Téma... Fotbal a kultura

Wunder von Bern

Chceme-li krátce a jasně charakterizovat 20.století a zejména odlišit jej od století předchozích, můžeme ho označit se vší razancí jako „století sportu“. Vedle postupného, a někdy ne jednoduchého (zejména v počátcích), etablování olympijských her jako klíčového sportovního podniku, se největším světovým fenoménem v oblasti sportu stal jednoznačně fotbal. Od počátku 30.let navíc právě on předznamenal budoucí směřování světového sportu k profesionalismu, k němuž se olympijské hnutí muselo v posledním dvacetiletí 20.století přihlásit také. Vznik mistrovství světa rovněž významně oslabil pozici fotbalového turnaje v rámci olympijských her, neboť vítězství italských profesionálů v rámci berlínské olympiády roku 1936 nebo ovládnutí poválečných olympijských turnajů zeměmi socialistického tábora bylo zřejmým výsměchem myšlenkám rádobyamatérismu olympijského hnutí.

Poslední zmínka o důrazu, jenž věnovaly sportu totalitní režimy, nás přivádí k širšímu než jen sportovnímu rozměru kopané. Zájem diváků způsoboval, že se fotbal stával společenským fenoménem, který na sebe nabaloval i politické konotace (stačí jen připomenout poválečné osudy některých českých klubů, pro ilustraci postačí srovnat si vývoj Sparty, Slavie, Dukly nebo žižkovské Viktorie). Jestliže se takto rozšiřoval dopad kopané na společnost, není divu, že i ve zpětném pohledu můžeme vidět dějiny „fotbalovýma“ očima, v nichž hraje sport roli pregnantního vyjádření určité historické situace. Tato pregnantnost a „aforističnost“ využívající emotivního náboje sportovního zápasu a možnosti jeho kolektivního sdílení je však na druhou stranu paradoxně ze stejných důvodů i jeho Achillovou patou. Vede totiž ke zkratkovitému vnímání minulosti omezujícímu se na zapamatovatelné a vlastní skutečnost zplošťující milníky.

Už návštěvnost fotbalových utkání v průběhu krvavého víru 2.světové války ukázala, že kopaná nefunguje pouze jako odlehčení od kruté reality, ale je rovněž zástupným symbolem v okamžicích, kdy není možné vyjadřovat se běžnými prostředky a kdy davy rozumí poselství jinak než jak zamýšlel manipulátor. Důkazem může být například zápas z podzimu 1938 mezi „Altreichem“ a „Ostmarkou“, tedy mezi bývalými reprezentacemi Německa a Rakouska. Jako nevyšlo zdánlivě dokonalé spojení těchto dvou týmů před mistrovstvím světa ve Francii, tak se nepodařilo odpovídajícím způsobem „prodat“ tento propagační zápas mezi dvěma „znovunalezenými“ bratry. Fanoušci ve Vídni zkrátka tak jak byli zvyklí přáli vítězství svým barvám (a také se ho v poměru 2:0 dočkali), v nichž se ke snad životnímu výkonu (a v tomto momentě možná právě přecházíme do říše legend) nedlouho před svou nevyjasněnou smrtí vypjal jeden z nejlepších předválečných fotbalistů Matthias Sindelar, rodák z Kozlova u Jihlavy. Právě nevypočitatelnost a z toho vyplývající nízká propagandistická využitelnost fotbalu byla vedle vinou vojenské služby stále se úžícího kádru příčinou zrušení reprezentace III.říše na konci roku 1942, resp. na začátku roku 1943 (poslední mezistátní zápas se Slovenskem byl sehrán 22.listopadu 1942 a vlastní formální zrušení proběhlo v únoru 1943).

Césura mezi dvěma světovými šampionáty se vinou válečného běsnění natáhla na dlouhých dvanáct let. Obnova světového svátku kopané připadla válkou nepostižené Brazílii. Mistrovství ukázalo jak hluboký vliv měla válka na výkonnost jednotlivých zemí. Do finálové skupiny se probojovaly pouze země válkou nezasažené (Uruguay, domácí Brazílie, Španělsko a Švédsko). Senzační a skandální porážku utrpěli například Angličané, kteří podlehli týmu USA (právě Američanům) 0:1! Rozhodující porážka s Uruguají 1:2 je stálým traumatem brazilského národa, s nímž nedokázalo pohnout ani příštích pět mistrovských titulů. Jedná se o trauma, jež je stálým zdrojem bolesti i pro ty Brazilce, kteří se narodili dlouho po onom osudném zápase. Právě sžití fotbalu s brazilskou národní identitou, které není zdaleka pouze licencí povrchních bedekrů, ukazuje sílu kopané v moderní společnosti, byť právě brazilský příklad je poněkud extrémní a přepjatý zejména ze strany samotných Brazilců. Z našeho hlediska je však důležité všimnout si přesahu fotbalu do téměř patologických rozměrů (včetně megalomanského projektu stadionu Maracaná v Rio de Janeiru), který nabídl fotbalový šampionát na jihoamerickém kontinentu.

O čtyři roky později přivítala fotbalový výkvět další válkou téměř nedotčená země, Švýcarsko (je zajímavé si uvědomit, že vlastně první zemí stiženou válkou, která uspořádala fotbalový šampionát, byla až v roce 1966 Anglie, resp. 1974 tehdejší západní Německo!). Těžko si někdo ještě na začátku a vlastně i v průběhu šampionátu dokázal představit, že pro dvě země se právě tento turnaj stane mezníkem, který bude i po letech vyvolávat mimořádně silné emoce. Představme si, jak se sluší před začátkem každého fotbalového střetnutí, oba hlavní aktéry bernských událostí – reprezentace Německa a Maďarska…

O německém týmu jsem se zmínil už v souvislosti s nacistickým režimem. Stejně jako po 1.světové válce i po té v pořadí druhé se ocitla německá reprezentace v izolaci. Faktická neexistence německého státu totiž znemožňovala jeho účast v mezinárodní fotbalové asociaci (FIFA). FIFA navíc vydala zákaz utkání s německými celky. Rozdělení poraženého Německa do okupačních zón samozřejmě také bránilo vzniku celoněmeckého šampionátu. Provizorní zastřešující organizace vznikla v roce 1947 a o rok později se začaly hrát zápasy v rámci tří západních okupačních zón (tzv. Oberligy). Němci nemohli pochopitelně rovněž ani pomyslet na účast na prvním poválečném šampionátu v Brazílii, jenž by pro ně však stejně byl nejspíš ekonomicky nedostupný. V květnu 1949 FIFA zrušila klatbu německých týmů. Na první mezistátní zápas si však museli netrpěliví fanoušci počkat až téměř do závěru roku 1950. Mimo rámec německého státu zůstalo Sársko, které mělo zvláštní status a vlastní reprezentaci. Na den přesně osm let po posledním zápase se Slovenskem v roce 1942 nastoupili hráči „jiného“ Německa 22.listopadu 1950 na stuttgartském Neckarstadionu proti politicky přijatelným Švýcarům a zvítězili brankou z penalty 1:0.

Jak vypadalo po tak dlouhé odmlce složení mužstva? Je velmi důležité si připomenout, že ho sestavoval tentýž muž jako ještě v roce 1942 – Josef „Sepp“ Herberger. Herberger měl za sebou kariéru úspěšného hráče, ale ještě úspěšnější byl později jako trenér. Byl asistentem Otto Nerze na světovém mistrovství v roce 1934 v Itálii, o čtyři roky později vedl německý výběr (složený i z fotbalistů „anšlusovaného“ Rakouska – viz výše) a zůstal ve své funkci až do zrušení reprezentace. Přestože alespoň v prvních letech hitlerovského režimu to nebylo vysloveně nutné, Herberger byl od prvního máje 1933 majitelem členské legitimace NSDAP číslo 2208548. Přesto nikoho příliš nepřekvapilo, že se právě on znovu stal reprezentačním trenérem. Jeho aktivita ve prospěch hitlerovského režimu nebyla nijak výrazná a lidí jako on bylo v Německu rozhodně nemálo. Podstatné bylo, že nebyl německou společností vnímán (koneckonců ani on sám se tak nevnímal) jako kolaborující s režimem. Prostě jen chtěl, aby se hrál fotbal… V samotném hráčském kádru byli fotbalisté, kteří zažili ještě reprezentaci III.říše, v jasné menšině, což je pochopitelné, neboť sportovní kariéra bývá podstatně kratší než kariéra politických režimů. Ovšem klíčovou postavou nově budovaného týmu byl hráč, jenž měl na svém kontě už čtyřiadvacet reprezentačních čapek, a jmenoval se Fritz Walter. Waltera je možné označit za Herbergrova oblíbence a právě on se zasadil, aby fotbalista s přezdívkou „Šéf“ odolal lukrativním nabídkám z Itálie a Španělska a zůstal hráčem 1. FC Kaiserslautern. Spojení Herberger – Walter se tak mohlo stát základem německého fotbalového úspěchu na světovém šampionátu.

Zatímco západní část Německa se postupně byť bolestivě dostávalo z marasmu dvanácti let nacistické vlády zakončené apokalyptickou likvidací německého území, druhý finalista světového šampionátu Maďarsko prožíval jedno ze svých nejsmutnějších období právě počátkem 50.let. Přesto se o období mezi lety 1953-54 dá říci, že v Maďarsku vypadala situace přece jen nadějněji než v některých jiných zemích sovětského bloku. V čele vlády vystřídal Mátyáse Rákosiho v důsledku tažení proti kumulaci funkcí liberálnější Imre Nagy. Rákosi si však nadále udržel klíčový vliv jako první muž v komunistické straně. Krátkodobé uvolnění (Nagy byl už v roce 1955 obviněn z titoismu a odvolán) se rovněž kryje s nejslavnějším obdobím maďarské kopané. Sport přinášel pro totalitní režim možnost falešné sebeprezentace. Faktická profesionalizace a možnost koncentrování sportovců do několika klubů převážně pod patronací armády nebo ministerstva vnitra, to byl v podstatě přelomový prvek v přípravě. Dominance ozbrojených složek ve sportovních šampionátech nebyla zdaleka určena pouze pro vnější svět, měla svůj možná ještě větší dopad na domácí obyvatelstvo. Nebylo tudíž vůbec náhodou, že páteř maďarské reprezentace tvořili hráči budapešťského Honvédu. Puskás, Bozsik, Grosics, Kocsis, Lóránt nebo Czibor doplnění Nándorem Hidegkutim z dalšího vojenského celku Vörös Lobogó pod vedením Gusztáva Sebese, to byla osa národního mužstva, která neměla prakticky žádnou konkurenci. Svědčí o tom následující statistika: v době od 6.května 1949 do 27.listopadu 1955 odehráli Maďaři šedesát utkání; pouze osmkrát skončil zápas remízou a jenom dvakrát jejich prohrou! Logickým vrcholem tohoto „neporazitelného“ celku měl být zisk mistrovského titulu ve Švýcarsku. Ještě před tím však hvězdní Maďaři dosáhli úspěchu, jímž definitivně změnili fotbalový svět.

Autorem myšlenky na pořádání pravidelného turnaje pro nejlepší světové fotbalisty byl Francouz Jules Rimet. Také to byl jeden z důvodů proč tento podnik před válkou ostentativně ignorovaly týmy z britských ostrovů. Neznamenalo to jejich absolutní izolaci od zbytku světa, dokonce i na kontinent občas vyrazily. Atraktivita zápasů zejména s Anglií spolehlivě plnila hlediště i pokladny. Zatímco na hřištích soupeřů někdy Angličané ztratili glanc a odcházeli poraženi, v domácích zápasech s kontinentálními celky si dokázali udržet neporazitelnost. Až do 25.listopadu 1953… „Pevnost“ Wembley toho dne navštívili právě hosté z Podunají. Fotbaloví fanoušci v Budapešti, Segedíně, Pětikostelí, Miškovci nebo kdekoli jinde dokážou jistě dodnes vyjmenovat alespoň několik jmen z legendární sestavy Grosics – Buzánsky, Lóránt, Lantos – Bozsik, Zakariás – Budai II, Kocsis, Hidegkuti, Puskás, Czibor. Zápas skončil debaklem hostitelů, po Hidegkutiho trefě už ve 45.vteřině zvítězili Maďaři jednoznačně 6:3. Sestava, průběh utkání i jeho sledování v Maďarsku prostřednictvím rozhlasového přenosu patří dosud k živým místům tamní historické paměti. V 90.letech byl dokonce v Maďarsku natočen film, který sledoval právě linii rozhlasové reportáže a nemohl se jmenovat jinak než „6:3“. Měsíc před začátkem šampionátu pak Maďaři potvrdili svou pozici a v odvetě na budapešťském Népstadionu zničili Angličany famózním poměrem 7:1!

To co znamenal pro Němce Fritz Walter, byl pro Maďary Ferenc Puskás. Pro něho totiž nebyl koncem fotbalové kariéry rozpad maďarského mužstva snů. Dokázal se prosadit i po své emigraci v Realu Madrid. V říjnu 1956 krvavý zásah sovětské armády ukončil snění o liberálnějším režimu. Honvéd byl v té době na zájezdu v zahraničí. Mužstvo putovalo jako „Bludný Holanďan“ po Evropě a Jižní Americe. Úvahy o emigraci jistě přepadaly každého hráče. Po půlroce se Honvéd vrátil, ale bez Puskáse či hlavičkáře Sándora Kocsise. Ten se však v zahraničí nedokázal prosadit zdaleka jako jeho spoluhráč. Osudy členů legendární jedenáctky se pak staly personifikací osudů celého národa… Puskás se stal jednou z ikon Realu a členem španělské reprezentace. Dodnes pak zůstal nejpopulárnějším maďarským fotbalistou. Až daleko za ním jsou jeho spoluhráči, György Sárosi, Flórián Albert, Tibor Nyilasi či Lájos Détári…

Vraťme se však na bernský stadion Wankdorf 4.července 1954. Celý den pršelo a déšť neustává. Ještě dnes je takové počasí v žargonu německých sportovních komentátorů označováno jako „Fritz-Walter-Wetter“. Obě mužstva se utkala už v základní skupině v Basileji a Maďaři rozdrtili Němce 8:3. Herberger však poslal na hřiště mnoho náhradníků, proto je výsledek poněkud zkreslující. Zatímco po tomto zápase byl Herberger za svůj tah kritizován, po finále se hovořilo o geniálním kousku… Němci pak postoupili do finále přes Jugoslávii (2:0) a Rakousko (6:1), Maďaři šli dále přes Brazílii (4:2) a Uruguay (také 4:2, ale tentokrát až po prodloužení). Němci tentokrát nasadili pochopitelně svou nejsilnější sestavu: Turek – Posipal, Kohlmeyer – Eckel, Liebrich, Mai – Rahn, Morlock, O.Walter (mladší bratr Fritze), F.Walter, Schäfer. Maďary jsme už vlastně představili, neboť jedinou změnou proti legendární sestavě z Wembley bylo nasazení Tótha místo Budaie. Do sestavy se však vrátil ne zcela zdravý Puskás. Jeho nasazení pak bylo trenéru Sebesovi dlouho vyčítáno. Po zápase jsou chytří pochopitelně všichni. Zápas začíná podle očekávání a v 9.minutě vedou Maďaři brankami Czibora a právě Puskáse 2:0. V 17.minutě je však po trefách Morlocka a Rahna srovnáno. Životní výkon podává Toni Turek v německé brance a osm minut před koncem opět Helmut Rahn střelou ze čtrnácti metrů rozhoduje o senzaci.

Televize byla teprve v počátcích a tak celé Německo viselo na rozhlasových přijímačích. Popularitu rozhlasových reportérů z těchto „zlatých časů rádia“ (Woody Allen) jim mohou jejich dnešní televizní kolegové jenom závidět. Magie rozhlasu byla založena na jedné straně na schopnostech komentátora a na druhé na představivosti posluchače. Tito „zprostředkovatelé radosti“ se pak těšili minimálně stejnému zájmu jako samotní sportovci (v našem prostředí stačí připomenout reportáže Josefa Laufra z italského šampionátu v roce 1934, nebo mnoha hokejových mistrovství). Tuto roli plnil v případě německého vítězství Herbert Zimmermann. Německo však poslouchalo dva přenosy, neboť pro NDR komentoval zápas Wolfgang Hempel, a přestože se držel dost zpátky, bouřlivě se slavilo také zde. Ve východním Berlíně dokonce stříleli do vzduchu příslušníci „Volkspolizei“.

Na závěr se pokusme podívat na fotbalové události v Bernu v poněkud širší perspektivě. Pro Němce se vítězství stalo jednou z cest ven z nacistického traumatu. Také proto, že se podařilo překonat stigma porážky. V čele týmu stáli rovněž muži (Herberger a Walter), kteří s sebou nesli cejch minimálně „účastníků“ režimu. Ukázalo se, že i takoví lidé mají právo na úspěch. Způsob vítězství (porážka „neporazitelného“ Maďarska, navíc obrácení nepříznivého vývoje zápasu) znamenal, že se začal používat obrat „Wunder von Bern“ (Bernský zázrak, Zázrak z Bernu). To zároveň upomíná na vzestup německé ekonomiky a životní úrovně, tedy na „hospodářský zázrak“ (samotní fotbalisté se stali v různých reklamních kampaních přímo exponenty tohoto „zázraku“). Sami Němci ze západu začali o své nové „amputované“ republice, na kterou si zvykali poněkud obtížně a k níž jen komplikovaně nacházeli vztah (problém Bonnu jako prozatímního hlavního města), hovořit jako o „bernské republice“. Upřímná radost, kterou vyvolalo vítězství i v sovětském sektoru Německa, rovněž připomněla, že politické rozdělení země nebylo rozdělením národního vědomí. Pompézní oslavy padesátého výročí bernského vítězství v roce 2004 ukázaly, že se nejedná o mrtvou historickou událost. Nakonec i demolici stařičkého Wankdorfu německá média oplakala…

Jako je pro Němce Bern symbolem vzestupu, stal se pro Maďary začátkem pádu. V roce 1955 skončila brilantní série jejich reprezentace a o rok později vzaly velmi brutálně za své také jejich naděje na příznivější vývoj celé země. Místo Bernu tak zůstává v maďarské sportovní paměti vrcholem vítězství ve Wembley. A při pohledu na současnou úroveň maďarského fotbalu taky asi dlouho zůstane. Chtělo by se téměř říci aspoň něco…

Jan Očenášek

Doporučujeme:
Bellos, Alex: Fotbal – brazilský způsob života, Praha 2004.
Macho, Milan: Fotbal – vášeň 20.století, Praha 1996.
Mikos, Lothar – Nutt, Harry: Als der Ball noch rund war. Sepp Herberger – ein deutsches Fußballeben, Fankfurt/Main – New York 1997.

Výzva jménem fotbal

Sport jako forma společenské komunikace je živá přibližně století. Od prvních moderních olympijských her uplynulo již více než-li sto let a svým fungováním jejich legitimitu potvrdilo již vícero generací. Forma nenásilného boje, v kterém „se vlk nažere a koza zůstane celá“ dokáže suplovat pouliční násilí a nabízí řešení běžných sporů, jakož i vybití přebytečné energie trochu jinou formou. Příkladů, které by potvrzovaly takovéto pozitivní vlastnosti „soutěživého pohybu“ by se našlo v moderních dějinách mnoho. Zdolání ekonomicky nebo politicky mocnějšího soupeře našlo zadostiučinění v nejedné sportovní disciplíně. Již klasikou je pokoření nordické rasy na olympijských hrách v Berlíně roku 1936 Jesse Owensem. Po válce byl německý „Wirtschaftswunder“ potvrzen dalším zázrakem, tentokráte sportovním v Bernu, když roku 1954 německá fotbalová reprezentace poprvé získala titul mistrů světa ve fotbale. Takovéto menší i větší zázraky přináší sportovní klání dodnes a tak se hrdiny stanou třeba srbští basketbalisté, kteří pokoří americký dream team, jak „velkou naději pro malý národ“ představuje český hokej snad ani nelze diskutovat.

A tak vzniká legitimita historie hrdinů a odpadlíků. Sport jako fenomén lidského bytí si získal své místo ve společnosti a už více jak půl století nabývá na významu i jeho podrobování soudobými kritiky, stejně jako i historiky. Ve světě se největší oblíbenosti těší fotbal, který může být provozován v téměř každém prostředí a přitom příliš nezatíží účastníkovu kapsu. Fotbal má tedy i svou sociální pozici a opravdu skupiny reků i padouchů produkuje. Na tomto faktu, který je zasazen do národních dějin jsou postaveny i dva následují tituly, které se staly předmětem mého zájmu.

FC START

Obálka knihy Andy Dougan: Dynamo, obrana cti Kyjeva

Trnitou cestu okupací Kyjeva nacistickými vojsky let 1941-1943 a možnou cestu odporu mapuje Angličan Andy Dougan v knize Dynamo, obrana cti Kyjeva. V knize líčí stručně moderní dějiny Ukrajiny se zaměřením na fotbal a hlavní pozornost věnuje období, kdy se město ocitlo pod německou nadvládou. Na jaře roku 1942, při plném pracovním nasazení, vzniklo ze zaměstnanců pekárny č. 3 v Degťarevské ulici, mužstvo FC Start, složené převážně z bývalých hráčů Dynama, kterým se nepodařilo před nepřítelem z města utéct, a kteří mohli, díky fotbalovému fandovi a (velice pragmatickému) vlastníku pekárny přežít válku v relativně bezpečném prostředí. Mužstvo bylo záhy přihlášeno do fotbalové ligy, jejímž povolením chtěli Němci odlehčit, jinak napjatou situaci ve městě. FC Start, který měl rozhodně nejhorší podmínky ze zúčastněných mužstev, všechny zápasy vyhrál a během několika mála týdnů, co liga fungovala se z dočasných pekařů stali miláčci kyjevského lidu, do té míry, že se stali místnímu gestapu nebezpečnými. Liga proto měla pouze krátké trvání. Ovšem měl být sehrán ještě poslední zápas, v němž měl Start „prohrát“ s mužstvem místní německé posádky, což se nestalo. Mužstvo tak bylo rozpuštěno a jeho část poslána do nechvalně proslulého likvidačního tábora Babi Jar, kde někteří z nich přišli o život. Zrodila se tím legenda.

S ní autor pracuje ve zbytku knihy a snaží se z ní odvyprávět co nejreálnější příběh, tj. očistit od různých pozitivních i negativních klišé, kterými byla v důsledku dalšího vývoje poznamenána. Závěrem hledá její místo v dnešní společnosti, kdy se zdá být ukrajinský fotbal na dlouhodobějším vzestupu, a kdy si legendu bere za svou kyjevské Dynamo. Autor se ústy úspěšných kyjevských fotbalistů snaží zdokumentovat význam pro dnešek. Mluví o kontinuitě dobrých příkladů, které si generace předávaly, když se uchoval duch mužstva jako celku nad individualitami, a právě proto může být Dynamo Kyjev nejúspěšnějším klubovým mužstvem Ukrajiny a vlastně celého postkomunistického světa.

AJAX, HOLANDSKO A ŽIDÉ

Obálka knihy Simon Kuper: Ajax, Holandsko a válka

Klidnější situaci válečného Nizozemí mapuje poté Simon Kuper. V knize Ajax, Holandsko a válka rozvádí příběh Holandska, kde autor strávil své dětství i část pracovního života (Kuper je anglický žid narozený v Ugandě). Fotbal autorovi slouží k odhalení charakteru holandské duše. Stejně jako Dougan i Kuper nachází ve sledu dění okolo fotbalových klání zásady pro celou společnost (tentokráte holandskou). Líčení se prolíná s pozorováním mezinárodní situace ve stínu fotbalových zápasů. Kuper do svého vyprávění vsunul válkou velice postiženou židovskou komunitu. Vzájemný vztah židů, posléze státu Izrael k Holandsku a hlavně jeho fotbalu je leitmotivem celé knihy. Kuper má jistě k Holandsku velice osobitý vztah, nicméně v knize se spíše pokouší rozbít podobiznu svobodného, aktivního a mírumilovného Holanďana, který se nebál nacismu a bojuje za lepší a spravedlivější svět doposud. Materiálem, který má čtenáři poukázat na špatné vlastnosti holandské duše mu byly osudy židovských fotbalových činovníků za války. Napadá holandskou „slabost“ pro judaismus jednak přes rozbor válečného hospodaření Sparty Rotterdam, která např. během okupace aktivně pověsila jako první nápis „Židům vstup zakázán“ na svůj stadion (nedělo se ani v Německu) a po válce nepřijala ani své dřívější židovské spolusoučiníky nazpět, hlavně se ale věnuje židovské pověsti Ajaxu Amsterdam, nejslavnějšího klubu holandské fotbalové historie.

Holandského ducha nalézá právě v dějinách Ajaxu, mužstvu které svá válečná léta spíše zamlčuje. Autor vychází z dějin vydaných k stoletému výročí klubu, kde nachází zapálenost holandské židovské komunity pro amsterdamský fotbalový klenot před druhou světovou válkou i po válce, jakož i zamlčování událostí válečné doby. V letech 1940-1945 klub fungoval za předsednictví holandského zapáleného nacisty Pelsera, který většinu peněz získal z rabování židovských domů, a přesto nebyl fanoušky po válce souzen, poněvadž přece „pracoval pro klub“. Autor příběh táhne dále celou druhou polovinou 20. století, kdy se Ajax stal „nejpopulárnějším klubem v Izraeli“, když se i za nejslavnějších Cruyffových časů Ajax nazýval klubem židovským. Příběh, který by měl možná šťastný konec zastiňují (alespoň dle autora) poslední léta. Na tomto místě se tvůrce odvolává na xenofobní chování Nizozemců, kteří nejsou schopni přijmout novou komunitu, zde fanoušky, tak jak se to povedlo v první polovině 20. století, kdy nacházeli cestu na amsterdamský fotbalový stánek stovky židů, zatímco moderní aréna Ajaxu, nacházející se uprostřed přistěhovalecké čtvrti Bijlmer působí jako ghetto bílých, poněvadž emigranty ze Surinamu, Maroka nebo Turecka bychom mezi diváky hledali pouze těžko. Autor tak nechává dílo s jakýmsi otevřeným koncem, kudy se holandská veřejnost i její milovaný fotbal budou dále ubírat.

Oba předkládané tituly jsou pohledem zvenčí, zvláště Kuprovo dílo navíc silně kritické, oba dva se snaží být aktuálními a jenom dokládají skutečnost, že svět musí se sportovním fenoménem počítat a to nejenom na onom kolbišti toho, kterého sportu. Co knihy dále spojuje je i jejich čtivost, možná až podbízivost, ovšem musíme vnímat, že oba autoři jsou jistě fotbalovými fanoušky. Snad z pohledu historika by obě díla neměla příliš jednoznačně rozlišovat pojmy dobro a zlo. V případě Startu se jedná o hodné chlapce z továrny proti zlým a sobeckým Němcům a jejich přisluhovačům. Na straně druhé o omezené, sebestředné a xenofobní Holanďany, resp. hodné a mírumilovné židy. Přesto, chce-li si čtenář udělat představu o tom, kam může vést láska ke kulatému míči (a to jak ze strany hrdinů knihy, stejně jako autorů) a jakých cest je voleno k  sofistikovanému podání sportu široké veřejnosti, ať si obstará jeden ze dvou zde předkládaných titulů.

Tomáš Kavka

Doporučujeme:
Andy Dougan, Dynamo, historie jedné legendy, z originálu Dynamo(Fourth Estate, 2001) přeložil Tomáš Jeník, nakladatelství Jiří Buchal BB/art v roce 2003, 165 stran.
Simon Kuper, Ajax, Holandsko a válka. Fotbal v Evropě za druhé světové války, z originálu Ajax, the Dutch, the War (Orion, 2003), přeložil Michal Prokop, nakladatelství BB/art v roce 2004, 218 stran.

Pandemie ztráty paměti

O běžného českého fotbalového fanouška, který si o kompatibilitě zásad fair play s poměry v našem fotbale myslí své, se při loňském „šokujícím“ provalení rozsáhlé úplatkářské aféry infarkt nejspíš nepokoušel. Jednou jsme to přece čekali všichni – alespoň se o tom po hospodách dodatečně ujišťujeme s jinými generály po oné do ztracena vyzněvší bitvě – a mnozí spíše litují, že se causa nerozrostla ještě více: vždyť usvědčena a potrestána byla jen menšina z aktérů celého případu, ač vyšetřovány byly téměř všechny kluby z obou nejvyšších soutěží. Stěží si dnes ještě někdo vzpomene na pohádky, při nichž před pár měsíci (ne)usínala celá republika – třeba o tom, jak ze strahovských svazových kanceláří jedné temné noci zmizely všechny odposlechy sparťanských funkcionářů a nejmenovaného kvazikomentátora jisté komerční televize, který v ní navíc je i šéfem redakce sportu, rozhoduje o nasazení přenosů a o tom, který tým je pro dětské i dospělé diváky ten hodný, a bůhví o čem ještě. Máme to zkrátka zdárně za sebou a jsme koneckonců i rádi, že jsme to zažili – tak jako třeba hokejové Nagano. Rozhovory Milánka s Ivánkem uváděly ostatně sportovního fanouška do stejné extáze jako naganské výkony Dominika s Jaromírem. Přesto je tu pro nás všechny jeden smutný rozdíl: Nagano se už taky nikdy nemusí opakovat, zatímco korupce v českém fotbale logicky musí. Vyplývá to z jeho dlouhodobého stavu.

Už na první pohled to celé nedává smysl: máme možná nejlepších reprezentační celek v Evropě a jednu z nejhorších lig tamtéž, jejíž pohároví zástupci bez problémů vypadnou s poloamatérským týmem z Kavkazu. Naše štěstí je, že za bernou minci je považována reprezentace a nikoli výkonnost klubů: to bychom totiž ve světovém měřítku byli někde ve čtvrté desítce, jestli vůbec. Otázkou ale je, zda právě klubové výsledky nejsou tím pravým zrcadlem: odrážejí totiž kvalitu naší ligy. A ta je blíž Kavkazu než vyspělému světu. Už dlouhá léta vypadá česká nejvyšší soutěž stejně: jeden arogantní potěmkinovský rádobyvelkoklub (východo)evropského typu (pro většinu sportovního národa „buzerantů parta“), dále čtrnáct oddílů „na vysoce profesionální bázi“ s vysoce amatérskou funkcionářskou základnou vesměs z doby ledové, a konečně jedno tragikomické něco mezi tím (a červenobílí už vědí). Z klubových funkcionářů se nám záhy stávají funkcionáři svazoví – ve vyspělém fotbalovém světě téměř nevídaná věc –, a tak o českém fotbale rozhoduje a zároveň jej reprezentuje prazvláštní směs podnikatelských rychlokvašek se svéráznou etikou první poloviny devadesátých let a nesestřelitelných starých struktur, ovládaných pro změnu „etikou“ normalizační. Stěží si lze představit prostředí vhodnější pro korupci.

Svaz, jenž by měl být pro kluby zdviženým prstem, je tak jejich prodlouženou rukou. Má zájem na občasném zkalení vody a symbolických trestech, jež světu dokáží, kdo je na českém hřišťátku pánem, nikoli však na změnách, jež by „ohrozily funkčnost systému“ – rozuměj svaz samotný. Onoho typického českého fotbalového bosse, který si to po rychlém podnikatelském boomu namířil přes klubový fotbal nahoru na svaz, může dnes zničit jediná věc: že mu dojdou peníze. Tak jako se to stalo kdysi fakticky nejmocnějšímu muži v naší kopané, drnovickému pantátovi Janu Gottvaldovi, nebo bodrému exšéfovi fotbalového svazu Františku Chvalovskému.

Ne každý, kdo se zájmem sledoval loňské úplatkářské „drama“ a vkládal do něj naděje na skutečné změny, si asi pamatuje na to, že totéž v bleděmodrém se odehrávalo již před deseti lety. V létě pětadevadesátého roku ovšem ještě nebyly k dispozici žádné odposlechy (takže je ani nebylo třeba krást ze Strahova) a vše se tak zvrhlo snad v ještě větší frašku než letos, hranou dle jednotného vzorce: osoba A obvinila osobu B, aniž měla v ruce jakýkoli důkaz, před disciplinární komisí si pak raději na nic nevzpomněla a sama odešla s flastrem. Benešovský fotbalový impresário (kde je dnes konec tamnímu fotbalu…) Miroslav Švarc takto hned několika médiím sdělil, že dával sudím sto tisíc jen za to, aby „pískali rovinu“, a že jinde dávali i sto padesát tisíc. Před disciplinárkou si pak vzpomněl, že to ty peníze vlastně dával funkcionářům soupeře jako pozornost na občerstvení mužstva… Rozhodčí Berbr zase prohlásil, že ho chtěl podplatit slávistický kouč Cipro, pak se za to omluvil – a Cipro se ho zastal. Berbr si půl roku nezapískal. Bývalý kouč Bohemians Packert nato Berbra obvinil, že si tento sám řekl o sto padesát tisíc v poločase zápasu s Jabloncem. Packertovi to měli měli potvrdit manažer Lacina a kapitán mužstva Pavlík: oba na to ale před komisí zapomněli a Berbr tam vůbec nepřišel. Místo sebe poslal fax: „Ke všem záležitostem ve fotbale se přestávám vyjadřovat a odjíždím s rodinou mimo území ČR – mám strach.“ A panoptikum smutných postaviček se dále rozrůstalo: sudí Puček požádal dokonce o policejní ochranu, neboť po něm prý olomoucký impresário Kubíček chtěl za úplatu „připískávat“ Sigmě a svá přání kombinoval s výhrůžkami fyzickou likvidací. Tentýž rozhodčí si postěžoval i na kdysi všemocného „strůjce drnovického fotbalového zázraku“ Gottvalda, jenž prý po zápase se Slavií řekl delegátovi zápasu: „Prosím tě, najdi tam Pučkovi nějaké tři chyby a já ho vyhodím z ligy.“ Delegát to napsal do zápisu, ale když ten zápis po čase toužila spatřit disciplinární komise, dostala do ruky novotou zavánějící papír, kde výrok chyběl. Proti nepopulárnímu Gottvaldovi se ozval i manažer Liberce Prokopec a obvinil ho z předzápasového pokusu o dvousettisícový úplatek. Použil prý svérázný argument: když Liberec peníze odmítne, dostanou je rozhodčí. Měl u toho být i liberecký trenér Petržela, ten ale disciplinárce oznámil, že co nechce slyšet, to neslyší. Prokopec pro změnu všechno zapomněl a dostal pokutu pětadvacet tisíc za poškození údajného dobrého jména našeho fotbalu. To sebralo slova z úst všem, kterým by se zachtělo někomu vyprávět o tom, co se děje v zákulisí českého fotbalu. Pandemii ztráty paměti, která ho v létě 1995 postihla, nahradilo devítileté milosrdné ticho. Loni se zase začalo mluvit, jen místo paměti se ztrácely důkazy. Teď už je náš fotbal opět v hájemství ticha. Co totiž nechce slyšet, to neslyší.

Jiří Endler