KulturaSpolečnost

Důležité je jít…

Na okraj výročí Krzysztofa Kieślowského

V tomto měsíci si Polsko připomnělo deset let od náhlého úmrtí režiséra Krzysztofa Kieślowského. Zatímco v celostátním tisku, který stejně jako u nás věnuje více prostoru politice a sportu, nebylo až tak markantní, zcela jiný dojem si návštěvník utvořil při sledování polské veřejnoprávní televize, která v odpoledním a večerním programu uvedla (i s reprízami) kompletní tvorbu jubilanta doplněnou o besedy ve studiu o jednotlivých aspektech jeho tvorby. Navštívil jsem také monografickou výstavu věnovanou Kieślowskému v muzeu filmu v Lodži, která s uplatněním multimediálních prvků i originálního výtvarného řešení přibližuje jak život tak tvorbu umělce, který je s Lodží výrazně spojen. Studoval tu na filmové škole, která sídlí v pěkné vile bývalých textilních průmyslníků kousek od muzea, a městu a jeho obyvatelům věnoval i svůj absolventský film.

Vůbec je myslím málo známo, že Kieślowski svou filmovou dráhu začínal jako dokumentarista. Pamětníci si vzpomenou, že před hlavním filmem se dříve promítaly dokumenty, které koncem padesátých let oslavovaly především budování socialismu a dosažené úspěchy. V Kieślowského krátkometrážních juveniliích je ale doba nazírána spíše prostřednictvím osudů obyčejných občanů. Snad právě skládáním střípků filmové mozaiky z prozaických každodenních úkonů ať již jde o nemocniční personál, podnikové vrátné nebo baletní školu a jistou heroizací všedního života, se poprvé zapsal do povědomí diváků.

Reálie i stavba dialogů Kieślowského starších celovečerních filmů se dnešnímu divákovi mohou na první pohled zdát trochu archaické. Životný zůstává sám příběh, blízký nám tím, že se koncentruje na člověku, s jeho silnými a slabými stránkami, který, konfrontován s obklopujícím ho světem, si stále zachovává zásadní možnost, možnost volby. Tento rys jeho tvorby podle mně dobře postihuje snímek Náhoda (Przypadek). Film je tvořen vlastně třemi paralelními příběhy hlavního hrdiny, který vždy vycházejí z jednoho výchozího bodu. Mladý student Jurek přerušil studium a chystá se do Varšavy. Na lodžském nádraží dobíhá varšavský rychlík, který zde může být určitou metaforou stejně jako titulní náhoda není fatalistickým vyjádřením předurčeného osudu, ale jen katalyzátorem z něhož se odvíjí řetězec vlastních rozhodnutí za něž si jedinec musí sám nést odpovědnost. V prvním případě se hrdinovi podaří dostihnout vlak do vytouženého hlavního města, kde se chce realizovat, ale zároveň prožívá mravní dilema zbavován postupně vnitřní svobody; v druhém se při úprku na perón střetne s policistou, v potyčce je zatčen a přátelství navázané ve vězení ho vedou až k rozhodnutí přijmout křest a zapojit se do opozičního hnutí, kde však je vystaven nespravedlivému podezření z konfidentství. Teprve třetí dějová linie je až na poslední záběr idylická. Mladík sice zmešká vlak, ale potká na nádraží svoji lásku, s níž založí vlastní rodinu. Vrátí se k studiu a po promoci obdrží asistentské místo na univerzitě. Tento Jurek jakoby symbolizoval většinovou volbu „šedé zóny“, která zahleděna do svého malého štěstí, zapouzdřena v okruhu rodiny a práce, se nechtěla jakkoliv angažovat (odmítne vstup do strany stejně jako podepsat petici na podporu svého profesora, přestože právě jemu vděčí za své postavení). Poslední záběry filmu přináší nečekanou katarzi: letadlo odvážející Jurka na vysněnou zahraniční stáž krátce po startu vybuchne, a přes tento poslední záběr filmu následují už jen závěrečné titulky, které ponechávají divákovi prostor k zamyšlení nad sebou samým i nad generací, která jakoby rezignovala z boje za lidskou důstojnost.

U filmů sedmdesátých a osmdesátých let transformace společnosti dezaktualizovala některé významové aspekty, které si divák v sále kina přiřazoval, a ponechala čistou uměleckou výpověď nadřazenou konkrétnímu společenskému systému, tedy obecné hodnoty, jež byly zaslouženě oceňované i v zemích, které nesdílely výchozí historickou zkušenost komunistického režimu. Po rozpadu komunistického systému tuto rovinu své tvorby Kieślowski posiluje. Na rozdíl od Zanussiho, který se v plně svobodných poměrech vyrovnává s traumatizující minulostí padesátých let, Kieślowského filmy estetického prožitku se odpoutávají od konkrétní reality. Snímky natáčené ve Francii jsou stále více stylizované do obecné polohy „zde a všude“, která umožňuje přijetí v širší divácké obci. Kieślowskému se tak podařilo svůj polský úspěch zopakovat i ve francouzské kinematografii a dokonce pro ni objevit nové tváře jako Irenu Jacob. Vůbec ve svých posledních filmech se může zdát, že režisér s oblibou vytváří nový typ hrdinky, vnitřně silné a zároveň hledající, jejímiž očima divák sleduje děj a s níž se do značné míry ztotožňuje (Dvojí život Veroniky, Červený).

Kieślowského téměř metafyzické pojetí filmu se projevilo i v tvorbě ucelených cyklů se společným ideovým východiskem. Prvním příkladem byl v druhé polovině 80. let Dekalog, cyklus deseti původně televizních filmů inspirovaných jednotlivými Božími přikázáními, později již ve Francii přišla na řadu „barevná“ trilogie“ Bílý, Červený a Modrý inspirována triádou Rovnost – volnost – bratrství kterou symbolizuje francouzská trikolóra. Práce nad dalším cyklem zůstala torzem: Kieślowski stačil natočit jen Ráj a v roce 1996 umírá. Studio Miramax pak svěřilo druhou část, Nebe, německému režiséru Tomu Tykwerovi.

Jubilejní oslavy přinesly sebou i řadu příležitostných úvah a vzpomínek, které na jedné straně doplňují lidský profil autora, ale zároveň rozmělňují v jistém smyslu obraz. Marketingovou strategii spatřuji v načasování uvedení na trh v těchto dnech režisérovy biografie režiséra „Důležité je jít“ (Ważne, żeby iść...), která se opírá o desítku let staré rozhovory. Kniha se svým názvem hlásí k výpovědi autora v jednom z těchto interview, kde tvrdí, že není ani tak důležitý cíl cesty jako samotný fakt, že člověk jde a čelí novým a novým výzvám. Kieślowski skutečně směřoval dopředu stejně jako doba kolem něj. Vždyť jeho tvůrčí dráha ilustruje vývoj moderní polské společnosti; jeho prvotiny musely procházet zdlouhavým schvalovacím řízením a tvůrce musel manévrovat na nepatrném prostoru mezi konformitou vyžadovanou stranickými orgány a vlastními tvůrčími záměry - u posledních děl měl již k dispozici tým spolupracovníků, rozpočet a tvůrčí svobodu.

Zůstává nelehkou otázkou, kým je Kieślowski pro dnešní Poláky: pro někoho snad nostalgickou vzpomínkou na minulost, pro jiného příběhem úspěšného člověka ze stránek společenských časopisů stejně jako obdivovaným klasikem filmu nebo intelektuálem vytvářejícím svůj svět étosu. Po předčasné smrti umělce umělecký odkaz začal žít „vlastním“ životem interpretovaný více či méně povolanými vykladači a převrstvovaný novou sociální zkušeností příjemců. Rozhodnutí připomenout výročí Kieślowského smrti však bez ohledu na vše zůstane důstojným gestem vyjadřujícím přihlášení se k odkazu významné osobnosti, která ať již tou či onou formou, ale vždy nesporně obohatila kulturní život státu.

Marek Krejčí

Poohlédnutí za vývojem českých médií prostřednictvím výstavy

V současné době v Praze probíhá výstava pod názvem „Zlaté časy českých médií“. Tento výstavní počin není zcela tradiční a rozhodně nepatří k těm, které zdlouhavě a nezáživně představují artefakty a informace. Má v jistém smyslu za úkol mapovat dějiny medií v Čechách a zároveň chce tento vývoj v co možná nejsrozumitelnější formě představit návštěvníkům.

Z výstavy Zlaté časy českých médií

Foto: archiv

Roli prostředníka mezi účastníkem a dlouhou historií českých medií (autoři dali této části výstavy podtitul „Od Gutenberga k internetu“) hrají rekvizity, které naznačují, kam všude mají média schopnost vstoupit - jak vyplňují náš životní prostor a čas. Čili máte možnost shledat zde způsoby, jak se média dotýkají několika běžných prostředí - např. dětského pokoje s hlasovou kulisou rádia nebo tradiční české restaurace s nezbytným televizním sportovním kanálem atd. Efekt pak určitě tkví v příležitosti uvědomit si, že televize, rádio a potažmo i noviny a časopisy jsou součástí naší každodennosti a mohou nemalou měrou ovlivňovat naše smýšlení, zábavu a názory.

Ale vraťme se k samotným dějinám, výstava totiž především upozorňuje, že tento trend má svojí evoluci. Poukazuje na prvotisky knih, na počátek periodik na přelomu 18. a 19 století, velký prostor věnuje éře první republiky, která je obecně považována vrcholnou etapu české „novinařiny“, zabývá se i časem pro média méně přívětivým tedy dobou totalitního režimu, kdy tisk i televize byly využívány k účelů agitace komunistické strany a kdy k nám z obrazovky domů vstupovaly seriály Jaroslava Dietla a scénky Kaisera a Lábuse z pořadu „Možná přijde i kouzelník“, v závěru se dostává k současnosti, již reprezentuje nezávislé zpravodajství, „novácké“ soutěže a nekonečné seriály (některé stále od Jaroslava Dietla).

Celá výstava je poté zakončena, dalo by se říci – interaktivním koutkem, oficiálně nazvaným -sál digitalizace. Návštěvník se v něm seznámí se současnými postupy mediální výroby. Může sám vyzkoušet práci televizního moderátora, rozhlasového střihače, který díky digitalizaci střihu dokáže zmanipulovat podobu hlasu (bude to hlas samotného návštěvníka) do nejrůznějších forem, novináře, který pracuje na podobě titulní stránky současných novin – návštěvníkova tvář se na této titulní stránce objeví na fotografii a návštěvník si stránku odnese domů. Zvláštní účinek jistě bude mít on-line zpravodajství ČTK viditelné na velkém monitoru. Z toho vyplývá, že na výstavě se určitě nebudou nudit děti.

Z výstavy Zlaté časy českých médií

Foto: archiv

Dospělého návštěvníka ale může napadnout, že expozice věnující se dějinám médií nese podtitul „Od Gutenberga k internetu“, a je nutné podotknout, že právě internetu - nejvíce se rozvíjejícímu médiu, zde není věnována podstatnější část, což je určitě škoda. Bylo by, myslím, velmi zajímavé sledovat, jak se tento prostředník informací a zábavy prosazoval v našich podmínkách, které instituce, jej první využívaly a v jaké chvíli se stal masovou záležitostí. Tento nedostatek má částečně za vinu, že se Národní nemělo dostatečnou sbírku, která by zahrnovala podrobnosti o současném stavu mediální kultury. V tomto případě bylo závislé na Fakultě sociálních věd v Praze a na jejím Centru pro mediální studia CEMES, jehož pracovníci alespoň částečně dosadili do celkového scénáře výstavy nejnovější vývoj českých médií.

Expozice v Národním muzeu „Zlaté časy českých médií“ pokouší se o ucelený pohled na česká média a na jejich provázanost se společností. Myslím, že však neaspiruje na detailní popis vývoje této problematiky a chce spíše pomocí jisté dávky nadhledu zorientovat návštěvníka v historii a současnosti české mediální kultury - jak se proměňovalo postavení médií ve společnosti, co lidé četli, poslouchali, na co se dívali, jak tato mediální sdělení vznikala, čím byla ovlivněna – politika, cenzura, vývoj profesního novinářského stavu. Svojí koncepcí patří tato výstava rozhodně k zajímavějším a poutavějším.

Trvání této výstavy je ale ohraničeno 1. listopadem 2005 a 31.březnem 2006. Pokud již nestihnete expozici navštívit, nabízí se vám další část výstavního projektu Zlaté časy médií otevřená 14. února 2006 v sále Hollarea v hlavní budově Národního muzea nazvaná Média ve vědě a umění, ta potrvá až do poloviny května.

Hanka Zimmerhaklová

Tvůrci výstavy „Zlaté časy českých médií“
Námět zpracoval Jan Jirák (Univerzita Karlova – CEMES), scénář napsali Barbara Köpplová (UK – CEMES) , Jan Jirák a Martin Sekera (Národní muzeum). Prostor architektonicky připravil Emil Zavadil, grafické práce vytvořil Robert V. Novák a Tomáš Brichcín. Na výstavě se mimo jiné podílela Česká televize zapůjčením televizní techniky a dekorace ze známých pořadů a Česká tisková kancelář zapůjčením dalších exponátů.