DIALOGGenius locomoti

Za endorfiny a adrenalinem šumavským podhůřím.

Celkový pohled na Velhartice

Foto: Tomáš Dvořák

"Železnice je poezie svého druhu" hlásaly před časem velké reklamní plakáty. Na boku bíločerveného vagónu si můžeme zase přečíst heslo "Komfort pro regiony" a název firmy zabývající se renovací železničních vozů. Obé je pravda a s uvedenými výroky nelze než souhlasit. Přestože brzká ranní hodina, kdy rychlík do Sušice opouští pražské hlavní nádraží, bude připadat mnohým nekomfortní, cestování ve voze pohodlné je a hlavně se do něj vejde dost kol, která si můžete naložit sami a neustále je sledovat, aniž byste byli konfrontováni s někdy neprofesionálními zaměstnanci železnice šířícími blbou náladu aplikováním nesmyslných předpisů. Ostatně v příjemnější hodinu lze nastoupit v následujících zastávkách - kupříkladu Příbrami, Březnici čí Písku.

Vlak vedený motorovým vozem pojmenovaným Evita nás poeticky a komfortně dopravil do Sušice. Dál se již vydáváme na kolech po úzkých a klidných asfaltkách směr Velhartice. Svatobor, výrazný kopec nad Sušicí s rozhlednou na vrcholu, je stále dobře viditelný a připomíná nám místo, odkud jsme vyrazili. Klid a požitek z jízdy výrazně narušují kamiony s mohutnými fůrami klád na návěsech, které na úzké silnici cyklisty doslova ohrožují na životě. Za Mokrosuky naštěstí už žádný nepotkáváme a soustředění na zdolání poměrně náročného stoupání lesem naruší jen pošklebující se cyklista svištící v protisměru dolů. Do kopce člověk nejvíc pozná, že náklad na nosiči skutečně něco váží a na pohyb vpřed vliv má. Před vesnicí na kopci se silnice napřimuje, ale stoupání je ještě strmější a mezi domy obce nazvané Hory Matky Boží už vzýváme všechny svaté, aby to bylo chvíli po rovině.

Velhartický hrad

Foto: Tomáš Dvořák

Rovina skutečně přichází, vesnička je celkem malebná, intenzivní tělesná námaha uvolňuje endorfiny způsobující dobrou náladu a všechny potíže zůstávají někde daleko vzadu. Dlouhý sjezd lesem umožní dostatečnou regeneraci sil, takže překonání posledního kopce před Velharticemi není žádný problém.

Velhartický hrad a zámek, který se vynořuje vlevo od cesty, je skutečně impozantní. Další kratší sjezd nás přivání přímo do centra Velhartic. Protáhlému útulnému náměstíčku vévodí kašna a hned nad ní se nachází hospoda. Z jejích oken je pěkný výhled na městečko i na okolní zalesněné kopce. Na výčepním je sympatická jeho hrůza z neobsloužených čekajících hostů. Doslova kmitá po lokále a ještě se omlouvá za zdánlivou pomalost.

Povzbuzení předchozími zážitky i značným pracovním nasazením pana vrchního se vydáváme vstříc další cestě. Silnice do Malonic a Jinřichovic stoupá nad obec a vyznačuje se podivuhodnou šíři vzhledem k tomu, že jde o zapomenutou okesku téměř bez provozu. Snad to souvisí s dislokacemi raketových střel v okolí v osmdesátých letech, jak se později dovídáme od místních znalců. Stoupání není ani příliš dlouhé ani příliš strmé a poměrně záhy přechází ve sjezd. Ten ovšem stojí za to - široká, přímá a přehledná silnice vybízí rozjet se a neomezovat se ohledy na bezpečnou jízdu. Náklad na nosiči dosažení rychlostního rekordu ještě napomáhá. Číslice na tachometru se rychle střídají, až se na chvíli ustálí na 67. Nejedná se o úplně závratnou rychlost, ale i tak se dostavuje mrazení z představy, že by najednou třeba praskla vidlice, a zároveň nadšení a opojení z rychlosti.

Železniční přejezd za Malonicemi

Foto: Tomáš Dvořák

Následný mírný protisvah umožňuje v klidu nechat doznít fascinaci neobvyklým zážitkem. Blízký železniční přejezd s dnes už málo rozšířeným klasickým mechanickým ovládáním řetězem a ocelovými lanky spolu s malebným strážním domkem nás vrací k úvodní větě - železnice je skutečně poezie svého druhu. A ještě jeden výrok se dere na mysl - i cesta může být cíl.

Tomáš Dvořák