DIALOGOtakar Černý

„Hlavu vzhůru, furt se de.“ Rozhovor s Otakarem Černým.

„Když hraje národní mužstvo nebo Kladno, tak jsem velice emotivní fanoušek,“ říká smějící se šéfredaktor Redakce sportu České televize Otakar Černý. O sportovním komentátorství, situaci v českém fotbalu, ale také o moderování politických debat nebo roli čmeláka na divadle. O kultuře a o sportu. O české společnosti.

• Dominik Hrodek: Jste šéfredaktorem Redakce sportu České televize. Co je vaším největším úspěchem a neúspěchem v poslední době?

Otakar Černý: Největším úspěchem naší redakce je každodenní práce. Každý den je náš největší úspěch. Večer okolo 19.45 si sedneme k televizi a denně máme premiéru. To není ani na Národním divadle (směje se). Když je ta premiéra bezchybná, je to úspěch, protože zpravodajství je u nás to hlavní. Neúspěchem naopak je, když se v našem pořadu objeví chyba. Kolegové už sami volají, když se něco nepovede. Vědí, že já sleduji všechno. Myslím si ale, že těch „neúspěchů“ je tam minimálně.

Otakar Černý ve své pracovně na Kavčích Horách

Foto: Česká televize

• Když srovnáme tradice a současnost českého sportovního komentátorství. Jaké jsou hlavní rozdíly ve vztahu k zahraničí?

Víte, sportovní komentátoři mají v zahraničí jiné podmínky. Byl jsem s Pavlem Tigridem ve francouzské televizi. Umožnil mi tam tehdy setkání. Tam jsou voňaví pánové, kteří přijdou dvě hodiny před přenosem, v kravatách a obklopeni milenkami. Sednou si a přenos odkomentují. Pak řeknou na shledanou, odejdou a čekají na další přenos. To je zcela jiná práce než u nás. Zde Robert Záruba, kterého považuji za normu komentátora pro vysílání, přijde ráno do práce, připraví pořad Buly, naplánuje natáčení, obsazení komentátorů a redaktorů, a odpoledne po této šichtě odjede do Zlína komentovat hokej. Podmínky jsou nesrovnatelné, přesto si myslím, že česká televizní komentátorská tvorba je na vysoké úrovni.

• Co zůstalo ve sportovním komentování po době před rokem 1989 a kdo je pro Vás legendou v tomto směru?

Já nechci říct legenda, ale je mojí povinností vzpomenout Vladimíra Váchu, který nastavil laťku komentování hokeje dost vysoko. Pominu-li osobní zkušenosti, myslím, že Karel Mikyska je velká legenda. Byl to zvláštní člověk, říkám to dnes poprvé, ale Karel Mikyska byl opravdu výborný komentátor a skvělý první divák. Vzpomínám si na dobu, když se schvalovaly všechny filmy a všechny pořady. Já jsem jich několik napsal a Karel Mikyska byl vždycky první divák, který řekl, že tohle je špatně, a byla to pravda. On televizi uměl, bohužel některé jeho osobní postoje jsou pro mne neakceptovatelné. Karel Mikyska je norma, také Vít Holubec zanechal obrovskou stopu ve fotbale. Luděk Brabník - skvělý hokejový komentátor a navíc prima člověk… Myslím, že lidé, kteří tady v redakci pracovali do roku 1989 určitě vybudovali dobrý základ. Ti, kteří přišli po nich, mají samozřejmě zcela jiné podmínky, pracují ve svobodné společnosti. Nepitváme každé slovo, nenařizujeme dopředu, jak má kdo komentovat a všichni mají ve svém projevu obrovskou svobodu. A jestli se dneska někdo mění v legendu? Určitě jsou zde takové typy, o kterých se bude psát v čítankách.

• Jaký je sportovní komentátor divák?

Pravdou je, že dneska jsem divák. Ale nechávám se hrou vtáhnout do děje zápasu. Jak znám kolegy, tak všichni mají obrovskou autokritiku a když udělají chybu, tak je hrozně mrzí. Ale jak řekl Jan Werich: „Slovo vyřčené, párem volů nevrátíte.“ Při množství slov, které sportovní komentátor pronese, se chyba nedá vyloučit, lze ji jen minimalizovat.

• Jste emotivní fanoušek?

Jsem. Když hraje národní mužstvo nebo Kladno, tak jsem velice emotivní fanoušek.

• Jak jste se dostal k televizi?

V roce 69, vrátil jsem se z vojny, jsem napsal tehdejšímu šéfovi Vítu Holubcovi, vzpomínám si na to velice přesně, že bych měl zájem pracovat v Československé televizi. On mne pozval a nabídl mi externí spolupráci. Vzal jsem to a zůstalo to tak dva roky. V roce 1971 byl vypsán konkurz na redaktora, který jsem vyhrál. V jedenáct hodin jsem byl přijat a v jednu zase propuštěn, protože tehdejší předsedkyně KSČ soudružka Davidová v mých papírech zjistila, že jsem odmítl ke komunistům vstoupit. Vyhodila mne. Taková byla doba. Dvacet let jsem tedy dělal externího redaktora. Situace se pochopitelně postupem času změnila, možná bych mohl i nastoupit, ale finančně to bylo pro mne výhodný. Tehdy to také bylo v televizi jiné než dneska. Interní redaktoři nikoho z externích nepustili komentovat, nenechali je dělat rozhovory. Museli jsme dělat hluchoněmé šoty a tam nebyla příliš šance se někam prosadit. Musel by někdo umřít nebo být vyhozen. Byl jsem ale vcelku spokojen, dělal si externí práci a bral peníze. Když v 89. roce pominul můj hřích, že jsem nevstoupil do KSČ, šel jsem za šéfem Štěpánem Škorpilem, s kterým jsem celých dvacet let spolupracoval. On mi slíbil, že jakmile bude první místo, tak mne vezme. Jenže nakonec vzal Zárubu, ne mě. Pochopil jsem ale, že mě televize hrozně baví a chci v ní dělat i nadále. Proto jsem šel za tehdejším vedením redakce zpravodajství a ti mě zaměstnali jako redaktora.

A pak se to všechno semlelo a v roce 1990 jsem se stal redaktorem pořadu Co týden dal a Debaty, což jsem dělal osm let. Mimo to jsem dělal vedoucího domácího zpravodajství, což považuji za velkou chybu, protože je špatné dělat šest funkcí najednou. Když pan Jirák a jeho Rada zničila Českou televizi tím, že propustila Ivo Mathého, tak jsme odešli z televize. Já jsem se pak trošku toulal a vrátil se teprve před třemi lety, a to do sportovní redakce. Česká nebo dříve Československá televize je můj život. U jiné televize bych nedělal.

Otakar Černý

• Pořady Debata a Co týden dal jste se proslavil a zapsal hluboko do vědomí diváků. Jaká byla tehdy atmosféra ve vztahu moderátor a politik?

Pane kolego, úplně jiná než dneska. Když dnes vidím, jaké tlaky od sebe musí odhánět Vašek Moravec, který je vynikající moderátor a prima člověk, jsem překvapený. Ono i já jsem teď zažil podobné tlaky při mistrovství světa v atletice… Tehdy to byla téměř idylická doba. Politici na otázky moderátora ochotně odpovídali a byli tak nějak vstřícnější. Byli politici, kteří možná nesouhlasili, ale nikdy se mi nestalo, že bych někoho pozval a on nepřišel. Nebo že by nám nadávali před a po přenosu, to se mi nikdy nestalo. Dneska je to běžný úkaz, politika má jinou dimenzi a já jsem šťastný, že už v tom studiu nemusím být.

• Jaký byl váš osobní vztah k tehdejší politické garnituře?

Občas koukám jako blázen, jak se mnou politici slušně jednají, když někam přijdu. Nebyl jsem tenkrát žádný investigativní novinář, ještě jsme se všemu učili a na takovou práci nebyla žádná norma. Tu jsme vlastně tvořili až my. Když vedle vás najednou sedí prezident a premiér a vy jste kluk z Kladna, který celý život chodil na hokej a na fotbal, tak to byl samozřejmě šok. Hledal jsem si nějakou polohu a našel jsem si ji v pozici diváka. Ptal jsem se obyčejně. Politice jsem nerozuměl a musel se stylizovat do pozice člověka, který se jí teprve učí. Ale musím vám říci, že si rozhodně nevyčítám, že jsem nebyl drzej, neuměl bych hádat se a štěkat, jako se to dneska v některých televizních debatách dělá. My dávali politikům prostor. A jak říkám, jsem pyšný na to, že jsem takřka se všemi politiky z naší doby od leva doprava zadobře.

• Nebyla ona idylická atmosféra ve studiu způsobena také tím, že i politické špičky se teprve mnohému museli učit?

Ano, v té době jsme se skutečně učili všichni. Přicházeli poprvé do televize a učili se to jako my, všichni ti Rumlové a jiní. Vzpomínám na Vladimíra Špidlu, který přijel ve tvídovém saku, které mu šili před maturitou, měl šest tašek plných papírů a už z dálky vypadal jako z úřadu práce v Jindřichově Hradci. My jsme je poprvé ukazovali v televizi. A byla tu slovenská garnitura. Mohu se pochlubit osobním přátelstvím s dnešním premiérem Dzurindou. Do studia jezdil i dnešní prezident Gašparovič. Nebo maďarská skupina v čele s Bugárem. A byli pochopitelně další, kteří se tenkrát poprvé objevovali na obrazovce a učili se společně s námi.

• Jak moc ovlivňoval moderátor politiku a jak moc do ní vlastně vstupoval?

Novinář by neměl ovlivňovat politiku. Vždycky jsem si myslel a myslím si i nadále, že to je špatný jev. Novinář má politiku reflektovat a dávat divákovi její obraz. Divák poté ovlivňuje politiku svým voličským hlasem. Možná to byla naše chyba, že jsme politiku nechtěli ovlivňovat, jen jí reflektovat a zpřístupnit divákovi. Dali jsme průchod povídání politiků a byli to velké hvězdy typu Kalvody, Luxe. Václav Klaus. Dneska mají debaty sledovanost 6 procent, naproti tomu když jsme měli my dvacet pět, už si nás pan Mathé zavolal, co že se to stalo.

• V televizní anketě TýTý Vás v první polovině devadesátých let v kategorii moderátor publicistických pořadů porazil vždy jen oblíbený televizní kutil a zahrádkář Přemek Podlaha, neštvalo Vás to?

Máte pravdu, byl jsem šestkrát druhý, to málo kdo dneska ví. Prohrával jsem s receptářem, tam se totiž nic zásadního neřešilo (směje se).

• Nechybí Vám moderování?

Ne, nechybí. Jsem pyšnej na své kluky. Děláme teď i na programu 24. Máme každý den půl hodiny od 20.30 sportovně publicistický pořad, který komentuje ten, který má vždy nějaký zajímavý nápad. A můžu říct, že tady vyrůstá velmi silná garnitura výborných sportovních novinářů. Jsem na to hrozně pyšnej. Dodržujeme ale kariérní řád, kterým jsme prošli všichni. Já, Záruba, Čapek, Drbohlav, všichni jsme nosili kazety, připravovali hluchoněmé šoty cestou k tomu, co z nás dneska je. Hlásí se nám obrovská spousta novinářů z jiných médií, kteří chtějí moderovat, být slavní, ale já říkám, ne, máme zde plnou kancelář. Každý musí začít dole a propracovat se.

• Neuvažujete o vlastním moderování ani v rámci sportovního kanálu, o němž mluvíte od svého nástupu jako o prioritě? Bude mít divák v blízké budoucnosti možnost takový sportovní kanál sledovat?

Co se týče sportovního kanálu, je to stále priorita, jen teď nemohu říci nic konkrétnějšího, nechme se překvapit. O vlastním moderování skutečně neuvažuji. Občas si šoupnu, tak jednou za dva měsíce, besedu o půl deváté na 24. Teď jsem měl dva vážné hosty, Ivetu Hlaváčovou a Standu Bartůška. To jen občas, abych oprášil vzpomínky…

• Takže přeci jenom Vás to trochu táhne…

Netáhne, ale někdy je volný termín a kolegové nemají čas. (směje se) Občas zavzpomínám.

• Na Českou televizi je stále vyvíjen politický tlak, střídají se Rady, střídají se generální ředitelé. Poměrně často. Jak to vnímáte vy, jako člověk, sžitý s televizí?

Myslím, že Janečkovou érou začíná renesance České televize. Ti lidé před ním… Nechci mluvit o Balvínovi, kterého jsem v podstatě nezažil, to byly dva měsíce, kdy jeho tým neměl čas na práci, protože během těchto měsíců se stále jen řešilo, jestli budou vyhozeni nebo ne… Sovětský herec a režisér Stanislavskij, řekl hezkou poučku: „Dobrej umělec je ten, který má rád umění v sobě a nikoliv sebe v umění.“ Jirák, co sem přivedl ty děti, vůbec nic o České televizi nevěděl. On ji prostě zničil takovým způsobem, že bude ČT trvat dlouho, než se z toho dostane. Puchalský a další za to nemohli, prostě se přihlásili do konkurzu a tihle hochštapleři je vybrali. Janeček má rád Českou televizi a je ochoten jí něco věnovat, především sebe. Tomuto vedení věřím, že to dokáže dát zase do pořádku. Odchod Mathého vnímám jako ohromnou chybu tehdejší doby a i obecně z hlediska kultury.

• Jak Vám bylo po odchodu z televize?

Několik let jsem působil ve Slově a v Zemských novinách jako politický komentátor. Psaní v novinách byla nejhorší éra mého života. Šílená nuda. Za hodinu napíšete komentář a co potom celý den. V televizi naproti tomu řešíte permanentní krizi, furt musíte něco řešit. Připadal jsem si v novinách hrozně nezaměstnej, neuměl jsem se sžít s lidmi v redakci, oni se mnou, což se jim ani nedivím. Jsem v jiné mentální poloze než píšící novinář. Dva a půl roku, které považuji pro sebe za ztracený.

• Pak jste se najednou objevil jako mluvčí ministra zdravotnictví, jak jste se do tohoto rezortu, Vám asi poměrně vzdáleného, vlastně dostal?

Byl jsem osloven Bohumilem Fišerem a ze dvou důvodů jsem přijal. Zaprvé v České televizi byly poměry, jaké byly, a jiná televize nepřipadá v úvahu. Druhým důvodem byla samotná osobnost profesora Fišera. Když jsem se s ním setkal, došel jsem k závěru, že to musím zkusit. Práci na ministerstvu považuji za velký posun v profesní kariéře. Naučil jsem se spoustě věcí. Měl jsem v životě dva velký šéfy – Ivo Mathého a profesora Fišera. Ten druhý jmenovaný mne naučil móresům a diplomacii, odkoukal jsem od něj, jak se má vést kolektiv lidí. Oba jsme nastupovali s tím, že nás za měsíc vyhodí. A vidíte, byli jsme tam dva a půl roku. Nádherný dva roky života. Stále se stýkáme a jsme kamarádi.

• Ale přeci jenom je práce tiskového mluvčího trochu na druhé straně pomyslné barikády než se nachází novinář. A potom zdravotnictví, co jste o něm věděl?

Já jsem se nikdy za novináře příliš nepovažoval a ani se nepovažuji. Ale mluvčí, to je skutečně něco jiného. No, teď se možná vyjádřím trochu netakticky. U nás každá aféra trvá tři dny. Občas řeknete úplnou kravinu a víte, že po třech dnech po ní neštěkne ani pes. Zdravotnictví jsem vůbec nerozuměl. Na každou otázku dostanete od lidí, kteří vás mají informovat patnáct tun informací. To za dvě hodiny, které máte na zpracování, nemůžete rozhodně přečíst. Vždycky jsem vybral jednu věc, řekl jí a ono to fungovalo. Po dvou dnech se po všem slehla zem. Někteří mě neměli rádi, protože jsem byl úsečným a říkal jsem prohlášení, která hájila ministerstvo. Povinnost, kterou jsem musel dělat.

Otakar Černý a Robert Záruba

Foto: ČTK

• Měl jste někdy ambice sám vstoupit do politiky?

Ne, neměl a nemám. Včera jsem by celý den v parlamentu a zaplať pánbůh se mne to netýká. Myslím, že mne jako ministra neuvidíte. Zažil jsem ministrování, vedle ministra jsem žil dva a půl roku, to by nebylo nic pro mě. Dělat ministra je vlastně šílená otrava. A jestli si někdo myslí, že jsou z toho velké peníze, tak je na omylu. Koruna dvacet na hodinu, v jednom kuse nějaké problémy, novináři a tak dále.

• Vrátil jste se ale zase ke sportu. V dubnu letošního roku proběhlo tiskem Vaše jméno v souvislosti s volbou nového šéfa českého fotbalu. Dost jste se tam rozčiloval. Berete všechny sportovní události takhle osobně?

Nikoliv. Já už se nerozčiluji. Tu zmíněnou událost novináři rozmázli. Všechno je to trochu jinak. Já jsem nebyl vyváděn, já odcházel. Víte, já mám z našeho fotbalu srandu. Ze srdce mu však přeju, aby se z toho vymotal.

• Máme sice výbornou reprezentaci, kterou nám v zahraničí závidí, skvělé výsledky českých hráčů v evropských klubech ale na druhou stranu korupčními skandály zatíženou, málo navštěvovanou a výkonnostně bídnou domácí ligu. Má vůbec šanci se z problémů český fotbal vymotat?

Jistě. Náš fotbal zachrání jen hráči a jejich výkony na hřišti. Rozhodně to nebudou funkcionáři, ti ho nezachrání. Myslím si, že když se hráči domluví a řeknou si - „pánové, od této chvíle hrajeme na férovku, kopneme do zadku ty bafuňáře a všechny ostatní, co ovlivňujou zápasy“ - tak to je záchrana českého fotbalu. Hráči během zápasu velice rychle poznají, pro koho rozhodčí píská. Myslím, že pomůže také příliv hráčů vracejících se ze zahraničí, kteří takové praktiky nenávidí a z venku ani neznají – Poborský a jemu podobní. U bafuňářů a funkcionářů bych to nečekal. To by se muselo vyměnit všechno od okresního přeboru nahoru. Vždyť se už kupují i žákovské soutěže! Problém je i u rozhodčích, kteří teď nevědí, co mají pískat. Mladí to moc neumějí a taky se trochu bojí. Českému fotbalu chybí osobnost. Určitě by to měl být člověk s autoritou, který se v minulosti moc neušpinil, což je složité, měl by být silný a manager…

• Jak je možné, že v hokeji takové problémy nejsou?

Hokej má jiné klima. O tom vím hodně, protože se v něm pohybuji. V hokeji, a to říkám zcela zodpovědně, nikdy nešla korupce směrem k rozhodčím. A jestli tam byly nějaké úlety, tak bez rozhodčích. Hokej byl léta veden lidmi, kteří měli velikou autoritu. Příkladně éra Karla Gutha jednou vejde do dějin. Byl vynikajícím hráčem, vynikajícím trenérem, jazykově vybaveným diplomatem, který měl jméno ve světě. Osobnost. Pan Guth není žádný bojovník, měli jsme spolu i různé osobní spory, kupříkladu kolem Sazka Arény, ale velice si ho vážím. V jeho době se získalo spousta titulů a také peněz, postavily se krásné haly. Vedle něj vyrostla řada osobností, kteří jsou dnes především managery ligových klubů. Jezdili po světě a mají zkušenosti. Český hokej je sevřenější. A v neposlední řadě své problémy neřeší přes média, což je dobře. Tak velká aféra, jako se odehrála ve fotbale v poslední době, tam nikdy nebyla a troufám si říci, že nikdy nebude. Hokej je rychlejší, rozhodčí jsou tam tři… Máznout všechny tři najednou, to se nepovede (se smíchem).

• Mám dojem, že problémem českého fotbalu je také jeho kultura na stadionech. Chybí zázemí, které by přilákalo na stadion celou rodinu, jako je tomu například v Německu…

Takové zázemí a podmínky chybí, to je pravda. To je chyba. Ideálně by si tam mohli děti hrát a maminky koukat na fotbal. (směje se) Snad k tomu dospějeme.

Na druhou stranu si to asi moc idealizujeme, protože i venku chodí na fotbal hulváti, kteří po zápasech rozmlátí stadiony. Jen si myslím, že u nás, jak jsme maličký, všechny větší maléry, kontrolujeme zvětšovacím sklem. Všechno si zvětšujeme, abychom byli velcí. Myslím si, že hulvátství ze stadionů u nás mizí. Jsou jen dvě bašty – Sparta a Baník – kde to stále nechtějí pochopit. Jinak když jsme u stadionů. Ve fotbale byl jistě pozitivním prvkem projekt Stadiony 2003, který vylepšil hřiště v obrovském stylu a hodně zkultivoval prostředí. Zde je jistě dobře, že jsme uplatnili normy Evropské unie. Někteří sice křičeli, ale úpravy byly nezbytné. Máme některé dobré stadiony - Olomouc, Sparta nebo Strahov. Nevím, proč Slávie stále brečí, že nemá stadion. Má přeci Strahov. Ať řekne, že tam je doma a hotovo. Lidi si zvyknou, jsou přeci také zvyklí občas se stěhovat. Nevěřím, že by se ještě někdy hrálo v Edenu. Nejsou na to peníze. Ostatně původní slávistická tradice je stejně na Letné. Ve světě je to úplně normální, když se postaví nový stadion za městem. V Amsterodamu také vyrostla hala úplně na jiném místě než bylo původně hřiště Ajaxu. Říkám, že je nutné přestat brečet a v takové chvíli prohlásit: „Tady jsem doma.“

• Česká televize nevysílá fotbalovou Gambrinus ligu, na kterou má práva televize Nova. Máte zájem ještě vysílat fotbalová utkání z české ligy nebo díky korupčním aférám jste ztratili zájem?

Jeden z mých předchůdců prodal práva na český fotbal Nově, která ho teď vysílá a já to respektuji jako jejich teritorium. Nám stačí Liga mistrů a obě mistrovství, světa a Evropy. Loni jsem vedl jednání s fotbalovým svazem, jenže ty jsem potom ukončil, protože nebylo s kým jednat. Jedna skupina v rámci mocenského boje pomlouvala druhou a Česká televize si nemůže dovolit být za peníze daňových poplatníků nástrojem kohokoliv, ani politiků ne. Tím méně fotbalových bossů. Tuto myšlenku jsem konzultoval s generálním ředitelem Janečkem. Odstoupili jsme od jednání, a to i z důvodu korupční aféry. Osobně se domnívám, že daňový poplatník nemůže platit přenos cinknutého zápasu. Nemyslím si také, že Nova nějak kazí fotbal, jak se občas říká. Spíš je domácí fotbalová soutěž velice tristní nebo alespoň to tak v minulém roce bylo. Třeba se začínající sezóna ponese v lepším duchu. Je hrozné, když přijde na televizí přenášený zápas dvacet lidí.

• Redakce sportu ČT připravuje přenosy a záznamy také dalších sportů, mezi nimi vyčnívá olympiáda. Nedávno jste opět podepsali smlouvu s ČOV. Ale co říkáte na pražskou olympijskou kandidaturu?

Je to bezva. (směje se) Jsme národ, který potřebuje nějakou výzvu. Jinak si myslím, že to je fikce a Jules Verne je autorem této fikce. To, že by se taková událost mohla odehrát u nás dříve než v roce 2028, tomu nevěřím ani já, ani nikdo na světě. Paříž se o to uchází dvacet let. Jinak si myslím, že je to dobře. Pojďme si říkat, že uděláme olympiádu. Budou nové stadiony, zlepší se sportovní podmínky… Jsem zastáncem olympiády v Praze.

• Co přináší české společnosti a českému sportu být součástí Evropské unie?

Jako Černý nejsem velkým příznivcem Evropské unie. Myslím, že implantovat do Evropy Spojené státy evropské není dobré. Vím, jaké s tím mají problémy ve Francii, v Portugalsku normální lidé. Teď nemluvím o politicích. Jak stále přepočítávají Eura na franky. Nevím. Ale být součástí EU pro nás, jako pro televizi, znamená lepší přístup ke všemu. Pro televizi má vstup do EU bezpochyby své klady. Jezdím na zasedání evropských televizí a oni nás teď berou jako rovnocenné partnery. Je tam znát při každé příležitosti členství v EU a nečlenství v EU.

• Jak trávíte volný čas, jestli ještě nějaký čas vedle televizní práce zbývá?

Když nepracuju, (směje se) tak sedím v hospodě nebo spím. Už takových pět šest let piju víno. Pivo si dám občas, ale hlavně víno. Na Kladně máme takovou hospodu, kam rád zajdu. Občas si zahraju fotbálek, chodím bruslit a hraju tenis. Žiju vesele. Mám rád lidi a mám heslo: „Bejt starej, nasranej a chudej je blbost. Když už nemůžu bejt mladej a bohatej, tak jsem alespoň veselej.“

• Čím jste chtěl být jako malý kluk z Kladna?

To omdlíte! Sportovním novinářem už od malička. Všichni moji spolužáci ze základní školy ví, že když bylo nějaké sportovní utkání, tak jsem to musel komentovat. Komentoval jsem také mezitřídní utkání. Vždycky jsem se rád předváděl. Trochu exhibicionista. Také jsem chtěl hrát divadlo a chvíli jsem ho i hrál. Divadlo je dalším mým koníčkem, dnes už vlastně pasivním. Takže opravuji: Buď jsem v hospodě, spím nebo jsem v divadle. Vidíte a to nepočítám sportovní zápasy, ty mám v práci.

Divadlo je mým velkým koníčkem. Ale vážně, do divadla chodím poměrně často a mám v této branži hodně přátel. Prožil jsem teď bohužel dva velké šoky. S Pavlem Dostálem jsem byl kamarád. A stejně tak odchod pana Kodeta mne zasáhl.

• Hrál jste divadlo. Máte nejoblíbenější roli, kterou jste na divadle ztvárnil?

Hrál jsem krásnou roli čmeláka v pohádce Jak motýlek obchodoval. (usmívá se) To byla tehdy premiéra i derniéra v jednom večeru, v narvaném kladenském divadle. Pak už to Studio mladých nikdy nehrálo. Byla to moje největší role. S „Motýlkem“ a „Broukem“ dodneška chodíme do hospody a vzpomínáme na to, jak jsme hráli divadlo.

• Viděl jste divadelní zpracování fotbalové korupční aféry od pánů Čtvrtníčka a Lábuse?

Jistě, já tam byl! Bezvadný. Čtvrtníček je sice člověk, který si ze mě dělá pořád srandu, ale tohle musím uznat, že udělal skvěle. Známe se hodně dobře, jen vzpomeňte na Trefu do Černého (směje se).

• A co humor Zdeňka Izera, který si půjčil váš hlas?

Na to se mě ptají všichni a je mi to úplně jedno. Každý z nás, který vstoupí na takovou scénu, musí s něčím takovým počítat. Já jsem o tom mluvil s panem Izerem několikrát, on ví, že se na něj nijak nezlobím.

• Myslíte, že lze přenést atmosféru sportovního zápasu do uměleckého zpracování?

Atmosféra sportovního zápasu je do uměleckého díla takřka nepřenosná. Pokud se monotematicky jedná jen o to, nekončí takové dílo příliš dobře. Přenášení vtipů z kabiny a podobně… To úplně zírám a znuděně zívám, to vůbec není pravdivé. Ale na druhou stranu i lékaři obvykle reagují na seriály z lékařského prostředí s tím, že je to kravina. Já podobně říkám na seriály o sportovcích, je to prakticky vždycky blbý. Ani témata sportu v kultuře dnes příliš nefrčí. Kupříkladu opera Nagano měla vyloženě jepičí život. A nějaké velké návaly sportovců do divadel jsem také nezaregistroval (usmívá se).

• Vidím zde obrázek Oty Pavla. Máte rád literaturu se sportovní tematikou?

Tak samozřejmě literatura je něco jiného. Kupříkladu Poláček nebo Bass. Ale pro mě je to především zmíněný Ota Pavel. Byl to můj dobrý známý. Žil v Buštěhradu, což je nedaleko mého Kladna a můj otec kamarádil s jeho tátou. Ota Pavel udělal pro sport velké věci. Kdo ho čte, musí mít sport rád a nemusí na něj ani chodit. Mimochodem, nejhorší sportovní novináři jsou ti, kteří se nezapotili na hřišti. Takový všechno vidí špatně, je nejchytřejší a neví, jak to bolí. Ale Ota Pavel se na hřišti zpotil a o sportu hodně věděl. Hlavně měl sportovce rád. Proto psal tak krásně. Pohyboval se mezi nimi. Byl tam Ruda Kučera, Sváťa Pluskal, Alfi Jindra, Jiří Raška a další. Všichni to byli jeho kamarádi a on o nich psal hrozně hezky. Například Pohádka o Raškovi, to byl fenomén. Ještě jednou musím opakovat, že Ota Pavel udělal pro umění a sport hrozně moc. Lidi by měli tyhle knížky číst jako povinnou četbu. Když už jsme u té fotbalové kultury, tak tato literatura by se měla rozdávat na stadionech zadarmo. Aby lidi věděli, co je to sport.

• Co byste přál do budoucna českému sportu?

Všechno vyhrávat! Kde hraje Česko a Kladno, všechno vyhrávat! Občas mi v práci vytýkají, že jsem fanda Kladna. (směje se) Ale já tu přeci nic neovlivňuji, jsem jenom úředník. A v Kladně jsem se narodil, proto mu ve všech sportech fandím.

Otakar Černý (narozen 1943 na Kladně) – vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Takřka celý život svázal s Československou a později Českou televizí. Od roku 1969 zde působil jako externí člen Redakce sportu, po roce 1989 interním členem Redakce zpravodajství, po osm let moderoval politické diskusní pořady Debata a Co týden dal. V roce 1997 získal Cenu křepelek. Po odvolání Ivo Mathého z postu generálního ředitele ČT odešel také a působil jako komentátor v denním tisku. Působil jako mluvčí ministra zdravotnictví Bohumila Fišera. V roce 2002 se vrátil do České televize, působí jako šéfredaktor Redakce sportu ČT. Na kontě má přes 500 přímých přenosů a stejně tolik komentářů a námětů, ve sportovním zpravodajství okolo 5 000 reportáží a 50 dokumentárních filmů.