PolemikaKritika

O korupci v Čechách, Polsku a zbytku světa

To, že v České republice bují korupce není žádným tajemstvím a i když v četných průzkumech veřejného mínění drtivá většina z nás nabízení a přijímání úplatků odsuzuje, tak zase v dalších průzkumech se paradoxně dovídáme, že dosti z nás se ve svém životě s korupcí "aktivně" setkalo. Je to trochu schizofrenní situace, ale na druhou stranu by se dalo konstatovat, že jsme si alespoň vědomi toho, že korupce je opravdu trestný čin. To je možná první vykročení na správnou cestu, chtělo by se s jistou dávkou naivity dodat. Podle protikorupční organizace Transparency International Česká republika mezi premianty v těchto ohledech rozhodně nepatří. Pravidelně se v žebříčků umísťujeme v blízkosti států bývalého sovětského svazu. Pozice nijak lichotivá, ale bohužel zasloužená. Přes všechny skandály a aféry se ale českým zemím doposud pořádná korupční aféra, která by zasahovala mezi nejvyšší politické špičky , úspěšně vyhýbala. Ano byly tady různé náznaky ohledně neprůhledného financování politických stran různými podezřelými dárci, ale vše se vždy stačilo nějak ututlat a zamést pod koberec. Možná by tomu tak bylo i tentokrát, kdyby se do celé věci nevložili naši, v těchto ohledech, velice zkušení sousedé z Polska. Právě v Polsku, jak máme ještě v živé paměti, odstartoval před dvěma lety deník Gazeta Wyborzca asi největší korupční aféru v zemích bývalého východního bloku. Tehdy šlo ve zkratce o to, že producent Lew Rywin nabídl koncernu Agora (vydavatel Gazety) změnu zákona, díky které by Agora mohla podnikat i v televizní mediální sféře. Vyšetřování vedlo až k tehdejšímu premiérovi Lezsku Millerovi. I když nakonec policie dostala k soudu jen Rywina, tak je dobře známo, jak nakonec skončil Miller.

Tedˇ už ale nemusíme svým polským sousedům pranic závidět. V souvislosti s prodejem Unipetrolu polské firmě PKN Orlen je mezi podezřelými "korupčníky" i bývalý premiér a současný předseda ČSSD Stanislav Gross. Podle spekulací polských deníků měl právě on brát peníze od Andreje Babiše, který měl zase údajně "napomoci" PKN Orlen k vítězství v privatizaci. Jistě, měli bychom uznávat presumpci neviny a počkat až, co vyšetří orgány činné v trestním řízení, ale bývá zvykem v politicky vyspělejších zemích, že už jen samo podezření z podobných nekalých praktik se stává konečnou pro kariéru onoho podezřelého politika. Dokonce, ač se to zdá z našeho pohledu až neuvěřitelné, tito politici sami od sebe ze svých pozic odstupují a ani nečekají, zda-li jim bude vina prokázána! Příkladem budiž nedávno odstoupivší francouzský ministr, který měl rovněž "jakési menší" problémy se svým bytem.

Umíte si představit, že by Stanislav Gross zareagoval podobně "chlapsky"? V našich luzích a hájích by to bylo spíše vnímáno jako čiré bláznovství. Leckdo by si ťukal na čelo. Na druhou stranu, bylo by zbytečné si stěžovat. Máme politiky takové, jaké si zasloužíme. Nebo ještě lépe by se dalo možná říci, že čeští politici se chovají, tak jak jim to jejich voliči dovolí.

Možná jsem ale příliš velkým pesimistou a Stanislav Gross ukáže, že je opravdu jiný, než jak ho líčí (ne)zaujatá česká média. Přejme si, aby tomu tak skutečně bylo. Česká politické kultuře by to nesmírně prospělo.

Josef Provazník

Prípad Oatis

Slovenský historik Slavomír Michálek představil československé veřejnosti málo známou postavu Wiliama Nathana Oatise, amerického novináře, v letech 1950 – 1951 šéfa kanceláře Associated Press v Praze. Monografií Prípad Oatis s podtitulem Československý komunistický režim versus dopisovateľ Associated Press se vrátil k jedné ze smutných kapitol našich dějin, politickým procesům z 50. let.

Obálka knihy Prípad Otis

Případ Wiliama Oatise začal v létě roku 1950, kdy ho agentura Associated Press přeložila do Prahy – v době, kdy západní novinář byl v Československu persona non grata, neboť byl automaticky považován za nositele protičeskoslovenské a protisocialistické propagandy. Novináři byli často sledovaní a často jim byla odebrána akreditace, potřebná k výkonu povolání na území Československa, takže byli de facto vyhoštěni. Za špionáž se totiž považovaly i zprávy neoficiálního charakteru nebo informace o přesunech těžkého průmyslu, tedy informace pro komunistický režim údajně „strategické“. Není tedy divu, že v dubnu roku 1951 zjistil Oatis, že ho sleduje tajná policie. Krátce na to postupně pozatýkala StB jeho tři zaměstnance českého původu Pavla Woydinka, Petra Műnze a Tomáše Svobodu.

Knihu lze rozdělit na dva bloky; prvním je samotná autorova stať, popisující Oatisův příběh od jeho příjezdu a zatčení přes výslechy a hlavní líčení až po rozsudek, léta ve vězení a prezidentskou milost, a druhým různé apendixy – tehdejší československé zákony, výběr z dokumentů, např. protokol o hlavním stání, i neméně zajímavý soubor Oatisových článků, které napsal po svém návratu do Ameriky pro New York Times. Kniha je uvedena úryvkem ze závěrečné řeči státního prokurátora Urválka: „Končím občané soudci svou závěrečnou řeč připomínkou těm, kteří dnes ještě nesedí na lavici obžalovaných. Marně se připravujete na novou válku, marně vydáváte miliony dolarů špionům a rozvratníkům. Vidíte, jak den ze dne rostou síly socialismu, jak osvobozená lidská práce jako zázrakem mění lidi a zem. A běda vám, jestliže se odvážíte největšího zločinu všech věků. Lid našich i vašich zemí, s nímž jste nikdy nepočítali, vás smete společně do propasti na věčné časy. A my všichni voláme s naším básníkem: Ať tlampač z Wall Streetu vyráží dál své smrtonosné skřeky, nevysuší to naše řeky! Zpívám si, stoje na stráži, zpívám zpěv míru.“ Tato citace dobře charakterizuje atmosféru v tehdejším Československu.

Zatímco v prvních kapitolách se Michálek věnuje právě popisu této atmosféry, v kapitolách věnovaných období po Oatisově zatčení popisuje hlavně praktiky komunistické StB, která konstruovala proces od samého počátku podle scénářů sovětských poradců. Obžalovaný zlomený nedostatkem spánku, psychickým a fyzickým nátlakem pak „přiznal“ před soudem většinou všechno. Zvláštní roli v procesech hrála obhajoba. Autor přímo píše: „Celé toto ubohé a plytké »divadlo« dotvárala obhajoba. Obhajca, určený ex offo, v skutočnosti obvineného neobhajoval, naopak, bol přesvědčený o jeho vine a svoju úlohu obmedzil len na to, že konštatoval poľahčujúcu okolnosť , ak sa obvinený přiznal…“ Jak se to podobá větě z Menzelova filmu Skřivánci na niti! „A tohle je pan prokurátor. Pan prokurátor tvrdil, že obhajoba je součástí obžaloby. Pan prokurátor může mluvit o štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem.“ Velmi zajímavá je část popisující postoje amerických kruhů k celému případu. Amerika přijala poměrně záhy velmi tvrdé ekonomické sankce, poučena již stejným případem, který se odehrál dříve v Maďarsku (Američan Robert A. Vogeler byl propuštěn těsně potom, co byl Oatis zatčen), a komunisté jen přemýšleli, jak by z celé věci vyšli co nejlépe. Amerika navíc požadovala propuštění dalšího svého občana Jána Hvasty, původem Slováka, který přišel v lednu roku 1948 do Bratislavy studovat. Této zajímavé postavě je věnována celá jedna kapitola.

Právě pro výše uvedenou rozmanitost jednotlivých pasáží je kniha vynikající, navíc velice čtivou mozaikou a řadí se vedle prací, které o tomto období vyšly jak v roce 1968, tak po roce 1989. Autor navíc prošel deset různých archivů v ČR, na Slovensku a ve Washingtonu a prošel soudobý americký, italský, francouzský, britský i československý tisk. Vzniklo tak pozoruhodné populární dílo, které přibližuje historii laické veřejnosti.

Jan Křivinka

Slavomír Michálek: Prípad Oatis. Československý komunistický režim versus dopisovateľ Associated Press. Bratislava 2005. 293 s.