Téma... Komiks

Redakční anketa

1. S jakým komiksem jsi se setkal/a poprvé, vzpomínáš si?

2. Máš k nějakému komiksu bližší vztah?

3. Který současný komiks čteš?

4. Jaké jiné komikové zpracování (film, divadlo) tě zaujalo a mohl bys ho doporučit?

Jan Vršovský 1. Můj první komiks byl patrně buď Barbánek, Čtyřlístek nebo Rychlé šípy. Řekl bych, že jsem se k nim dostal ještě před tím, než jsem uměl číst. Tady je vidět obrovská výhoda komiksu: na rozdíl od gramotně náročných knih diskriminuje děti pod šest jen minimálně, přitom na rozdíl třeba od televize je k literatuře nutně přivede. 2. Asi tak jednou za dva roky se prohrabuju právě ve Čtyřlístcích, kterých mám tu čest vlastnit snad sto. Samozřejmě občas neodolám pokušení vrátit se mezi Rychlé šípy případně jejich komunistickou obdobu, Strážce (vlastním jejich dvě reedice jako ABC–speciál vyšlé koncem osmdesátých let). Ale za největší skvosty považuju jednak časopis Kometa, jehož téměř 36 dílů s výhradně domácími komiksy podle mě hrálo na začátku devadesátých let nezastupitelnou úlohu při propagaci fenoménu komiksu mezi mými vrstevníky (v paměti mi utkvěly třeba Tajemství Enny, Bezhlavý jezdec, Hlídač na Ikaru, Válka s mloky, Mr. Sweet/Manhattanský detektiv), a jednak trojdílný cyklus Příhody malého boha – Příchod bohů – Kruanova dobrodružství (scénář Vladislav Toman, kresba František Kobík), vyšlý opět jako ABC–speciál a pojednávající o strugackovských progresorech. 3. Čtu v podstatě jen stripy v novinách a Active Mana. Z komiksů domácích autorů totiž do širší známosti vejdou jen výjimky typu Aloise Nebela nebo právě novinové komiksy; zahraniční se mi jaksi do ruky nedostávají. 4. Za jedny z nejlepších filmových adaptací komiksu považuju sérii o Batmanovi stvořenou svéráznýma očima Tima Burtona, režiséra prvních dvou dílů. Úplně jinak se díla chopili Robert Rodriguez s autorem předlohy Frankem Millerem při natáčení Sin City a výsledek také určitě stojí za vidění.	Jan Křivinka 1. Pominu-li různé dětské knihy, např. Ondřeje Sekory, které byly komiksu blízko, prvním opravdovým komiksem, který jsem sám četl, byl obludný seriál Otazníky detektiva Štiky na zadní straně časopisu Ohníček Nikdy nezapomenu na onoho plešatého dědka v klobouku. Ještě o mnoho let později jsem u jednoho kamaráda objevil fascikl Ohníčků a se zvláštním pocitem zvrácenosti jsem detektiva Štiku několik hodin hltal. 2. Hodně blízko mám k Zelenému Raoulovi. Jednak ho čtu od začátku a pamatuji si hodně staré díly, jednak se pro mne stal satirickou kronikou dávno zapadlých politických, kulturních i jiných - použiji-li eufemismus - zvláštností, které si četbou starých čísel osvěžím a znovu se jim zasměji. Proto mu odpouštím i kolísavou kvalitu. A pak jsem stále dokola četl Obrázky z českých dějin a pověstí, dílo, kterému vděčím za to málo, co z historie vím. 3. Pravidelně nečtu žádný. Příležitostně si přečtu nějaký delší nebo celý ročník Raoula najednou. 4. Zaprvé Batmana, kterýkoli z dílů. Architektonicky, výtvarně, hudebně i herecky dle mého názoru nepřekonaný. Za druhé film Sin City, který se po několika měsících stal legendou, výtvarně dokonalý, neznechutily mi ho ani spíše negativní kritiky v českém tisku.
Jan Očenášek 1. Mám pocit, že Čtyřlístek, ale možná že Otazníky detektiva Štiky. Ty mě ovlivnily asi víc… 2. Rychlé šípy, ale slyšel jsem, že v Japonsku vyšel Marxův Kapitál jako comics. To věřím, že by byl můj "kulťák". 3. Asi Zelený Raoul, ale soustavně to nesleduji. 4. Pro mě spíš platí opačná inspirace…	Hanka Zimmerhaklová 1. Řekla bych, že Čtyřlístek a v Ohníčku Barbánek. 2. Možná právě k Čtyřlístku. 3. Občas čtu Zeleného Raoula. 4. Já tento žánr moc nesleduji, ale pobavilo mě třeba "sklepácké" zpracování Rychlých šípů.
Dominik Hrodek 1. Mám dojem, že můj první komiks byl Pifík, kterého jsem dostal od dědy. Byl o francouzské revoluci. Louskal jsem to snad tisíckrát a to jedno číslo mám někde schované dodnes. Ale další kroky byly pevně spjaty s Ábíčkem, které jsem odebíral ve škole.Vlastně právě kreslené příběhy mne z toho časopisu brali nejvíce, protože hranice mé manuální šikovnosti nedovolovaly rozsáhleji lepit vystřihovánky a na druhou stranu články tam byly příliš dlouhé. Od roku 1985 jsem také pravidelně prázdniny trávil s ABC speciály. Moc jsem nemusel jen Strážce a ani jejich předobraz v podobě Foglarových Rychlých šípů. Pochopitelně jsem nemohl minout úžasný Čtyřlístek a jeho speciály. Můj brácha zbožňoval Barbánka, toho malého žlutého pejska. Teď mě napadá, že mu budu muset knížky vrátit. Nedávno jsem se do nich znovu začetl. 2. Vlastně to ani není úplně komiks. Jmenovalo se to Obrázky z českých dějin a pověstí. Mohu odpřísáhnout, že mě Kalouskova knížka ovlivnila hodně a patří k nejzásadnějším literárním zážitkům mého života. Obláčky s větami typu „Nad mou Říší slunce nezapadá Rudlo“ , „Barbarossa zakous kosa“ nebo slova Fridricha Falckého: „Jo, sekaná, to je moje…“ patrně nikdy nezapomenu. Možná, že to byl první impuls k pozdějšímu studiu historie. 3. Tak když opomenu Barbánka, kterého jsem na sebe prozradil, tak jsem si s chutí přečetl Aloise Nebela, kvůli rozhovoru s Kájou Saudkem jsem přelouskal jeho věci z let dávno minulých a snažím se trochu zorientovat v zaoceánské provenienci. Moc ale komiksu nedám, mám málo příležitostí se sním setkat. Českého Zeleného Raoula už spíše nečtu, mým dojem, že šílenost reality, občas ufonovo zpravodajství překonala. Narazil jsem na slovenského Rogera Krowiaka, projekt původně autorské dvojice Pešťanek – Tarangel, a to mě hodně zaujalo. Ale málem bych zapomněl na skvělou Hanu a Hanu. 4. Miluju film a jako každý filmový fanatik s chutí zhlédnu Burtonovy Batmany… V poslední době mě uchvátilo Sin City. Fantastická vizuální podívaná, se všemi atributy, které by asi měl komiks mít. Vynikající spojení filmu a literatury.	Dave Kubec 1. Poprvé jsem se setkal s PIFem, tehdy u nás neznámému, za hluboké totality pašovanému časopisu, spolu s jeho hrdiny. Takže zejména Pif, Pifík (neboli Pifou v originále), Rahan a dalšími, jejichž francouzská jména teď z hlavy určitě nedám. Jo a bylo to celé francouzsky a ke každému číslu byl nějaký dárek, plastová hračka, dětský mikroskop nebo tak něco. Ale prostě první byl PIF, Čtyřlístek ale hned poté. 2. Jo, ke comicsu mám dost blízký vztah. Bohužel není dost peněz na odebírání časopisů či kupování knížek, takže je pro mne svátkem, když si něco pořídím, ale sleduji comicsy na internetu, teda spíš stripy, které i sem tam dělám. 3. Poslední dobou si těžce ulítávám na Lewisovi Trondheimovi. Jeho stripy v souboru "Země tří úsměvů", "Jen čtvrt vteřiny na život" a třeba i "Donžon" jsou skvělou ukázkou francouzského comicsu v té nejryzejší podobě, navíc první dva zmiňované tituly si zahrávají s elementárními filozofickými otázkami takovým způsobem, že to každému musím vnucovat, jak je to geniální. 4. Ech, dost dobře to nechápu, tuhle otázku, ale řeknu to takhle - vyjma prvních dvou filmů s Batmanem je cokoliv, co si bere comics jako výchozí bod a není to comics, břečka.
Matěj Smetana 1. Vzpomínám si na tři prasátka, teď nevím jestli byly v Mateřídoušce nebo ve Sluníčku, no a taky na Barbánka. 2. Je toho spousta - z těch starých miluju staré díly Čtyřlístku, legendární komixy z ABC jako Vzpoura mozků, Kruanova dobrodružství, Příhody malého boha, atd. Z těch nových hlavně komixy od Chrise Warea, ale taky Red meat, Dilberta, atd. Zvláštní kategorií pro mě jsou Příběhy doktora Slizu od Michala Jindry. 3. Před nějakou dobou jsem dočetl komixový román Jimmy Corrigan: Nejchytřejší kluk na zemi od Chrise Warea - to je naprostá lahůdka. Od té doby jsem vlastně žádný komiks nečetl, měl bych se do něčeho pustit. 4. Velmi mě zaujala relativně nová počítačová hra XIII., což je 3d střílečka s důsledně komiksovým vzezřením. Hra věrně napodobuje komiks včetně zvukových nápisů a fázování do políček. Rozhodně doporučuji komiksovým nadšencům, i když má hra své mouchy a časem omrzí.	Tomáš Dvořák 1. Poprvé jsem se s komiksem setkal v období školky, asi v 6 letech, bylo to  v časopise Sluníčku nebo spíše Mateřídouška. Komiks zobrazoval biblický příběh bratrů Abela a Kaina, což mi dodnes připadá divné, bylo to asi  v roce 1978, ale dobře si pamatuju obrázek s obětováním dobytčete. 2. Mnohem více na mě zapůsobily  ale kreslené příběhy v Ohníčku, zejména otazníky detektiva Štiky, které jsem si už četl sám, a k tomuto geniálnímu kriminalistovi chovám vřelý vztah dodnes. 3. Dnes čtu příběh Aloise Nebela od Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, protože historie přijíždějící po kolejích má pro mne značné kouzlo. 4. Komiksy lze dle mého soudu zdařile převádět do filmové podoby, možná i do divadelní verze, to už je pak závislé na konkrétních případech. Nicméně originál je originál.
Vítězslav Sommer 1. Čtyřlístek. 2. Čtyřlístek a Rychlé šípy. 3. Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě. 4. Nevím, žádné, které by mě zaujalo, jsem neviděl.	Oooh Yeah 1. Boooooom!!! 2. Roargh! 3. Smash!!! 4. Yuk???

Zlatá léta comicsu a americký Golem

Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Odeon, Praha 2004.

The Escapist

Foto: archiv

Píše se rok 1939. Student výtvarné akademie a nadšený amatérský kouzelník Josef Kavalier, syn židovského lékaře, uniká z Němci obsazené Prahy. S pomocí svého učitele kouzelnických kousků, starého iluzionisty Bernarda Kornbluma, odváží také legendárního Golema, který je tak zachráněn před nacisty pěstujícími obskurní zájem o magii a okultní vědy. Josef se dostává do USA, kde se svým bratrancem a nadšeným comicsovým fandou Samem Klaymanem začíná tvořit první kreslená vyprávění. Bratranci si mění jména na Sam Clay a Joe Kavalier a zakrátko se z nich stávají úspěšní autoři comicsových příběhů. Nejvýznamnější postavou jejich sešitů je superhrdina Eskapista, jakési alter ego Joe Kavaliera. Eskapista je nepolapitelný mistr úniků, který ve válčící Evropě bojuje proti Němcům – pražská legenda o Golemovi dostává podobu typického hrdiny amerických comicsů. Jestliže Eskapista likviduje celé německé divize, Joe Kavalier svou soukromou válku prohrává. Veškeré jeho úsilí směřující k záchraně rodiny před nacisty je neúspěšné…Tolik jen velmi stručně k dějové stránce tohoto pozoruhodného románu.

České čtenáře nejprve zaujme, že se úvodní část knihy odehrává v Praze. Jistě potěší, že se Chabon dokázal se ctí vyrovnat s pražskými reáliemi. Dokonce i tak často omílaná témata, jako je zmiňovaná legenda o Golemovi nebo pražská židovská komunita a její čtvrť, dokázal podat bez zbytečné sentimentality či kýčovitých her s tajemstvím a mystikou.

The Escapist v Amazing Adventures

Foto: archiv

Těžiště románu je ale v USA, přesněji v New Yorku čtyřicátých let. Chabon napsal knihu o epoše, která byla zlatou érou comicsu. Román kromě osobních příběhů Kavaliera a Claye popisuje Ameriku té doby. Oba hrdinové se pohybují ve velmi poutavě a věrně vylíčeném prostředí newyorské umělecké a mediální scény, setkávají se se skutečnými osobnostmi (Salvator Dalí, Orson Welles). Také se potýkají s řadou tehdejších celospolečenských problémů. Patří mezi ně antisemitismus, vztah USA k válčící Evropě či represe homosexuálů. Zcela mimořádné jsou pasáže o comicsové tvorbě – o cestě od zábavného kresleného dobrodružství k svébytnému uměleckému útvaru. S tím souvisí také další témata – comics a komerce, comics a mravnostní a politická (auto)cenzura. Chabonovy exkurze do světa comicsu tvoří vedle životních dramat obou hrdinů a popisu doby třetí pilíř románu.

Kavalier a Clay je americký román. Pojednává především o amerických problémech, vždyť také comics je typicky americký fenomén. Přesto není tato kniha nesrozumitelná. Je to čtivý román o jedné epoše, comicsu a několika lidských osudech.

Vítězslav Sommer

Michael Chabon

Foto: archiv

Michael Chabon (1963) se narodil ve Washingtonu a studoval na univerzitách v Pittsburghu a v Irvine. Jeho první román, Tajemství Pittsburghu, vyšel v roce 1989, o dva roky později vydal povídkovou sbírku Vzorový svět. V roce 1995 vydal román Wonder Boys, následovala povídková kniha Mladí vlkodlaci. A konečně roku 2000 vychází jeho dosud největší dílo, román Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, za nějž získal Pulitzerovu cenu. Od té doby vydal fantasy novelu Summerland a podílel se na filmové adaptaci Kavaliera a Claye a vydávání comicsových sešitů o dobrodružstvích Eskapisty. Michael Chabon žije v kalifornském Berkeley se svojí manželkou, spisovatelkou Ayelet Waldmanovou.

Příběh výpravčího, za nímž přijíždějí dějiny po kolejích

Z komiksu Alois Nebel

Repro: Labyrint

„Na dráze to bylo dobrý – uhlí, režíka, všechno jsem měl blízko. Práce, postel i hospoda – všechno v jednom baráku.“ Tahle nostalgická vzpomínka výpravčího z malé stanice na úpatí Jeseníků, Aloise Nebela, který je hlavním hrdinou „železničního blůz“ výstižně vyjadřuje atmosféru celé komiksové trilogie. Právě v atmosféře je po mém soudu největší síla celého díla. Ne že by děj nebyl poutavý- čtenář je hned na začátku vtažen do detektivního příběhu, který se pak dále dramaticky rozvíjí, zároveň je doplňován retrospektivními exkurzy ze života výpravčího Nebela, aby pak v závěru vygradoval v rozuzlení. Jak jinak, ostatně.

Přečteme-li Aloisovo příjmení pozpátku a vezmeme-li v úvahu původní jazykové prostředí teritoria příběhu - zejména jeho prvního a nejlepšího dílu – ještě názorněji před námi vyvstává, co autor také zamýšlel a co se mu velmi zdařilo. Vedle svižné a napínavé kreslené detektivky nás totiž provedl dějinami minulého a částečně i předminulého století na příkladu jedince, který se musí s neklidnou a komplikovanou dobou nějak srovnat. V kraji, kde nic není jisté ani stálé - počasí, vláda, obyvatelé, jazyk, představují železniční koleje jedinou jistotu. Jistotu pohybu v řádu, který stále někdo řídí a zabezpečuje a který bývá narušen jen v mimořádně závažných a dramatických situacích. Po kolejích přijíždí vlak Šašlik s nákladem pro sovětské vojáky i neohlášený německý lazaretní vlak, který má pro Nebela osudové následky.

Po kolejích se člověk může dostat někam úplně jinam – kupříkladu do Prahy na Hlavní nádraží, kde Alois Nebel prožije mnohé v druhém díle trilogie. Svérázný a specifický život na velkoměstském nádraží je opět vylíčen velmi plasticky včetně nebezpečí číhajících vně nádraží.

Třetí díl Zlaté hory, jenž má být údajně nejtemnější a nejsyrovější, zastihuje Nebela jako otce a výrazněji pojednává o tajemné postavě nazvané pan Němý. Děj nás přivádí zase zpět do pohraničí a přibližuje dobu současnou i události starší.

Z komiksu Alois Nebel

Repro: Labyrint

Specifické a pro mnohé fascinující prostředí železnice přitahovalo tvůrce již od jejich prvopočátků. Neméně lákavé bylo zachycení českého svérázného života na dráze. Vedle bezesporu klasických děl jako Ostře sledované vlaky či Kalamita, stojí za to připomenout i současnou divadelní hra Reného Levinského Ještě žiju s věšákem čepicí a plácačkou.

Jaroslav Rudiš svou zdatnost poutavě přiblížit atmosféru kolejové dopravy již prokázal v novele Nebe pod Berlínem (Labyrint 2002). Společně s tvůrcem osobitého výtvarného pojetím Jaromírem 99 vytvořili zdařilé dílo, jež osloví zejména ty, kteří si mohou nebo by chtěli říci jako Alois Nebel: „…dětství jsem měl krásné… furt jsem byl mezi kolejemi, co se na konci zužují.“

Tomáš Dvořák

Jaroslav Rudiš, Jaromír 99: Bílý Potok (Alois Nebel 1), Labyrint, Praha 2003
Jaroslav Rudiš, Jaromír 99: Hlavní nádraží (Alois Nebel 2), Labyrint, Praha 2004
Jaroslav Rudiš, Jaromír 99: Zlaté hory (Alois Nebel 3), Labyrint, Praha 2005

Roy Lichtenstein (1923–1997)

Tvůrce zvětšeného „comicsu“ jako projevu Pop-Artové kultury

Pop-Art je umělecké hnutí, které se zrodilo ve Velké Británii po 2. světové válce, ačkoliv se, mylně, všeobecně považují Spojené státy jeho kolébkou. To je dáno tím, že v Británii bylo trvání a intenzita projevu mnohokráte slabší než v Americe. Termín byl přijat od anglického kritika Laurence Allowaye, jenž takto pejorativně označil témata a techniky blízké masové kultuře. Roy Lichtenstein byl podle data narození nejstarší a po Andy Warholovi asi nejvlivnější umělec pop-artu, který zasáhl kulturu všedního dne evropského, amerického i východoasijského světa.

Narodil se v pokřtěné židovské rodině střední třídy na Manhattanu r.1923. Do svých 12 let navštěvoval státní základní školu, poté nastoupil na soukromou akademii, aby získal lepší vzdělání, avšak toho uměleckého se mu nedostalo ani doma, ani ve škole. Ve 14 letech navštěvoval hodinu designu každé sobotní ráno na Parson’s school. Zlom nastal až v roce 1940, kdy si na rodičích vymohl studia na prestižní speciální výtvarné škole Art Students‘ League v centru New Yorku. Zde setrvává tři roky, po kterých nastupuje na Ohio State University, kde ho nejvíce ovlivnil Hoyt Sherman.

Zanedlouho ovšem vstoupil do armády a slouží na evropských frontách v průběhu 2. světové války.

Po svém návratu do Clevelandu, aby tu úspěšně absolvoval a záhy zde nastoupil jako asistent, se plně věnuje výtvarnému umění a od roku 1949 vystavuje. Z počátku je jeho tvorba ovlivněna abstrakcí, především z pozdní produkce Paula Kleea a Pabla Picassa. Náměty těchto obrazů jsou hlavně rytíři, jejich zbroj a prostředí středověkých hradů. Zůstává otázkou, do jaké míry je tento výběr determinován jeho zážitky z Evropy. Od nich pak přechází k přepracovávání známých a oblíbených amerických uměleckých děl z doby Divokého západu metodou syntetického kubismu, což vede sice k zajímavé konfrontaci americké tématu a evropského směru, ale ne k vlastnímu či již vůbec novému výrazu. Pozoruhodnější je povšimnutí, jaké předlohy si zde autor vybíral. Jde o takové, které svojí kompozicí a postavením postav dávají předzvěst budoucímu výběru comicsové tvorby. Mám teď na mysli z raných děl především scény s kovboji a Indiány. Z těchto obrazů je zřejmé, že se již na počátku svého tvoření vůbec nezajímá o živé modely, krajiny nebo zátiší. Dále je zde i jasně viditelné využití adaptace slavných starších výtvarných počinů k vlastnímu ztvárnění, což je pro Lichtensteina příznačné po celé jeho umělecké působení, ale jež nabývá osobitého výrazu a silného účinku teprve v 60.letech.

Po svých rozpačitých začátcích, které postrádají větší originality byl záhy strhnut vývojem americké společnosti 50. let. Tomu přispělo zřejmě i zaměstnání v komerčním obrázkovém businessu. Stejně jako Andy Warhol pracoval v oblasti designu – navrhoval plakáty, výkladní skříně obchodů s módou, supermarketů či také lékáren nebo bank. Reklama mu poskytovala obrovskou inspiraci a uvědomění si postavení uměleckého díla. Jak sám dokládá prohlášením: „Umělecká díla přece nemohou být doopravdy produktem otupělé vnímavosti – to je jen styl nebo póza. Přesto je to právě tato vlastnost našeho předmětu, především trapné, excentrické a účelné styly spotřebního umění, k nimiž se vztahuje a které dále rozvíjí pop-art“. Z těchto slov je myslím si nanejvýš patrné, jak umělci pop- artového hnutí přistupovali a pojímali reklamní materiál. Dalo by se ale říci, že umění to reklamě vrací mnohonásobně. Bylo by zajímavým tématem pro nějakého teoretika výtvarného umění prozkoumat vztahy a vzájemné působení výtvarného umění a reklamy, vždyť i trivializovaný Picasso, Mondrian nebo celá skupina De Stijl vstupovali přes umění do designu měšťanských interiérů, reklamy nebo módního dámského oblečení. Jisté ale je, že v pop- artu dosáhlo do té doby nejmarkantnějšího výrazu zpětné působení umění, které si ze všednosti a banality udělalo svoje hlavní téma. V padesátých letech používal různé techniky abstraktního expresionismu a tvořil výhradně figurativní práce jako mnoho umělců své generace. V této době se ovšem poprvé v jeho tvorbě objevují pop-artové prvky a hledání vlastního ztvárnění skutečnosti, které by nejen odpovídalo vnitřním pocitům a potřebám, ale zároveň vyjadřovalo stav společnosti i jednotlivce. To nalezl nalezl na konci padesátých let v comicsových postavách. Na počátku této tvorby, jíž dosáhl světové slávy, stojí úsměvná historka o sporu jeho vlastních dětí, zda táta maluje lépe než jsou nakreslené obrázky ve žvýkačkách a kreslených seriálech. Otec, aby děti rozsoudil, pro ně začal maloval zvětšené obrázky Mickey Mouse, Donalda Ducka a Pepka Námořníka. Tyto jeho první obrázky s comicsovými motivy nebyly ovšem nikdy veřejně vystaveny a později je všechny zničil nebo přemaloval. V roce 1957 opustil Cleveland, aby vyučoval na NY University v Oswegu, ve státě New York, kde se seznámil s jedním z kolegů Allanem Kaprowem z Rudger´s University, kam nastoupil v 1961 na profesorské místo. V té době Kaprow používal cartoon figury do svých obrazů. Skrze něj se seznámil s mnoha newyorkskými vesměs pop-artovými umělci - Johnsem, Rauschenbergem, Dinem a Oldenburgem - s nimiž vedl dlouhé diskuse o nápadu ztvárnění zvětšených comicsových postav jako jediným tématem obrazu. Lichtenstein nabyl přesvědčení, že právě seriálové figurky jsou nejbezprostřednějším výrazem americké kultury a na dalších - daleko větších kartónech je velmi pozorně studoval. Uvědoměním si, že „heroe“ triviálního příběhu, ať už šlo o supermana nebo lidského akčního hdinu, který hájíce právo a pořádek se vrhá do nebezpečí po boku krásné ženy, se stal symbolem americké kultury, s sebou neslo monumentalizací i další významové prvky a to prvky ironie a fascinace, jež byly dány do popředí využitím pro comics tak typickým začleněním legendy ve formě „obláčku“. Dá se snad i říci, že skloubení ironie a fascinace je vlastní celému pop-artu. Zjištěním, jaké výrazové prostředky a sémantické významy toto ztvárnění skýtá maloval Lichtenstein další obrazy, ale dlouho nemohl najít odvahu s nimi veřejně vystoupit. Nakonec ho přátelé přesvědčili, aby je vystavil v roce 1962 v galerii Lea Castelliho, kde ukázal zvětšeniny reklam a comicsových obrázků. Tato výstava znamenala z hlediska přijetí (v kladném smyslu) jeho děl veřejností a z části i soudobými kritiky zásadní obrat jeho kariéry. I v řadách samotných umělců nezůstala bez odezvy a již za několik týdnů vystavil své první portréty comicsových postaviček také Andy Warhol a pak i Mel Ramos. Při malování používá především Olej a Barvy Magny, což je řada akrylových barev, které Lichtenstein mísil s terpentýnem a lakovými benzíny. Tím dosáhl suché a rychlé přilnutí k podložce. Stejné techniky využíval např. i Jackson Pollock. Dále uplatňuje výrazně zvětšené Benday tečky, tiskový proces, ve kterém se spojují dvě (nebo více) různobarevné malé tečky, jimiž se vytváří třetí barva využívaná předně při stínování.

Ačkoliv jeho obrazy byly na celém světě akceptovány a kupovány do galerií, rozhodl se okolo roku 1965 tvořit díla abstraktního expresionismu s vlivy kubismu (Piccasso a Léger), ale v protikladu k ostaním umělcům dělal těžkou a statickou práci. Podřizuje je své dosavadní zdánlivě jednoduché formě, ve skutečnosti ale velice propracované, důmyslné s mnoha vícevýznamovými narážkami, poctami, ironií a zároveň s chladnými neosobními zákonitostmi. Jak napsal ve své knize „Pop-like Art“ výtvarný teoretik Mario Amaya „Lichtenstein používá klasickou metodu citací všeobecně uznávaných prototypů, podobně jako Římané kopírovali Řeky nebo renesance Řím. Rozdíl je v tom, že jeho ideální typy jsou současné, populární, vybrané z klasických idiomů comics. Vyjadřuje exprese a sentiment technikou totálně neemotivní - ideálními modely by tu mohli být Ingres a David. Přesnost a mechanická pravidelnost rastrů, popírající emocionální a sentimentální obsah námětu, není nositelkou ironického momentu”. Z těchto slov je také vidět, že se v Lichtensteinovi skrýval tajný klasicista, s čímž možná souvisí výběr či celé, již zmíněné, přetváření starších významných uměleckých artefaktů od antických staveb po Moneta či Matisse. I tyto obrazy jsou tvořeny stejným rastrovým schématem jako comicsové zvětšeniny postav nebo „Hot dog”.

V 70. a 80.letech se Lichtensteinovo malířské umění stává více a více „uměním o umění” a je určeno znalcům a samotným umělcům. Od poloviny 70. let rovněž se spolupodílel na několika dokumentárních filmech nejen o výtvarnu. V devadesátých pracuje hodně s keramikou a ocelí. Spíš ale než obrazy a sochy (skulptury), umělec vytvořil spoustu obrazů, na kterých použil mnoho různých technik: litografie, sítotisk, lept a dřevoryt. Často kombinoval tyto techniky na jednom obráze. Tištěné litografie jsou malé velikosti na nežebrovaném papíře. Maluje především rozsáhlé abstraktní interiéry. V této době je rovněž politicky aktivním v demokratické straně. Své umělecké kvality zde projevil i při navrhování plakátů v úspěšné volební kampani Billa Clintona v prezidentských volbách. Zemřel v plné práci neočekávaně 30. 9. 1997 na zápal plic. Jeho obrazy jsou dnes v galeriích po celém světě a mají vysokou, nejen nákupní, cenu.

Tomáš Nedvěd