PolemikaKritika

Je comics uměním pro negramotné?

Pro nás, milovníky ohmataných vydání rozsáhlých románových celků, s nimiž můžeme obcovat mnoho dlouhých večerů, je odpověď na podobnou otázku poměrně jasná. Člověk, který si vystačí s příběhem rozkouskovaným do obrazových okének proložených informací, již obvykle vidí a jejímž nejčastějším slovním druhem je citoslovce, není snad úplně negramotný, neboť dokáže poměrně plynule přečíst minimálně obálku, ale zároveň jde o jedince, u nějž bych se obával o jeho duševní zdraví například při prosté návštěvě veřejné knihovny. Obvyklá výmluva na jiné, snad filmové či dokonce klipové (?) vnímání reality, které je přirozené pro současný svět, neobstojí, poněvadž dívám-li se na film nepotřebuji přece zastavovat jeho okénka.

Zařazení comicsu pod hlavičku literatury, nebo minimálně do její blízkosti ve mně rovněž vyvolává několik otázek. Jestliže člověk primárně vnímá vizuální stránku informace, nedostává se zde literární stránka výpovědi přinejlepším na druhou kolej? Dokážu si poměrně jasně představit comics vzniklý na bázi úspěšného literárního díla, ale neumím to opačně: tedy moment, kdy comics inspiroval vznik jiného literárního útvaru (upozorňuji, že samozřejmě nehovoříme o filmu, divadle, televizi apod. s jejich jasným ukotvením ve „vizualitě“). Zatímco literatura (přidržme se tradičního, či snad archaického členění) otevírá svět fantazie, neboť se realizuje až v prostoru „čtení“, tedy v místě „přebírání“ autorova textu čtenářem, comics svým vizuálním působením receptora (omlouvám se, ale v této souvislosti jaksi nedokážu hovořit o čtenáři, neboť jsem až příliš zajatcem konzervativních sémantických schémat) „naviguje“. Upřímně obdivuji ty, kteří dokážou tuto „navigaci“ comicsového světa překonat a přejít do světa vlastní imaginace, byť s cizími ilustracemi. Já to nedokážu…

Lehkým obloukem jsem se tak vrátil k titulku tohoto článku. Rozpor příznivců a odpůrců comics můžeme vysvětlit rozdílnou schopností vnímání „textu“ (zde pokorně z úsporných důvodů přijímám současné vymezení tohoto pojmu, tedy z vizuálního i verbálního hlediska). Pokud tuto myšlenku rozvineme, dostaneme se až k vymezení gramotnosti jako (také) vizuální kompetence. A tady má comics své jasné pole působnosti.

V Jihoafrické republice vychází comics přibližující (a adorující) život Nelsona Mandely. Jako takový má samozřejmě možnost oslovit širší pole receptorů, tedy i ty, kteří neumějí číst. Je to podobný případ jako japonské vydání Marxova „Kapitálu“ v comicsové formě… Možná že to pak pochopí i komunisté… Jak je vidět, nakonec se ze mne ještě stane obhájce comicsu jako základního prvku osvěty!

Jan Očenášek