DIALOGKája Saudek

Život s komiksem. Rozhovor s Kájou Saudkem

„Bylo to milé si zavzpomínat,“ řekl mi malíř a grafik Kája Saudek na rozloučenou a dodává: „Vždyť víte, já už téměř nevycházím, jen jdu se psem támhle na roh.“ A mrkne přitom smutně na Betynku, která vesele pobíhá kolem. Je z útulku a dávala o sobě vědět po celou dobu našeho rozhovoru. Legendární kreslíř a „král komiksu“ vyprávěl o tom, jak se k obrázkovým příběhům vlastně dostal a s kým rád spolupracoval. Občas se v jeho hlase objevila nostalgie po starých časech, které ale zase nebyly až zase tolik dobré; po časopisech, které už zanikly; po přátelích, kteří odešli. Vzpomínal na bouřlivou dobu, která mu kladla překážky, když byl na vrcholu. Stále maluje. Doba jeho komiksů už možná pominula, ale jeho význam pro tento žánr je nezpochybnitelný. Bouřlivák a bohém mi podal ruku a zavřel za sebou dveře.

Kája Saudek s Betynkou

Foto: Dominik Hrodek

• Dominik Hrodek: Náš časopis se bude v příštím čísle věnovat komiksu a u základů komiksu v Čechách stál Kája Saudek. Kdy jste se rozhodl pro kreslení a pro obrázkové příběhy?

Kája Saudek: V roce 1947, ještě před převratem, když jsme s bratrem chodili do primy reálného gymnázia, asi dvanáct nám tehdy bylo, vydávali jsme pro spolužáky komiksový časopis. Vzpomínám si, že bratr psal texty na starém německém stroji, který neměl ani háčky a čárky. Dovedete si jistě představit, jak úžasně těžkou práci představovalo trefit se do obrázku. Diakritiku jsme dodělávali ručně. (směje se) Byl to malý časopis. Vyšlo ho asi deset čísel a možná se ještě někde exemplář zachoval. Prý někde existuje jedno číslo tohoto primitivního časopisu. Říkal mi to můj věrný archivář, který za mě všechno schraňuje… Tak to začalo. Pak dlouho nic veřejného a obrázky jsem dělal jenom pro sebe.

• Kreslil jste si do šuplíku, kdy přišlo Vaše objevení?

Já neuměl kreslit… i když to možná neumím dodnes. Když přišel rok 1964 byl jsem vyhledán a osloven Milošem Macourkem, jestli bych s ním nespolupracoval na filmu Kdo chce zabít Jesii. To byla první skutečná komiksová záležitost. Produkce filmu to tehdy chtěla zadat různým renomovaným výtvarníkům z Barrandova, ale oni o komiksu vůbec nic nevěděli, což jim určitě nelze zazlívat. Vlastně to tak nějak zbylo na mě. Nakonec se do filmu jako takového příliš ilustrací nevešlo. Má práce spočívala tedy především v propagaci, to znamená plakát, záložky do knih, ukázky do časopisu. Miloš Macourek, který už bohužel nežije, občas sedával tady v tom křesle, kde sedíte vy, a rozprávěl. Ještě s režisérem Vorlíčkem. Chtěli v těch filmech pokračovat, ale všechno dopadlo jinak. Nesehnali totiž na film peníze. Škoda, že už tu Miloš není.

• Jak jste se seznámil s Milošem Macourkem?

Kája Saudek v ateliéru

Foto: Dominik Hrodek

V době příprav filmu Kdo chce zabít Jesii mne už znal, dělal jsem na Barrandově, kam jsem nastoupil po absolvování povinné vojenské služby jako kulisák. S Milošem nás ale vlastně seznámila Olina Schoberová, v jednu dobu má přítelkyně. Ona byla vznešenou císařovnou s jednoduchými pocity. Nebyla herečka, ale její naivita se do filmu výborně hodila a byla odzbrojující. Víte, že původně nebyla blondýnou? Byl jsem to já, kdo í poradil, aby se nechala odbarvit, že bude vypadat ještě mladší. Zasáhl jsem tak to filmu. (směje se) Když jsem jí viděl naposledy, vlasy měla bílé. Ale je to příběh, který odezněl a obávám se, že bychom si neměli co říci.

• Co znamenal tento film pro Vás a pro český komiks té doby?

Filmem, kdo chce zabít Jesii to vlastně všechno začalo. Mám svérázné vzpomínky na své začátky, to by mohlo čtenáře zajímat. Komiks k filmu byl použit jako plakát a vyšel na zadní stránce tehdejšího časopisu Kino. Tento hlubotiskem tištěný černobílý časopis už dneska není. Popadl jsem tuto zadní stránku spolu s kresbami a šel do redakce Svobodného slova - již také neexistující periodikum, staré časy jsou pryč - kde působil jako redaktor přílohy Slovíčko známy spisovatel Achile Gregor. Psal se rok 65. Řekl mi: „Mládenče, vidím, že jste rutinér, dejte mi adresu, do čtrnácti dnů vám zavoláme.“ Vidíte a už je to čtyřicet let a ještě se neozvali. Doufám, že mi brzo zavolají.

O tom pánovi jsem se potom ještě dozvěděl, vidíte, to už je taky patnáct let, že žije někde na Zbraslavi. Je to úžasný, že někdo řekne takovou nezávaznou ležérní větu a já si jí pamatuji čtyřicet let! (směje se). Třeba se jednoho dne zase někde shledáme.

Peruánský deník (1984, scénář Miloš Macourek)

• Jaký byl český komiks té doby?

Ve Svobodném slově, respektive na zadní stránce jeho přílohy, vycházeli komiksy, a to především na pokračování komiks Miloše Macourka Peruánský deník, který jsem kreslil. (Betynka urputně rozkousává natáčku paní Saudkové) Byla to doba velkého boomu komiksového kreslení. Alespoň pro mě. Spoustu věcí jsem však stále dělal jak říkáte do šuplíku. Po desetiletích vycházejí některé mé kresby znovu, za což jsem rád. Moje milovaná žena, když říká, že po mně nic nezbude, tak jí upozorňuji na stálou naději, že mé archaické komiksy znovu vyjdou. Možná stárnu rychleji než mé obrázky.

• Ale Vaše práce pro film rozhodně neskončila Jesií.

Potom jsme dělali opět díky Miloši Macourkovi s režisérem Lipským film Čtyři vraždy stačí drahoušku, což byl na svoji dobu, ne snad kvůli mně, avantgardní film. Protože Američané natočili prvního Batmana, kde byli použity titulky Boom, Crash a podobně, o dvacet let později. Do té doby nic takového nebylo. Oldřich Lipský byl vynikající režisér a skvělý člověk. A podařilo se mu vytvořit dílo, které nezestárlo, což si nemyslím patrně jen já. Nestalo se směšným filmem pro pamětníky, kde herci vyslovují tak nějak jinak. Pořád to ještě diváky baví. Jsem mu moc vděčný, že jsem ten film mohl dělat s ním.

• V šedesátých letech byl brán komiks západně, nebyly s tím problémy?

Čtyři vraždy stačí, drahoušku

Foto: archiv

Byla to doba velké jarosti. Byl ale jiný režim a já byl mnohem mladším. Skrýval se v tom určitý protest. Vše se pochopitelně muselo halit do parodie. Dělalo se jako že se jedná o parodii na komiksy a parodii na detektivku. Podobně tomu už bylo u předešlého filmu Kdo chce zabít Jesii. Dnes mne už nikdo k podobné práci nezavolá. Hlavním důvodem jsou ale peníze, nikoliv nezájem. Ale nestěžuji si, práce mám dost.

• Vy jste si bral inspiraci především v amerických časopisech, viďte?

Historie je to letitá. Když skončila válka, dostávala naše rodina pomoc od příbuzných z Ameriky. Konzervy byly zabaleny do nedělních příloh amerických novin, které představovaly barevné technikou knihtisku tištěné komikové archy. V nějakém dárkovém balíku jsme s bratrem nalezli Sunday Comic Section, v níž bylo zabaleno nějaké jídlo. Spolu s tím jídlem jsme hltali seriály jako Li'1 Abner, Captain Marcel nebo Spirit. Mne to ovlivnilo natolik, že nejenže jsem je hltal a hladil, abych archy mohl číst a překládat si je se slovníčkem, ale že jsem potom dělal obrázky, které jsem mačkal, aby vypadaly podobně s novinami, v nichž byl zabalen ten proviant. Hodně mne to ovlivnilo, nevím nakolik mého bratra, který už nemá zapotřebí komiks dělat.

• Co předválečné komiksy, pamatujete si ještě na ně?

Vztah ke komiksu jsem měl ale od mládí. Dostalo se mi teď do rukou třicetihalířové sešitové vydání předválečných komiksů Punťa a čtyřlístek. To byl jakýsi pejsek s loknami. Opravdu roztomilé příběhy. Později myslím také zfilmované. Když jsme šli s naší služebnou k zelináři…to byli doby, měli jsme služebnou. Víte, držet si služebnou, dívku z venkova, bylo v té době zcela přirozené. Byla členem rodiny a u stolu seděla s rodinou. Ale zpět. Zelinář nám šestiletým dětem dal jako odměnu sešitek Kocour Felix nebo Punťa a čtyřlístek. Pro nás jako pro děti to bylo úžasný. Když se na to dívám dneska, synek má malou dcerušku a ona to bere v pěti letech úplně jako my tenkrát. Zůstalo to dobrý po celých šedesát či sedmdesát let. O všem se to říct nedá. Něco vyprchalo a odeznělo, ale tohle zůstalo dobrý.

Kdo chce zabít Jessii

Foto: archiv

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora všechno skončilo. Také filmy, kavárny, pochopitelně kabarety, prostě veškerá veřejná zábava. Komiks také. Přestala vycházet většina časopisů, zbyly jen noviny a to ještě takové, v nichž se hovořilo o vítězství německých zbraní.

• Četl jste Rychlé šípy nebo dobové dobrodružné a trampské příběhy? Je to přeci jenom něco jiného než jste potom dělal.

Po válce, po komikové abstinenci, to začalo znovu. Vycházel Foglar, ale ten byl pro vzpurné dítě, jako jsem byl já, příliš naučný. Až teprve v době, kdy jsem Jaroslava Foglara osobně poznal, o mnoho let později, viděl jsem, co je to za jedinečného člověka a za úžasného spisovatele pro děti, což není jen tak. Jeho komiksy jsem v té době znal a i četl, ale nějak mne to nebralo, jako většinu mládeže, která sportovala nebo trampovala. Ale vycházel tehdy rodokaps a tam byl nějaký komiks americký, víte, takový vážnější, trochu jako do karikatury. To mě bralo. Bezprostředně po válce, jak jsem se zmínil, jsme měli možnost americké komiksy sehnat. Tato možnost bohužel skončila s nástupem komunistů okolo roku padesát. To mi komiksy přestaly chodit, přestože jsem je měl předplacený.

• Někde jste se zmínil, že komiksy byly považovány režimem za čtení pro „vrahy a vožraly, kerý se do němoty zpíjej koka kólou"…

Ano. (směje se) Ale mohu říci, že ta odmlka v padesátých letech byla možná i pro mě taky dobrá. Komiks se u nás v té době, z důvodů které jste zmínil, nedělal. Nasbíral jsem sil, kterých není nikdy dost. A byl jsem rád, že jsem měl potom sílu nakreslit pár příběhů, které znova a znova vycházeli v dnes již zaniklých časopisech, Slovíčku nebo nakladatelství Práce. To je taky název, Práce, viďte, to musí každého odradit. Před deseti lety vyšly mnou kreslené příběhy opět a tentokrát všechny dohromady knižně. Opět taková zajímavost pro čtenáře. Celý náklad skončil v Levných knihách, kde to prodávají za dvacet korun. Ale moje dceruška, která je, jak by řekl můj německý otec, ‚tüchtig‘, tak to za osm tisíc koupila a prodává to po dvou stovkách. (směje se). To je obchod. To mě potěšila.

Má vyjít ještě několik dalších titulů, ale v téhle nejisté době je to ve vzduchu. Nemám žádné záruky ani pevné smlouvy.

• Na čem momentálně pracujete? V poslední době jsem koukal, že jste udělal plakáty ke Kameňáku. Jak se Vám líbil tento film?

To máte pravdu, ale pro další díl Kameňáku, teď nevím, jestli třetí nebo čtvrtý nebo kolikátý je už na světě, si produkce vymínila, že plakát udělají z fotografií. Jak jste jistě poznal, nejsem příliš samolibý, ale mnou kreslené plakáty visely na každé druhé venkovské poště, otázkou je, zda tam budou viset také ty fotografické a jestli přilákají tolik pozornosti, co plakáty moje. Ty se totiž staly i jistou sběratelskou záležitostí. (Betynka běhá po knihovně, čmuchá mezi knihami a K. Saudek ji napomíná, aby slezla, že je negramotná, že si stejně nemůže nic přečíst.) Kameňák jsem ilustroval a byl se podívat dokonce i na premiéře. Vedle mě seděla Helenka Vondráčková a tak strašně se smála, že mne až mrazilo. Víte, já už nikam do společnosti nevycházím. Proto sedíme tady. Ven jdu pouze se psem na roh a zase zpátky. Jsem sice do společnosti zván, ale když zůstanu doma sám, tak nemůžu spát a udělám do rána obraz. A ten obraz je. Když půjdu na nějaký večírek, budu tam jíst, pít, hodovat, příjdu k ránu, padnu, jako podťatý a obraz nebude. Byl jsem na mnoha takových večírcích a bylo to úplně k ničemu. Tento film byl ještě k tomu mizerný a prachšpatný. Ale co je to platné, tvůrci to udělali tak, že na to diváci chodí. Já jsem taky kýčař, ale tohle není kýč…spíše pokleslé umění.

• Říkáte, že děláte kýč?

Dělám obrazy, které se úspěšně prodávají. Někteří akademičtí malíři neprodají za celý život ani obraz. To jim nepřeji, protože malíř má svá díla prodávat. Já dělám takové kýče, že se to prodává. Přeji úspěch každému, sobě samozřejmě také.

• Hodně jste se kolem filmu pohyboval, neměl jste chuť si někdy také zahrát?

Hráli jsme s bratrem už v roce 1964 v avantgardním filmu režiséra Vachka, který se jmenoval Moravská Hellas. Jelikož tehdejší prezident Novotný obdivoval strážnické slavnosti a folklór vůbec, tak se režisér Vachek rozhodl napsat reportáž o jihomoravské Strážnici. Dílko je to prý přinejmenším zajímavé. Viděl jsem jen denní práce. Celý film jsem neviděl, přestože mne režisér několikrát zval na promítání. Jak jsem řekl, už nikam nevycházím.

• V čem je film podobný komiksu?

Už Sergej Ejzenštejn si Křižník Potěmkin rozkreslil do jednotlivých obrázků a je to na tom filmu vidět. Ten film jsou sice hodně statické obrazy, ale svým nábojem připomínající komiks. Komiks je podobný technickému scénáři filmu. V poslední době mě velmi potěšilo, že mladý pan Svěrák prohlásil, že ho mé komiksy ovlivnily tvorbě. Toho si vážím.

• Čeho si ze svého díla vážíte nejvíce? Dokázal byste to zhodnotit?

Lips Tullians (1972, Mladý Svět, scénář Jaroslav Weigel)

Já si svého v uvozovkách díla zase až tolik nevážím, ale například mi lichotí, že jsem se dostal k lidem jako Jaroslav Foglar, Ondřej Neff nebo pan Weigel z Divadla Járy Cimrmana. To je mimořádně skvělý člověk. Objevitel Lipse Tulliana, kterého jsem kreslil k jeho scénáři v Mladém světě v letech sedmdesátých, přesněji 1972 až 1974. Našel jsem si ve svých slovnících, že Lips Tullian byl existující člověk, který byl popraven v sedmadvaceti letech. Nižší šlechtic a loupežník. Pan Weigel to objevil na půdě ve starých sešitech a začetl se do toho. Snažil jsem se do toho příběhu vcítit.

• V polovině šedesátých let jsme dělali s Rudolfem Křesťanem pro Mladý svět komiksy podobné dnešním novinovým stripům, tehdy jsme to nazvali Čtverylka. To byla hezká práce.

Vážím si nesmírně spolupráce s panem Josefem Nesvadbou, slavným to českým sci-fistou, dnes již bohužel nežijícím. Vzpomínám si, že tu seděl s dcerou Bárou. Ona je bohužel na rozdíl od něj spíše špatná spisovatelka.

Když to shrnu, tak jsem rád, že jsem se mohl setkat na společném díle s řadou vynikajících lidí, ke kterým bych se jinak nedostal. Stali jsme se v mnoha případech přáteli. Ilustroval jsem jejich příběhy, za což jim děkuji.

• Měly Vámi kreslené komiksy problémy s komunistickou cenzurou?

Zákaz přišel až v roce 1973, do té doby je komiksy jen štvaly. A přišlo to ze dne na den. Přesvědčoval jsem tehdejší nadřízené, abychom ten příběh ukončili alespoň na dvě pokračování, ale neuspěl jsem. Zasáhl nějaký „velký cenzor“.

• Ale musel jste také pracovat třeba i na zakázkách jako byl komiks o Majoru Zemanovi, který vycházel z normalizačního seriálu, jaké byly okolnosti této zakázky?

Major Zeman (1976-9)

Jé, to dopadlo blbě, v Pionýrské stezce si vymysleli Majora Zemana a že to budu dělat já. Prý je to nenapadnutelné téma, popularizace bezpečnosti a pak tu byl ten filmový seriál. Já měl jen kreslit. Scénáře psal podle filmů Jaroslav Weigel, který mi na okraje scénářů připisoval „…pane Saudek, mě se tak nechce, pane Saudek mě se tak nechce..“ Snad padesátkrát. Společně jsme to nosili na ministerstvo vnitra do kachlíkárny na Letné ke schválení. Nakonec to zakázali. Plukovník Kovář, který to měl zaštítit, tak neudělal. Nelíbilo se jim, že je to takové americké. Nelíbilo se jim střílení, dokonce ani v epizodě, v níž Zeman zastřelí agenta Bláhu (směje se). Major Zeman vyšel nejprve až v jednom brněnském nakladatelství za časů výrazně novějších. Potom i v Praze. Dostalo se to do rukou naší sousedce a ona mi řekla, že to je úžasná parodie a kdy že jsem to dělal. Ale já to nedělal jako parodii! Byla to smrtelně vážná věc. Půjčovali mi k práci i fotografie ze seriálů, které jsem zčásti obkresloval. Dělal jsem to takovou lavírovanou technikou, která připomínala malbu. S odstupem let to vypadá jako parodie. Z mé strany to byla připosražená póza. Vždy mi šlo o to, abych hlavně přečkal zlé časy.

• Do jaké míry jste se při kreslení držel autorských scénářů?

V kreslení jsem se scénářů držel. Když například napsal pan Foglar scénář, trochu se bál, že do obrázků vmíchám nějaké přisprostliny. Ale i pro velkou úctu, kterou jsem k němu cítil, jsem si žádné poťouchliny nedovolil. Snažil jsem se tehdy kreslit jeho příběh pohledem jedenáctiletého kluka. Dospělé vidí jako víceméně obludy, pijany nebo baby domovnice v teplácích. Jenom ti mladí kolem něj, vyjma pár lumpů, jsou čistí. Ale i ti lumpové jsou taky jenom kluci. Je to svět dětí a svět dospělých je něco cizího a hrozivého. Za takto pojaté obrázky jsem byl panem Foglarem nakonec pochválen v nějakém sborníku. To pro mne znamenalo víc než kdybych byl jmenován zasloužilých umělcem.

• Chtěl jste být zasloužilým umělcem?

(Směje se) Kdepak…a ani by mi ho nedali. Jsem malý český človíček. Podívejte se na bratra, jaké nadělal ve světě úspěchy a minulá doba si ho vůbec nevšímala. Mnozí byli vyzváni ke spolupráci s StB, ale my s bratrem jsme pro ně byli natolik bezvýznamní, že těm estébákům nestálo za to nás oslovit. Když šli všichni do Lucerny podepsat Antichartu, my s bratrem jsme nebyli ani pozváni. Ostatně, já bych tam pochopitelně stejně nešel.

• Ale stejně jste měli nějaké opletačky se soudy…

To je pravda. Bratr měl soud kvůli fotografiím, já kvůli obrázkům, na kterých dneska vydělávám. Bratrovi tenkrát vyrabovali byt a sebrali negativy. Protože měl už dítě, vzal jsem tehdy jeho vinu celou na sebe. Vyfasoval jsem nepodmíněně osmnáct měsíců. Chtěli se nás prostě zbavit. Nejprve mi chtěli přišít šíření fašismu, ale zjistili, že jsme oba s bratrem za války dosti zkusili. Potom stále hledali, jak mě zavřít. Našli holku, kterou přemluvili, že jsem ji znásilnil. Bohužel pro ně se ukázalo, že je panna. Holku i mě vykopli a následně mi dali maximum co mohli za mravní ohrožení mládeže. Nic takového z mé strany neexistovalo. Mé obrázky se jim prostě nelíbily. Naštěstí jsem dostal amnestii.

Legenda českého komiksu Kája Saudek

Foto: Dominik Hrodek

• Jak moc Vás ve tvorbě poznamenaly pohnuté události v dětství?

Až na to, že šlo o život a jako děti jsme mohli být i veselejší, tak nás dětství ve válečné době docela ovlivnilo. Těžce zasaženi jsme byli ženskou nahotou, kterou jsme poznali asi v deseti letech. Bratrovi to k velké slávě vydrželo do teď a mě snad taky i když jsem více teoretik. (usmívá se). Na mých obrazech jsou často obnažené ženy a nedovedu si představit, že bych dělal krajinky. I když bych byl rád, kdybych měl tolik času a mohl dělat krajinomalbu. Kéž k tomu někdy dojde. Malování mě baví. Bratr na ženách založil celou svoji existenci, protože amatérské fotografie, co se nám jako dětem dostaly do rukou, neukazovaly žádné manekýny, nýbrž obyčejné ženy. Byla tam i šňůra od lampy a klika od dveří a podobné věci, které na fotografiích být nemají. Bratr začal fotografovat očima prostého člověka, který by takto fotografoval, kdyby to uměl. Začal fotit obyčejné lidi. Občas se mi ozve telefon a v něm se mi nabízejí nějaké dámy a říkají, že váží sto osm kilo, jestli je nechci fotit. Říkám, že jsem jeho bratr, grafik a malíř. Občas se pak ptají jestli je tedy nechci malovat. Úžasné.

• Studoval jste výtvarnou školu?

Jsem spíše samouk. V padesátých letech, když bych měl na takové studium věk, tak to nešlo. Nejlepší školou mi by byla doba začátku padesátých let, kdy jsem dělal technického kresliče. Naučil jsem se preciznosti.

• Námětem mnoha Vašich obrazů je vedle žen také vesmír a sci-fi, jaký máte poměr k science-fiction?

Arnal a dva dračí zuby (1988, scénář Ondřej Neff)

Dostal jsem se k tomu, jak se říká, jako slepý k houslím. Ale viděl jsem, že jsou to vděčné náměty. Byla doba před třiceti lety, kdy hnutí sci-fistů bylo vlastně protestním hnutím. Sci-fisté drželi hodně pohromadě, pořádali setkání o nichž si můžeme dnes nechat jen zdát. Modlami těchto lidí byl spisovatel Nesvadba nebo Ondřej Neff.

• Já myslím, že sci-fi a fantasy je v současnosti hodně v oblibě.

Víte, má to zelenou, ale je to trochu o něčem jiném. S mými komiksy a obrazy už to tolik nesouvisí.

• Vztah ke sci-fi se u vás projevil ještě v jiné rovině. V šedesátých letech jste dělal s Vladimírem Železným a Jiřím Grygarem slavný populárně vzdělávací pořad Okna vesmíru dokořán…

Tehdy nám v nejkritičtější době poskytla zázemí relativně svobodnější Slovenská televize. Byli jsme v Čechách nežádoucí autoři a na Slovensku bylo možné pořad takového charakteru udělat. Doktor Jiří Grygar, věřící katolík, o vesmíru hovořil v té době, víceméně jako o Bohu. Na druhé straně dr. Železný a já, dva nevěřící psi, kteří jsme na tom spolupracovali po léta. Popularita pořadu si dokonce vyžádala natočení jeho dalších pokračování. Ale přiznejme, že dnes už by takový pořad nemohl vzniknout, teď je doba „vyvoleného big bratra“. A tak to je, probůh!

• Máte ještě nějaký příběh, hrdinu nebo předlohu, kterou byste rád nakreslil?

Teď jste mě zaskočil! Určitě mám, ale nedokážu ji teď jmenovat. Je toho spousta. Nemám vůbec tušení jestli k tomu budou možnosti.

• Mimochodem, sledujete současný český komiks a vídáte se občas s jeho autory? Jací jsou Vaši nástupci?

Je fakt, že několik mladých mužů se inspirovalo a napodobilo to, co jsem já stejně někde viděl. Vlastně jsem si nic nevymyslel. Způsob, jakým kreslím, je běžný postup, kterým kreslí tvůrci komiksu po celím světě. Někteří mladší tvůrci mne i navštívili, snažil jsem se je trochu mentorsky poučovat, ale bylo to vesměs k ničemu. Těm mládenců, malujícím do různých časopisů, jsem kupříkladu vysvětloval, jak udělat malého člověka. Nakreslit ho z nadhledu, aby byl perspektivně zmenšen. Velkého obra zase opačně z podhledu. To patří k základní technice komiksového kreslení. Byl tady Štěpán Mareš, kreslil pana profesora Knížáka, jak jede v autě a rozbíjí nějakého nešťastníka v jiném autě a já jsem mu vysvětloval, „Štěpáne, tady musí být to auto obrovitý a ten řidič maličkej, aby se zdůraznily vepředu ty silný rámy.“ Ale on tam namaloval malinký autíčko na způsob polského fiatu a v něm sedí pan profesor. To jaksi není hrozivý, nadsázka toho filmového pohledu je v tom, že se všechno přežene.

• Dá se říci, co je to vlastně český komiks? Existuje něco takového?

Kdybych byl můj bratr, tak bych velkohubě prohlásil: „Já jsem český komiks“. Ale to asi nejsem.

Kája Saudek

Foto: D. Hrodek

Karel „Kája“ Saudek - narozen 1935 v Praze, stejně jako bratr Jan, známý fotograf. Do jeho dospívání výrazně zasáhla válka. V patnácti letech začal pracovat v kanceláři jako technický kreslič. Po absolvování povinné vojenské služby pracoval jako metař, čistič oken, kulisák, později pomocný architekt (mj. u filmů Zlatokopové z Arkansasu nebo Černí orli ze Santa Fé) ve Filmovém studiu Barrandov. Zde se seznámil se scénáristou Milošem Macourkem, se kterým pracoval na filmu Kdo chce zabít Jessii? (1966) a o pět let později na filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (1971). Mezitím začal pro různé časopisy kreslit komiksy a podle Macourkova scénáře připravil pro nakladatelství Mladá Fronta dvě comicsová alba: Muriel a andělé a Muriel a oranžová smrt. Tato alba však vzhledem ke změněné politické situaci po srpnu 1968 už nesměla vyjít. V této době v rámci prováděné normalizace zaniklo velké množství časopisů (administrativními zásahy bylo zastaveno jejich vydávání), mezi nimi téměř všechny ty, pro které kreslil své seriály (Pop music expres, Student, Petr a Lucie, Čtení pod lavici ...) Tehdy začala jeho užší spolupráce s Mladým světem (už dříve otiskl ukázku z připravovaného comicsového alba Muriel a andělé), pro který pracuje na rozsáhlém projektu historického seriálu Lips Tullian, podle scénáře Jaroslava Weigela. Spolupráce s českými časopisy však byla napadána „oficiální kritikou" (to je kritikou s níž bylo zakázáno polemizovat) a postupně příkazy „shora" omezována, až v polovině sedmdesátých let byla zlikvidována úplně. Jen o málo déle se mohl udržet ve slovenském tisku. Ve Slovenské televizi se podílel na popularizačním pořadu Okna vesmíru dokořán. Spíše z nutnosti začal spolupracovat s Českou speleologickou společností, pro kterou nakreslil deset comicsových alb, jednak podle svých scénářů a později i podle scénářů J.Nesvadby, M.Macourka, legendárního J.Foglara, O.Neffa a jiných. V roce 1988 a 1989 se po dlouhé době znovu objevil v českých novinách (Svobodné Slovo), které začaly otiskovat seriály dříve vydávané speleologickou společností. Po listopadu 1989 potom projevila o spolupráci zájem celá řada časopisů.

Kája Saudek neabsolvoval žádnou výtvarnou školu a pracuje svým vlastním osobitým stylem. Ke vzorům, jež obdivuje patří W.Eisner, R.Corben, R.Crumb a Jean Giraud Moebius.

Dílo: cca 50 comicsů (první publ. r. 1966 v čas. Student pod názvem Agent Nr. 00-WC), přes 70 filmových plakátů, desítky ilustrovaných knih, čas. obálek, propag. grafika, výtvarný doprovod TV seriálu Okna vesmíru dokořán (25 dílů), kresl. a reklamní filmy, řada výstav - v Praze, Ostravě, Blansku, Novém Městě nad Metují aj., v zahraničí. Nejdůl. ne-SF comicsy: V zámku a nadzámčí (čas. Student 1967, scénář K. Steigerwalda na motivy Kafkova románu Zámek), Honza hrom (Pop music expres 1968), Pepík Hipík (Čtení pod lavicí 1968), Čtverylka (Mladý svět 1971), Lips Tullian (MS 1972), Fantom opery uvádí (MS 1973) Černý Filip (MS 1974), Major Zeman (Pionýr. stezka 1977-78), Tajemství Zlatého koně (Česká speleolog. spol.- dále ČSS - 1979), Stříbrný poklad (ČSS 1982), Modrá rokle (ČSS 84), Ztracený kamarád (ČSS 1987), Konec Sahrbergovy bandy (ČSS 1988) aj.

Sci-fi: výtvarné pojetí filmu V. Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii? (1966), spolupráce na filmu O. Lipského Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (1971), kresby do časopisů. V r. 1969 v Mladém světě publ. část comicsu Muriel a andělé (úplné vydání až r. 1991). Další nejdůl. SF comicsy: Muriel a oranžová smrt (nepublik.), Tieň na hranici času (Tech. noviny 1971), Výprava ze Sixie (Ostravský kult. zpravodaj 1971), Po stopách sněžného muže (ČSS 1980), Trať se ztrácí ve tmě (ČSS 80), Peruánský deník (ČSS 1984), Arnal a dva dračí zuby (ČSS 1988), Štěstí (ČSS 1990), Noc upírů (Nei-report 1993) aj. Navrhl 5 obálek fanzinu Villoidus (Hunáč zelený ve všech rodech), obálky sborníků Parcon 1987, Černá skříňka, Lety zakázanou rychlostí II-III, ilustrace spisů H. P. Lovecrafta (nakl. Zlatý kůň), Země č. 8 aj.

Doporučujeme:
http://amber.zine.cz/AZOld/Zones/saudek.htm