SMER, HZDS a SNS – zvláště uvážíme-li, že právě ke SMERU a „národniarům“ přešli někdejší Mečiarovi voliči - pak reálná spolupráce těchto stran nemusí být až natolik bezproblémová. Z Ficových vyjádření se sice zdá, že spolupráce s HZDS je pro něj přijatelnější než s SDKÚ, přesto se však i zde mohou objevit jisté problémy. Neabsolutizujme teď určité zahraničně politické reakce v souvislosti s vládní účastí radikální SNS a v minulosti démonizovaného Mečiara. V konečném důsledku se dá celá záležitost interpretovat jako kultivace těchto stran, které budou svoji účastí ve vládě nést určitou zodpovědnost a budou (to se týká zvláště Sloty) tak drženy více na uzdě ve svých radikálních vyjádřeních, než kdyby byly pouhými opozičními stranami. Problematická by se však mohla jevit ekonomická politika trojlístku SMER, SNS, HZDS. V případě HZDS je nakonec známo, že jeho reálná politika v době vlády, ale i současný ekonomický program, je spíše proreformní, byť v porovnání s Miklošovou šokovou terapií je více sociálně orientovaný. Jisté také je, jak předvídají někteří analytici, že Fico bude muset pod vlivem reálné situace ze svých předvolebních slibů také něco slevit a nakonec to bude asi HZDS, s kým – z dané nabídky nových parlamentních stran – najde i v ekonomické politice nejsnáze společnou řeč. Jako obtížnější pro SMER se však jeví spolupráce se Slovenskou národní stranou. A to nejenom na ekonomickém poli. Pro moderní sociálně demokratickou stranu SMER (která může být v tomto ohledu vzorem i pro naše sociální demokraty) asi nebude snadné respektovat některé zásady Jána Sloty a jeho okolí a naopak pro SNS se zase některé názory SMERU mohou jevit jako příliš ateistické a kosmopolitní. Ze stejného důvodu by nebyla dobrá ani další zvažovaná koalice SMER – SNS – KDH, kde by přibráním křesťanských demokratů bylo náboženské zabarvení koalice ještě více umocněno. Vzpomeňme jen na to, jak působilo KDH v Dzurindově vládě, ze které nakonec kvůli nepřekonatelným rozporům v náboženských otázkách odešlo, čímž vyvolalo předčasné volby. Ostatně sám Fico již v minulosti tuto náboženskou militantnost KDH kritizoval.

Prohrál, ale je klíčovým hráč em slovenských povolebních jednání - Vladimír Mečiar

Foto: archiv

Zajímavá je i další možnost koalice, která by programově nemusela působit zase až natolik nekompaktně. Řeč je o koalici pravicových stran (SDKÚ, SMK, KDH) a HZDS. Problém však spočívá v tom, že prakticky pro všechny dosavadní vládní strany je nepřijatelná spolupráce s HZDS. Zvláště radikálně v tomto ohledu vystupuje KDH. Místopředseda křesťanských demokratů Lipšic si dokonce za některé své výroky vůči Mečiarovi a HZDS vysloužil podání trestního oznámení pro pomluvu. Důvody, pro které nechtějí pravicové strany spolupracovat s Mečiarem, jsou zvláštní. Týkají se některých kauz z doby třetí Mečiarovy vlády z let 1994 – 1998. Jak se ukazuje, pro část slovenského politického spektra jsou to kauzy stále živé, a to především kauza zavlečení syna někdejšího prezidenta Michala Kováče do ciziny. Jelikož se však během uplynulých osmi let v tomto ohledu nepodařilo prokázat prakticky nic, je minimálně pochybné hovořit o této kauze jako o reálném politickém problému. Zvláště když svoji úlohu v celé záležitosti sehráli i někdejší představitelé uvedených stran, včetně dosluhujícího premiéra Dzurindy. Tak či onak budou muset pravicové strany vzít na vědomí skutečnost, že se HZDS – byť zaznamenalo oproti předcházejícím volbám výrazný propad – stalo jakýmsi „jazýčkem na vahách“, který nelze jen tak prostým mávnutím ruky obejít. Jsou – li pro SDKÚ a slovenskou pravici jejich dosavadní reformy důležité, měly by s HZDS jednat. Podmínky o tom, zda s Mečiarem nebo bez něj, jim nepřísluší.

Dával-li se současným volbám ze strany SDKÚ podtitul „volby o reformách“, je s podivem, že je ze spolupráce vylučována strana, která v době své vlády dosahovala poměrně slušných ekonomických výsledků a v září 1998 předávala svým nástupcům zemi s mírou nezaměstnanosti 13,9% (současná míra nezaměstnanosti je stále ještě o nějaké to procento vyšší – nebereme-li do úvahy pochybné metodiky Úřadů práce vykazující 11% nezaměstnaných). V zájmu objektivity je také důležité říci, že rekordně vysoká nezaměstnanost nastala po roce 1998 především v souvislosti s politicky motivovaným rušením dálniční výstavby. Reformy nastartované po roce 2002 byly tedy jistě potřebné, jen je otázkou, zdali nebyly tak trochu ekonomickou nutností. Přisuzujme jim proto takový význam, jaký jim ve skutečnosti patří. Aniž bychom zpochybňovali nezbytně nutnou dávku odvahy potřebnou k jejich provedení, je potřeba dodat, že to byl také jejich současný hlavní propagátor - Slovenská křesťanská a demokratická unie, kdo se v minulosti dopouštěl různých populistických slibů o dvojnásobných platech apod.. Obzvláště ve světle politiky české sociálně demokratické vlády působí slovenské reformy jako zázračný všelék. Bude však potřebně zvážit, co je z těchto reforem dobré a co bychom naopak realizovat neměli. Zamýšlí – li nově se formující česká pravicová vláda po slovenském vzoru zrušit daň z kapitálových výnosů a dividend, je otázkou, zdali po tomto kroku skutečně zůstane lidem „více peněz v peněžence“, jak tvrdí šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý. Slovenský příklad působí spíše opačně.

Předseda SDKÚ-DS Mikuláš Dzurinda

Foto: archiv

Zvláštní fenoménem na slovenské politické scéně je Strana maďarské koalice, která byla v posledních osmi letech také vládní stranou. Úspěch, který zaznamenala v těchto volbách paradoxně až příliš koresponduje s volebním výsledkem Slovenské národní strany. Nepřísluší mi hodnocení, zdali by SMK v budoucnosti neškodila určitá „opoziční dieta“, jak nedávno prohlásil šéf SMERU Fico, nebo zda by měla i nadále setrvat ve vládě. To koneckonců ukáže čas. Ať už Fico svůj výrok o maďarské opoziční dietě dodrží či přehodnotí, je potřebné ocenit, že se snaží vyjednávat ze všemi – ať to jsou Maďaři nebo HZDS či SNS. Vždyť do parlamentu tyto strany zvolili voliči, kteří měli stejné volební právo jako všichni ostatní. Snad bychom se i u nás v Česku, když tak poslední dobou s obdivem vzhlížíme na Slovensko, mohli něčemu z této politické kultury přiučit. Poučit by se mohli nejen pravicoví politici dlouhodobě nekomunikující s KSČM, ale hlavně dosavadní premiér Paroubek, kriminalizující své názorové odpůrce z ODS. Jeho povolební projev neměl po slovenských volbách obdobu, což by mělo být zajisté připočteno slovenským politikům k dobru. Ostatně také předvolební kampaň byla na Slovensku vedena v podstatně smířlivějším duchu než u nás, nehledě na to, že jsme zde nebyly svědky ani žádné aféry rozměrem připomínající českou předvolební bombu odpálenou plukovníkem Kubicem. A poučit by se snad mohli i čeští komentátoři, ať už šlo o Tomáše Šponara nebo především Václava Moravce, kteří by se napříště mohli více odosobnit a zvážit výběr hostí, komentujících slovenské dění. Za profesionální lze naopak považovat výkon bratislavské zpravodajky ČT Anety Petrovičové, především její rozhovory vedené s předními slovenskými politiky.

Bude zajímavé sledovat utváření nové slovenské vlády. Jestli chcete, zkuste si vsadit, která země bude mít dříve sestavenou vládu. Třeba na tom získáte stejně, jako ti prozíravější, kteří nepodlehli euforii a vsadili na vítězství Ghany v souboji s našimi fotbalisti. A stejně jako v případě ghanských fotbalistů bychom ani zde neměli své pomyslné „soupeře“ podceňovat.

Naopak, poučme se od nich. Vždyť dnes není daleko ta chvíle, kdy budeme všichni svorně hlásat: „Slovenská republika – náš vzor!“ Teď jde o to, jestli to bude ta s Ficem včele nebo ta, co tu byla před ním. To už ale záleží na našich politicích, na jaké vládě se dohodnou.

Jan Richter

Několik poznámek k situaci na současné české politické scéně.

Trojkoalice a předčasné volby.

Tři politické strany – ODS, KDU-ČSL a SZ – se dohodly na koaliční smlouvě. Program, který nabízejí má ale přes svou realistickou náplň jen malou šanci na úspěch ve sněmovně, neboť disponuje pouhou stovkou hlasů, tedy rovnou polovinou poslanců. Je tedy mrtvý? Nikoliv. Dohoda vznikla tvrdým, ale věcným vyjednáváním a naznačuje smysl pro kompromis od všech. Všechny tři strany deklarovaly společný postup i v budoucnosti. Co to znamená? Otázkou je, zda vydrží nebo vzniknou nějaké trhliny. Nabízí se totiž jedna možnost společného postupu, o níž se v některých koaličních kruzích šeptem mluví, tj. že by si tato koalice snažila program nechat potvrdit v předčasných volbách od voličů. Do voleb by vstoupila ve formě jednotného bloku (volební koalice, nějaká forma integrace??), který hájí jednotnou a již nasmlouvanou vizi svého vládního programu.

Výhodou takové novinky na naší politické scéně by bylo, že volič by měl před sebou konečně konkrétní programovou bázi, nikoliv nic neříkající hesla. Na takto koncipovanou výzvu by také musela reagovat v poněkud realističtější podobě než doposud i sociálně-demokratická strana, pokud by nechtěla zahodit své hlasy nebo je přenechat komunistům.

Předsedové stran trojkoalice - Martin Bursík (SZ), Mirek Topolánek (ODS), Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) - na tiskové konferenci

Foto: archiv

Ano, již slyším odmítavé a kritické hlasy, že by se jednalo o novou formu národní jednoty či národního souručenství, tedy o reminiscenci na z hlediska demokracie úpadkový systém druhé republiky a časů následujících. Na taková gesta je česká společnost dost ostražitá a opatrná. Jenže…

Za druhé republiky byl takovýto blok pravicových a středových stran vytvořen nikoliv na základě programu, který měl být základem vlády, ale především direktivně s ohledem na vznikající totalitní uspořádání celé společnosti. Významnou roli sehrálo zklamání z „mnichovských událostí“. S nimi spojený komplex cítíme některých případech dodnes. Sdružení se (či alespoň částečná integrace) v současné politické situaci je postaven na zcela jiných základech. Není třeba zdůrazňovat, že žádné celospolečenské zklamání se nekonalo, jen se politika dostala do málo předvídatelné situace, která ji ale paradoxně může zkvalitnit, především po stránce argumentační, programové a diplomatické. Prokázat se mohou vlastnosti a kvality nynějších politických elit, nastoupit mohou někteří další.

Dalším faktorem, který mluví pro společný postup tří stran koalice spočívá ve voličském mandátu pocházejícím z posledních voleb. Voliči projevili jasné přání po zjednodušení stranického systému ve smyslu většinově pojímané politiky tím, že dali své hlasy především dvěma spolu soupeřícím stranám (blokům). Dostavili se i voliči, kteří v minulosti buď nevolili vůbec nebo volili strany malé alternativní, a tentokrát v podstatném procentu hlasovali pro strany dominantní. „Vyhroceně“ se volilo buď proti Paroubkově vizi a osobě (!) nebo pro ní.

Fakt, že lidová strana (či lépe křesťanští demokraté) již delší dobu programově inklinují k ODS nebylo a není ničím neznámým. Cesta KDU k ODS vedla více jak po modré turistické značce. Jen v politickém kontextu si připomeňme, že v devadesátých letech v sobě občanští demokraté integrovali jiné křesťanské demokraty, tehdy Pilipovu KDS. Spolupráce těchto dvou stran je tedy i programově pochopitelné. Zde zdůrazněme, že tradice meziválečné lidové strany už pomalu mizí v oparu zašlých časů.

Jinak je tomu u Strany zelených. Ta byla před volbami velkou neznámou a v jejím vzestupu jí bezpochyby pomohla média, která stranu prezentovala, zčásti právem, jako svěží a obrodnou sílu v politicky ztrouchnivělé realitě. Předseda Bursík jistě odvedl neuvěřitelný kus práce. Pro jedny se Zelení před volbami vykazovali jako příliš nesourodý element, pro překvapivě velkou část voličstva se však tato strana jevila jako alternativa k současné politice. Pravdou je, že představuje v českém prostředí politickou sílu s jistým typem voličů. – Voličů, kteří nejsou nijak zvlášť zelení v chápání programu této strany podle modelu německých či dalších evropských Zelených. Tito voliči z velké části neakcentují základní charakteristické programové body (př. vztah k energetickým zdrojům) či jsou lhostejní k jiným programovým bodům (sociální aspekty…).

Čím se tedy tací voliči vyznačují? V českém politickém prostoru existuje nikoliv nepočetná vrstva voličstva „pravdy a lásky“, která vždy volí alternativu, což lze očekávat pravděpodobně i v budoucnu, ať už bude volební systém či rozložení stran jakékoliv. Programem popisovaného voliče je nesouhlasit s nabízenými hlavními politickými proudy a naplňovat svou představu, v níž se zobrazuje obava, aby některá z velkých stran neměla navrch. Strana zelených tak v tomto smyslu navazuje na stranické projekty spojené se značkami OH, ODA, DEU, US apod. Prostor pro takovou stranu zde nepochybně existuje a bude existovat vždy. Otázkou jen je, kdo bude tento prostor v dané chvíli reprezentovat. V současné době jsou to jistě Zelení. Jisté je, že přeci jenom posun nastal a SZ má i své unikátní voliče, kteří se ztotožnili s jejím programem. Není tedy jen pouhou alternativou k ODS a KDU, jako tomu bylo příkladně u US. Je dobře, že se byla schopna dohodnout s občanským blokem, který byl ochoten akceptovat některé body z jejího ekologického programu, ať už to považujeme za problematické či nikoliv, jako př. lze uvést vztah k atomové energii.

Je zcela relevantní, aby se tyto tři strany pokusili jít se společně na základě kompromisu pečlivě koncipovaným a formulovaným programem do předčasných voleb. Jak již bylo řečeno, bylo by fér, aby se po ničemných volebních kampaních plných osobních osočování a bezduchých billboardových frází, objevil jasně specifikovaný program, který by měl šanci na realizaci. A voliči by měli s rozvahou rozhodnout.

Nezapomínejme ale na levici, která docílila ve volbách velice slušného výsledku a má v ruce své trumfy. Také na levém spektru politiky je jasně vidět snaha voličů po integraci. Ne snad sloučením sociálních demokratů a komunistů, ale voláním po jasně definovaném srozumitelném a funkčním levicovém programu. Sociální demokracie nad komunisty v oblibě vede a získala historické maximum hlasů, což se nestalo přebráním voličů občanských stran, ale spíše na tak stalo na úkor konkurenčních komunistů. Levicový volič zde jasně dal hlas „většinově“ šanceschopným , tedy vládním sociálním demokratům a zároveň jasně ukázal, kdo pro něj více představuje levicový program. Nyní je na sociálních demokratech, jak s tímto signálem naloží.

V případě, že budou tolerovat stovkovou koalici, mají možnost zasahovat do dění tohoto státu více jak podstatně. Mohou být silnou opozicí, která bude o každém zákonu či o každém kroku vlády mít přehled a možnost do vývoje zasahovat. Koalice jim nabízí místa v kontrolních úřadech, což každopádně není nezanedbatelné a může být pro koaliční politiku velice bolestné.

Sociální demokraté, kteří tak budou mít kontrolní moc nad vládou i opoziční statut, mohou svojí politikou vycházející ze silné pozice v poslanecké sněmovně zcela vygumovat komunisty, kteří se tak ocitnou úplně v izolaci bez možnosti aktivněji zasáhnout do vývoje. Nikdo se s ní „radit“ nemusí. Jejich poslední šance by tak spočívala ve vlastní reformě a i to je hodně nejisté.

Taková pozice sociálních demokratů je podstatně výhodnější než se za každou cenu dostat do vlády a to ať už s podporou komunistů nebo na základě velké koalice s ODS. Nemluvě o tom, že většinová koalice či „opoziční smlouva“ by nepomohla ani jednomu z velkých hráčů. Byla by spíše cestou zpět pro oba. Nejde-li ovšem Paroubkovu establishmentu o udržení výnosných vládních a jiných pozic. Premiér tak nemá jediný argument pro setrvání na vládní platformě, který by mohl obhájit směrem do společnosti i do vlastní strany. Nemluvě již o narušení jím zmiňované kontinuity reformních kroků, neboť ty v programu koalice jsou také a pro českou společnost výhodnější a nikoliv neúnosně sociálně bolestivých. Argumenty, že vláda „koalice tří“ by poškodila stát a jeho občany zde neobstojí a zdá se být po koaličním prohlášení značně neudržitelným. Nechť dostanou šanci, ČSSD nemá ve vztahu k voliči v takovém případě co ztratit. V neposlední řadě sociální demokracie prostě červnové volby prohrála, s čímž by se měla rozumně smířit a vyrovnat.

V případných předčasných volbách by nemohl střetnout kvalitněji koncipovaný sociálnědemokratický program s občanskodemokratickým. Mnozí možná podotknou, jen aby nezůstalo u planých nadějí. Zaručeně by šlo o realističtěji vedenou volební kampaň, možná v konečném účtování i levnější. Koalice i sociální demokraté by se každopádně museli více snažit vysvětlit jednotlivé body programu. ČSSD by se musela, ať už se současným předsedou nebo bez něj, pokusit získat hlasy voličů KSČM, která ji v takovém případě, jak ukazují poslední výsledky, nejvíce ohrožuje.Spolupráce s nereformovanou komunistickou stranou by ji uvedla do pekla.

Komunistům nyní situace mnoho možností nenabízí. Snad jediné. Pokud se nepodaří vyjednat podporu koaliční vlády se sociální demokracií, pak mohou projevit snahu očistit se a „zdánlivě“ nezištně podpořit koalici, která o to však příliš nestojí, alespoň jak deklarovala. Podpořit jí může ve volbě předsedy sněmovny, což by fakticky vedlo k novým volbám. Ale jednání této strany, která se nebyla zatím ani schopna reformovat a reaguje na politickém fóru zcela neartikulovaně, není možné příliš předvídat. Spíše se zdá, že její časy začínají být konečně sečtené. Pomoci jí paradoxně může jen svou eventuuální nemohoucností ČSSD.

Doufejme, že se sociální demokracie i s podporou bývalých voličů komunistů pokusí stát se co nejdříve moderní levicovou stranou Blairovského stylu. Objímání se s evropskými politiky ani arogance k voličům jí nepomůže. Prvním krokem může být její podpora koaliční vládě ODS, KDU-ČSL a SZ. Nemá co ztratit a občan České republiky může jen získat.

Dominik Hrodek
(psáno 25. června 2006)