KulturaSpolečnost

Americký klub dam a jeho stočtyřicáté výročí v Náprstkově muzeu

Dnes je již běžné, že ženy jsou emancipované, soběstačné, že mají rovnocenný přístup k vzdělání a že mohou zastávat důležité posty (i když v tomto případě stále malý dluh existuje). Ovšem tomuto stavu předcházel poměrně dlouhý a mnohdy komplikovaný společenský vývoj, který započal ve druhé polovině 19. století. V té době bylo ženské hnutí v plenkách a málokdo si dokázal představit, že by žena například mohla studovat na univerzitě anebo že by mohla být třeba zaměstnána (tím mám na mysli ženu – měšťanku, neboť ženská práce samozřejmě existovala, ale vesměs se týkala pouze žen z nižších společenských vrstev, které pracovaly třeba jako služky nebo v továrnách atd. – ženy měšťanů však byly většinou ekonomicky závislé na svém muži). Občanská společnost, jež se ale začala formovat, vyžadovala rovnost práv všech občanů státu, tedy i občanek.

Tuto skutečnost si zřejmě plně uvědomoval Vojta Náprstek, který vyspělost společnosti poznal na svých cestách po Americe, a tak se rozhodl na poli ženské emancipace v Čechách podniknout zásadní kroky. Ale než se budeme věnovat jeho významným skutkům v oblasti ženského hnutí, představme si nejprve blíže tohoto muže. Vojta Náprstek se narodil v Praze roku 1826 v měšťanské rodině. Jeho matka vlastnila pivovar „U Halánků“ (dnešní Náprstkovo muzeum), kde se pořádaly časté společenské dýchánky ve vlasteneckém duchu, z popudu Vojty Náprstka. Po revoluci 1848 mu hrozilo zatčení a další postih, proto odjíždí do Ameriky, kde působil v různých profesí, dokonce po tomto kontinentě cestoval a poznal zde např. život českých přistěhovalců. Později měl možnost seznámit se i s původním obyvatelstvem Ameriky – Indiány. Do Prahy se vrací v roce 1858. V šedesátých letech, po vydání říjnového diplomu, se opět může věnovat společenským a veřejným aktivitám. Právě mezi nejvýznamnější jeho počiny patří založení Amerického klubu dam v roce 1865, jež se měl zabývat osvětou na poli ženské emancipace.

Hlavním cílem tohoto klubu bylo ženy vzdělávat tak, aby byly schopné samy o sebe se postarat a nemusely se spoléhat na své příbuzné (například v případě ovdovění). Klub postupem času získal velkou oblibu a začal se rozrůstat, a to nejenom co do počtu členek ale i do rozšíření jeho působnosti. Kromě přednášek a seminářů se v jeho rámci začaly konat exkurze do továren, ženy také měly možnost blíže se seznámit s kulturními památkami a podílet se na charitativní činnosti – pomáhaly nemocným, mentálně postiženým i opuštěným dětem. Staraly se také například o zapomenuté hroby českých velikánů.

O popularitě a kvalitách tohoto klubu také svědčí to, že se v něm sešlo mnoho známých a významných žen té doby; za všechny budu jmenovat alespoň Karolínu Světlou a Elišku Krásnohorskou. Vojta Náprstek se také o členky dobře staral – propůjčil jim prostory pro vlastní knihovnu a studovnu, jež měla sloužit všem, i dívkám z nejchudších vrstev společnosti.

Členky začaly dokonce vydávat svoje noviny, tzv. Ženské listy a díky klubu byla založena také první dívčí průmyslová škola v Čechách.

Klub vzkvétal i po roce 1918, kdy byly emancipační snahy žen urychleny první světovou válkou, kdy většina mužů odešla na frontu a ženy se rychle musely naučit být soběstačné a Zabezpečit rodinu. Klub přežil i druhou světovou válku a ve své činnosti vytrval až do roku 1948, kdy byl z politicko-ideologických důvodů zakázán. Na scénu znovu vstupuje v roce 1996, tehdy se podařilo klub obnovit a navázat na jeho tradice.

Co říci na závěr? Snad jen něco málo k samotné výstavě, která mě vlastně k tomuto tématu přivedla. Výstava měla poměrně jednoduchou koncepci, což možná bylo částečně na škodu. Lze zde nalézt soupisy členek, dobové oblečení a základní informace o činnosti klubu. Nicméně možná by stálo za úvahu, zda by si toto téma nezasloužilo větší prostor – a to doslova, bylo by určitě dobré na výstavě více upozornit na určitý dobový kontext 19.století. Také mohlo být větší měrou poukázáno na příkladu nějaké konkrétní členky, jakou roli v jejím životě klub hrál (tím mám na mysli třeba i negativní odezvy společnosti na její navštěvování klubu atd.). Ale v zásadě se mi výstava zdála zdařilá a určitě mě obohatila o nové informace a poznatky. Velmi sugestivně působí i to, že výstava se koná v prostorách, kde se Americký klub dam skutečně scházel. Přijďte se tedy podívat do Náprstkova muzea, výstava trvá pouze do konce října.

Hanka Zimmerhaklová

Pár slov o Thomasi Bernhardovi

Thomas Bernhard

Foto: archiv

„Thomas Bernhard cítil a věděl neskonale více, než byl schopen vyjádřit slovy. Právě proto mohl sdělit vše, co je v jeho knihách. Jeho dílo se nicméně vyznačuje strohou a pyšnou nedokonalostí. Představu, že jeho úkolem je vytvořit něco dokonalého, by určitě zamítl jako absurdní požadavek a nestoudnost. Jeho doménou byla fragmentárnost – a „fanatismus přehánění“. Jeho próza zůstává skličující i tehdy, když vypráví zdánlivě bezstarostné a živé. Čím více jsem si myslel, že jí rozumím, tím více mě znepokojovala… Bernharda lze charakterizovat jako smějícího se melancholika a šprýmaře budícího úzkost. Byl to veselý básník rozrušení a zničení, úpadku a rozpadu, hynutí a vyhubení“

Marcel Reich – Ranicky

Rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard patří v současnosti k nejvíce překládaným německojazyčným autorům. Značná část jeho díla již vyšla česky, k dispozici jsou rovněž dvě bernhardovské monografie – jedna původní česká a jedna překladová. Nekompromisní Bernhard, jehož díla v prvém plánu zaujmou především nekonečným proudem kritiky a drsných odsudků téměř všeho, našel v Čechách početné publikum. Možná právě vnější stránka jeho tvorby oslovila českého čtenáře, jenž v domácí literární produkci najde podobné výtvory jen velmi zřídka. Jestliže je dnes v českém prostředí oblíbené volání po tzv. „vyrovnání se s minulostí“ (kdo ví, co je „vyrovnání se s minulostí“ a jak má vypadat, nechť se ozve redakci Dialogu a dostane hodnotnou cenu), tak Bernhard, pranýřující ostudné kapitoly historie vlastní země, se může jevit jako příklad vhodný následování.

Thomas Bernhard

Foto: archiv

Vnímat Bernharda a jeho dílo touto historizující optikou by však bylo velmi nešťastné. Z pozoruhodného autora a velmi rozporuplného člověka by zbyl jen nerudný a věčně nadávající grafoman. Je totiž velmi jednoduché podlehnout tomuto „umělci v přehánění“ a utopit se v nekonečných monolozích jeho postav. Na Bernhardově díle však nejsou pozoruhodné často šokující názory a myšlenky toho kterého „duchovního člověka“, ona pověstná aristokratická intelektuální póza. Podstatu jeho tvorby vystihuje úvodní citát Reicha – Ranického. Nezměrné duševní i tělesné utrpení Bernhardových postav je podáno s notnou dávkou specifického „bernhardovského“ humoru. V jeho prózách i dramatech se prolínají místa tragická s momenty absurdními až vyloženě komickými. Tragično a komično nejsou odděleny, nýbrž jdou ruku v ruce.

Je to Bernhardova estetika, která činí jeho dílo zajímavým a vzrušujícím. Pokud se čtenář bude soustředit výhradně na úvahy jeho postav, na pompézní a žlučovitý intelektuální ohňostroj, tak jej Bernhard brzo omrzí a vynoří se úvahy o monotónosti, nudě a hromadě popsaného papíru. Když však nahlédne za tuto záplavu slov, objeví pochmurný svět Bernhardovy tvorby, který je k smíchu i k pláči zároveň.

Vítězslav Sommer