Téma... Vídeň

Wagnerova škola

Málokterý architekt se zapsal do historie architektury i do povědomí lidí jako Otto Wagner. Architektonická škola, kterou založil na Akademii výtvarných umění ve Vídni, dosáhla mezinárodního věhlasu, navštěvovali ji studenti z celé Evropy i ze zámoří. Celkem měl Wagner 191 žáků, z čehož 47 pocházelo z českých zemí (vedle významných představitelů Wiener Sezession Hoffmanna, Bauera, Gessnera, Deiningera také Jana Kotěru; k nim by bylo možno připočítat i opavského rodáka Josefa Maria Olbricha, Wagnerova nejbližšího spolupracovníka, který ovšem nebyl jeho žákem). Většina jich pocházela z Vídně, jen málo zde bylo Maďarů, kteří z národnostních důvodů dávali přednost studiu v Budapešti. Wagner zlehčoval nebo nevnímal, sám žijící v metropoli, narůstající národnostní konflikty v Evropě, přitom jeho žáci byli mnohem více vystaveni odstředivým silám a tvořili za zcela jiných podmínek. Dobrými příklady jsou Jan Kotěra, Viktor Kovačić a Vjekoslav Bastl nebo Jože Plečnik, ve svých zemích zakladatelé moderny.

Otto Wagner (1841 – 1918)

Odlišnost Wagnerovy školy spočívala v přístupu ke studentům. Studium na technice představovalo zejména studium historických staveb, Wagnerovi žáci řešili praktické úlohy. Jako závěrečnou práci jim zadával architektonickou utopii – projekt katedrály, ideálního města nebo knížecího sídla. „V promrskávání všech stylových směrů, jak to přineslo poslední desetiletí, nemůže do budoucna spočívat spása,“ řekl Wagner již ve své vstupní přednášce. To neznamenalo, že a priori zavrhoval tradici, jen byl přesvědčen, že každý tvůrce by měl využívat možnosti a prostředky své doby. Byl si zároveň dobře vědom, že úspěchu škola nedosáhne jen novátorskými metodami výuky, ale že je potřeba i správná prezentace školy veřejnosti. Od samého počátku dbal, aby školní práce jeho žáků byly zveřejňovány v nejprestižnějších časopisech, později v samostatných pracích. Proto kladl důraz na grafické provedení návrhů i na přísný výběr studentů do své třídy. Těžko říci, zda to byla intuice nebo šťastná ruka, ale právě jeho schopnost rozpoznat talent se stala klíčovou pro úspěch školy. Wagner nakonec dosáhl svého, i když např. Kotěra a další o něm hovořili jako o „zdatném manipulátorovi“. Přilákal i část konzervativní veřejnosti, kterou by za normálních okolností bouřilo, nebo přinejmenším nezajímalo nějaké bourání tradic, a podařilo se mu vyvrátit zakořeněný názor, že architektura má v prvé řadě sloužit a až pak se líbit.

Když se procházíme Vídní, je duch wagnerovské moderny cítit na každém kroku. Ať už v okrajových čtvrtích, jako je Hiezing, nebo v centru na Karlově náměstí nebo u Bauerova pavilonu Vídeňské secese. Díky Wagnerovu revolučnímu projektu městské železnice (S-bahn) můžeme secesní pavilony obdivovat v různých koutech Vídně. Přitom tyto pavilony vzaly málem za své na konci šedesátých let v souvislosti s výstavbou uzlu vídeňského metra.

Plánek vídeňského S-bahnu se secesními pavilony Otto Wagnera. Vysvětlivky: * úplně zachovalá stanice, ° částečně zachovalá stanice

Rakouská metropole zůstala svým způsobem stejná, jako bývala před sto lety. Když sem člověk přijede, cítí se skoro jako doma. Nejen kvůli velkému množství Čechů, ale i díky Wagnerovi a jeho žákům, kteří vtiskli Vídni neopakovatelný ráz a kouzlo.

Jan Křivinka

Konzervativní revolucionář – Vídeňák Arnold Schönberg

Tímto vskutku titulkovým přídomkem nazval Schönberga jeden z jeho výrazných žáků, vášnivý marxista a později kritický komunista, přítel a spolupracovník Brechtův a Adornův, Hanns Eisler, jehož barvitý životní příběh si v lecčems  nezadá s osudy jeho přeci jenom o trochu slavnějšího učitele. O tomto elitním příslušníkovi generace, která se po Druhé světové válce navrátila z USA do NDR, se však na těchto stránkách dočtete třeba někdy příště.

Arnold Schönberg – vlastní podobizna

Foto: Egon Schiele Art Centrum

Eislerova přiléhavá slova přesně vystihují rozpory mezi Schönbergovou v zásadě asketickou povahou a povětšinou seriózním vystupováním a skandály, které provázely provedení jeho novátorských děl či některá jeho vášnivá provokativní prohlášení. Schönberg byl však také teoretik a věren wagneriánské tradici rozhodně nezůstával stranou společenského dění. Se značnou částí jeho literárního odkazu se může od loňského roku český čtenář snadno seznámit díky českému vydání souboru Styl a idea, které uspořádal a přeložil přední mezinárodně uznávaný znalec Schönbergova odkazu prof. Ivan Vojtěch. Možnost hlubšího poznání Schönbergových názorů a osobnosti snad dopomůže ke zbourání bulvárního mýtu o pološíleném skladateli-podivínovi.

Arnold Schönberg byl rodilý Vídeňák. Tato informace možná nebude znít tak banálně, vzpomeneme-li známý políček, který zlí jazykové čas od času uštědřují obyvatelům pyšné hudební metropole, totiž že Schönberg je vedle Schuberta jediným slavným skladatelem, který se ve Vídni skutečně narodil. Ponechme teď stranou, že tato pichlavá poznámka zapomíná třeba hned na dva další slavné Schönbergovi žáky a členy Druhé vídeňské školy Albana Berga a Antona Weberna. Zmíněná provokace naráží především na fakt, že hudební odkaz mladšího z obou rodáků zůstává pro některé posluchače poněkud problematický. S určitou ironií, která byla ve spojení s humorem Schönbergovi tolik vlastní, bychom mohli říct, že lze jen stěží nalézt takto slavného skladatele, který i více než 50 let po smrti dokáže vyprázdnit hudební síň kdekoli na světě. Sám autor si toho byl zjevně vědom: Vyzván, abych pověděl něco o svém obecenstvu, musím doznat: jsem přesvědčen, že žádné nemám. Jistě neprávem však s sebou stále ještě někdy nese Schönbergovo jméno na programu koncertu či festivalu určitý punc experimentátorství. Na druhou stranu se ale s určitostí nenaplnil jeden ze Schönbergových prorockých aforismů, že druhá polovina století pokazí přeceňováním to, co prvá polovina podceňováním na mně považovala za dobré.

Arnold Schönberg – Nachtliche Landschaft

Schönberg rád zdůrazňoval, že byl do značné míry samoukem. Jediným jeho opravdovým učitelem byl další rodilý Vídeňák, byť po rodičích polského původu, jen o tři roky starší Alexander von Zemlinsky, který i přes nemalé skladatelské dílo proslul především jako dirigent. Zemlinskému bychom ale jistě křivdili, kdybychom za častými návštěvami hledali pouze Schönbergův zájem o Zemlinského sestru Mathildu, která se stala jeho první ženou. V svém Ohlédnutí doznává pětasedmdesátiletý Schönberg, že právě Zemlinskému vděčí téměř za všechno své vědění o technice a problémech kompozice. Když už jsme začali s vídeňskými přáteli, kteří ovlivnili Schönbergův tvůrčí i osobní život, nemůžeme nezmínit další dva příslušníky vídeňské elity. Oskara Adlera, o kterém dle četných svědectví současníků lze říct především to, co už řekl Wagner o Nietzschem, tedy že jeho hudebního nadání bylo pro filosofii a fyziku škoda a Davida Bacha, který jako velmi výrazný intelektuál posiloval Schönbergův odpor proti všednosti a přízemní líbivosti.

Mladý Schönberg byl přirozeně ovlivněn vedle velikánů německé hudební tradice hlavně romantickou hudbou druhé poloviny 19. století. Sám ctil především Brahmse, ke kterému se záhy po zahájení spolupráce se Zemlinskym nemohl přidat nikdo jiný než Wagner. Jeho první díla ale také nezapřou inspiraci ve Straussově hudbě stejně tak jako vliv dnes neprávem poněkud zapomínaného Hugo Wolfa. Také manželkou ztahanému Mahlerovi, který se na sklonku života těšil Schönbergovými skladbami, sice nejprve zkritizoval první symfonie, ale poté o něm mluvil jako o světci. Mezi nejhranější skladby tohoto post-romantického období patří především smyčcový sextet Zjasněná noc (Verklärte Nacht), se kterým i přes jeho zcela tonální kompozici začala nepříjemná tradice skandálů premiér Schönbergových děl a symfonická báseň Pelleas a Melisande, která vznikla při skladatelově pobytu v Berlíně v letech 1901-1903.

Arnold Schönberg – Roter Blick

Po návratu do Vídně získal Schönberg dva žáky, kteří se i přes silné individuality stali nejvýznamnějšími nositeli učitelova odkazu. Společně se Schönbergem vytvořili Alban Berg a Anton Webern triádu Druhé vídeňské školy, která by jen s obtížemi hledala konkurenci v ovlivnění moderní klasické hudby. Za skladbu, která stojí na počátku „hudební revoluce“, bychom mohli označit Druhý smyčcový kvartet, který Schönberg dokončil v roce 1908. Šťouralové, kteří se místo v expresionistických vlnách cítí bezpečněji v harmonicky nezčeřených hladinách klasicismu 18. století, by mohli namítnout, že za vším stojí otřes z potupné ztráty první ženy Mathildy, které po letech strávených s hudebním skladatelem aktuálně učarovalo nejen malířské umění vídeňského tvůrce Richarda Gerstla. Je jistě smutnou hříčkou osudu, že nadějný malíř ve stejném roce ve svých 25-ti letech zemřel. Druhý kvartet je i svou kompozicí symbolicky přelomovým dílem. První dvě jeho části jsou napsány v rámci tradičních harmonických postupů, které jsou spíše podbarvovány občasnými chromatickými pasážemi. Poslední dvě části jsou však již zcela atonální, pouze v závěrečných akordech se snad chtěl Schönberg usmířit s uchem divákovým a do partitury tak vepsal tónické akordy. Pokud se hrozící „výtržnosti“ při premiéře Zjasněné noci ještě za vydatného přispění Schönbergova bratra Heinricha podařilo zastavit, provedení druhého kvartetu se po zkušenostech z premiéry, kde posluchače zjevně zaskočila atonální sopránová linka ve třetí části, zdála být natolik riziková, že vstupenky na koncert obsahovaly předtištění varování, že návštěvník má vydržet v tichosti do konce koncertu stejně tak jako si do této chvíle schovat projevy svých zjitřených emocí.

Jakkoli by byla paralela osobního otřesu s otřesem základy evropské hudby esejisticky líbivá, je třeba říct, že Schönbergův krok měl samozřejmě daleko hlubší a promyšlenější základ. I když se nám nemusí líbit všeobsahující vysvětlení spojující dějinné, společenské či vědecké události a objevy s uměleckým vývojem, určitý vliv okolního prostředí je samozřejmě přirozený. Sám Schönberg si toho jistě byl vědom, když prohlásil: kdybychom žili v obyčejných časech, naše hudba by byla určitě úplně jiná. Podobná vcelku banální věta však může stát pouze na počátku Schönbergova uměleckého uvažování. Hned v úvodu Problémů umělecké výuky se vyznává, že věří, že umění není záležitostí toho, co dělat umíme, nýbrž toho, co dělat musíme. Jak napsal Ivan Vojtěch, Schönberg definuje umění jako zoufalý křik o pomoc těch, kdo se celým svým bytím otvírají proudu světa a tento svět sjednocený řádem myšlenky zevnitř proměňují ve svůj vlastní. Za uměním jako nutností, které v sobě obsahuje etický i estetický náboj, tak lze hledat také neúprosný pocit odpovědnosti vůči životu i dílu, který Schönberg sdílel se svými vídeňskými přáteli Karlem Krausem či již zmiňovaným Davidem Bachem.

Arnold Schönberg – Selbstportrait

To co však vědomě dráždilo soudobé kritiky a teoretiky hudby a často nevědomě konzervativní posluchače, byla Schönbergova harmonická revoluce, která vycházela z dvanáctitónové kompozice, a která se stala programovým základem Druhé vídeňské školy. Leckoho by mohlo překvapit, že hlavním cílem kompozice s dvanácti tóny byla srozumitelnost. Schönberg ve stejnojmenné stati poukazuje na fakt, že tradiční harmonie postavená na ideji základního tónu (tónika), který ovládá stavbu akordů a reguluje jejich souslednost, byla v praxi v posledních letech několikrát překonána. V některých disonancích Wágnerových, disharmoniích Straussových či třeba impresionistických vyjádřeních Debussyho, lze podle Schönberga zpochybnit tradiční představu, že tónika má ještě skutečný stavební význam. V reálné hudbě tak postupně disonance, která se od konsonance neliší větším či menším obsahem krásy, dosáhla určitého stupně sluchové emancipace. V tomto však opravdová kompozice předběhla harmonickou teorii. Metoda kompozice s dvanácti tóny by tedy měla tento rozpor vyřešit. Je svým způsobem vskutku revoluční nejen tím, co znamenala pro dějiny hudby, ale také doslova egalitářskou a dehierarchizující ideou, že všechny tóny se k sobě vzájemně vztahují a jsou stejně důležité. O důležitosti, kterou této práci Schönberg přikládal, svědčí i jeho výrok, který díky dodaným politickým konotacím mnohokrát dezinterpretován. Učinil jsem objev, který zajistí německé hudbě nadřazenost na dalších sto let. Řekl to jen pár let před tím, kdy jako Žid musel opustit Německo a odjel do Spojených států, odkud se již nikdy natrvalo do Evropy nevrátil.

Díky své značné aktivitě ale i jisté autoritě v určitých hudebních kruzích se Schönberg stal také prezidentem často zmiňovaného Spolku pro soukromé hudební produkce ve Vídni, jehož cílem bylo zjednat opravdovou a přesnou obeznámenost umělců a přátel umění s moderní hudbou. V zásadách této originální instituce se lze dočíst, že Mahlerem a Straussem počínaje se nedává přednost žádnému stylu, nastudování děl se bude dít s větší důkladností než při koncertních provedeních a spolková provedení děl se budou opakovat z důvodu lepšího porozumění. Provedení pak budou v každém případě neveřejná, aby se zabránilo korumpujícímu vlivu veřejnosti.

Málokdo ví, že Schönberg se především v letech 1906 – 1912 věnoval také malování. Jeho podobizna ze zadního pohledu, na níž se zobrazil v celé kráčející figuře, se také spolu s dalšími třemi Schönbergovými obrazy objevila na výstavě Der blaue Reiter v roce 1911. Pro stejnojmenný Kandinského sborník Schönberg napsal také stať Vztah hudby a textu. Katalog Schönbergova výtvarného díla čítá 268 položek a jistě není bez zajímavosti, že plných 70 z nich jsou nejrůznější typy autoportrétů. Jen mě tak při pohledu na jeho fotografie napadlo, že by díky značné podobě mohl některé klidně půjčit Picassovi.

Arnold Schönberg – Gehendes Selbstportrait

Arnold Schönberg byl jistě zvláštní a výrazná osobnost. V osobním i uměleckém životě vynikal především značnou náročností. O té jistě svědčí například jeho slib, že by rád složil nesmírně obtížný houslový koncert, k jehož zahrání bude třeba poněkud atrofovaný malíček, zároveň však ale naštěstí vyjádřil odhodlání na příchod takto anatomicky originálního houslisty velkoryse počkat či jeho negentlemanské rozčilování na tenisovém kurtu, který v Americe brázdil společně s Georgem Gershwinem. Byl také v jistém smyslu optimistou a to někdy hned dvojitým, například když tvrdil, že jednou si budou moje tóny jako Pucciniho pískat i mlékaři po ránu. Přesně nevím, co si vídenští či losangelesští mlékaři pískávali po ránu, ale jsem naprosto přesvědčen, že i kdybych alespoň jednou za život slyšel po ránu mlékaře pískat si cokoli z klasiky, Schönberg to zcela jistě nebude. Mezi neobyčejně obyčejné smrtelníky ho však navracela třeba jeho triskaidekafobie, tedy chorobný strach z čísla 13. Pravděpodobně z tohoto důvodu vynechal jedno „a“ ve jméně Aaron v názvu své nedokončené (!) opery Moses und Aron. Jak si poradit s odporem značné části světa však věděl. Na vojně se mne jednou ptali, zda jsem skutečně ten skladatel Arnold Schönberg. Řekl jsem: „Někdo to být musel, žádný to být nechtěl, tak jsem to vzal na sebe.“

P.S. V koncertním kalendáři FOKu a Pražské komorní filharmonie se letos se Schönbergem zřejmě nesetkáte, ale za to v Rudolfinu tuto sezónu, pokud jsem správně počítal, hned čtyřikrát. 7.11. 2005 si můžete poslechnout Smyčcový kvartet č. 1 a hned 16.11. 2005 pak Komorní symfonii (upravená Antonem Webernem). Nový rok také můžete začít se Schönbergovou hudbou, neboť už 17.1. 2006 je na programu Zjasněná noc, kterou si navíc v jiném podání můžete tamtéž vyslechnout i 15.3. 2006. Schönbergovských koncertů ale bude nejen v Praze určitě víc.

Vít Střítecký