KulturaSpolečnost

Dokumentární vnímání současnosti i minulosti v nově připravovaných filmových projektech

Dokumentaristé bádají v historii, nejvíce je zajímá totalita a holocaust, reagují na nejaktuálnější současnost, objevují fascinující lidské osudy, někdy až bizardní příběhy, ale často překvapují veselostí a humorem. V českém prostředí se v současné době natáčí okolo čtyřiceti dokumentárních snímků různých témat a metráže.

Český cestovatel Láďa objevil ve švédském kontejneru kufr, v němž bylo „pouze“ dvacet pečlivě zabalených ruliček negativů s více než sedm set padesáti fotografiemi neznámých turistů z Asie. Co se stalo dál? Věci se chopili filmaři a jejich štáb spolu s Láďou pátrá po tajemných Asiatech z fotografií, snad Číňanech. Originálně pojatý dokument Lucie Králové se pohybuje hned po několika rovinách filmového svědectví. Vtipně zachycuje místa ve Skandinávii, kde se nechali neznámí muži fotografovat, a to v rozmezí od pohledu na uchvacující fjord až po rozpadlý plot s břízou. Sama se zde nabízí další rovina dokumentárního svědectví. Otázka po samotném smyslu turistické fotografie. Všichni si asi vybavíme typického japonského turistu, obtěžkaného nezbytnou foto a video technikou, přes kterou po několik dní hekticky prohlíží všechny památky. Čert ví, jak to doma uchovává nebo co se se záběry v Japonsku stane. Nikdy jsem se žádného Japonce neptal, vy snad ano? Takřka detektivní esej Ztracená dovolená vzniká velice organicky a vlastně se ještě vůbec neví, jak celý příběh dopadne. Naleznou ztracené obrázky nakonec svého majitele? A kdo to vlastně je? Který Číňan si může dovolit několik týdnů cestovat po Skandinávii? Štáb se nyní chystá do Číny, kde se pokusí pátrat po jeho totožnosti.

Z dokumentárního panelu

Foto: Dominik Hrodek

Režisérka představila svůj projekt na panelu dokumentárního filmu, který proběhl 13. září v Praze. České filmové centrum spolu s Institutem dokumentárního filmu a Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Jihlava prezentovalo 14 nově připravovaných českých filmových dokumentů. Ten se stále více těší zájmu diváckého publika a zároveň větší pozornosti jak zahraničních festivalů, tak evropských televizních stanic. Je dlouhodoběji reprezentován širokou paletou autorských témat, růzností filmových pohledů i nároků na vizualitu, která vychází z  tradice české kinematografie obecně. „Při společném panelu českých filmů v Plzni byl dokumentární film vnímán jen jako jakýsi doplněk, přívěsek hraného filmu. To nám přišlo jako velká škoda, když vezmeme v potaz, kolik se v dokumentu v poslední době děje zajímavého - filmy jako je Český sen nebo Ženy pro měny. Chtěli jsme na dokument více upozornit, přitáhnout diváky, ukázat na to, že dokument není jen nudná hodinka na ČT 2. Proto jsme se rozhodli uspořádat samostatný panel s přehledem připravovaných filmů, a to zhruba měsíc před Jihlavou, nejdůležitějším festivalem pro český dokument," říká Andrea Prenghyová z IDF.

Také ona na panelu prezentovala svůj projekt s názvem 11 pater ideálu. Film pojednávající o životě litvínovském Koldomu z padesátých let, přibližuje dobový experiment takzvaného kolektivního bydlení, nebo chcete-li ideálního komunistického sousedského soužití. Po sovětském vzoru zde měla komunita tisíce dvě stě vybraných mladých zaměstnanců existovat v miniaturních bytech určených pouze na přespání a volný čas trávit na rozlehlých společných chodbách či v kroužcích. Prát měli ve společných prádelnách, jídlo dávat do společných mrazáků, jíst ve společných jídelnách. Měli se všichni znát, žít pospolu a mít se rádi. Snímek přibližuje počátky, ale především konce, „velké“ myšlenky. Nabízí výjevy z chátrajícího mraveniště, kde v malých bytech, které se nedají předělat kvůli památkové ochraně, zde žijí zestárlí původní nájemníci, ale také nezaměstnaní a různě společností vydědění jedinci. Tragikomické situace, v nichž se příkladně setkávají nostalgicky vzpomínající nájemníci s německými turisty lačnícími po nezvyklých památkách, vedení bizardní postavou regionálního podnikatele mluvícího téměř nesrozumitelně lámanou němčinou. Mapuje tak dobu komunismu, vyrovnávání se s kapitalismem, ale i to co si vlastně s sebou neseme z minulých časů.

Tématickému spektru představovaných snímků s převahou vedou portréty osobností oděné do nejrozmanitějšího hávu. Vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterle byl bezesporu člověkem nadaným, ale také se smyslem pro humor, což se s obrovskou lidskostí podařilo režisérovi Tomáši Kudrnovi do snímku promítnout. U legendární stavebnice Merkur začínal vynálezce, který podle slov vlastní ženy musel spoustu věcí okolo sebe rozbít, aby jich o to více stvořil. Jistě doháněl svými každodenními nápady okolí doslova k šílenství, ale jeho život je příběhem charismatického člověka, který navzdory všem obtížím a konfrontacím s totalitním režimem dokázal své nápady dotáhnout až k praktického využití.

Organizátoři panelu vydali speciální dvojjazyčnou publikaci shrnující připravované projekty, jejichž premiéra je plánována mezi zářím 2005 a srpnem 2006. Zajímavých dokumentárních snímků vzniká skutečně dost, jen je otázkou, jakými cestičkami se dostanou ke svému divákovi. To je velkým problémem této kulturní oblasti a trochu smutným se zdá fakt, že potenciálně největší odběratel a zprostředkovatel českého dokumentárního filmu, jakým jistě veřejnoprávní Česká televize je nebo by alespoň být měla, podpoří z uvedených 43 dokumentárních snímků pouhopouhých deset.

Dominik Hrodek

Z dalších představovaných titulů

CzechTek 2005, r. Daniela Gébová, Šimon Koudela – autoři snímku natáčeli na „nešťastném“ CzechTeku, snímek doplňují záběry policejního zásahu, emotivní svědectví zúčastněných a výroky politiků.

Automat, r. Martin Mareček – zažije město den bez aut? Ptá se autor oceňovaného projektu Zdroj.

Každý rok je v Praze jaro, Opus 2, r. Pavel Koutecký – snímek nabízí netradiční pohledy do zákulisí velkých koncertů a snaží se bořit zažité stereotypní vnímáni vážné hudby ze strany společnosti.

Manželské etudy po 20 letech, r. Helena Třeštíková – autorka filmově sledovala mladé manželské páry na začátku osmdesátých let. V roce 1999 se k nim vrátila.

Soukromé století. Tatíček a Lili Marlén, r. Jan Šikl – autentické příběhy lidí založené na svědectví soukromých rodinných filmových archivů vytvářejí celý cyklu dokumentů.

Vnitřní prostor, r. Pavel Kolaja – Mozaika přibližující „dialogické jednání“ profesora Ivana Vyskočila.

Dračí setba komunismu, r. Kristina Vlachová – proč patnáct let po zhroucení komunistického režimu v ČR významně vzrůstají volební preference KSČM a velitel bývalého komunistického lágru není zatčen, ptá se autorka dokumentu, v němž rádi promlouvají na kameru bývalí bachaři.

Obrozenci a obroditelé, r. Karel Vachek – Režisér se vydává v doprovodu třínohého psa na cestu českým dneškem a československou minulostí.

One Love – Příběh o návratu Rastafariánů z Babylonu na Sión, r. Petr Zahrádka – do Etiopie na oslavu 73. výročí korunovace posledního císaře.

Zakarpatská oblast, Rachovský rajon, r. Tomáš Hodan – o lidech žijících v krajině, která také patřila k Československu, o bohatém životě v chudém kraji.

RU, r. Martin Řezníček – rückerhr unerwünscht, metodou oral history přibližuje šest osudů se společným jmenovatelem, kterým je koncentrační tábor.

Co je dnes cílem dokumentárního filmu? Malá úvaha o filmovém dokumentu.

Současná společnost skýtá širokou škálu námětů, které přímo volají po zasvěceném a detailním zpracování v podobě filmové výpovědi, aby tak byly zprostředkovány společnosti. V tom bezesporu spatřuji největší hodnotu dokumentární tvorby. Ovšem zamyslíme-li se nad úvodní větou hlouběji, pak musíme dojít ke stanovisku, že v tom vlastně tkví poslání dokumentu v každé době.

Co je tedy dnes opravdovým cílem dokumentárního filmu? Myslím, že je to hlavně nutnost nabytí potenciálu a síly, aby byla tato hodnotná nicméně specifická a často náročná filmová produkce reflektována co možná nejširší veřejností. Z toho vyplývá, že dokumentární film musí svého diváka nejprve upoutat, což může určitě činit prostřednictvím zajímavosti námětu, ale hlavně, jak se domnívám, skrze své zpracování a skrze jistou osvětu o dokumentu jako takovém.

Dokumentární film musí být hlavně živým útvarem, jež nemá zdlouhavě a jednostranně popisovat určitou skutečnost. Po mém soudu by se měl pokusit vždy o jistou mnohovrstevnatost v podobě různých úhlů pohledů a zajímavých sond do dané problematiky, pouze tak má šanci, aby jej veřejnost plně pochopila a aby si jej oblíbila. Například v historickém dokumentu o určité významné osobnosti, nelze diváka seznámit pouze s holými fakty jejího života a nebo jen s poznatky, které o ní má k dispozici historická věda. Je nutné na ní pohlížet jako na skutečně živoucí bytost, jež měla určité schopnosti a jisté motivy svého jednání, a to vyžaduje zasvěcený vhled nejen historika, ale i popřípadě představitelů jiných vědních disciplín. A tento postup by se neměl týkat samozřejmě jen dokumentů s historickými náměty.

Co se týče upoutávky nebo jednoduše řečeno reklamy na dokumentární film, měla by se vyskytovat systematicky a pravidelně, ať již v televizi, nebo v kulturních rubrikách novin a časopisů. Velmi žádoucí je zde projet např. tvůrců jihlavského festivalu dokumentárního filmu, který filmy nejen uvádí ale snaží se je distribuovat i do jiných zemí v rámci středoevropského prostoru. Touto cestou se snad podaří docílit, že dokumentární tvorba nebude chápana jen jako okrajová (tato reflexe dokumentu stále bohužel přetrvává), ale jako skutečná součást dnešní kultury a společnosti.

Hanka Zimmerhaklová