DIALOGGenius loci

Města střední Evropy – Lodž

V březnu se polská Lodž stala dějištěm dalšího ročníku akce nazvané organizátory „Na styku čtyř kultur“. Název výstižně charakterizuje fenomén Lodži jejíž ohromný rozmach, který ji vynesl až na dnešní pozici druhého největšího města v Polsku, je spojen s textilním průmyslem. Dnes již umlkl monotónní hukot mechanických stavů, ale textilní tradici zde připomíná originální muzeum textilního průmyslu v areálu textilky, mezinárodní trienále uměleckého textilu i specializace módní design na zdejší akademii umění.

V 19. století se do tohoto „evropského Manchesteru“ stahovali příchozí z blízkého okolí i vzdálenějších krajů, kteří zde hledali možnosti lepší existence a pro něž prosperující město bylo skutečně „zemí zaslíbenou“, jak nazval svou románovou ságu o něm nositel Nobelovy ceny za literaturu Władysław Reymont. Tehdy se ovšem ještě neuvažovalo nad multikulturní tváři města, ale koexistence Němců, Poláků a Rusů byla považována za něco zcela přirozeného a vyjadřovala ji v tváři města pravoslavná cerkev, katolické svatyně, evangelické kostely i židovské modlitebny. Dnes je Lodž domovem jen Poláků, stačilo dlouhé 20. století a dvě světové války, aby se tvář města od základu proměnila. Dnes je Lodž městem kontrastů, kde zpustlé části stále připomínají šedou bezútěšnost průmyslového města, ale zároveň se hlásí ke slovu dynamika moderního rozvoje, jehož viditelným projevem je Piotrkowská ulice. Na její téměř dvoukilometrové délce byly opraveny bez výjimky všechny domy a přilehlé pasáže, a po vyloučení dopravy vznikla pěší zóna jako elegantní výkladní skříň města a zároveň jasně definované, dosud scházející, centrum. Kulturní rozměr dotváří sympatické atrakce jako alej filmových hvězd před hotelem Grand, kterou zlomyslní vtipálkové hned překřtili na „Hollylodž“, originální moderní plastiky ve veřejném prostoru připomínající vtipnou formou osobnosti spojené s městem (můžete si např. přisednout si na lavičku vedle Arthura Rubinsteina u klavíru) i velkoplošná grafitti mladých umělců na slepých štítových zdech uličních proluk. Památkou na nedávné oslavy konce tisíciletí je téměř 13.000 dlažebních kostek, které věnovali obyvatelé města i zdejší rodáci, na nichž mohli zvěčnit pro budoucí generace svá jména. Ráno je pěší zóna stranou od rušných úřadů spíše ospalou částí města, která se probouzí teprve postupně jak končí vyučování na zdejších středních a vysokých školách, aby největší rušnosti dosáhla večer, kdy se zaplní zdejší početné puby, kavárničky a restaurace hlučícím davem a tóny populárních šlágrů. Vznikla zde nová tradice květnového Svátku Lodži a vojvodského jarmarku první zářijový víkend, kdy se pěší zóna změní na rozjásanou a bavící se tepnu s bohatou nabídkou kulturních pořadů pod širým nebem.

Lodž je druhým největším polským městem, byla by snad ještě lidnatější, kdyby v době holocaustu nebylo vyhubeno 233.000 židovského obyvatelstva. Izolované ve „vzorovém“ ghettu nacistickými okupanty přezvanému na Stadt Litzmanstadt uchovalo si naději na přežití až do září roku 1944, kdy bylo vyvezeno ke „konečnému řešení“ do Osvětimi. Tváře mnohých nevinných obětí připomíná unikátní soubor několika stovek snímků, které zachytil na první pohled nevýznamný účetní Walter Genewein a jež šťastnou shodou okolností byly před dvaceti lety identifikovány v jednom vídeňském antikvariátě. Před nedávnem byla vydána monografie o lodžské literární a umělecké skupině Jung Idysz a uvedl tak do širší povědomí jména zástupců židovské meziválečné avantgardy Jankiela Adlera, Icchaka Braunera, Mojżesze Brodersona nebo Marka Szwarca.

Zájemcům o výtvarné umění vřele doporučuji místní Muzeum Sztuki, které se jako první v Polsku profilovalo na vytváření sbírky soudobého umění, a která je umístěna v bývalém paláci průmyslníka Izraela Poznańského, prostorné, ale eklekticky okázalé až zoufale nemoderní stavbě. V dalším sídle textilního magnáta, tentokrát chlubně novobarokním, se nachází městské historické muzeum s obnovenými dobovými interiéry; poněkud nelogicky je však o víkendech otevřeno jen od 10 do 14 hodin. Zajímavé, že obě stavby nebyly vybudovány na okraji města obklopené zelení, ale jako městské paláce v bezprostřední blízkosti továren.

Orientaci na cestovní ruch podporuje město, které např. v létě zavedlo na pěší zónu originální autobus, který na první pohled je replikou historické tramvaje s tím podstatným rozdílem, že se nepohybuje po kolejích. Druhým originálním a navíc ještě originálním dopravním prostředkem jsou rikšy poháněné především studenty, kteří nezřídka výdělek z Piotrkovské utratí právě zde v mnohých pubech, jejichž letní zahrádky s pestrobarevnými reklamními slunečníky ve slunečných dnech okupují uliční plochu. Podstatnější však je, že myšlenku přijali za svou i samotní občané, kteří vytvořili nadaci, jež podporuje kulturní rozvoj, propagaci a uděluje ocenění za nejnápaditější interiér či obnovené památky.

To, že samosprávy pauperizovaných průmyslových měst si obvykle překonání stagnace slibují od oživení turistiky, není ničím neobvyklým, byť málokomu se podaří následovat příklad Manchestru. Vedení Lodže se v mnohém inspirovalo evropskými zkušenostmi a na první pohled se nesnaží spoléhat jen na úzkou skupinu zájemců o industriální památky, ale profilovat se také jako kulturní, otevřené město. Město, kde působí pět vysokých škol, disponuje nemalým intelektuálním potenciálem. Řadu let se sem sjíždějí návštěvníci na mezinárodní festivaly autorských filmů, filmové hudby a filmových škol. Americký filmař David Lynch je dáván do souvislosti s projektem vybudování multimediálního kulturního centra v areálu opuštěné teplárny. Objevují se zájemci i o další průmyslové objekty, které poskytují velké prostory k variabilnímu využití a zároveň se vyznačují svéráznou poetikou. Jaká však má být další budoucnost centra města, na němž se výrazně podepsala dlouhodobá absence byť jen základní údržby? Jakkoliv může být třeba pro japonského turistu návštěva těsných dvorků obklopených ze všemi stran oprýskanými fasádami vysokých činžáků zdmi, okny zabitými latěmi a letitým lešením zdánlivě podpírajícím hroutící se balkon fascinujícím dobrodružstvím, město se odmítá takto prezentovat. Adaptace léta neopravovaných objektů s naprosto nevyhovujícími parametry pro moderní bydlení je složitou záležitostí, kterou u nás normalizační technokraté řešili pomocí buldozerů. Doba se však posunula a vědomí, že město si nemůže celkově amputovat své dějiny, vedlo k rozhodnutí zachovat některé historické stavby a doplnit je novodobou výstavbou. Bude tedy mnoho záležet na citlivém přístupu architektů a samozřejmě také na získání nezbytných finančních prostředků. Náklady revitalizačního projektu jsou pozpočteny v přepočtu téměř na 20 miliard korun. Město si mnoho slibuje od dotačních programů Evropské Unie a jeho zástupci usilovně lobbují, aby Brusel dal zelenou tomuto pilotnímu projektu. Urbanistická vize nazvaná Lodž 2023 směřuje jednoznačně do budoucnosti. Jaká bude, zůstává dnes otevřenou otázkou.

Marek Krejčí