Literárnívýtvarná příloha

Rozhovor s Borisem Jirků

„Nosnými sloupy naší školy jsou ateliéry a jejich vedoucí, především o ně se opírá můj program,“ říká s úsměvem výtvarník a rektor VŠUP v Praze Boris Jirků. Sešli jsme se v jeho rektorské pracovně, ale záhy mne odvedl do kreslírny, kde musel ještě konzultovat se studenty jejich kresby aktů. Obešel každý stojan a kresby s úsměvem ohodnotil či poradil, jak je příště vylepšit. Pak jsme si k rozhovoru sedli do jeho letité pracovničky vedle ateliéru. V zajetí obrazů, kreseb a knih se odvíjel náš rozhovor o budoucím směřování pražské „Umprumky“ pod jeho vedením. V milém rozhovoru představil ambiciózní plány, které by měli měly vylepšit kvalitu studia a možností jednotlivých studentů a samozřejmě také finanční situaci školy.

• Dominik Hrodek: Máte toho hodně, když jsme se domlouvali na naší schůzce, říkal jste, že v pondělí budete na Moravě, v úterý zase někde jinde mimo Prahu, potom důležité zasedání… Představoval jste si takto funkci rektora? Jste výtvarník, máte vůbec ještě čas na vlastní tvorbu?

Boris Jirků: Bylo jasné, že půjde o zásadní změnu v mém životě, nicméně současná situace někdy vyžaduje, abych byl na pěti místech naráz. Což pochopitelně nejde. Ale priority jsou jasné: v první řadě škola a její problémy, teprve pak se můžu zamýšlet nad vlastní výtvarnou prací. Vím, že skončila doba, kdy jsem měl až 10 výstav ročně. Jenže nehodlám přestat malovat a vystavovat. Nejsem nějaká primadona, abych všechny nabídky odmítal. (Směje se) S některými lidmi mám prostě takové vztahy, že se na společnou výstavu doslova těším. Například s Kokoliou a Rittsteinem v Sydney a Washingtonu. Takové akce mně dodávají spoustu energie! Jde zkrátka o to ideálně si zorganizovat čas a vybrat si dobré spolupracovníky, kterým mohu věřit.

• Jak bude vypadat nové pracoviště v Ďáblicích?

Naše stará budova stojí 120 let, takže pokud jde v případě stavby nové budovy v pražských Ďáblicích o nejvýznamnější investiční akci od založení umělecko-průmyslové školy, je nutné vnímat novou budovu jako podobný závazek. Jsem přesvědčen, že to bude fantastická budova, v níž budou konečně všechny ateliéry pohromadě. Budovu projektoval architekt Pleskot a koncipoval ji, jak on říká, jako „levný prostor“. Pět bloků odrážejících pět kateder s maximální vnitřní prostorovou variabilitou.

Stavba nové budovy zároveň poskytuje možnost zamyslet se nad směřováním školy v dalších desetiletích. V naší budově na Palachově náměstí je technické vybavení často za hranicí životnosti. Proto nová budova poskytne jedinečnou možnost pro zásadní obnovu dílenského vybavení v souladu s evropskými standardy a promýšlení fungování školy v 21. století.

• Částečně jste na to odpověděl, ale jsou srovnatelné podmínky jaké mají vaši studenti s podmínkami, které se nabízejí studentům podobných škol v zahraničí?

Myslím, že jsou srovnatelné. Na úrovni pedagogů a jejich vztahu ke studentům nemám pochyby. Vedoucí ateliérů se studentům hodně věnují určitě i proto, že jsme exkluzivní škola, která přijímá jen kolem šedesáti studentů ročně. Jiné školy mají hodně studentů a neexistuje tak individuální přístup. Po stáži v Paříži jedna naše studentka nešťastně vyprávěla, jak tvořila v obrovské tovární hale, kde byl přetlak dalších studentů. Ale k lisu se dostala jen na tři hodiny a to už za ní čekala fronta dalších zájemců. Všechno musela dělat takříkajíc „na honem“.

• Na uměleckých školách je dobré, že umění je vlastně internacionálním jazykem…

To máte pravdu, podobně je tomu u tance, u hudby… Víte, krásné je, že u umění je těžké něco ošidit. Ono se pozná, jestli tam něco je. Ten talent, čas, který se mu věnuje, píle a úsilí…

• Co chcete v následujících letech jako rektor změnit?

Nosnými sloupy naší školy jsou ateliéry a jejich vedoucí, především o ně se opírá můj základní program. Pokusím se všechny peníze a energii investovat do výuky a přenést moc na ateliéry. Jestli se povede, co zamýšlíme, rozdělím maximum finančních prostředků rovným dílem mezi ateliéry a katedry, které budou hospodařit samy. Nebude to jako dnes, kdy mají víceméně fixní částku na cesty za semestr, na rozvoj, na opravy…prostě jim to celé dám a oni ať se sami rozhodnou, co si s těmi penězi počnou. Jestli pojedou letos do Benátek, příští rok si koupí počítače a tak podobně. Chtěl bych taky motivovat pedagogy k hledání finančních zdrojů mimo školu, posílit povědomí o grantech a mezinárodních projektech. Tolik k financování. Velmi důležité je pro mě naplňování dlouhodobého záměru rozvoje školy a posílení její prestiže na evropské úrovni. Myslím, že máme co nabízet!

• Hezká idea. Tak tomu na vysokých školách kdysi dávno bývalo… Dojde ke značnému posílení pozice ateliérů. Ale zvládnou tuto moc a naložené povinnosti ty ateliéry?

Je to reálné a o ateliéry se nebojím. Myslím, že v nich máme schopné lidi. Jinak by tu ani nebyli. Věřím, že takový systém bude fungovat. Vždy je lepší dávat si vyšší cíle. Participujeme na mezinárodních projektech, máme spolupráci se zahraničními školami. Naše škola má plno možností a nemyslím si, že hasnou na kreativitě či chuti, ale spíše na nedostatku peněz, což bude také mým úkolem řešit.

• Bude se něco měnit v ateliéru skla?

O jednotlivých ateliérech bych se v této chvíli nerad bavil. Ale pokud jste zmínil ateliér skla, pak tvrdím, že Vladimír Kopecký je mimořádný výtvarník a ve svých letech velmi vitální. Navíc má velmi silné charisma, což byl také důvod, proč na škole působí.

Já v žádném případě nejsem zastáncem věku jako určujícího faktoru pro vedení ateliéru. Člověk je někdy mladý a někdy starý ve třiceti. Pokud má co nabídnout a lidi motivuje, kde jinde by měl být než na škole. Když získáme vynikající osobnost, tak nevidím důvod, proč by měl dotyčný odejít v šedesáti čtyřech letech.

• Jak to vypadá s vaší pobočkou ve Zlíně?

Tamní budova školy je nádherná, studenti i pedagogové tam mají skvělé podmínky, jenže takové „odříznutí“ je z dlouhodobé perspektivy doslova vražedné. Síla umělecko-průmyslové školy stojí na vzájemném ovlivňování a vstřebávání nejrůznějších vlivů. Ve Zlíně nám zbyly dva osamocené ateliéry, které je nutné převést co nejrychleji do Prahy. Musíme být prostě všichni spolu, i když je jasné, že právě zlínské ateliéry designu získají v Ďáblicích menší prostory, než mají ve Zlíně nyní. Je mi to líto, a dokonce dvakrát, protože jsem se ve Zlíně narodil. Bohužel musím být zrovna já hrobařem našeho zlínského pracoviště.

• Uměleckoprůmyslová škola je zde sto dvacet let, má nyní výročí. Co přežilo z jejích historických začátků?

Určitě duch školy. Naše škola se vždycky opírala o velmi silné autority. Učil tu Myslbek, Ženíšek, Plečnik, mezi studenty najdeme Čapka, Šímu, Zrzavého, Kaplického, Sutnara nebo Špálu, abych jmenoval jenom ty, kteří mě právě napadli. Nejdůležitějším úkolem uměleckoprůmyslové školy bylo „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování v uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních.“ A přestože se dnes škála úkolů podstatně rozšířila, stále se staví na propojení užitého a volného umění.

• Mluvíme zde o „škole uměleckoprůmyslové“ a už v názvu je umění a průmysl, jak tento vztah v současné době funguje a jak by se měl v budoucnosti rozvíjet? Mělo by jít o „užité umění“. Mají studenti možnost ověřit si svůj talent v praxi?

To je různé. Především je jasné, že žádná ucelená koncepce zatím neexistuje. V podstatě dosud záviselo na aktivitách jednotlivých ateliérů a především jejich vedoucích. Nezřídka to pak vypadá tak, že vedoucí ateliéru domlouvá s firmou, s níž sám spolupracuje, zda by daná firma nepřijala i jeho studenty a neumožnila jim realizovat jejich návrhy. Což je sice hezké, dokonce velmi potřebné gesto, jenže neřeší situaci celkově. Ten problém je totiž mnohem hlubší. Řada průmyslových odvětví zatím necítí potřebu věnovat se rozvoji a investovat do mladých a neotřelých lidí, což je v západní Evropě naprosto samozřejmé. My zde vychováváme extraligu, a proto máme co nabídnout.

• A co konkrétně?

Především kreativitu a čerstvý pohled. Nicméně je třeba hledat komplexní řešení tohoto vztahu, který už přesahuje pouze školní rozměr.

• Není zde problém v odlišném charakteru jednotlivých ateliérů. Větší možnosti jistě mají architekti a designéři než sochaři. Jsou ateliéry, které mají komerční potenciál větší a jsou ateliéry, které jsou finančně náročnější na materiály a naopak ten komerční potenciál mají menší. Nemůže to být problémem nejen ve vztahu k potenciálním sponzorům, ale také k samostatnému hospodaření s penězi, jak jste vysvětloval svou vizi na začátku našeho rozhovoru?

Jistě. Některé ateliéry jsou pro průmyslovou sférou velmi atraktivní, například ateliéry katedry grafiky, designu výrobků nebo oděvu a obuvi. Jiné ateliéry takové komerční využití nemají. Nicméně Vysoká škola umělecko-průmyslová stojí na propojení volného a užitého umění. A není proto možné věnovat se pouze atraktivním a průmyslově zajímavým odvětvím. Právě ve spolupůsobení je naše škola silná. Nechceme vrhat na pracovní trh hromady designérů, ale komplexně vzdělané výtvarníky a umělce, kteří si jsou vědomi platnosti a důležitosti ostatních, komerčně nevyužívaných disciplín.

• Máte kolem sebe spoustu studentů především jako pedagog. Působíte na jejich tvorbu, ale ovlivňují naopak také Vás studenti v tvorbě?

Sám velice rád se studenty spolupracuji a často mne dokonce velice ovlivňují. Například nikdy by mne nenapadlo dělat sítotisk, před tím, než ke mně přišel jeden student, který mi říkal, že sérigrafie je pro mě skvělá technika.

• Největším rivalem je pro VŠUP již tradičně pražská Akademie. Na Umprumce je vedle užitého umění věnován také značný prostor umění volnému. Jaké jsou základní rysy, kterými byste se chtěli odlišovat od AVU, vedle již řečeného?

VŠUP není Akademie. Naším cílem ani není vytvářet nějakou „druhou akademii“, přestože se domnívám, že řada pedagogů by klidně mohla na Akademii učit. A naopak. Akademie je na rozdíl od VŠUP spjata především s konkrétními jmény a studenti se hlásí k nějaké osobnosti, k nám se hlásí na obor. O některé je tradičně enormní zájem, přestože se pedagogové mění: tak je tomu například v ilustraci.

• Občas mám dojem, že mezi studenty existuje deficit v komunikaci. Fungují zde studenti v kolektivu a dokáží pracovat v týmu?

Nemám pocit, že by studenti nekomunikovali. Právě naopak, dokáží být velmi aktivní a prezentovat velmi silně své názory. Už to nejsou revolucionáři jako my, ale dokáží se orientovat v současném světě s velkým přehledem.

• Co se ve způsobu výuky změnilo oproti Vašemu studiu?

Vystudoval jsem Akademii a naši profesoři nechtěli tehdy studenty učit, aby si náhodou nevychovali konkurenci. Tak to už je naštěstí pryč! Velmi výraznou změnu také představuje způsob sebeprezentace. My jsme malovali, ale tím to často i končilo. Dnešní studenti musí umět své dílo také prodat. Vlastní tvorba je dnes jen část uměleckého projevu. Bez účinného marketingu a prezentace by dnešní umělec nebyl schopen reagovat na proměnu doby. V tom vidím tu největší změnu, která se musí odrazit i ve výukových procesech. A abych nezapomněl, samozřejmě schopnost získávat finanční prostředky z grantových pobídek a využívat co nejkomplexněji nejrůznější zahraniční stáže, které byly v době, kdy jsem studoval já, téměř nemožné.

• Jak důležité je zvládnutí „výtvarného řemesla“, tedy kresby a malby apod.?

Považuji to za velmi důležité. Řemeslo je důležité, protože je to určitý druh poznání, a to poznání objektivní reality. Já ho musím nejprve poznat, abych si s ním mohl hrát. Když řemeslo umím, mohu si vybrat, jestli ho použiji nebo ne. Když ho neumím budu vždy diletantem, protože nemám možnost volby. A ta možnost volby je podle mého hrozně důležitá.

• Jsou důležité klauzurní úkoly, respektive jejich pevná zadání?

Považuji to za jistý způsob výzvy, kterou se zároveň představují také veřejnosti. A jak již bylo řečeno, klauzury jsou výzvou studentů potenciálním zájemcům o jejich práci a dílo. Chtěl bych z klauzur udělat ještě prestižnější záležitost a pomocí soukromého sektoru udělovat i ocenění za nejlepší úkoly. Zase zde máme větší možnosti prezentace školy, protože tyto výsledky budou publikovatelné a tudíž transparentní vůči veřejnosti.

• Snažil jste se a budete se snažit ovlivnit strukturu učebních plánů, aby se vyučovalo více kresby?

V žádném případě! Teď už nejsem jen vyučující kresby, nyní mám zodpovědnost za strukturu školy jako takovou. A proto tvrdím, že jakékoliv změny ve struktuře musí podléhat široké diskusi a konsensu akademické obce. Nehodlám upřednostňovat doprovodnou disciplínu jenom proto, že ji vyučuji. Záleží na vedoucím ateliéru, který určuje předměty, o nichž si myslí, že jsou pro studenty důležité. A především na něm záleží, jaké doprovodné disciplíny zvolí. Když jsem byl ještě hlavní profesí vyučující kresby, povedlo se mi, že si většina ateliérů napsala kresbu na šest semestrů, některé dokonce na osm či deset semestrů. V této chvíli necítím nutnost měnit něco na fungujícím systému.

• Dneska se hodně tlačí dopředu konceptuální tvorba, která už tolik s tradiční řemeslnou stránkou výtvarného umění nepracuje, nepřijde Vám to trochu jako škoda? Jak vidíte vy konceptuální tvorbu?

Řemeslo jsou vlastně bicí ve spodu, které vás vždy podrží i když nemáte zrovna revoluční nápad. Ve volném umění se dá vždycky říci, že jsem to tak chtěl. Někdo o sobě jen tak prohlásí, že je umělec a hodí třeba kámen do vody. Ale v mnoha našich disciplínách je to komplikovanější. Architekt, typograf nebo sklář musí něco umět! O materiálu, o technice, o dějinách… Koncept má na druhou stranu výhodu, že otvírá dveře zcela nečekaným směrem. Vždycky si vzpomenu příkladně na suprematismus nebo ruskou avantgardu…pro dobového pozorovatele blázniví malíři. Ale ovlivnili třeba typografii v celosvětovém dosahu!

Stále čekám, že přijde podobně zlomové období. Podobně to máte ve sportu, v hokeji… Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Mám rád předem dohodnutá pravidla, ale obdivuji, když se v těch pravidlech objeví pravé mistrovství. Nechci po hráčovi, aby zabil rozhodčího, ale aby dělal nečekané přihrávky. A stejně tak ve výtvarném umění.

• Výtvarné umění a sport, to mě nenapadlo…

Víte, teď jsem byl úplně uchvácen sjezdovým lyžováním. Nádhera! Byl jsem úplně u vytržení, když jsem to viděl na olympiádě. Taková dokonalost pohybů, materiálu, technologií… Od televizního přenosu, počítače, televize až po lyže. Koukám na ty lyžaře a jsem nadšen. Ta úspornost, vždyť prvních deset se vejde do desetiny vteřiny. To není žádný rozdíl! Neskutečné. Mým snem je zkusit si superběžky, na kterých ti závodníci lyžují. Mít je dobře namazané a vyzkoušet si tu olympijskou trať. Váží to pár deka, ploché hůlky. Po F1 netoužím, ale tohle… Pro mě je krajinou fascinace člověk. Jsem fascinován lidským tělem. Abstrakce je také abstrahování něčeho konkrétního a není pustopustá abstrakce, vždy jde o krystalizaci či třeba odhmotnění.

• S čím by se měl setkat student prvního ročníku studia na VŠUP?

Přestože většina studentů přichází velmi dobře technicky i výtvarně připravena, je nutné seznámit je v prvním ročníku se základními principy výuky, opírající se o samostatnost. Ateliérová výuka má konzultační podobu, záleží tedy především na zodpovědnosti v přístupu k úkolům. Také by měly být nastaveny základní komunikační kanály.

• Jak je pro Vás jako pro výtvarníka důležitá hra?

No, pochopitelně velmi. Hra je zásadní. Dříve jsem se snažil vždy přesáhnout sebe a vyjádřit nějaké poselství. Nyní jsem často dost šťastný, když si jen tak hraju a poselství se tam může dostat jen tak bokem. Ta hra je tvůrčí. Když příliš urputně tlačíte na pilu, nemusí se zadařit a dusíte se. Raději si pustím příjemnou hudbu a zlé nebo nesoustředěné ze mě doslova odteče. Vytržení z meditace vede také k tvůrčí činnosti. Občas vznikne něco nečekaného i pro mě. (směje se) Dávám dohromady své zkušenosti, znalosti a vědomí a přesto pořád zkouším, podobně jako alchymista vyráběl těžkou vodu. Ti také pořád a pořád destilovali a destilovali… Někde jsem četl, že kdyby se destilovalo deset milionkrát, tak by snad i ta těžká voda vznikla! Dělám těžkou vodu, ale hravě. (usmívá se)

• Je to tedy zdání, že tvoříte lehce?

S touto otázkou jsem se už setkal. Měl jsem zde v ateliéru Aleše Veselého, který se mě ptal, jak že dělám ty ilustrace… Já vytáhl šuplík, z něhož se vyvalily přípravné skici a kresby. On jen říkal: ‚No, tak tos mě zklamal. Já myslel, že jen tak štětcem ležérně děláš, ale ty se zatím připravuješ skicami. Tos mě zklamal, to jsi stejný jako my všichni…‘

Je pravda, že jsem umanutý, workholik a pracuji hodně, ale spousta věcí nemá právo, abych je zveřejnil.

Tvůrčí duch je nekonečný a nezáleží na tématu. Pořád lze najít nové polohy. To máte jako v písničkách. Jak je možné, že stále existují nové a nové melodie? Tvůrčí potenciál je nevyčerpatelný.

Diskuze k článku

Zobrazuji příspěvky 1 – 1 z celkem 1: Slavek (82.150.162.xxx) 10.9.2006 18:50 (reagovat) Jiný dojem Hezky se to čte, ale poznal jsem, že panu B. Jirků se nemůže věřit! Mám osobní zkušenosti, které vykreslují osobnost pana profesora jako nadutého nafoukance používající podrazy silných kalibrů. (reagovat)

Půlkulaté narozeniny souboru KREPSKO theatre group in Prague (Czech republic, Europe)

Možná, že si myslíte, že česká plejáda velkých mimů: Fialka, Hybner, Turba, Polívka je uzavřená, však zdá se, že tomu tak ještě není. A velká mimohra žije v Čechách dál a to v internacionální skupině Krepsko. Původně se před pěti lety spojili kvůli improvizacím, pak se poetika ubírala k fixovanějším tvarům. Byly to vlastně studenti a stážisté na HAMU z oboru mimického a komediálního herectví.

Mimohra je právě to, co může spojit národy, a kde jinde je v Praze tak internacionální klientela jako v ROXY. Avšak úspěch u tohoto babylonskopražského společenství měl i Petr Nikl se svými šansono-hitovkami a protest songy v nejvynalézavějším a nejpoetičtějším scénickém aranžmá. To je plné kultovních i nejspotřebnějších předmětů, co se díky němu proměňují ve velký múzický stroj. Jeho šamanství má prostě úspěch u všech kultur a národů. Petr Nikl patří k největším podporovatelům skupiny Krepsko a proto jeho představení tvořilo součást oslav půlkulatého výročí Krepska. Tedy pokud máte kamarády, co nemluví česky a vodíte je tedy pouze na koncerty, vezměte je na něco podobného. Název Krepsko je zřejmě z praevropštiny, protože si pod ním může, každý evropský jazyk něco představit.

V prvním večeru viděl jsem jejich Improvizace a pochopil, proč je pro nonverbální divadlo lepší fixovanější tvar. Pocítíte tam ono neštěstí, že herec nemůže mluvit, ale protože jsou všichni velice zdatní, tak tvar, co vznikne z jejich spolupráce, je poutavý. Není však strhující. Je zajímavé jak zaujímají své šarže. U Petra Lorence je to právě ono pierotství, a lá Debureau - náš skvělý rodák. Je zajímavé sledovat onen permanentní jevištní smutek mima. I u Linney Happonen je dominantní smutek mimky. Vojta Švejda je pak onen bodrý rustikálnější mimoherec. Jiří Zeman zase zaujímá komické autoritativní postavy. Musím však dodat, že v jiných představeních, někteří zosobňují i jiné němoherní typy.

Pak se dostaví zvláštní zážitek, když Petra Lorence či Linneu Happonen slyšíte ozvučené a vidít je v reálu se sklenkou a přáteli. Uvědomíte si, že na představení měli vlastně na tváři masku. Markantní je to hlavně u Petra. (3.3 2006)

Představení ERORRISM: zde vidíme jak je nonverbální komunikace zcela postačující; nakomponovaná sdělí jak zásadní příběh tak emoce. Oproti Improvizacím sice cítíme nacvičenost, ale pokud jsme zaujmuti světlem výpovědi, tak se ten nepříjemný pocit vrzajícího mechanismu fixních akcí vytratí. Představení Errorism však obsahuje docela málo obrazivo-emocionálních atrakcí - snad pouze strnulé pohledy Linneiny postavy (stronza před zatmívačkou) byly opravdu působivé. A ač v představení po sobě několikrát chrstnou vodu, je to představení spíše suché, minimalistické a pouze polookouzlující. Tvůrci sami v programu říkají, že to není divadelní večeře, ale pouze občerstvení, tedy kritizovat to nemá smysl.

V programu je zmíněna absence snahy vytvořit určitý příběh, ač tam ve skutečnosti příběh tří milostných vztahů jedné dívky byl, přičemž dva z těch vztahů byly ukázány jako omyl a u třetího nevíme. Je to tedy můj nebo jejich errorism? Ano všechno mi to došlo, až když píšu tuto recenzi.(!) Jsou ty malé příběhy a malé akce osudu (komponované několikrát jako mírně pozměněná repetice) vůbec tak polookouzlivě malé? Nebo jsem na omylu a jsou snad také velké? Ach, ty rafinovaný krepský minimalisme! A nebo se teď nemýlím a hledám s nimi jevištní svět, kde jsou mé chyby vítány, jak i program naznačuje. Inu každopádně musím odvolat nařčení z toho, že to představení bylo suché. Bylo polosuché jako to víno omylu, které si obě postavy chrstnuli opakovaně tváře. Této větě neporozumí člověk, který na představení nebyl, proto pro jasnost dodávám, že představení je vlastně šťavnaté.

Mad cap of tea (tea, tango & trapeze) Obsazení: Herečka s hercem + dva hudebníci (basa a klarinet). Režijní kompozice: Linnea Happonen.

Do divadla chodíme, protože jsme deprimováni ze svých starostí, deprimováni k smrti. A potřebujeme zažít krásu, která nám dá sílu překonat naše zoufání. Přijdeme do divadla a čekáme prýštění tohoto osvěžujícího pramene. Inscenace samotná má toto v osudech jejích hrdinů za téma.

V hrdince tohoto představení cítíme smutek, ačkoli zoufalství nedá nikdy plně najevo. Jede všednodenně na kole (na tom kole krásných mladých bohémských lidí). Její zoufalství je jakýsi clownský smutek.

Snad je třeba shrnout příběh, dívčina se snaží získat přátele v kavárníkovi, on také není lhostejný. Ale jeho zahleděnost do šálků čaje jejich servírování je obrovská. Jejich soužití jaksi nevyjde, ač tančí nádherné tango. Vše je plné kouzelných nedorozumění, přehmatů, artistických skoropádů. Avšak cítíme, že drhne to jaksi ač všemu vládne smutnosměšná klaunerie. A tragédie přijde, jak již v začátcích bylo předznamenáno. Po ekvilibristických kouscích s šálkem čaje na vysuté hrazdě přijde jediné nervní gesto celého mímu. Ona ten čaj vylije, úmyslně jím šplýchne do vzduchu. A zbyde jen smutek postavy Liney Happonen na visuté hrazdě. Hraje na harmoniku na rozhoupané trapéze, pravidelně vyloudí falešný tón. Blázen holka se oběsí. Avšak s kolem na kterém přijela se musí také odjet. Kavárník Petra Lorence na něm odjede do noci, do tmy mu svítí žárovka v čajovém šálku, kterou napájí dynamo na kole. Jak daleko, ale dojede, když na kolo nasedl obráceně?

To jsou ty emoce vzácné a drahé.

Naděje jsou pohřbeny. A my jsme si snad trochu přibrekli dojali se, a máme jakousi tichou obezřetnou extázi kdy tělo, chce pokračovat v těch okouzlujícíh pohybech a gagech (gezích), co viděli jsme na scéně. Ač stala se tragédie. Tragédie lidské lhostejnosti, kterou jsme si zvykli nazývat nutností. (25.2.2006)

Ukradené ovace. Je jeden z paradivadelních projektů, které Krepsko vytvořilo. Oni ukradli ovace z Národní ho divadla. Prostě se přišli poklonit při děkovačce reprízy Jiráskovy Lucerny v režii V. Morávka. A natočilo se to, použila se i skrytá kamera, když si je herci jako Petr Petzler, Alexej Pyško a další vzali na paškál v nějaké zkušebně. No prostě skvělá subverzivní akce, dokument z toho se jistě vyplatí zhlédnout.

Nejmenší žena na světě. Stále objevuji nové tváře Liney Happonen. Tentokrát to byla dívenka s koláči vlasů spletenými na vrch hlavy. Dívčí čistota, která nám stříhala u v chodu lístky velkými nůžkami, které se pak stanou vražedné a mrzačivé.

Mezi nejkrásnější momenty patřila chůze s dvaceti centimetrovou loutkou. Loutka kráčela nejdelšími možnými kroky a její vodička, obě stejně oblečeny, šla za ní kroky dlouhými jednu stopu. Byly to krásné dva metry, kterými se šlo za láskou. (pasáž byla až poslední třetině představení)

Podivuhodné a opět dojemné bylo to, že si postava Linney Happonen ustříhne nohy v kolenou, aby se líbila své lásce, on totiž miluje malé ženy. A než si nohy sváže tak, aby si mohla na čéšky kolen navléknout boty, musí pohledy všech upoutat krutě dryáčnická postava Anny Polívkové. A my pak okouzleně koukáme proměnu Linneiny postavy. Tak se dějí zázraky. Tak tu stojí naše hrdinka „zmenšená“ a uhlazuje si sukni. Té je ochoten její milec líbat ručku, dokud mu nepadne do oka některá jiná ještě menší.

Co ještě nádherné bylo? Švejdův otloukánek v tomto zábavním podniku kruté principálky miluje rostomile dívčí postavu Liney Happonen, je však odmítán. Protože ona miluje toho krásného uchyla nanogynofilního, kterého hraje Petr Lorenc. V logice tohoto příběhu je, že se z lásky k němu nejrůznějšími prostředky stále zmenšuje. Ve svém malém rozměru se pak dostane i do rukou toho uráženého a ponižovaného v podání Vojty Švejdy. Principálka jí od něho vyžaduje. To, že ona pojídá tyto malé lidi, je všem známo již od první scény. On ji jí však nevydá, a když už ví, že by musel podlehnout, raději ji velikym obloukem hodí svému sokovi v lásce.

Tolik pár nesrostitých scén, které v sobě zřejmě uchovám po dlouhý čas. A protože bych mohl být snadno obviněn z neformné dojmologie, přečtěte si zde ještě recenzi na to samé představení od Vojtěcha Poláčka. Tato recenze prozrazuje velice mnoho, tedy ji doporučuji hlavně těm, kteří se na představení nechystají.

11.3. 2006 jsem byl svědkem i účastníkem uvolnění. V uvolněném prostředí NOD-Roxy pozorovali uvolnění dospělí, breptající nemluvně a štěkající pes uvolněný herecký projev, který v uvolněné dramatické stavbě vyjevoval významově otevřený (uvolněný) obsah. Diváci a herci spoluvytvářeli oboustranně vstřícnou atmosféru, na jejímž pozadí postupně krystalizovalo pestrobarevné umělecké dílo česko-finské divadelní skupiny Krepsko.

Žánrově synkretické Krepsko naplňuje svým hořkosladkým sdělením jakési revuální pásmo, pro podobný typ divadla jedinou únosnou stavební formu. Představení rámcují tradiční jarmareční čísla, uváděná vysokou, reklamně expresivní ženou (Anna Polívková). Do pražského klubu přiváží tato v podstatě jediná verbálně, tedy komediantskou angličtinou, franštinou španělštinou a němčinou se projevující postava podivný kabinet kuriozit, jehož součástí jsou všechny ostatní postavy, rekvizity a pravděpodobně i diváci. Je absolutní autoritou, která s postavami, rekvizitami a v některých případech i s diváky surově manipuluje. Na manipulaci, nebo spíše konzumaci, je založeno i její hlavní číslo, postupné zmenšování nejmenší ženy na světě. Živá žena (Linnea Happonen) se proměňuje nejprve v částečnou loutku. Částečná loutka (dřevěné nohy) poté v loutku. A loutka pak v loutku stále menších a menších rozměrů. Proces zmenšování, neustálého prodejního vystavování, neustálé konzumace je dovršen prodejem nejmenší ženy na světě v krabičkách od sirek ve foyer po představení. Proces konzumace se zajímavě odráží také v úvodní scéně, v jakémsi dalším nadrámci, kdy uvaděčka vystupuje na jeviště jako směšný, plazící se mrzák, požírající dřevěnou loutku. Poodhaluje se nám zde její vnitřní podstata, která je v kontrastu s její fyzickou vitální podobou, prezentovanou po většinu hry.

Ostatní postavy, se kterými uvaděčka jedná jako s věcmi či zvířaty, žijí tragicky zabarveným citovým životem. Nejmenší žena na světě není pro dva přítomné muže (Petr Lorenc a Vojta Švejda) obchodním trhákem, tak jako pro uvaděčku, nýbrž objektem nešťastné lásky. Nedokážou se však vymanit z područí uvaděčky a kabinetu a prosadit si právo na svůj život a lásku. Zůstávají tak pouze dalšími exponáty kabinetu, v horším případě pak jeho zotročenou obsluhou. Tragičnost nenaplněného citu a neschopnosti se vzepřít a promluvit je ještě umocněna ve scéně, kdy postava Petra Lorence udusí nejmenší ženu na světě polibkem. Toto hutné vyjádření sobecké lásky naznačuje, že také jemu nejde o nejmenší ženu jako takovou, ale spíše o vlastní citový zážitek. Nejmenší žena je tak zneužita jak svoji nevkusnou prodavačkou, tak oběma muži, kteří ji používají jen jako emocionální dráždidlo.

Nejmenší žena na světě pro mě není rovnoprávnou dramatickou postavou. Je spíše jakýmsi neměnným symbolem, konstantním tragickým gestem skvěle zachyceným dětsky vyhlížející Linneou Happonen. Přestože se počítám mezi chladnější, emocionálně méně založené diváky, vyvolal ve mně tento němý výkřik soucit, okouzlení a možná dokonce lásku k ženě, která je na světě nejmenší. Více již na www.krepsko.com či 5.4. 2006 od 18:00 na Radiu Akropolis. Na závěr je snad ještě třeba dodat, že název Krepsko je úmyslně bez přímého významu, aby si ten kdo se ho pokusil pojmenovat, nemyslel, že ho má, že ho cele pochopil a aby tedy ve svém uchopování pokračoval.

Lukáš Nozar a Vojtěch Poláček

Diskuze k článku

Zobrazuji příspěvky 0 – 0 z celkem 0: (reagovat)