Jan Křen – Dvě století střední Evropy

K vymezení středoevropského regionu. Patří do něj i Rakousko a Německo? Historik Jan Křen se domnívá, že ano.

Vymezení střední Evropy je předmětem častých debat, které se snaží definovat tento region z hlediska lokace a identity. Revue DIALOG zprostředkovává různé názory a pohledy na zmíněnou problematiku. Významný český historik Jan Křen vymezuje region a shrnuje některá základní stanoviska v monumentální knize Dvě století střední Evropy, kterou právě vydává nakladatelství Argo a z níž zde citujeme:

Střední Evropa

Do velkého dělení evropského kontinentu bývá často zařazován ještě další člen: střední Evropa jako zvláštní zóna nebo region; poprvé byl tento pojem užit patrně v roce 1815 vídeňským mírovým kongresem pro prostor dnešního Německa a Beneluxu (Europe intermédiaire). Podle Szücse je střední Evropa zeměpisně západním okrajem východní Evropy, strukturálně či historicky pak východním okrajem Evropy západní, Toto zvláštní postavení bylo nejdříve reflektováno v německém prostředí, kde bylo Německo charakterizováno svou středovou polohou (Mittellage); na to za I. světové války navazoval ucelený koncept Německem ovládaného středoevropského prostoru – Mitteteuropa. Hlubší vědecké historické zdůvodnění střední Evropy jako historického subkontinentu podal v roce 1950 Halecki, který ji definoval jako zónu přechodu mezi Západem a Východem a navrhl dokonce vnitřní rozlišení na West a East Central Europe. Za studené války a soupeření západního a východního bloku upadly však tyto pojmy téměř do zapomenutí. Na evropskou intelektuální scénuje vrátily teprve v 80. letech diskuse maďarských, československých a zčásti polských disidentů, sledované živě jen částí intelektuálů v Rakousku (Erhard Busek). V tehdejší politické Evropě se však tato diskuse pohybovala jako „duchaplný, ale bezcílný exulant“ (Timothy Garton Ash) - jen málokdo věřil, že by se tyto země mohly vymknout ze sevření sovětského Východu. Třebaže Szücsovu esej uvedla předmluva slavného historika Fernanda Braudela k francouzskému vydání na evropskou historickou scénu, historiografická praxe operovala spíš nesymetrickým útvarem středovýchodní Evropy, ztotožňovaným se závislými státy sovětského bloku, pojednávanými prostě jako část východní Evropy. Tu a tam se sice objevily pochyby, avšak běžně bylo toto pojetí operacionalizováno v rámci zvláštní disciplíny východoevropských dějin dodnes pěstované na západoevropských univerzitách, kde stále přežívá ztotožnění Evropy s Evropou západní a s Evropskou unií.

Průkopnické práce pojednávající středoevropský makroregion pojímaly jej v různé podobě i pod různými názvy. Hugh Seton-Watson (podobně maďarští historikové Ivan Bérend a György Ránki) spojil středoevropskou trojici (Polsko, Československo, Maďarsko) s Balkánem pod titulem Eastern Europe.

Jiní autoři připojili k tomuto výměru ještě země baltské a Finsko na severu a Turecko na jihu a vzkřísili vlastně starý Masarykův výměr střední Evropy jako pásma mezi Německem a Ruskem; jediný Antony Polonsky sem zařadil také Rakousko. Rovněž v pozoruhodném díle Piotra S. Wandycze Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti, nakloněném k hledisku polskému a zčásti maďarskému, projevuje se prézentní zřetel projektovaný do minulosti: omezuje se na trojici Polska, Československa a Maďarska a ponechává stranou (habsbursko) rakouské a (východo) německé země.

Věcně bývá středoevropský region zpravidla vymezován rozdíly - více proti Východu než proti Západu. Česká historička Pavla Horská například podala charakteristiku středoevropské průmyslové oblasti 19. a 20. století, do níž zahrnula Slezsko, Sasko, české a rakouské země i západní části Uher s městy jako Vratislav, Katovice, Drážďany, Lipsko, Praha, Brno, Vídeň, Budapešť. Od západní průmyslové zóny, i od průmyslových zón východních (za prototyp bývá považován Petrohrad) lišil se středoevropský průmysl menším podílem velkopodniku (největší zdejší zbrojovka, Škodovy závody, byla z pětice evropských zbrojních velikánů nejmenší) a větším podílem neměstského dělnictva (dělnické vesnice, kovorolníci atp.). Také v zemědělství vykazovala střední Evropa specifika, především kombinaci „junkerského“, později ovšem již kapitalizovaného velkostatku s poměrně vyspělým středním rolnictvem typu řepařských „zemanů“ z Polabí či Hané nebo velkých sedláků uherských, těsně spojených s potravinářským průmyslem (uherské mlynářství nebo české a rakouské pivovarnictví; ve 20. století bylo v některých zdejších zemích rolnictvo znatelně posíleno pozemkovými reformami. Pozoruhodnou zvláštností zdejšího zemědělství byla jeho organizace, agrární družstva a agrární hnutí vůbec, reprezentované např. československou (Švehla) nebo „sudetskou“ stranou agrární, polským Stronnictwem ludowym (Witos, Mikolajczyk) nebo malorolnickou stranou maďarskou, která působí na politické scéně své země dodnes. V západoevropských zemích žádné podobné rolnické hnutí nevzniklo (politická emancipace zde přichází v době silně klesajícího podílu zemědělství v hospodářském životě) a v zemích východoevropských vznikají a formují se obdobná hnutí (např. ruští narodnici) jinou cestou: nikoli jako autentická hnutí rolníků samotných, nýbrž jako strany inteligence, jež chce pozvednout mužický venkov a jít mezi lid (choždenija v narod).

Existují rovněž četné pokusy vymezit střední Evropu jako specifickou krajinu kulturní, v níž se – také jen do jisté míry – za organický celek považuje habsburská monarchie; dříve to byla jedna z představ velmi vlivných v Rakousku, v poslední době se tu však zase zpochybňuje. Nejnověji se těžiště tohoto badatelského zájmu přesouvá do Ameriky, kde se objevují první pozoruhodné výsledky. Stále živý zůstává jeden ze starších kulturních konceptů střední Evropy, který vychází z historie univerzitní – střední Evropa je regionem „druhé vlny“ univerzit, zakládaných ve 14. a 15. století (první byla pražská 1348), na východě vznikaly univerzity až na přelomu 18. a 19. století jako státní import a imitace. Jiný definiční pokus popisuje střední Evropu jako sféru židovského osídlení a kultury a též jako dějiště záhuby Židů za II. světové války.

Úvahy o specifické středoevropské kulturní atmosféře s jejím tahem k Západu (na rozdíl od sebestředné uzavřenosti pravoslavných či islámských společenství). Jsou charakteristické zejména pro nedávné diskuse o střední Evropě z 80. let. Zde se přikládá značná váha náhledu maďarského historika Pétera Hanáka: je-li střední Evropa vůbec kulturní jednotou, pak je pro ni charakteristické, že se jako jednota či celek nevnímá, nemá žádné silné společné vědomí, ale naopak tendenci k vzájemnému nepřátelství, ignoranci a nejednotě. Paradoxním rubem je pak to, že tak často rozčleněná a atomizovaná střední Evropa je mimořádně plodným zřídlem nejrůznějších federačních plánů. Jen od 19. století je jejich seznam předlouhý, počínaje návrhy let 1848/49 a konce současnými či nedávnými Hexagonálami či Visegrády a vyznačuje se především neúspěchy; z tohoto hlediska by se s jistou dávkou typicky středoevropské ironie dal středoevropský region nazvat regionem marné federalizace, která se však znovu (a reálně?) vrací v projektech Evropské unie.

Někteří badatelé sledují historii evropského středu až k antice: střední Evropa je jim územím, jež ohraničuje římský limes, tedy teritoriem, ležícím na východ od Rýna a na sever od Dunaje. Bez kultivace antikou počíná tento region jako „barbarská“ část kontinentu, dnešní terminologie jaké část rozvojová, která se vyznačuje permanentním „civilizačním mládím“. Prvním dokladem je podle Szücse povrchní přijetí křesťanství, jež společnost hlouběji proniklo a ovlivnilo dosti pozdě, v českých zemích až ve 13. století. Podobně je tomu se zdejšími „národními“ monarchiemi, které vznikají sice ve stejné době jako na Západě, v 10. století, nikoliv však na starých antických základech, nýbrž jako novotvary, takříkajíc na zelené louce.

Povrchní přejímání západních vzorů stojí podle některých autorů u pramene charakteristického rysu střední Evropy, že totiž její politické instituce často předbíhají společenskou realitu. jako příklad bývá uváděna polská šlechtická demokracie (RzeczPospolita) vzniklá na pozadí archaické agrární společnosti, uherský pseudoparlamentarismus 19. století, v němž mělo zastoupení jen několik procent obyvatelstva, či „implantace“ západní parlamentní demokracie po roce 1918, která zde také vbrzku vzala za své (nejinak tomu však bylo i v některých zemích západních, třeba ve Španělsku, Portugalsku či Itálii). Z toho se dovozují i některé vlastnosti zdejší politické kultury: provincialismus, nedostatek konsenzuálních mechanismů, přílišné rozdíly a odcizení mezi elitami a masami atd.

Tyto jevy mají ovšem i další, pro střední Evropu příznačnou příčinu, totiž přerušenou a permanentně přerušovanou státní kontinuitu: Uhry byly od 16. století tureckou okupací na dvě stě let rozděleny na dvě či tři části, Polsko od 18. století bylo na sto padesát let roztrháno třemi „záborovými“ mocnostmi a také český stát zažil od 17. století dlouhé období postupného rozpouštění, třebaže pověstných „tři sta let poroby“ patří aspoň zčásti do historické mytologie.

S touto přerušovanou státní kontinuitou souvisí též i přerušovaná a různě se proměňující kontinuita národotvorby („nation-building“) , v níž se často objevují i regresy, ztráta pozice státního národa a spád ke statusu národa nestátního, definovaného jazykově, etnicky či nábožensky. Na napětí mezi občanstvím a národností, jež se nezřídka vytýká za charakteristiku střední Evropy, působily též četné případy cizího panství, v Maďarsku, resp. v Uhrách, nejprve tureckého a pak rakouského, Polsko se už před svým rozdělením dostalo do závislosti na Švédsku, Prusku a Rusku a také české země prožívaly dlouhá období vlády cizích dynastií a expanze německého živlu. Odtud u středoevropanů častý pocit „ohrožené pevnosti“, plynoucí též z exponované polohy zeměpisné: Poláci a Maďaři se dodnes cítí jako hradba křesťanství proti Mongolům, Turkům či Rusům a v Čechách se tato konstelace utvářela nepřímo, když se nadlouho staly jedním z hlavních financiérů protiosmanské obrany habsburské monarchie; podobné pocity zde vzbuzovalo a mnohdy ještě vzbuzuje i obklopení německým živlem.

Tyto historické osudy generovaly i další charakteristický rys střední Evropy, který rozvedl zejména polsko-americký historik Wandycz, totiž že je dějištěm permanentních zápasů o svobodu, lze-li pod tento všeobecný pojem shrnout tak různorodé jevy, jakým bylo husitství nebo revoluce či povstání českých, moravských, rakouských a uherských stavů v 17. století, které se stalo úvodem třicetileté války. Od té doby se datuje i dlouhý řetěz povstání uherských, jejichž „štafetu“ přejímají, od 18. století povstání polská. Do této řady lze řadit i soubor sociálních a národních revolucí let 1918/19 a také středoevropská povstání protinacistická - varšavské, slovenské, na sklonku války české; i jugoslávská partyzánská válka zasáhla Slovinsko a části Rakouska. Dosud posledním dějstvím jsou četné vzpoury proti sovětské nadvládě; NDR a ČSR roku 1953, Maďarsko roku 1956, Československo roku 1968 a především Polsko s řadou pozoruhodných výkonů, v nichž se kombinovalo hrdinství a nouze, lze-li tak charakterizovat sérii vzpour od roku 1956 po Solidaritu 80. let. Korunu zde tvoří rok 1989, počátek velké transformace („great transformation“), který je pro tyto země podle Wandycze zkouškou, „jež může být vůbec nejtěžší v jejich dějinách“.

Jiný pohled skýtá hledisko státní. Na Západě se směrodatným jevem stávají silné monarchie – britská, francouzská či španělská, vnímané ve své době jako národní, ačkoli z pohledu ex post je patrné, že povětšinou byly a jsou mnohonárodní. Na Východě se naproti tomu vytvořily obrovské, „velkoplošné“ despocie, později se zřetelně národně zabarvenou nadvládou ruskou a tureckou. Ve střední Evropě dominovaly pak útvary s univerzalistickými aspiracemi; Svatá říše římská nebo habsburská monarchie, obě mnohonárodní, obě bez národních dynastií, které – ač hluboko zakotveny v německém prostředí – cítily nadnárodně (Habsburkové) anebo „podnárodně“ (panovnické rody německých "dílčích" států). Pro střední Evropu je také charakteristické opoždění státu národního; Na rozdíl od Západu, kde se začal tvořit už v 15.-16. století, ve střední Evropě nastupuje tento proces teprve v 19. století, kdy se ustavují národní Německo a Itálie, a ostatní zdejší národní státy se vytvořily až ve 20. století. I tento poznatek nutno brát cum grano salis: na Balkáně vznikaly první národní státy už počátkem 19. století.

S tímto státním vývojem souvisí i národotvomý proces. Na Západě se formují velké, integrované národy (Španělé, Francouzi, Angličané, později Němci a Italové), které určují tvářnost tohoto regionu, v němž menší a malé národy jsou jakoby výjimkou, ponejvíce na okrajích – Irové, Baskové a Katalánci nebo národy skandinávské. I tuto charakteristiku berme jen s jistým omezením, ve skutečnosti ani zde nebyla integrace a asimilace úplná a nezvratná – Španělsko je dodnes mnohonárodním státem, totéž platí pro Velkou Británii a kdo ví,jaké osudy čekají ještě Itálii či Belgii.

Ve střední Evropě s převládajícími nadnárodními říšemi se tak intenzivní integrační síly nevyvinuly. Maximum lze pozorovat u Němců, a ani jejich národní sjednocení nebylo úplné; kromě zvláštních a navzájem odlišných případů švýcarského a rakouského byly německé menšiny dlouho rozesety až daleko do Polska, Pobaltí, Uher a Ruska. Velké politické národy západního stylu se ve středovýchodní Evropě nepodařilo vytvořit, ač takových pokusů byla celá řada – nevznikla zde ani národnost rakousko-habsburská ani uherská ani československá či jugoslávská, dokonce ani sovětská. Národotvorný proces v této části kontinentu i dnes pokračuje; rakouský národ se ustavil vlastně až po II. světové válce, totéž platí i pro Bosňany, Makedonce, Moldavany a možná i pro stale ještě nedokončený proces rusínsko-ukrajinský. Zdejší „Provensálci“ nebo „Velšané“, použijeme-li takového srovnání, konstituují se postupně od počátku 19. století jako zcela svébytná, samostatná a vesměs malá etnika. Bez národních států, nanejvýš jen s jistou autonomií, nevyvinuly dostatek integračních či asimilačních potenciálů; důsledkem je existence četných menšin, pojem, který se začal obecně užívat většinou až po I. světové válce.

Příklad nejstarší z nich, židovské, ukazuje dvojklannost vývoje: na jedné straně odolnou separaci jazykovou a náboženskou, na straně druhé – v souvislosti se složitou občanskou emancipací – schopnosti akulturace a asimilace. Významnou roli přitom hrály i jiné okolnosti: řada menšin, rozmnožená zejména v nových nástupnických státech po roce 1918, patřila v minulosti k národům vládnoucím nebo měla aspoň zvláštní sociální postavení (to platilo zejména pro početné menšiny německé a maďarské), přičemž jejich integraci do nových států bránilo i zázemí v bezprostředně sousedícím mateřském národě, případně politika podpory, jíž se jim odtud dostávalo. I do mezinárodního systému byla po I. světové válce zabudována ustanovení na ochranu menšin před útlakem a odnárodňováním, čímž se národnostní smíšení petrifikovalo. Po II. světové válce se vývoj obrátil k tendenci menšiny eliminovat. Současná západní demokracie je pak opět negací a má ochranu všech menšin za svou přední úlohu.

Co bylo a je na Západě v podstatě výjimkou, totiž malé národy a menšiny, je ve střední Evropě pravidlem: středoevropský region je pásmem národnostního rozdrobení, domovem malých národů a menšin a jejich konfliktního soužití. Je to další moment doplňující, co již bylo řečeno, že střední Evropa je zónou přechodu mezi Západem a Východem a také zónou slabší či méně rozvinuté občanské společnosti, která zde vzniká později než na Západě, ale dříve než na Východě.

Francouzský autor Jacques Le Rider definuje střední Evropu jako „geopolitický ansámbl, který má v každé epoše jiný rozsah a jiný význam či výměr“. Dokonce lze říci, že nahlížena z různých hledisek – hospodářského, sociálního, demografického nebo kulturního – má střední Evropa vždycky jiný a odlišný tvar. Totéž platí o stanovišti pozorovatele: ve Francii se často ke střední Evropě počítá nebo aspoň počítalo Německo, jinak viděl tuto krajinu ve své době třeba Metternich, známý výrokem, že za jeho vídeňským zámkem už začíná Asie, a jinak ji asi vidí dnešní Rakušané, kteří jistě řadí Vídeň k Západu a západněji položená Praha jim (často ne nedůvodně) připadá jako součást Východu – a dále ad infinitum.

Střední a středovýchodní Evropa bývá ztotožňována s bývalou habsburskou monarchií, ale mnozí autoři, nejnověji Wandycz ve shodě s Gartonem Ashem, ji redukují na heartlands, jimiž je míněno trojzemí Polska, Čech/Československa a Uher/Maďarska. Pominutí rakouských zemí, eventuálně i dnešního Slovinska, bez vztahů s nimiž je značná část historie zmíněného trojzemí stěží představitelná, je však, jak již řečeno, pohledem silně prézentistickým.

Snaha překonat toto omezení určila i předmět těchto výkladů, jímž bude šestice národů (Rakušané, Češi, Slovinci, Slováci, Maďaři a Poláci), sousedé přímí i historičtí, kteří tvoří společnou historickou krajinu a tudíž i komparativní základnu zdejších dějin. Na tom mnoho nezmění, že se čas od času vývoje některého z nich odloučil, jak tomu bylo v nejnovějším období v případě Rakouska, jež ušlo zařazení do sovětského bloku a sdílí skoro půl století ve zvláštním neutrálním postavení vývoj západního světa. Ve středoevropských dějinách to však není nic zcela zvláštního, neboť zde vždy existovaly výjimky: velká část Polska se na skoro půldruhé století stala součástí sousedního ruského carství a obdobný osud prožily Uhry v době turecké nadvlády. Nejednou tu existovaly i rozdílné politické režimy, například meziválečné Československo se svou demokracií na čas odlišilo od sousedů, u nichž se ujaly autoritární nebo fašistické režimy. Dal-li se vývoj Rakouska po II. světové válce jinou cestou než u sousedů, pak jejich osudy sdíleli zase po čtyři desetiletí východní Němci v bývalé NDR (a kdysi též další země německé a pruské); k nim též budou následující výklady přihlížet.

Středoevropské historické teritorium je tedy v dějinném vývoji pohyblivé a tuto skutečnost musí reflektovat i výklad: od 18. století a v „dlouhém“ 19. století bude jádrem habsburská monarchie a v meziválečném období nástupnické státy. Za II. světové války nacismus rozdělil osudy zdejších zemí na ty, které si nacistická říše přímo přivtělila (Rakousko, Sudety a západní Polsko), jiné okupovala (Češi, Poláci) a z třetích se staly nacistické satelity, jako Maďarsko či Slovensko. V době poválečné bude pak centrem sovětský blok a po něm pak čekatelství a členství v NATO a Evropské unii; obdobně se bude měnit i mezinárodní těžisko a jeho akcenty.

V podání historických osudů střední Evropy nelze nepřihlédnout k tomu, čemu se v německé literatuře říkalo nebo ještě říká „Flügelmächte“, křídelní mocnosti tohoto regionu – Německo a Rusko. Spojnice a vazby s nimi, bez nichž je střední Evropa nepochopitelná, nejsou ovšem symetrické: silnější, užší a vytrvalejší jsou vazby s německy mluvícím „světem“, který po staletí tvořil jádro zdejších státních útvarů (jako říše římská nebo habsburská monarchie) a jehož ne nevýznamná část, německá menšinová diaspora, žila po staletí v českých zemích, v Polsku, Uhrách či Maďarsku. I některé německé státy nebo země (Sasko, Brandenbursko-Prusko, Slezsko, NDR) měly nadlouho se středoevropskými národy společnou existenci; velmi silné a dodnes patrné. Jsou zde též německé vlivy, nejednou jako médium transferů ze Západu. Německý živel, ať tak či onak, vítaně i nevítaně, byl a je do historického dění zdejších národů hluboce zapojen a involvován víc než živel ruský, který tu po čtyřicet let druhé poloviny 20. století dominoval. V následujícím čase se budou stále více uplatňovat vlivy Západu, bez nichž jsou ostatně v různé míře nepředstavitelné i periody předchozí.

Ve spojitosti s prvním tzv. německým zázrakem, hospodářským a mocenským vzestupem Německa v druhé polovině 19. století, rakouské a české země aspoň zčásti chytily jeho dech a získaly tak jistý náskok vůči svým východněji položeným sousedům maďarským, slovenským či polským. To bylo jedním z podnětů pro Haleckého pojmovou dvojici West–East Central Europe či West–Ostmitteleuropa, členění, které bylo po II. světové válce překryto a deformováno rozdělením Evropy a Německa do dvou bloků. Kromě Rakouska se všechny země regionu (včetně východního Německa) proměnily v satelitní součásti sovětského impéria, prošly důkladnou sovětizací a staly se tak přinejmenším na čas částí Evropy východní.

V tomto období se z historicko-politické terminologie Haleckého dvojí střední Evropa vůbec vytratila a zbylo jen to, co se nazývalo a dodnes nazývá East Central Europe, Ostmitteleuropa, Europa Środkowo- Wschodnia; v českém prostředí se tento pojem těžko ujímá a zdá se, jako by se mu čeština bráni la. Třebaže se dokonalá integrace na sovětský způsob nikdy nezdařila a zdejší společnosti vytrvale a energicky odmítaly považovat se za součást evropského východu, „východních“ prvků v jejich realitě vůčihledně přibylo čtyři desetiletí komunistické éry bývají považovány za dobu vůbec nejsilnějšího východního vlivu. V tomto ohledu má pojem East Central Europe svou platnost – snad dočasnou, i když dočasnost mívá v zdejších krajinách dlouhé trvání.

Středovýchodní nebo střední a východní Evropa je pro zdejší národy „širší vlastí“ a bude také diktovat strukturu tohoto pojednání. Na pozadí evropského a světového vývoje bude těžiskem výkladů její historie jako celku (pokud celkem byla a je) a jejích národů a států; v tomto rámci pak budou pojednávány jednotlivé národní dějiny s jejich problémy, mýty a rozličnými interpretacemi.

Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Vydalo nakladatelství Argo v Praze v roce 2005.
Citace stran 22 až 28 z kapitoly Historiografie. Evropa jako historický kontinent a její členění.
Podrobnou recenzi na citované dílo přineseme v některém následujícím čísle Revue DIALOG.