DIALOGStřední Evropa

V Německu se po 40 letech sestavuje velká koalice

Podle předpokladů se na sklonku září měli Němci rozhodnout o tom, že dají přednost poněkud liberálnějšímu modelu fungování státu před štědrým sociálním státem, na který jim ale v posledních letech dramaticky přestávají stačit prostředky. Ponechme teď stranou otázku, zda by takovýto liberální model mohla prosazovat křesťanská strana, která má dokonce v Bavorsku v názvu slovo sociální. Žádné velké vítězství opozice se totiž nekoná. Po ohlášení volebních výsledků jí chybí těch předpovídaných pět procent náskoku. Jenže přesně těch pět procent je přece tolerovaná odchylka volebních prognóz od přesného výsledku, vzkazují překvapené Merkelové, a vlastně nejen jí, agentury pro výzkum veřejného mínění. Za dramatickým poklesem popularity nestojí samozřejmě pouze špatné volební odhady. Merkelové se nepodařilo ukázat ve vrcholící volební kampani přátelskou a přívětivou tvář, na což je naopak Schröder expert. V tuto chvíli je již asi zbytečné popisovat patovou povolební situaci Zdá se totiž, že vývoj směřuje k velké koalici. Variantu vlády CDU-CSU s liberály a zelenými totiž nemá Německo ověřenu na zemské úrovni, a to je u západních sousedů bráno jako velký argument proti, když už odhlédneme od velkých programových rozdílů, které tyto strany rozdělují. Socialisté pak partnera také shánějí těžce, neboť liberální FDP s nimi do koalice nechce a nová Strana Levice (vlastně jde o spojenectví nejlevicovější části SPD a bývalých komunistů) založila svou popularitu na negativním vztahu k současné SPD. CDU-CSU tak spolu se socialisty uklidní Německo a vlastně i celou Evropu tím, že vytvoří stabilní vládu. Možná budou pro její vznik strany ochotny obětovat své vůdce, za kterými zatím pevně stojí, ale důležitější než osobní spory je přece odpovědnost vůči úkolům a reformám, které Německo tolik potřebuje…

Po složitých vyjednáváních tak dostane vláda konečně silný mandát a dostatek času k tomu, aby opětovně nastartovala německé hospodářství. Jenže ono to všechno může dopadnout úplně jinak. V současnosti akcentované možnosti dohody a ústupků v různých programových bodech jsou sice pravdivé (ustoupit o jedno či dvě procenta u výše DPH není zas tak nemožné), jenže existuje celá řada dalších sporných postojů, na kterých se konzervativci se socialisty nedohodnou. Nepředstavitelná je především shoda v otázkách energetické politiky a zdravotnictví. Pravděpodobně by za vlády takové velké koalice dále stoupala zadluženost státu, jak ukázala v minulém týdnu analýza Neue Zürcher Zeitung. A budou mít v takovéto situaci obě strany na setrvání v koalici zájem? Velká koalice má totiž ještě jednu nevýhodu. Nijak nepřispívá k zlepšení obrazu vnímání politiky u veřejnosti. S tím mají Němci (alespoň ti západní) vlastní zkušenost. V takové atmosféře pak bude jistě lepší shodit odpovědnost na druhého a přejít do opozice či začít jednat s jiným – menším, ale stále populárnějším – koaličním partnerem. Oskar Lafontaine koneckonců nezakládal novou stranu Die Linke pouze proto, aby byl věčně v opozici. Jeho striktní ne vůči SPD se týkalo pouze těchto voleb. Za takové dva roky už by mohl uvažovat jinak.

Němci se měli ve volbách vyjádřit, jaký postoj zaujmou k nabízené změně kurzu. Vzhledem k výsledku je jasné, že minimálně přišli o možnost, zvolit si přímo toho, kdo je v cestě vstříc reformám povede.

Na závěr si neodpustím ještě jednu poznámku. Volby měly podle mnohých analytiků potvrdit přetrvávající rozdělení Německa na bývalý východ a západ, kdy západ volí černě a východ rudě. Sousední Sasko jako jediná země byla schopna zastavit růst nezaměstnanosti (sic na vysoké úrovni, ale co by za to v Pomořanech dali…). Produktivita práce a hrubý domácí produkt má tato bývalá východní spolková země nadprůměrný. Světe div se, v Sasku vítězí CDU…

Petr Valenta

Zpráva o německých volbách – napravo i nalevo!

Neúspěšný útok pravicových stran na většinu ve sněmu, asi největší překvapení německých voleb. Na snímku předsedové pravicových stran: CDU--Angela Merkelová, CSU--Edmund Stoiber, FDP--Guido Westerwelle.

Foto: archiv

V neděli 18. září se konaly v Německu parlamentní volby. K jejich konání došlo v rámci existence sjednoceného Německa již popáté. Po dvou vítězstvích křesťanských demokratů CDU/CSU (1990, 1994) a dvou výhrách sociálních demokratů SPD (1998, 2002) tentokráte postrádají jasného vítěze. Remis, podobně jako v řeči sportu i v politice představuje nejistotu a rozpaky a vypovídá o skutečnosti levicové orientace Němců posledních let, když nedali silný mandát pravicovým silám ani po sedmi letech vlády rudo-zelené koalice.

Volební výsledky hlasování více jak 47 milionů Němců (77% všech voličů) přineslo patovou situaci. Přes omílané fráze o neúspěšné vládě Schrödrovy rudo-zelené koalice nedošlo k úplné ztrátě důvěry. Co tedy jasně vyplývá z volebních výsledků, je, že naše západní sousedy, ještě stále se třetí nejsilnější ekonomikou světa, nikterak neopouští levicová orientace. Než-li by se přiklonili k pravicovému kurzu, radši upřednostnili alternativní levicové seskupení, když se do parlamentu protlačili levicovější Linke, projekt složený z postkomunistické PDS a různých levicových subjektů, většinou pocházejících ze starých spolkových zemí a nesouhlasících s politikou, kterou uplatňuje SPD. Určitá touha po změně tak zůstala jakási polovičatá a Němci ustavili křesťanské demokraty spolu s SPD opět nejsilnějšími stranami, ovšem bez ideově podobných potencionálních subjektů k silné vládě. Jakousi snahu o „mírnou“ změnu lze cítit i u pravice, když nejspíše tradičně pravicoví voliči svými hlasy posílili na úkor křesťanských demokratů i liberály z FDP, kteří se tak stali třetí nejsilnější stranou.

Joschka Fischer, ministr zahraničí červeno-zelené koalice a dlouhodobě nejpopulárnější politik odstoupil na základě volebních výsledků z vedení zelených a chce být "obyčejným poslancem".

Foto: archiv

Německá politická scéna podobně jako celé Německo postihla určitá koncepční krize. Budoucí vláda nebude kompromisem dvou myšlenkově podobných stran na stejném křídle politického spektra, nýbrž kompromis sociálního a konzervativního programu, které spolu budou soutěžit nejenom v opozici, ale přímo na jednáních vlády, a to i o mediální a z ní vyplývající veřejnou podporu programu a strany. Soutěžit budou jednotlivé tváře ministerstev a jejich dobře připravených manažerských týmů. Budoucí vládní strany by tak měly velmi důkladně vybírat každou osobu do budoucího kabinetu nejenom podle odbornosti, ale asi i charismatu. Luxus třeba jen jednoho mediálně šedého ministra bude v nové koalici procházející skrze politické spektrum nepřípustný a oba dočasní partneři musí neustále počítat s možností jejího rozpadu.

Rozhodnutí vytvořit společnou koalici složenou z voleb dvou nejlépe vyšlých stran- CDU/CSU (35, 2%), která o procento porazila dosud vládnoucí SPD (34, 2%), je míněním 63% v anketě televize RTL tázaných Němců a dá se tím i říci, že obě strany tak nejlépe naplnily vůli Němců, kterou vyjádřili ve volbách. Koalice bude mít i silný mandát a více než dvoutřetinovu většinu v parlamentu (dohromady 448 křesel z 614), a je tak výhodou před možnými alternativními a programově si stejně tak odporujícími seskupeními (tzv. Jamajka Unie, FDP a Zelených, semaforová (Ampel) koalice SPD, FDP a Zelených, které stejně měly i malou veřejnou podporu okolo 20% či červeno-rudo zelená odpadnuvší již kvůli osobním averzím vůdců Schröder-Lafontaine).

Novou kancléřkou bude prvně v německé historii žena, předsedkyně CDU/CSU Angela Merkelová, která svůj mandát obdrží jako zástupce silnější strany, což bude kompenzováno pro SPD většinou ve vládním kabinetu, kde zaujmou její zástupci klíčové posty zahraničí, financí nebo vnitra a celkem ovládnou 8 ministerstev. Takovou cenu musí křesťanští demokraté zaplatit za vedoucí zemské posty kancléře a spolkového prezidenta (i prezidentská funkce je součástí dohody). CDU/CSU tak do budoucna nemůže počítat se změněným kurzem v zahraniční politice, u které toho stejně, až na tureckou otázku ani moc změnit nechtěla. Velké problémy nejspíše nenastanou ani u ministerstev spravedlnosti nebo dopravy, které koaliční dohodou CDU sociálním demokratům darovala.

Vítězové voleb Schröder odchází, Merkelová bude řídit novou černo-červenou koalici. Dokáže i to, co mediální kancléř, i po sedmi hubených letech německé ekonomiky udržet stranu u moci?

Foto: archiv

Dvě místa v novém kabinetu zaberou zástupci CSU. Jeden z nich, Edmund Stoiber se bude starat o hospodářství. Z Bavorska poučený a i pro spoustu Němců radikální bavorský ministerský předseda, který prohrál jako volební lídr CDU/CSU volby v roce 2002 se dostane do Berlína obklikou, a to asi jako ministr hospodářství, čímž se stane nejsilnější osobností německých konzervativců při ekonomických ministerstev. Právě ministerstva hospodářství(CDU/CSU), financí, zdravotnictví nebo životního prostředí (všechny v režii SPD), kde se bude řešit budoucnost třeba změny daně z přidané hodnoty, financování zdravotnictví, resp. budoucích energetických zdrojů budou oním jablkem sváru.

K lepší budoucnosti, znovunastartování chřadnoucí ekonomiky, snížené nezaměstnanosti a řešení mnoha dalších urgentních problémů tak Německo povedou dva největší rivalové a tradičně i nejsilnější strany. Podobně jako v průzkumech o budoucím kabinetu se Němci shodnou v jednom, že je nutno spoustu reforem provést, ovšem s tím, jak právě ve volbách přikloněním k levici ukázali, že většině přitom záleží na zachování silného sociálního státu (zase ten rozpor!). Podaří-li se alespoň první část kýžených přání našich nejsilnějších sousedů realizovat, je asi pro nás, jako i pro celou Evropskou unii, kterou z velké části Německo financuje asi důležitější otázkou, než závody o potenciální voliče, které budou obě strany rozehrávat přímo z oken ministerstev jednotlivých resortů.

Tomáš Kavka