DIALOGStředoevropská knihovnička

Výběry z cool literatury a povídek naostro.

Gutenbergovy čítanky současné prózy

Slovo „čítanka“ si snad každý spojí s více či méně oblíbenými antologiemi textů, které ho provázely po základní a střední škole a často nepoživatelným pelmelem tvorby literárních klasiků naházeným bez ladu a skladu do jedné knížky. Zcela jinak je tomu s edicí Gutenbergových čítanek současné prózy, které vycházejí u nakladatelství Labyrint. V rámci dvou svazků Německá a Slovenská čítanka je českému čtenáři předložen vzorek současné literatury u středoevropských sousedů ve velice přátelském pojetí.

Německá čítanka - obálka

Repro: Labyrint

Editory Německé čítanky jsou germanista Tomáš Dimter a spisovatel Jaroslav Rudiš. Jedenáct mladých autorů zde zastoupených, představuje jakousi „Bundesligu“ současné německé literatury. Dimter a Rudiš vycházeli z reality na poli německé literatury devadesátých let a začátku nového tisíciletí. Na začátku 90.let lamentovali mnozí literární kritici v Německu nad prázdnotou tamější produkce a prohlašovali, že německá literatura se ocitla v hluboké krizi. Zároveň se čtenářskou obcí šířila intelektuální póza, k níž patřilo, že vlastní literatura málokoho zajímá. Náklady výtisků děl německých autorů tak neustále klesaly.

Nakladatelé vzniklou situaci řešili horentními sumami financí investovaných do hledání a také vytváření mladých autorů, kteří by byli čtenáři přijati. Literatura pronikla i na dříve zapovězená místa - do časopisů o životním stylu, do vysílání hudební MTV - a stala se v jistém smyslu pro některé skupiny obyvatel, především v berlínské kulturní metropoli, až módním trendem. Z autorů se stali dokonalé Stars. Tomáš Dimter říká, že „literatura byla cool, zvláště pokud knížka pocházela z pera krásné dívky“. Oko čtenářů se obrátilo k literatuře a jejím autorům. Pět let po znovusjednocení Německa, došlo k pokusům o vyrovnání se s politickou a společenskou proměnou i na literárním poli.

Současná německá literatura se příliš u nás neprodává, a to i přes to, že pět z jedenácti v čítance zastoupených autorů - Thomas Brusssig, Juli Zeh, Ingo Schulze, Wladimir Kaminer a Judith Hermann – už český překlad zakusilo.

Kdo tedy je mezi těmi dalšími jedenácti vyvolenými, v čítance zařazenými? „Nechtěli jsme prezentovat Güntera Grosse, kterého u nás každý zná, ale zaměřili jsme se na segment literatury zcela jiný“, proklamují s nadhledem editoři. Německá čítanka skutečně nepředstavuje klasické autory. Odráží se zde obrat od introspektivní prózy k jednoduchému příběhu, který proběhl v polovině 90. let. Na této literatuře si lze zajisté cenit její věrnosti. Čtenář dokáže věřit příběhům, které noví spisovatelé do literatury přinášejí.

Objevují se i tzv. popoví autoři, „u jejichž díla se smějete, ale nezanechávají ve vás hlubokých zážitků do budoucna“, říká nakladatel Joachim Dvořák a směje se. Fenomén popové literatury je v Německu významný, a právě proto se ji autoři čítanky rozhodli do svého výběru také zařadit. Ukazují tím, že lze psát vtipně a čtivě (podle amerického modelu) a zároveň bez „urážky čtenáře“. Podle vlastních slov se snaží ukázat, že „není nutné psát jen intelektuálně náročné prózy, které prohledávají nitro starého člověka, který prožil několik válek“. Popovou literaturu zastupují Benjamin von Stuckrad-Barre a Wladimir Kaminer.

Přesto se lze s čítankou v ruce ponořit hlouběji do hlubokého křesla a rozjímat nad intelektuálními texty. Najdete zde reflexi současného světa, zpochybnění morálních a etických hodnot (Juli Zeh), povídku nejen o boji termitů s mravenci (Christoph Peters), svět novodobých nomádů a ztracenců (Terézia Mora, Felicitas Hope), hledání důvodů, proč nespáchat za 38 dní sebevraždu (Feridun Zaimoglu), nesmí chybět nostalgické hledání „nové“ NDR (Thomas Bussig) či melancholické vzpomínky na výlety jinam (do Petrohradu – Ingo Schulze – nebo do zimní Prahy – Judith Hermann) či výjimečný debut reprezentující zábavnou četbu v podání Karen Duve. Všichni autoři z antologie zaznamenali v Německu vynikající kritiky a zájem čtenářů, ale o kvalitě některých zde zařazených autorů musí ještě rozhodnout čas, neboť odstup je ještě příliš malý. „Rusofil“ Ingo Schulze, spisovatelka původem z maďarské Šoproni Terézia Mora a „Východoberlíňan“ Thomas Brussig poskytli pro čítanku ukázku svého díla sami, u ostatních vybírali editoři. Kritéria pro výběr textů a autorů byla tři: Zaprvé prvotina daného autora nesměla vyjít dříve než v roce 1995, zadruhé autor nesměl být v té době starší čtyřiceti let, a konečně měl mít autor do současné doby napsány alespoň dvě knihy. „Každý dokáže napsat jednu knihu.“

Podle všeho se někteří čeští nakladatelé rozhodli vydat dosud nepřeložené německé autory z čítanky. Odeon vydá Terézii Moru, nakladatelství Větrné Mlýny Karen Duve a Labyrint možná Felicitas Hope.

Slovenská čítanka - obálka

Repro: Labyrint

Editorem prostřílené Slovenské čítanky je nestor slovenské akční literatury Kornel Földvári a není tak vůbec náhodný výběr, jaký byl v čítance zvolen. Výběr autorů, který sám editor nazývá „krowiakovskou generací“. Roger Krowiak je agent se jménem, které zní tak trochu slovansky a patří do skupiny nepřemožitelných a neprůstřelných komiksových špionů, zde se speciálním posláním na Slovensku a přilehlé Střední Evropě. O to, že v roce 1992 jeho příběhy spatřily světlo slovenského kulturního světa se zasloužila především dvojice Peter Pišťánek, jinak publicista a spisovatel a Dušan Tarangel, scenárista a spisovatel. Ti se spojili s Jozefem Buchelou, tajemníkem redakce týdeníku Kulturný život, kde osudy muže s ocelovými svaly, hypervysokou inteligencí a neodolatelným šarmem začaly vycházet na zadní straně. A nalákali další. Jak už tomu bývá u podniků, do kterých se umělci pustí jen tak mimochodem vedle své hlavní tvorby, spisovatele, novináře, dramatika, práce se promění v radost a nadšení a výsledek překoná počáteční nevelké očekávání. Čtenáři iniciativu ocenili, respektive příběhům zcela propadli. A zrodil se kult. Mezi prvními a nejvytrvalejšími autory románu na pokračování byl Dušan Tarangel, Martin Ciel (filmový teoretik), Peter Pišťanek a Viliam Klimáček (dramatik). Vše by se pochopitelně neobešlo bez bravurního kreslíře Jozefa Gertli Danglára. Autoři, kteří přibývali, si předem určili žánr - středoevrospká bondovka psaná fiktivním zaatlantickým autorem. Líčení je tak plné záměrných nepřesností, neboť domnělý (americký) autor je ukázkově brakový a „béčkový“ a nevyzná se ve středoevropských reáliích. Krowiaka dostal až mečiarovský establishment, kterému nebyl Kulturný život pochuti a v roce 1993 nepohodlný týdeník umlčel. Přesto zde zůstalo výrazné ovlivnění.

Z Rogera Krowiaka

Repro: Petrov

Roger Krowiak se paradoxně stal slovenským literárním manifestem. Autory velkorysé mystifikace spojuje s přáteli a vrstevníky stejný vztah k ironii a černému humoru. „Přináší schopnost plynule procházet zdí reality do třinácté komnaty fantazie a mysteriózní atmosféry,“ vysvětluje Földvári a dodává, že tato generace v Krowiakovi nenese „jen výraz nespoutané recese a parodického mýtu o superagentovi, ale ve slovenské literatuře bez jakéhokoliv manifestu a programových prohlášení především splnila opožděnou zkoušku dospělosti.“

Čítankový soubor nepředstavuje Krowiaka, ale ony spisovatelské předpoklady, které existovaly, aby vůbec mohl vzniknout. Obsahuje „čtrnáct ostrých ukázek“ z tvorby „krowiakovců“ Petera Pišťánka, Dušana Tarangela, Viliama Klimáčka a Rado Olose. Sekundují jim Daniela Kapitáňová, jež celý svůj debut i autorství (Samko Tále) postavila na mystifikaci, vše relativizující tajný ctitel detektivních románů Tomáš Horváth, hloubaví fantasté Balla, Pavol Rankov či Marek Vadas, někdejší učitel a nynější dramatik Silvestr Lavrám. Vzadu rozhodně nestojí „magický realista“ s příliš brzy ukončeným dílem Václav Pankovčín, feministicky nesmiřitelná ironička Jana Juráková a nejmladší ambiciózní Jana Beňová či Michal Hvorecký.

Dodejme jen na konec, že když v loňském roce vyšly v nakladatelství Petrov příběhy Rogera Krowiaka v česko-slovenském vydání, byl to doslova knižní svátek. Čítanku slovenské tvorby spojuje s českým vydáním příběhů Rogera Krowiaka také v poslední řadě prostřílená obálka knihy.

Obě čítanky jsou doplněny čtivými medailony autorů a stručným přehledem dané literární historie.

Dominik Hrodek

Německá čítanka. Gutenbergova čítanka současné německé prózy. Ed. Tomáš Dimter a Jaroslav Rudiš. Praha 2005
Slovenská čítanka. 14 ostrých. Gutenbergova čítanka současné slovenské prózy. Ed. Kornel Földvári. Praha 2005

Roger Krowiak – obálka

Repro: Petrov

Dušan Taragel a další autoři: Roger Krowiak

Petrov, 2004

Knižní vydání v podobě jakýchsi krowiakovských sebraných spisů. Ty obsahují román na pokračování Vlastní zbraní zblízka, na kterém se kromě již zmíněných podílelo dalších 11 význačných slovenských spisovatelů, dále 50 povídek o Rogeru Krowiakovi (kterých je ovšem nakonec jen 19), novelu Ruské léto a jednu krowiakovskou epizodu v podobě komiksu. Také obsáhlý poznámkový aparát přináší ledacos zajímavého, např. Soupis použitých zbraní, mrtvol, milenek a vypitého alkoholu. Fantaskně komická podoba světa, který je také tak trochu i naším světem, je středoevropsky sdělná a více než ospravedlňuje exkluzivní české vydání, na němž se překladatelsky podíleli významní čeští autoři, kteří naučili Krowiaka mluvit česky: Peter Pešťanek přeložen Emilem Haklem, Viliam Klimáček - Jaroslav Rudiš, Peter Uličný - Miloš Urban, Rado Olos - Michal Viewegh, Milan Žitný - Marian Palla, Robert Zavarský - Jan Balabán, Igor Otčenáš - Roman Ludva, Vlado Balek - J. A. Pitínský, Martin Ciel - Jan Jandourek, Martin Kasarda - Jiří Hájíček, Ivan Mizera - Blumfeld, Dušan Taragel - Miroslav Velinský, doplňuje ženské duo Jana Dráfy - Petra Hůlová. Kreslířské sólo patří Jozefu Gertlimu Danglárovi, který příběhy opatřil bezmála stovkou ilustrací, z nichž mnohé vznikly zvlášť pro knižní vydání. A nelze opomenout ani skvělou grafickou úpravu Paľa Bálika v netypickém formátu 30 x 30 cm, s poutavým logotypem a efektně prostřílenou obálkou.

Z Rogera Krowiaka

Repro: Petrov

Doporučujeme:
Současná slovenská próza 1993-2003 v českých překladech:
/ PETER PIŠŤANEK - Rivers of Babylon (1991)
RADO OLOS - Leopoldov a zpátky (1999)
JANA BEŇOVÁ - Kam v Bratislavě (2003)
BALLA - Hrob (1996)
VÁCLAV PANKOVČÍN - Dnes se ti nezdám (1997)
SILVESTR LAVRÍK - Mind the Gap! (2002)
TOMÁŠ HORVÁTH - Zrurirorizozi (1997)
VILIAM KLIMÁČEK - Váňa Krutov (1999)
MAREK VADAS - Proč se smrtka směje (2003)
MICHAL HVORECKÝ - Zvěstování (2004)
JANA JURÁŇOVÁ - Malá noční příhoda (1999)
DANIELA KAPITÁŇOVÁ - 1920-1996 (1996)
PAVOL RANKOV - Fotografie (1995)
DUŠAN TARAGEL - Kurz (1999)

Schopným pavoukem snadno a rychle

Ať už jste epidemiologem, který se zabývá šířením ptačí chřipky, policistou specializovaným na organizovaný zločin nebo třeba ekonomem malé firmy síťového typu, možná si povšimnete zajímavé skutečnosti. Rychlost šíření choroby, životaschopnost celé mafie resp. provázanost finančních výsledků jednotlivých firem v síti příliš nezávisí na konkrétních jednotlivých nakažených, mafiánech resp. firmách, ale hlavně na struktuře jejich vzájemného propojení. Na konci devadesátých let se podobné myšlenky chytilo několik vědců a vzniklo cosi, co se mnozí nebojí nazvat novým interdisciplinárním oborem – "vědou o sítích". Albert-Lászlo Barabási, původně maďarský materiálový fyzik, nyní profesor fyziky na univerzitě Notre Dame v USA, byl jedním z těchto zakladatelů. V roce 2002 napsal popularizační publikaci "Linked" (Propojeno) s podtitulem "How Everything Is Connected to Everything Else and What It Means" (Jak všechno souvisí se vším a co to znamená), kterou nyní vydává pod názvem V pavučině sítí nakladatelství Paseka v ediční řadě Fénix a překladu Františka Slaniny.

Rozložení propojenosti u náhodných sítí

Co se tedy těmi sítěmi vlastně myslí? Jde prostě o skupinu prvků (uzlů), z nichž některé dvojice jsou vzájemně propojené (existuje mezi nimi vazba) – těchto pojmů se většinou autor a překladatel správně drží, jelikož matematické názvosloví "graf", "vrchol", "hrana" atd. je velice nešťastné. Některé sítě jsou orientované (rozlišujeme vazbu z A do B a vazbu z B do A) a některé ne (vazba z A do B existuje, právě když existuje vazba z A do B). Základní rozdělení sítí můžeme popsat pomocí jakéhosi histogramu, do kterého vynášíme počet uzlů, které mají daný počet vazeb s ostatními uzly. V padesátých letech matematici hojně studovali tzv. náhodné sítě, jejichž histogram tvoří úzká vysoká Gaussova křivka (viz obr. 1). Už zakladatelé této teorie náhodných grafů Paula Erdőse a Alfréda Rényiho však tušili, že náhodné grafy vůbec neodpovídají realitě, kterou se přirozeně snažíme pomocí sítí zachytit. Ukazuje se, že většina takových přirozeně definovaných sítí má histogram zcela jiný: počet uzlů s daným počtem vazeb neklesá exponenciálně jako v případě náhodných grafů, ale pouze mocninně (viz obr. 2), typicky s exponentem mezi 2 a 3. To znamená, že existuje mnohem více hodně propojených uzlů; Barabási je nazývá centra, protože se ukazuje, že hrají v mnoha ohledech podstatnou roli.

Rozložení propojenosti u bezškálných sítí

Tolik teorie. Jak však tato abstraktní struktura souvisí s konkrétními příklady výše? Na několika řádcích nelze popsat všechny skupiny objektů, které tvoří bezškálné sítě, ale aspoň několik nejzajímavějších. Nejčastěji zmiňovanou je síť www (world wide web), která je utvořena internetovými stránkami, které jsou propojeny odkazy. Hned na této první síti je vidět, jak bezškálová síť vzniká a jak si udržuje vlastnost bezškálnosti: míří-li na určitou stránku (centrum) mnoho odkazů, je jistě mezi uživateli internetu známá a tedy má velkou naději, že lidé na své stránce zařadí odkaz právě na ni. V takovém (samozřejmě oproti realitě idealizovaném) modelu tak nastává pozitivní zpětná vazba – čím propojenější stránka, tím více s růstem celého webu roste. Další sítí počítačového světa je internet samotný, čili soustava milionů počítačů (a směrovačů) propojená vzájemně datovými kabely. Na tomto modelu je vidět důležitý rys bezškálných sítí: odolnost proti zhroucením několika uzlů a proti útoku. Náhodný výpadek několika náhodně zvolených počítačů celá síť jako taková nepocítí. Pokud by se však poškodily (např. po cíleném útoku) centra, tj. klíčové, hodně propojené počítače tvořící kostru celého internetu, síť by nápor neustála a zhroutila by se.

Jinou zmiňovanou sítí tvoří lidé, mezi kterými je vazba tehdy, když se vzájemně znají. Zde se dostáváme k tzv. fenoménu malého světa: zvolíme-li náhodně dva lidi na Zemi, pravděpodobně je možné je ve zmíněné síti propojit řetězcem o délce nejvýše šest vazeb. U různých bezškálných sítí byly analogicky zjištěny vzdálenosti do dvou (druhy v potravních řetězcích) do devatenácti (www). Těžko říct, k čemu je taková znalost dobrá, ale je to jistě zajímavé. U "citační" sítě tvořené vědci, kteří jsou propojeni, pokud spolu napsali článek, je taková průměrná vzdálenost čtyři až šest vazeb, což je hlavní důvod, proč má většina matematiků Erdősovo číslo menší než pět (viz Revue Dialog z července 2005). Sítě je možné aplikovat i do biochemie: metabolická síť sestává z chemikálií (uzly) a jejich reakcí (vazby). Ukazuje se, že hlavními centry metabolické sítě jsou molekuly ATP, ADP a vody. Analýza části této sítě tvořené proteiny může beze sporu přispět k problému rozluštění DNA, tj. vzájemného přiřazení genů a jejich projevů v organismu (genotypů a fenotypů). Barabási také zmiňuje síťový model ekonomiky, který se snaží nahradit pojem trh reálnější sítí subjektů (lidí, právnických osob), jejichž vzájemné vazby popisují interakce mezi nimi.

Obálka knihy V pavučině sítí

Barabásiho styl je velice poutavý (mimo jiné užívá v anglosaském světě módního uvádění kapitoly zajímavou příhodou), ale občas sklouzává do přílišného lpění právě na zajímavostech, takže místy ztrácí prostor jít do hloubky. Například autor zmíní rozdíl mezi orientovanými a neorientovanými sítěmi až v závěru knihy místo na začátku; píše "cesta je dlážděna mocninnými zákony", místo aby vysvětlil, jak přesně; už na začátku se dočteme, že jakmile se průměrný počet vazeb na uzel v náhodném grafu dostane nad kritickou hodnotu jedna, objeví se skoro jistě velká souvislá komponenta, což zní jako zjevný nesmysl, když neznáme přesný význam pojmů "skoro jistě" a "velká". Zvláště v závěru knihy tak autor naplňuje jen první část podtitulu vydání v angličtině: poznáváme, jak všechno souvisí se vším, ale ne co konkrétní propojení znamená. Mezi spíše formální nedostatky lze zařadit směšování pojmů URL (tj. formát adresy v kodifikovaném tvaru) a odkaz (tj. konkrétní výskyt adresy).

Co se týče české verze, překladatel neměl jinou možnost než zachovat styl knihy psané primárně pro Američany, což se mu povedlo za cenu občasných anglismů. Vytýkat autoru obálky Petru Čížkovi zvolení slabé ilustrace asi příliš nelze, protože narazit mezi českými populárně vědeckými publikacemi na krásnou obálku by bylo takřka zázrakem (obálka se dá navíc sundat popř. přelepit). Určitě by však neškodilo připojit aspoň několik odkazů na českou literaturu, ne sice přímo k tématu (česká literatura o sítích v barabásovském pojetí patrně neexistuje, ale třeba k teorii grafů jistě ano).

Autor si klade za cíl čtenáře "naučit myslet v jazyce sítí" a přesně to publikace splňuje. Celá "věda o sítích" totiž není ani tak vědní obor, jako spíše paradigma, jehož jazyk a chápání padne na mnoho problémů ve spoustě vědních oborů a které se nad těmito problémy dokonce pokouší (ne neúspěšně) o vytvoření jakéhosi kalkulu. Právě proto knihu stojí za to číst.

Jan Vršovský

Albert László Barabási: V pavučině sítí. Paseka, Praha-Litomyšl 2005.