DIALOGJaroslav Rudiš

Osobní forma punku. Rozhovor s Jaroslavem Rudišem

„Chtěli jsme stvořit středoevropského komiksového hrdinu. Žádného supermana, spíše loosermana,“ říká spisovatel Jaroslav Rudiš na adresu komiksového nádražáka Aloise Nebela. Patří k nejúspěšnějším a nejznámějším současným českým literátům. Jsou známé jeho vazby na německou kulturu. Jeho Nebe pod Berlínem sklidilo v posledních letech řadu úspěchů, jezdí s ním číst po zemích českých i německých. Přitom hraje s kapelou U-Bahn, stvořenou na základě této knihy. Každý den surfuje po železničních stránkách a sbírá jízdní řády.

Jaroslav Rudiš

Foto: Dominik Hrodek

• Dominik Hrodek: Jak ses vlastně dostal k německé kultuře?

Jaroslav Rudiš: Zamiloval jsem se do jedné hezké Němky. Kvůli ní jsem se začal učit německy. A pak mě začala zajímat i německá kultura. Bral jsem to jako jistou formu osobního punku. Kámoši chtěli dělat angličtinu a poslouchat Beatles a mě to nějak nebralo. Často jsem jezdil s rodiči do Sudet. Tehdy nějaké Sudety nebo Němci v Čechách ani nikoho příliš nezajímali. Bylo to tabu. Mě bavilo ta atmosféra tajemství, které v pohraničí určitě je. Je tam poschovávané moře příběhů, které cítím velice intenzívně. Nevím, čím to je.

• Jak vnímáš česko-německé vztahy?

Lenka Reinerová, naše literární babička, říká, že česko – německé vztahy jsou hlavně nevyhnutelné. Nejlepší odpověď jakou jsem kdy na toto téma slyšel, proto ji opakuji. Myslím si, že jsou mnohem lepší než se nám to občas – zejména kolem voleb - snaží naservírovat politika. Jsou lepší i přes všechny přestřelky sudetoneměckého landsmanšaftu a českých nacionalistů.

Jsem v česko – německých otázkách otevřený a nemyslím si, že by se měly malovat tlusté čáry za minulostí, protože ani ty nejtlustší nezaženou bubáky, které nás občas straší. Ty odradí jen otevřená diskuze.

• V komiksu o Aloisi Nebelovi, jehož děj se odehrává v česko – německém pohraničí, se s Jaromírem Švejdíkem snažíte s jakýmsi nadhledem glosovat českou minulost a vytváříte jakousi literární mystifikaci…

…V posledním díle Aloise Nebela už toho nadhledu také tolik nemáme a všechno je hodně řečeno natvrdo. Někdo nám občas dějiny v komiksu vytýká, že mu prý vadí. Ale dějiny ten komiks z velké části tvoří a díky nim to má snad i hloubku. A navíc jsem prostě učitel dějepisu:_)

Z komiksu Alois Nebel

Repro: Labyrint

• Mimochodem, inklinují Němci také k mystifikaci tolik blízké české společnosti?

Myslím, že ne. Češi mají rádi mystifikace a Alois Nebel je typická mystifikace. Kolik lidí nám řeklo, že ho potkali! Ostatně podobně i moje skupina U-Bahn. Zajímavé je, že například Britové k tomu inklinují taky, mají to rádi na rozdíl od Němců. Je to zvláštní. V německých novinách se psalo o Járovi Cimrmanovi jako o velkém fenoménu. Diví se tomu a přijde jim to zajímavé, bizarní. Jen si to nedovedou příliš představit. Německá společnost bere kulturu docela vážně, vůbec všechno berou hodně vážně, možná i vzhledem k historické tragédii, která se tam udála. A odpovědnosti k ní. Mírně nás nechápou.

Nevím jak u Britů, ale u Čechů byla vždy mystifikace formou útěku. Útěk k mystifikačním postavám a figurkám, jako je Švejk. Podprahově to tam máme. Ono vysmívání se tichého a navenek loajálního národa k tomu, kdo vládne.

• Když už jsme u toho… občas českým intelektuálům Švejk vadí. Co ty na to?

Vadí jim někdy také hrabalovské krasosmutnění. Mají raději Kunderu, protože jim přijde více evropský a tematicky univerzálnější, byť je v jeho dílech stále cítit český podtext. Četl jsem teď v němčině jeho poslední román Neznalost. Je skvělý, ale přece jen to je hodně zvláštní pocit – číst českého autora německy. Ten příběh je navíc velmi český, vypráví o nemožnosti návratu z emigrace do rodné země, o přervání kořenů. Mám Kunderu velice rád a spolu s Hrabalem tvoří dva tóny, které v sobě hodně cítím. Jen mi vadí jeho podivná hra s českými čtenáři, kteří si nemohou v češtině přečíst jeho poslední romány. Je to škoda.

Švejk hodně lidí rozděluje. Stále se s tím stýkám i mezi kamarády. Já ho mám na jednu stranu rád, ale na druhou s ním mám také trochu problém. Přesto myslím, že demaskoval českou náturu - ono švejkování, spočívající v kličkování a postoji „žádný velký hrdina“. To musí spoustu lidí zákonitě štvát. Národ přece potřebuje budovat mýty, vytvářet velké hrdiny – a najednou Hašek přijde se Švejkem a všechno tím smete.

Švejk není velký hrdina, protože ani Češi nejsou žádní velcí hrdinové, i když by jimi chtěli být. Někteří tvrdí, že náš Alois Nebel také švejkuje, ale s tím příliš nesouhlasím. On se jen setkává s dějinami, které ho válcují a hrnou před sebou a on neví, kudy kam.

• Nepřijde ti, že Němci ve vnímání vlastní minulosti, berou vše až příliš vážně a chybí jim někdy tolik potřebný nadhled?

Němci se vyrovnávají s nacismem ještě šedesát let po válce a zdaleka ta sebereflexe, jak se zdá, není u konce. Je pravdou, že začala až dvacet let po válce, v šedesátých letech a to díky spisovatelům jako Günter Grass či Heinrich Böll. U nás to bude pravděpodobně podobně dlouho trvat s vyrovnáním se socialismem, resp. s komunismem. Nejsem si jistý, zda to už vůbec začalo.

• Náš český vztah ke komunistické minulosti může ale mít některé shodné prvky se vztahem k minulosti u východních Němců, ne?

Nostalgie – „ostalgie“ je hodně motivovaná politicky. Ze dne na den se na východě Německa změnil život. Nám se měnil pozvolna, pomalu a někdy až příliš pomalu. Pro východní Němce to byl radikální řez, když jim do života najednou vtrhnul západ. Musela to být velká rána. Spousta Čechů si také od demokracie slibovala blahobyt a konzum, mysleli, že svoboda rovná se konzum. Což není pravda, svoboda nejsou přeci jen plné supermarkety, svoboda je i odpovědnost. Východní Němci sice brzy stáli v supermarketech s plnými igelitkami, ale pomalu zjišťovali, že to není všechno, když jim zároveň zavřeli fabriku a jim nezbylo, než odejít pracovat někam do Mnichova.

Problémem východního Německa je dnes myslím skepse, frustrace a vylidňování. Ekonomicky se lidem nedaří a přebíhají přes zeď, která už nestojí. „Ostalgie“ je politicky motivovaná i proto, že se jedná o určité vyhranění se proti západu. Všichni jim říkali, že čtyřicet let žili úplně špatně. A navíc ve státě, který přes noc zmizel z mapy Evropy.

Ono je ale strašně těžké až nemožné si něco takového připustit, popřít vlastní minulost, vymazat ji. Taky ten problém cítím. Půl života jsem prožil v husákovském socialismu. Kromě toho, že vím, jak ta ideologie byla špatná a škodlivá, jsem ale také zažíval skvělé osobní příběhy a třeba první lásky.

Z komiksu Alois Nebel

Repro: Labyrint

• A ti východní Němci?

Jejich stát náhle přestal existovat. Co s tím?, ptali se. Východoněmecká „ostalgická“ vlna souvisí s hledáním identity. U nás to funguje jinak, naše ostalgie je spíš obyčejná nostalgie, která se odehrává v rovině písniček, seriálů a filmů. Poslouchání Elánu a sledování Dietlových seriálů ještě nevrátí čas a neznamená, že společnost chce návrat socialismu. Myslím si ale, že ani tam ani tady nechtějí návrat socialismu.

Přesto je zajímavý průzkum, který udělali nedávno v Německu na západě i na východě. Šokovalo mne, že asi každý pátý člověk na východě si zase přál zeď. Podobně na západě. Měšťákům na západě se nelíbí investice bilionu marek do rozvoje východu, který se beztak nepostavil na nohy. A bývalým enderákům se nelíbí, že se nic nezměnilo, že na ně je západ kašle, nebo jim jen diktuje, co mají dělat, což ale taky není pravda.

• Nůžky mezi východem a západem se opět rozvírají, ten průzkum jsem také četl a mám zkušenosti i s atmosférou, která je v Německu, konkrétně v Berlíně, cítit. Vzpomínám si kupříkladu na den otevřených dveří u BVG (Berlínská městská doprava). Tato akce spíše vyzněla jako demonstrace nostalgie k NDR…

V Berlíně je neustále cítit rozdělení. Mám kamarády, kteří mluví o propojenosti a jednotě Berlína, ale žijí třeba v Kreuzbergu a na východ nejezdí. A funguje to i obráceně, slyšel jsem na východě i slova: „Nikdy bych nejel na KuDamm“. Holt tam byli v roce 1990 a potom zjistili, že plný obchoďáky nejsou všechno.

• Z vlastní zkušenosti vím, že každá čtvrť Berlína je vlastně jiná a žije si tak trochu rozdílným životem…

To je pravda. Různorodost je na Berlíně asi to nejzajímavější. A také otevřenost.

Jaroslav Rudiš s kapelou U-Bahn

Foto: Dominik Hrodek

• Po úspěchu knížky Nebe pod Berlínem se z tvé fiktivní kapely U-Bahn stala reálná kapela. Zpíváte s U-Bahnem občas v Německu?

Jistě…teď jsme byli ve Stuttgartu, před čtrnácti dny. Byla to asi nejúbánovější akce U-Bahnu. (směje se). Četlo se přímo na nástupišti metra a přišlo sto lidí.

Čtení mají většinou výbornou atmosféru. Lidi jsou v Německu zvyklí na takové akce chodit, u nás to ještě moc nefunguje. Vždycky zahrajeme i pět písniček, spojených s knihou. Vlastně máme teď už šest písní. Je to legrace, velká hra, mystifikace. Baví mě to. Nemám vůbec žádné muzikantské ambice, přestože jsem kdysi strašně velké měl a chtěl jsem dělat hudbu. Literátem jsem se stal z donucení, kdyby mi to šlo, měl bych pravděpodobně kapelu.

• Proč myslíš, že se u nás není o veřejné čtení takový zájem?

U nás mají možná lidi strach z literatury, mají pocit, že jde o něco příliš oficiálního, moc velkého, vznešeného či intelektuálního. Mám pocit, že se literatura musí vrátit na zem nebo ještě lépe pod zem. Musí být živelná, zábavná a srozumitelná. Neznamená to ale v žádném případě, že by měla být hloupá, banální nebo snad podbízivá. Proto s básníkem Igorem Malijevským pořádáme v pražském Paláci Akropolis každý měsíc literární kabaret Monoskop.

• Nepřijde ti zajímavé, že současní čeští literáti – příkladně Petra Hůlová nebo ty - píší povíce o zahraničí než o české realitě? Čím si to vysvětluješ?

O tom dokonce vyšel před dvěmi lety velký článek v Neue Zürcher Zeitung, který napsala Eva Profousová, překladatelka Nebe pod Berlínem. Určitě to je trend. Autorů, kteří napsali knížky ze zahraničními motivy je víc.

Cítím to jako dozvuk svobody. V době převratu mi bylo osmnáct. Hned jsem jel do Vídně. Bylo napínavé hnát se ven. Svobodný svět se otevřel a nám tehdy možná velký otevřený svět přišel jako velká výzva. To mluvím především za sebe. I v Nebi pod Berlínem se reflektuje Česko a zároveň Česko a Německo, přestože jde o berlínský příběh.

• Nebe pod Berlínem působí autenticky, jak dalece je autobiografické?

Moc ne. Jen snad, že jsem byl také učitel. Jen jsem to na rozdíl od hlavní postavy Petra Béma vydržel velice krátce. Taky mám rád rokenrol a písničky. A vlaky. Mám rád U-Bahn, protože mám pocit, že Berlín drží pohromadě právě linky metra. Při psaní jsem se snažil o jednoduchost, o krátké věty, aby to mělo rytmus a drive jako dobré písničky. Vždyť je to o kapele a o hudbě.

• Nedávno jsem se ptal i Jiřího Gruši, jak je to vlastně s autobiografičností dnešní literatury?

Mám dojem, že to obecně dost mate. Věci, které se zdají být v Nebi pod Berlínem autobiografické, třeba vůbec autobiografické nejsou. Kapela nebo rozchody s holkama. A naopak to, co se jeví nezažité, autobiografické je.

Stejně tomu je u Aloise Nebela. Jeho předobrazem je můj strýc a ještě více dědeček, oba byli nádražáci. Dědeček se jmenoval Alois a sloužil v Sudetech před válkou i po ní. Potom za podivných okolností zmizel.

Strýc mi o něm vyprávěl obrovské množství nejrůznějších příhod. Mezi nimi i nádražácké, které jsem mohl použít. V Bílém Potoce i v posledním díle Zlaté Hory je také spoustu reálných postav z Jeseníků.

Ale k autobiografické literatuře. Mám dojem, že si lidi rádi čtou příběhy, se kterými se mohou sžít. Příběhy působící autobiograficky jsou i čtenářsky velmi atraktivní.

• Možná, že se lidé chtějí stále více procházet po soukromí jiných.

To možná sedí, nenapadlo mě to. Člověk se ale také rád s někým identifikuje. Když film nepřiměje diváka v prvních deseti minutách k tomu, aby se s hrdinou identifikoval, tak to filmaři prohráli. Stejné je to u knížky. Když knížka nechytne do desáté stánky a čtenář nedostane chuť prožít s postavou celý příběh, je něco špatně.

• Co pro tebe vlastně v životě znamená železnice?

Mám dojem, že vlaky mají budoucnost. Znáš to z Německa, kde se dráha rychle modernizuje. U nás chybí železnici větší podpora ze strany státu. Když budeme jen rozšiřovat dálnice, jenom si zemi zabetonujeme.

V Německu se železnice hodně dotují. Východní Němci si někdy stěžují, jak málo se u nich změnilo, ale celá infrastruktura je nová. Silnice, železnice, moderní rychlovlaky, nové koleje. Mám vlaky rád. Zajímavý je i pohled lidí na železnici. V Německu je kupříkladu úplně normální jezdit vlakem. Zde se pořád v některých kruzích mluví o železnici jako o „socce“. Stejně jako o MHD v Praze. Přeci je horší se mačkat na magistrále a čuchat ten smrad! U sousedů je to úplně jinak, naopak mi teď říkal René Lewinski (autor divadelní hry Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, v Česku se připravuje filmové zpracování), že má zážitky zcela opačné: „Nejsem přeci socka, abych tam jezdil autem.“ Vlak je v Německu sice o něco dražší, ale je čistý, nový a rychlý.

Z komiksu Alois Nebel

Repro: Labyrint

• Ty sbíráš podobně jako Alois Nebel jízdní řády, že ano?

To je spíš náhoda. Dostal jsem jich kdysi pár od strýce a z prostorových důvodů se mi podobně jako Nebelovi hromadí na záchodě. Alois jich má sto, je to jeho kronika, sto let jeho trati. Pro něj jsou to dějiny, jeden jízdní řád představuje jeden rok. Vlaky jsou pro něj dějiny, které se ale nemění. Já to mám na záchodě, protože to nemám kam jinam dávat. Ostatně bylo by divné mít jízdní řády v obýváku.

• Jak jste se s Jaromírem dostali k tomu dělat komiks?

Když jsem napsal Nebe pod Berlínem, přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Napadl mě příběh o nádražákovi ze Sudet, který vidí to, co jiní lidé nevidí, a znovu na nádraží prožívá dějiny minulého století. Jednou jsem to vyprávěl Jaromírovi v hospodě U vystřeleného voka a on říkal „pojďme to udělat jako komiks, to bude zajímavý“. Začali jsme si o tom povídat. Jaromír přinesl postavu Němého, mlčenlivého polského vraha. Pak už to šlo strašně rychle. Původně jsme mysleli, že uděláme jeden příběh a najednou jsme si uvědomili, že máme strašně moc materiálu. Dohodli jsme se na třech dílech, na trilogii o Aloisu Nebelovi. První díl byl hodně literární, druhý filmový a ten poslední je nejkomiksovější.

• Pokračování tedy nebude?

Asi by se dalo pokračovat, ale příběh skončil šťastně a s pointou. Měli jsme dokonce původně připraveny dva konce. A ve vzduchu byl nápad dát do knížky oba, aby si čtenář vybral. Druhý konec byl temný – Němý se vrací ze záhrobí, aby udělal kříž nad Sudetami, Aloisem Nebelem i nad námi. Naše váhání jsme dokonce zapracovali do knížky.

• Český komiks nemá zrovna tradici. Spíš jde o osamocené ostrůvky…

Všichni jsme asi četli Rychlý šípy, to byl grunt. A pak Čtyřlístek, trochu možná i Kája Saudek. Jaromír říká, že jsme si Aloise udělali hlavně sami pro sebe, protože nám původní český komiks pro dospělé chyběl. Komikové romány známe z Ameriky, z Francie – Padoucnice, Sin City. My chtěli stvořit českého nebo spíše středoevropského hrdinu. Žádného supermana, kterým se to hemží v amerických komisech, ale spíše „loosermana“, ztracence.

• Výborně, jaký je tedy středoevropský hrdina? Je Alois Nebel středoevropským hrdinou?

Jistě. Střední Evropa je místo, které bylo mnohonásobně v dějinách převálcováno a znásilněno; z východu, ze západu a to nejen v minulém století. Dějiny tlačily lidi jako je Alois neustále do kouta, do nějaké tiché opozice. Aby mohli přežít museli být někdy hodně loajální, nevyčnívat, vést spíše jen osobní underground, osobní revoltu.

A také Alois je člověk převálcovaný dějinami. Mohl by to ale být klidně i Slovák nebo Rakušan. Není náhodou, že je poloviční Němec a poloviční Čech, není náhoda, že se v komiksu mluví česky, německy, polsky, slovensky, rusky i ukrajinsky. Byl komunistou i katolíkem a navíc ještě hrdinou - rok třeba ukrýval ruského zběha, což je také reálný příběh, když už jsme o tom mluvili. Komiks je to sice černobílý, ale my se snažili dějiny vylíčit tak, aby nebyly černobílé. Žádná postava není jasná, všechny jsou charakterově zamlžené. Nejvíce to cítíme u Aloise, ale také u Němého.

• Uvažuje se o jinojazyčné mutaci Aloise Nebela? Myslíš, že to má přeshraniční přesah?

Máme pěkné reakce z Polska od čtenářů, kteří čtou česky. Labyrint udělal anglickou edici a ta je zamýšlena jako propagační. Problém je, že románový komiks je všude chápán jako minoritní undergroundová věc.

Jaroslav Rudiš a Jaromír 99

Foto: Miro Švolík, Labyrint

• Chceš se s Jaromírem i nadále věnovat komiksu?

Ano, ale chceme si dát chvíli pauzu, protože píšu novou knížku a Jaromír musí natáčet novou desku s Priessnitz. Pokračujeme spolu alespoň na stripech pro Reflex, což jsou reflexe života na nádraží a hlavně v nádražce v Bílém Potoce. Vystupují tam všechny známé postavy – Nebel, Wachek, Květa – a teď i postava nová, temný farář Wolf.

• Kde jste se vlastně s Jaromírem Švejdíkem potkali?

Mám velmi rád jeho skupinu Priessnitz a setkal jsem se s ním jako novinář. A pomalu jsme se spřátelili.

• Pracoval jsi také v Právu a prozradil jsi mi, že tam zase asi zazimuješ. Je těžké být spisovatelem na volné noze a živit se psaním knih?

U nás v Česku je to vlastně nemožné. Znám jen Pawlovskou a Viewegha, kteří se uživí, a pak několik starších už téměř v důchodu. Nikdo z mých vrstevníků se neživí jen literaturou, ani Emil Hakl, ani Miloš Urban. Všichni dělají ještě další práci. Ale pozor, v Německu je to podobné.

• Jak moc mají češí literáti možnost se prosadit na německém trhu?

Bohužel mám dojem, že počet překladů z češtiny je mizivý a že je nová česká literatura až tak moc nezajímá.

• Je to obsahem nebo nejsou překlady?

Souvisí to jedno s druhým. Poláci a Maďaři jsou často lépe prezentováni. Jejich kulturní politika je mnohem razantnější a na propagaci věnují asi více prostředků. O současné maďarské a polské literatuře se ví určitě více než o české. Zároveň má česká literatura v zahraničí obecně stále velice dobrý zvuk. Intelektuálové znají Kunderu a Hrabala, známý je Hašek a Čapek, samozřejmě pražská německá literatura. Je na čem stavět a nakladatelé občas zkoušejí někoho najít. Ale těch překladů z češtiny do němčiny je za rok opravdu málo, dají se počítat na prstech jedné ruky. Nakladatelství Rowohlt, u kterého vyšel německý překlad Nebe pod Berlínem, se ale snaží hledat, vydalo Miloše Urbana, Stanislava Komárka… Ono je to i o lidech v nakladatelstvích.

• Dalo by se charakterizovat to, co v zahraničí na naší literatuře nejvíce zajímá?

Nečeká se od nás, že napíšeme ostře americky střižený román nebo natočíme české Pulp Fiction. Když to přeženu, stále v nás hledají Švejky nebo postavy z filmů šedesátých let, ironii namíchanou se smutkem, melancholii a humor, krasosmutnění. Občas mě to i štve, ale chápu to. To ale neznamená, že by je nezajímala naše současnost, to vůbec ne.

• O čem bude nový román, když už ses o něm zmínil?

Nový román se jmenuje Grandhotel a začal jsem ho psát loni na jaře, když jsem slíbil nakladatelství Labyrint, že opustím téma železnice.

Grandhotel se natáčí jako film v režii Davida Ondříčka. Původně jsem to psal jako knížku, pak jako scénář, který byl zprvu velmi literární. Pomáhal mi s ním dramaturg Pavel Jech a také spisovatel Jan Novák, který napsal skvělou knihu o bratrech Mašínech… Premiéru bude mít příští rok v říjnu. Knížka vyjde v květnu.

• A příběh?

Hlavním hrdinou je třicetiletý portýr, který nikdy neopustil Liberec. Jmenuje se Fleischman, je to typický ztracenec, který rozumí všemu, co souvisí s počasím. Teď by například věděl, že od včerejška jde přes naše území okluzní fronta, takže jsou výkyvy teplot, může pršet a zase být hezky. (směje se) Nikdy neopustil své město, protože má strach ze světa venku. Celý děj se odehrává na Ještědu v hotelu. Město má jak na dlani, snaží se strach překonat a nakonec se pokusí z města uprchnout.

• Hezký příběh. Jak se stává se ze spisovatele historika odborník na počasí a na psychologii..?

Mám pocit, že ty dějiny jsou všude kolem nás přítomné. Psychologii jsem hlouběji nestudoval, ale sny máme všichni. Hrozně moc věcí jsem zkoumal při psaní Nebe pod Berlínem o Berlíně, jeho podzemí, dopravě. Reálie jsem do takové hloubky neznal. (usmívá se) K Aloisi Nebelovi, ke každému dílu, jsem musel také spoustu věcí nastudovat, jednak dějiny železnice, pak regionální dějiny, dějiny Hlavního nádraží. Měl jsem půjčenou kroniku Hlavního nádraží, z níž jsem hodně čerpal. Úžasná věc.

• Co doporučit mladým literátům, kteří chtějí psát?

Potřebuješ vždycky trochu štěstí. Netuším. Všem bych přál dobrého nakladatele. Podstatná věc.

• Kdy jsi začal psát ty?

Opravdu až v Berlíně. Předtím jsem zkoušel jen nějaké povídky a básničky. Psal jsem si do šuplíku a čas od času vyšly v Salonu, literární příloze Práva. Ale to bylo ještě hodně ztuhlý. V Berlíně jsem byl o samotě, všichni kolem mluvili německy, a najednou se to mé psaní nějak osvobodilo, odlehčilo.

Měl jsem tam rok na přemýšlení a uklízení. A tak jsem hodně četl, poslouchal muziku a vymýšlel si příběh o fingované skupině U-Bahn. Na pokračování to vycházelo v Salonu. A pak mě v Německu navštívil Joachim Dvořák z Labyrintu a nabídnul mi smlouvu. A bylo to.

Jaroslav Rudiš

Foto: archiv

Jaroslav Rudiš – narozen 8. června 1972 v Turnově. Spisovatel a novinář. Původně promovaný učitel němčiny a dějepisu, studoval v Liberci, Praze, Curychu a Berlíně. Pracoval v rozličných profesích jako reklamní agent českého pivovaru v Německu, pekař v Alpách, portýr v hotelu, DJ a zvukař v rockovém klubu, manažer punkové skupiny, učitel, zedník, prodavač v lékárně a editor kulturní rubriky deníku Právo. Píše povídky, poezii a písňové texty, sbírá staré jízdní řády a železniční mapy. V letech 2001-2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě. Za knihu rockových příběhů z berlínského metra Nebe pod Berlínem obdržel v listopadu 2002 Literární cenu Jiřího Ortena. Kniha vyšla i v německém překladu. S kapelou U-Bahn natáčí debutové album Nebe pod Berlínem. Autorem trilogie literárních komiksů o Aloisi Nebelovi, které kreslil Jaromír 99 (Švejdík). Častým účastníkem veřejných čtení a má další rozsáhlé literárně kulturní aktivity, příkladem je literárně-hudební šou Monoskop, kterou připravuje s básníkem Igorem Malijevským. Podle jeho scénáře vzniká film režiséra Davida Ondříčka Grandhotel.