DIALOGStudie

Nástin historie Galerie plastik ve společensko-kulturním prostředí Hořic první čtvrtiny 20. století

"...sbírky vzrostly by časem tak, že sotva druhé město v Čechách a málokteré v Rakousku mohlo by se takovou sbírkou vykázati a při trvalé práci staly by se Hořice místem, s nímž musil by počítati každý, kdo by chtěl poznati vývoj sochařství českého?" [4]

Galerie plastik v Hořicích v Podkrkonoší představovala v době svého vzniku a vrcholné fázi existence jedinečný případ zrodu a činnosti umělecké expozice na venkově. Originalitou myšlenky a nadšením realizace však mohla tato instituce směle soupeřit s obdobnými podniky ve větších centrech. A právě ambice místní umělecky orientované inteligence v záležitosti obecného uznání Hořic jako uměleckého střediska podnítila vznik Galerie plastik.

Založení umělecké galerie v prvním desetiletí 20. století dovršilo dlouhou etapu rozvoje nejen kulturních složek regionu ve století předchozím. Bez rozvinutého hospodářského zázemí by veškeré úsilí inteligence o rozmach vzdělání a společenských i uměleckých aktivit vyznělo naprázdno. Teprve dosažení produktivního stupně vývoje ekonomických oborů hořické oblasti přineslo do života společnosti prostředky a prostor pro další profilaci kulturní sféry.

Dlouhou tradici a specifický význam měla pro hořický region těžba pískovce. Zejména rozvojem tržního hospodářství a tím i soukromého podnikání a postupným zdokonalováním technologie těžby dosáhl tento obor ve druhé polovině 19. století značných úspěchů. [1] Horečná urbanizace zajišťovala dlouholetý zájem o stavební materiál a rozšiřováním železniční sítě získávaly hořické lomy nová odbytiště. Množství architektonických realizací v historizujících stylech přinášelo pracovní příležitosti i pro hořické kameníky a sochaře.

Veškeré přednosti, úspěchy a specifika těžby a zpracování pískovce na Hořicku podpořilo založení odborné školy sochařské a kamenické v roce 1884, která neměla obdoby v celé rakouské monarchii. [2] Jedinečnost tohoto institutu a kvalita výuky, jež byla od počátku považována za prioritu, se zasloužily o mezinárodní věhlas hořické školy. Vyučování uměleckých předmětů vedly osobnosti, které absolvovaly evropské a posléze i české výtvarné vysoké školy. Jejich pedagogické působení v Hořicích tvarovalo umělecký názor a díla studentů, ale poznamenalo také atmosféru města. A to prostřednictvím jejich vlastního díla, šířením zájmu o umění i osobní investicí v intelektuálských akcích regionu.

Hořice na přelomu 19. a 20. století vytvořily pro své obyvatele prostředí v mnoha ohledech podnětné a nabízející širokou škálu eventualit duchovního obohacení. Značný význam byl přikládán vzdělání obecně. Mimo nejnižších škol a kamenosochařského institutu zde vzniklo ještě několik specializovaných ústavů zajišťujících střední oborové vzdělání, čímž byla neustále zohledňována a zvyšována intelektuální úroveň regionu. Hořičtí vedli bohatý společenský život. Fungovaly zde pěvecké spolky, orchestr, ochotnické divadlo, archeologický a muzejní spolek, čtenářské společnosti i charitativní podniky. Manifestací ambiciózního smýšlení místních obyvatel se stala Výstava českého severovýchodu v roce 1903. Nadšení místních řemeslníků pro uspořádání hospodářské, průmyslové a umělecké výstavy pohltilo hospodářské i kulturní spolky města a posléze i okresu. Výstava sklidila velký úspěch a to i mimo hranice severovýchodních Čech. Zvláštního ocenění se dostalo zejména její umělecké části [16, s. 3], což Hořice podnítilo k dalším aktivitám uměleckého zaměření. Umělecká síň, sloužící jako výstavní prostor muzejního spolku, byla otevřena ještě v roce 1903 a od počátku se v ní střídaly expozice slavných i méně známých místních autorů. [3]

Založení muzea uměleckoprůmyslového zaměření na sebe nenechalo dlouho čekat a představovalo další článek v řetězci počinů, které měly Hořicím stvrdit status uměleckého střediska. Muzeum zůstalo v mnohém věrné obecnému plánu pro instituce uměleckoprůmyslového zaměření a v těchto intencích usilovalo o podporu a zvelebení tradiční řemeslné výroby, se zvláštním důrazem na estetickou stránku výrobků. Pod záštitou muzea byly pořádány vzdělávací kurzy a přednášky pro řemeslníky i učitelstvo, byla organizována řemeslnická družstva poskytující jednotlivcům pomoc po stránce právní i profesní. Mimo tuto náplň se muzeum věnovalo pořádání výstav v Umělecké síni, jež zprostředkovávaly Hořickým styk se světem umění a staly se nesmírně oblíbenou variantou kulturního vyžití.

S počátky uměleckých výstav a následně s obdobím jejich největšího rozmachu je nerozlučně spjato hořické působení Jana Kysely (1870-1923). Učitel Kyselo, přestože se dosaženým vzděláním ani uměleckým nadáním nevyrovnal některým kolegům z kamenosochařské školy, oplýval nesporným organizačním a diplomatickým talentem a obrovským zápalem a láskou k umění. Kyselo byl zaangažován téměř ve všech kulturních akcích, které se v Hořicích v prvním dvacetiletí 20. století uskutečnily. Mimo pedagogické činnosti na několika hořických školách se věnoval pořádání a vedení přednášek pro průmyslové muzeum, tématicky orientovaných zejména na výuku kresby a lidové umění. Zvláštní přínos pro kulturní ovzduší města měl Kyselo jako prostředník mezi Hořicemi a uměleckými spolky, institucemi a samotnými umělci. Tyto aktivity rozvíjel především v souvislosti s organizací výstav v Umělecké síni a dovršil je se založením a činností Galerie plastik.

Vznik galerie, zaměřené na budování a prezentaci specializované sbírky moderní české plastiky, logicky navazoval na předchozí orientaci města, a to zejména po stránce umělecké a vzdělávací, ale zprostředkovaně i průmyslové. Za prvotním nápadem stály osobnosti profesně spjaté s průmyslovým muzeem a kamenosochařskou školou, které dokázaly pro realizaci strhnout i představitele města a okresu a podařilo se jim pro projekt získat souhlas císaře Františka Josefa I. Na sklonku roku 1908, po téměř dvouleté přípravné etapě, došlo k institucionalizování Galerie plastik.

Do čela nového ústavu se postavili jeho ideoví tvůrci i reální zřizovatelé. Jejich snaha získat galerii nadregionální věhlas se odrazila na výběru členů čestného odboru, v němž figurovaly osobnosti zastupující významné zemské instituce (umělecké, vzdělávací i finanční) i říšští poslanci. [4] Po zbývajících členech odboru galerie již byla vyžadována vlastní umělecká sochařská tvorba. [5] Byly angažováni aktivní sochaři pracující v hořickém regionu i mimo něj. Tito tvůrčí členové představovali jakýsi specifický most mezi galerií a uměleckými díly a jejich prostřednictvím byla získána řada exponátů, v podobě jejich vlastních prací nebo výtvorů jejich kolegů.

Umělci spjatí s galerií nebo hořickým regionem velmi často svá díla do sbírky věnovali. Mimo uměleckých kruhů pocházeli dárci také z řad významných nebo majetných občanů, uměnímilovné veřejnosti, spřízněných kulturních institucí, uměleckých spolků nebo finančních ústavů. Jinou alternativu pro rozšíření hořické sbírky představovaly nákupy. Byly realizovány v ateliérech přímo od tvůrců nebo soukromých majitelů, na výstavách v hořické Umělecké síni i při rozmanitých příležitostech po celých Čechách, v obchodech s uměleckým zbožím nebo na dražbách.

Nedocenitelný význam pro Galerii plastik měla spolupráce s hořickou kamenosochařskou školou. Kooperace obou institucí byla předznamenána již při zřizování galerie jmenováním ředitele školy, architekta Václav Weinzettla (1862-1930), do čela galerijního kuratoria a především souhlasem nadřízeného říšského ministerstva v záležitosti postupování prací vzniklých ve školních dílnách galerii podle předem stanovených podmínek, většinou pouze za úhradu použitého materiálu. Díla známých umělců reprodukovaná studenty a profesory sochařského institutu v kameni představovala cenný směnný artikl, za který bylo možné získat původní model nebo jiný originál. [6] Za tyto vzácné služby nabízela galerie škole svou sbírku jako praktickou učební pomůcku a studentům zprostředkovávala přímý kontakt s díly uznávaných soudobých sochařů. Nastíněná spolupráce umožnila velkorysé obohacení expozice za cenu minimálních finančních výloh.

Finance ostatně sehrávaly v životě galerie primární roli, neboť představovaly konečný rozhodující element veškerých obchodních transakcí. Dotace, které byly galerii přislíbeny při jejím zakládání a měly plynout ze zemských, okresních a městských fondů a prostředků obchodní a živnostenské komory, byly často vypláceny se zpožděním nebo vůbec. Galerie se tak velmi často potýkala s problémem absolutního vyčerpání finančních prostředků a od existenční krize ji dělila pouze shovívavost městské spořitelny a průmyslového muzea. Předznamenanou provázanost hořických institucí dále prohlubovalo umístění expozice Galerie plastik v budově kamenosochařské školy. Instalace sbírky, ve třech secesně upravených místnostech, zcela odpovídala soudobému výstavnímu standardu. (obr.3, 5) Přestože byly práce monumentálního charakteru a díla prostorově náročná od počátku umístěna v exteriéru v městském parku, bylo kuratorium s rozrodem souboru uměleckých prací přinuceno řešit tíživý problém nedostatku místa ve výstavních sálech.

Vzhledem k alarmujícímu problému uskladňování uměleckých děl bylo v roce 1914 rozhodnuto o stavbě samostatné budovy Galerie plastik a za účelem vybrání vhodného projektu byla vypsána architektonická soutěž. Vítězný návrh Otakara Novotného (1880-1959) byl velmi osobitým příspěvkem autora k tématu ztvárnění objektu umělecké galerie. (obr. 6) Brzké realizaci projektu zabránily nepříznivé okolnosti probíhající světové války a ani později k provedení Novotného varianty nedošlo. Hořická kolekce plastiky si musela na expozici ve vlastní budově počkat až do konce sedmdesátých let 20. století. [7]

Přes záporné stránky instalace sbírky v nevyhovujících sálech, zhoršující se finanční situaci a další všudypřítomné projevy válečného stavu, byla Galerie plastik návštěvníky vyhledávanou uměleckou expozicí. Bezpochyby se musela, stejně jako jiné soudobé galerie, vyrovnávat s problémy provázejícími trvalou výstavu uměleckých prací a zároveň čelila konkurenci v podobě místní Umělecké síně. Přesto si svou klientelu dokázala udržet.

K podstatnějším změnám v činnosti galerie nedošlo ani se vznikem Československé republiky v roce 1918. Z názvu sice zmizel přídomek "Jeho Milosti císaře Františka Josefa I." a novou nadřízenou institucí se stalo Ministerstvo školství a národní osvěty, ale reálně galerie fungovala i dále na zavedených principech. Ani v podmínkách první republiky neztratila hořická galerie kontakt s uměleckými centry. Výběrem členů svého odboru velmi obratně reflektovala úspěchy uměleckoprůmyslových škol [8] a v řadách jejich pedagogů nalézala tvůrčí spolupracovníky. Nová doba ovšem přinesla i nově definovanou modernost, jež byla zohledňována při rozmnožování sbírek galerie. I nadále byly získávány práce autorů, kteří dozráli a svým uměleckým názorem plně přináleželi období před první světovou válkou. Galerie plastik tedy v soudobém měřítku při výběru exponátů do určité míry opustila striktně nazíraný požadavek modernosti. Pokud se ovšem přidržíme vymezení pojmu moderní, ve smyslu, který jej neslučuje s významem soudobý, ale charakterizuje zcela nové pojetí umělecké tvorby na přelomu 19. a 20. století, pak Galerie plastik vystupuje po celou dobu své existence jako instituce zcela věrná původnímu programu a řadí se k prvním českým galeriím moderního umění vůbec.

Dějinná jedinečnost Galerie plastik nezapadá ani v případě vykročení do evropského prostoru, v jehož kontextu nabývá pátrání po analogiích hořické instituce charakteru širšího porovnání vzniku a významu středisek moderního sochařství pro vývoj národního, eventuálně moderního umění vůbec.

Jana Cermanová

[1] Problematikou ekonomického boomu těžby pískovce na Hořicku se rozsáhle zabýval Alois Jilemnický. [20] [22]

[2] Dějiny hořické kamenosochařské školy naposledy zpracoval Erik Tichý v roce 2004. [27] Faktograficky hutná, ovšem nesoucí symptomy doby svého vzniku, je kniha Aloise Jilemnického Kámen jako událost. [21]

[3] "Aby vkus umělecký se budil i pěstoval a tím šířil se zájem pro věci krásné?", s touto ctižádostivou vizí otevírala hořická Umělecká síň své dveře veřejnosti. Její prioritou měl být snadný přístup k umění pro široké publikum a tím celkové podnícení zájmu o tuto problematiku. Během nejprogresivnějších dvaceti let její existence zde vystavovaly mj. Ladislav Šaloun (1870-1946), František Bílek (1872-1941), Antonín Hudeček (1872-1941), Ludvík Kuba (1864-1956) nebo Antonín Majer (1882-1963).

[4] K přijetí funkce protektora galerie byl vyzván JUDr. Karel Kramář (1860-1937), říšský a zemský poslanec a předseda Národního klubu. Pro Kramáře se kuratorium rozhodlo především kvůli jeho funkci prezidenta Moderní galerie v Praze. Přímé spojení s touto institucí a umělci, kteří s ní spolupracovali, se zdálo být rozhodujícím prvkem výběru.

[5] Nový ústav podpořili svým čestným členstvím mnozí čeští výtvarníci. Byl to především profesor J. V. Myslbek (1848-1922) z pražské Akademie výtvarných umění, profesoři Ladislav Šaloun (1870-1946) a Stanislav Sucharda (1866-1916) z Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kritici a historikové umění. Mezi činnými členy figurují jména absolventů hořické školy, a to Jana Štursy (1880-1925), Quido Kociána (1874-1928), Ladislava Kofránka (1880-1954), Bohumila Kafky (1878-1942) či Václava Suchomela (1869-1930).

[6] Tímto způsobem byla do sbírky galerie získána mnohá díla slavných tvůrců mj. Poprsí děvčátka (1908, realizace v mramoru 1912) od Jaroslava Krepčíka (?), Ofélie (před rokem 1907, realizováno 1912) (obr. 1) od Josefa Kalvody (1874-1925), nebo Z divadla (1912) (obr. 2) od Ladislava Kofránka (1880-1954)

[7] K realizaci zcela jiného projektu, za naprosto odlišných podmínek, docházelo v letech 1972 - 1977. Podle návrhu Jindřicha Maliny začali hořičtí brigádníci svépomocně budovat objekt galerie (obr. 4). Stavba je dokladem éry socialismu, jejích možností a představ o výstavním prostoru. Zároveň je i názornou demonstrací kvality práce v socialistických "akcích Z". Po necelých třiceti letech provozu je budova v havarijním stavu a zasloužila by celkovou rekonstrukci.

[8] Pražskou Státní uměleckoprůmyslovou školu a obor uměleckého sklářství reprezentoval Josef Drahoňovský (1877 - 1938), sochařskou větev Josef Mařatka (1874-1937) a umělecký design Jaroslav Horejc (1886-1983). Další ze slavných českých uměleckých průmyslovek, keramickou školu v Bechyni zastupoval v odboru Václav Mařan (1869-1972). Sklářská škola v Železném Brodě delegovala Jaroslava Brychtu (1895-1971).

Prameny a tištěné prameny

[1] Kronika města Hořice 1906, Městské muzeum Hořice

[2] Kronika města Hořice 1908, Městské muzeum Hořice

[3] Návrhy Otakara Novotného, Aloise Balána a Vojtěcha Šebora na budovu Galerie plastik z roku 1914, Městské muzeum Hořice

[4] Pamětní spis, statut a organizace Galerie plastik císaře a krále Františka Josefa I. Městského Průmyslového muzea Podkrkonošského v Hořicích, Hořice 1908

[5] Plakát pro přednášku Ludvíka Kuby Poměr výtvarníkův k umění ostatnímu, 2. říjen 1910, knihovna Průmyslového muzea Podkrkonošského, Městské muzeum Hořice, H 10942

[6] Plakát pro přednášku Františka Bílka O svém díle, 1. 12. 1917, v městském divadelním sále, Městské muzeum Hořice, H 10884

[7] Pozůstalost Jana Kysela. Poznámky ku kreslení 1909-1910, Městské muzeum Hořice, H 2458

[8] Průmyslové muzeum Podkrkonošské v Hořicích. Zápis o schůzích výborových 1904-1940. Městské muzeum Hořice

[9] Stanovy městského Průmyslového muzea Podkrkonošského v Hořicích, Hořice 1908

[10] Zadání soutěže na budovu Galerie plastik Císaře a Krále Františka Josefa I. Průmyslového muzea Podkrkonošského v Hořicích (1914), Městské muzeum Hořice

[11] Zápis o schůzi odboru Galerie plastik ze dne 11. 2. 1909, 16. 5. 1909, 8. 12. 1909, 23. 1. 1912, 31. 5. 1912, 3. 6. 1913, 17. 6. 1913, 24. 3. 1914, 14. 10. 1914

[12] Zpráva o činnosti 1916, městské Průmyslové muzeum Podkrkonošské v Hořicích (1917-1928), od roku 1929-1937 Zpráva o činnosti městského průmyslového muzea podkrkonošského a Masarykovy galerie plastik v Hořicích

[13] Hořický obzor 2., 1904, s. 4

[14] Katalog Hospodářské, průmyslové a umělecké výstavy českého severovýchodu z roku 1903

[15] Kudrnáč, Václav: Úplný adresář a popis politického okresu královéhradeckého. Okresy Hradec Králové, Hořice, Nechanice a veškeré politické obce a osady. Tiskem Bedřicha Outraty v Jičíně, 1903

[16] Mikšová, Františka: Masarykova galerie plastik v Hořicích. In: Hořický obzor 3, 1938, s. 2-4

[17] Národní listy, 13. 9. 1903

Literatura

[18] Glázr, Petr: Václav Weinzettl. Bakalářská práce. Institut restaurování a konzervačních technik. Litomyšl 2002

[19] Horová, A. (ed.): Nová encyklopedie českého výtvarného umění 1-2. Academia, Praha 1995

[20] Hořice v Podkrkonoší, město a okres, díl I. Knihovna národohospodářských informací, svazek XII, Praha 1934

[21] Jilemnický, Alois: Kámen jako chleba. Čtení o kamenických obcích Vojicích a Podhorním Újezdě. Severografia, závod Turnov 1980

[22] Jilemnický, Alois: Kámen jako událost. Kulturně historický a společenský obraz první české školy sochařů a kameníků za sto let její existence (1884-1984). Panorama, Praha 1984

[23] Jilemnický, Alois: Tradice z kamene. Kulturně historický obraz hořického pískovce a kamenoprůmyslu. Vydal Českomoravský průmysl kamene, n. p., závod Liberec, Liberec 1973

[24] Plichta, Jaroslav., Brejník, Bohumil.: Galerie plastik v Hořicích v Podkrkonoší, Hořice 1953

[25] Stehlík, František (red.): 70 let vlastivědného muzea v Hořicích v Podkrkonoší 1887-1957. Okresní vlastivědné muzeum v Hořicích, Hořice1957

[26] Stehlík, František red.: Hořice v Podkrkonoší. Město kamenné krásy. Okresní vlastivědné muzeum v Hořicích. Hořice. Severografia, n. p., Most 1958

[27] Špringer, Josef (red.): 40 let Archeologického a muzejního spolku v Hořicích v Podkrkonoší 1887-1927, Hořice v Podkrkonoší 1927

[28] Tichý, Erik: 120 let hořické školy pro sochaře a kameníky, 1884-2000. RK Tisk, Jičín 2004

[29] Tomíčková, Oldřiška a kol.: Historie a současnost podnikání na Jičínsku, Hořicku, Novopacku a Sobotecku, nakladatelství a vydavatelství Městské knihy s.r.o., Žehušice 2002

[30] Wittlich, Petr: Sochařství české secese. Karolinum, Praha 2000