Literárnívýtvarná příloha

Design a dílo Krištofa Kintery

Rozhovor z kavárny Ultramarin

„S designem nemám co dělat a ani nechci.“ „Mně to trochu smrdí i když se tím zabývám“, říká Krištof Kintera, majíc tím na mysli zejména design ve smyslu komerční záležitosti, jež zahrnuje proces navržení a plánování produktu, vznikající v interakci se stanovenými funkcemi, podléhající často mnoha vnějším vlivům, trendům apod. Jeden ze zavedených výtvarníků mladší generace používá trojrozměrného vyjádření, protože jak sám tvrdí, fotka kterou se na počátku svých snah zabýval, ani malba už mu nestačily. „Zachycuješ jenom to, co je viditelný“, vzpomíná na své fotografické snahy, které předcházeli malbě. Ani ta se však pro Kinteru nestala vhodným prostředkem, přestože se jí nějakou dobu věnoval na Akademii výtvarných umění, kde se nakonec ocitl v ateliéru Milana Knížáka.

Krištof Kintera

Foto: Archiv

Krištofa Kinteru zajímá především reálný kontext, zasazení předmětu v prostředí ‚Tělesné přežití věci‘. Důležitým momentem je hmatatelnost věcí, a to doslova. Možnost přímého kontaktu diváka a artefaktu by tu měla být vždy když je to jen trochu možné. U některých předmětů jakými byli například „Spotřebiče“ je to dokonce jeden ze základních komunikačních prvků.

Práce Krištofa Kintery bychom mohli z hlediska způsobu využití prvků designu v podstatě rozdělit do dvou skupin. Tou první ranější jsou objekty založené na myšlence uměle vytvořeného předmětu bez pragmatických funkcí, simulující svým vzhledem předmět průmyslového designu. Tvářící se jako reálné výrobky, přístroje, spotřebiče. Tak se také nazývá série z roku 1997 - 1998, zahrnující 26 různých typů přístroje „na nic“. ‚Primasan Universal‘, ‚Propero Noner‘ atd., dočtete se na krabici, která jako by svým vzhledem odkazovala k obalové grafice 70. a 80. let, což však pro Kinteru není podstatné. Důležité je, že se jedná o design postavený do jiné roviny, postrádající pragmatický důvod pro svůj vznik. Nepředchází mu žádné zadání a má to být pouze ironie na design. „Je to ručně udělaný, ale má to vypadat jako průmyslový výrobek. Šlo o to srovnat ten rukodělný aspekt se strojem“, říká Krištof a s úsměvem dodává, že to pro něj byl zenistický úkol. Vyrobit ručně všechny spotřebiče mu zabralo skoro osm měsíců, ale i přes neutuchající preciznost se tu a tam vyskytne vada v podobě škrábance, nerovnosti. „Zjistil jsem, že je to tam důležitý.“ Tento lidský moment, se vlastně stává jedním z aspektů: rukodělnost, v případě průmyslového výrobku trochu absurdní. Dalším aspektem Spotřebiče jsou hodnoty, respektive relativizace hodnotového žebříčku. „Design je tu jen zneužitej, použitej. Dělal jsem si legraci z toho, že furt produkujeme ňáký ‚pěkný designy‘. Potažmo je to celý kritika na to jak se pořád obklopujeme novýma věcma, který stejně za rok, dva nefungujou. Jsou to vlastně makety.“

Krištof Kintera, Spotřebiče, 1998

Foto: Archiv

„Takže tím narážíš na tu sterilitu, čistě materiální povahu věcí a konzum?“

„Přesně tak. I když samozřejmě já jsem toho součástí a nevyčleňuju se z toho. Žiju v tom taky, ale někdy je to třeba trochu relativizovat.“

Prvním impulzem ke vzniku Spotřebičů byl pro Krištofa zážitek, který si přivezl z Ameriky: „Viděl jsem tam za výlohou výrobek, něco co jsem vůbec nevěděl k čemu to je, tak tenhle moment jsem si zapamatoval.“ Krištof Kintera dodržel všechny náležitosti spotřebiče, včetně jeho distribuce do reálných obchodů, což jak sám přiznává nebylo snadné, ale podařilo se a Spotřebiče se na několika pultech objevily za cca 5 000 Kč. Daleko těžší se však ukázalo je prodat. „Člověk by mohl mít radost z toho nesmyslu,“ myslel si Krištof ještě chvíli po té co zjistil, že si přece jen jeden někdo koupil. Jaké bylo jeho zklamání, když se dozvěděl, že dotyčný kupec je kunsthistorik, který moc dobře ví oč jde.

„Vážně sis myslel, že ti to někdo koupí?“

„Někdo by mohl mít blbost, kterou má rád, i když by to musel bejt vlastně magor a možná i bohatý, aby mu nevadilo nechat tam 5 000.“

„Může být design umění, nebo být považován za něco vyššího než jen součást nějakého spotřebiče?“

„Jsou nádherný designy, který mě se líbí a rád na ně koukám, který našli opodstatnění v pragmatickým slova smyslu a našli partnera v průmyslové výrobě, kde je to složitý proces, protože to musí být uzpůsobený různým faktorům a kompromisům. Právě proto mě to třeba vůbec nezajímá, ale oceňuji to a vážím si spousty krásných věcí, který se podařilo dotáhnout a neříkám že není důležitý. Je důležitý. Samozřejmě nám záleží na tom, kde sedíme a kde jíme, ale já osobně se tím nechci zabývat, protože mi to přijde příliš jednoduchý a pragmatický. I když se tím vlastně zabývám, protože jsem např. postavil kavárnu v NoDu.“

Práci, jako zdroj obživy Krištof zásadně odděluje od věcí, na kterých mu záleží, čili od práce bez finanční konotace a pragmatického přístupu.

„Design se občas apriori tváří jako zmalovaná holka,“ dostáváme se okrajově na téma Designblok (Karlín, 2005), kde mnoho věcí hodnotí jako podbízivé a připojuje: „Třeba móda mě vůbec nezajímá. To je mrtvá záležitost, která se děje jenom na molu a pak všichni stejně choděj v bílým tričku a černých kalhotách.“

„A co trička, která prodáváte na internetu (http://www.universalove.cz)? To není móda?“

„Je to móda, ale nám šlo spíš o tu plochu, pro sdělování, kterou to tričko má. Protože právě tenhle moment ztotožnění se s tím, co na tom tričku je napsaný je zajímavý, ale samozřejmě jak říkáš, je to móda.“

Krištof Kintera, To, 1996

Foto: Galeerie Futura

„Třeba ‚To‘ (1996) může být krásný jako design, ale je to design do té míry, že to je trojrozměrná záležitost, ale saze neměla žádný účel. Pro mě design vzniká v momentě, kdy máš ňaký zadání, a to musí bejt udělaný pro něco, jako stůl, jako váza a tady není žádnej pragmatickej moment využití, že bys to používala, že by ti to ňák usnadňovalo život. V tom ohledu to právě pro mně design není. Je to socha i když třeba působí zajímavě a mohla by být i v ňakým hogofogo bílým kšeftu Hugo Boss, ale chráň pán Bůh. To je to ‚To‘!“

Oproti pomyslné první skupině do které jsem si zařadila Spotřebiče a To stojí novější Kinterova produkce, kde je naopak design - průmyslový výrobek použit jako sochařský materiál, jako kontra ke Spotřebičům, které jsou fikcí reálných přístrojů. „Tentokrát jsem chtěl použít hotový design a přetrasformovat ho a posunout ho vlastně někam jinam do sochy, která má svojí autonomní logiku, kdy nemusíš nic víc nic míň vysvětlovat. Já právě i nerad argumentuju, protože to už je jenom rétorika a můžu zkusit nějaký rétorický cvičení na to o čem ta socha je, ale to je právě zbytečný. Ta věc si má vystačit sama a člověk si k ní má najít cestu sám“, vysvětluje Krištof a listuje přitom svým novým katalogem od nakladatelství Divus, který zahrnuje práce od roku 1995 do současnosti. Zastavuje se u toho nejnovějšího co vyprodukoval (v únoru 2005 bylo k vidění v galerii Švestka). I u těchto věcí je patrná ironie a absurdita našeho konzumního maratónu. Krištof napadá design a posouvá ho: „do ňákýho magorismu“.

„Třeba nůž od Tefalu sám o sobě je už tak nesmyslnej – krásnej dadaistickej, surrealistickej objekt. Nůž co sám řeže! To mně tak fascinuje, že jsem ho chtěl poslat úplně pryč do blbosti.“ V tomto případě jde o ‚In natura (Coitus bizzarus)‘ (2004), trefně pojmenované dílko, které snad není třeba dále rozebírat. U dalších novinek ve kterých najdeme „zneužitý design“ se Krištof Kintera dostal ještě dál. „Ta myška chudinka to dostala“, komentuje trochu lítostivě ‚Nešťastnou náhodu‘ (2004) při které se hůlka zabodla do myši. Opravdu to byla náhoda? Krištof má však nejradši ‚Střet zájmů‘ (2004). „Takovej trochu brutál, kdy se vlastně už jenom napadaj dva produkty navzájem. Neděláš s nima vůbec nic, nedáváš tam žadný elementy navíc a je to taková agresivní věc.“ Opravdu tato skulptura nepůsobí uklidňujícím dojmem. Vrtačka zběsile vrtá do kvílejícího vysavače a při pohledu na tuto scénu nám stoupá hladina adrenalinu v krvi.

„Mluvil jsi o tom, že dílo si má vystačit samo a člověk si k němu má najít cestu taky sám. A co otázka autorství? Cítíš potřebu se pod věci podepisovat? Napadlo tě někdy, že s narůstající popularitou by za tebe mohlo mluvit jen tvé jméno?“

„To mně nenapadlo, ale určitě se tyhle věci dějou v tý manipulaci. Ona je to hra. Umění je hra a děje se mezi úzkým počtem lidí, který to dělaj, který se navzájem znaj a posléze když pronikneš do toho obchodu jsou to opět komunity, který se navzájem zase znaj a funguje to na bázi jmen. U mě to takhle ještě opravdu nefunguje. To spíš třeba Mančuška, kterýmu se to teď za poslední roky podařilo prostřelit do těhle sfér, kde už to funguje takže má věci na veletrhu a lidi ty jeho věci kupujou, jenom podle cedulky Mančuška a že už to někde viděli, takže se jim vyplatí do toho investovat.“

„U tebe je to ale asi taky pro to, že nechceš prodávat. Nebo chceš? Chtěl bys prodávat třeba Spotřebiče?“

Krištov Kintera, In natura, 2001

Repro: DIVUS & MAKUM

„Jo chtěl. To ti řeknu na rovinu. Já už nemám ňáký velký pokusy o velkou čistotu. Na škole jsem měl problém, protože jsem se dost pasoval s tím momentem a měl dost utopickou představu o tom co je umění. Měl jsem pocit, že umění a peníze vůbec spolu nesouvysej, což by v ideálním případě bylo krásný tyhle světy oddělit, ale postupem času zjišťuješ, že to tak vůbec není a že ani lidi který pro mě v jistý době a vlastně pořád jsou vzorem, třeba Josef Beyus a Marcel Duchamp, dost zásadní jména, který tu po sobě nechali ňáký myšlenky, v tom taky pěkně frčeli, protože museli ňák přežít. Takže to už je tvoje volba, jak seš v tom šikovná a jak moc to tlačíš a je to jenom o tvým vlastním kodexu. Já se nikomu nepodbízím, nikomu netelefonuju, nechávám ty věci existovat, ale když je někdo chce nemám problém to prodat. S jedinou výjimkou a to je ten „To“! Ten je prostě tabu. To i kdybych měl dostat miliardu Euro. Už to vím, protože, ne miliardu, ale docela dost mi nabízeli a podařilo se mi to ustát. Je hezkej pocit mít něco neprodejnýho, ale všechno ostatní ti klidně střelím.“

Ještě poslední otázka z trochu jiného soudku: „Někde jsem četla, že tě jednou moc potěšila reakce hlídačky výstavy na tvé Mluviče. Jestli si dobře vzpomínám líbilo se jí to tolik, že chtěla přivést i syna a vnuky. Myslíš, že ta stará paní, pochopila ňákou myšlenku, nebo odhalila tvoje sdělení?“

„Je dost možný, že se jenom chytla na efektu tý věci. To se mi stalo i u tašky a kluka mlátícího hlavou do zdi, jak byl teď na Biennale 2 v Karlíně. Přišel za mnou jeden sekuriťák a říká: ‚To je nejlepší, vždycky tady večer jdu, mám ho v zorným poli, ale pokaždý se ho leknu.‘“

„Třeba to funguje jenom takhle blbě, že se ho jenom lekne. Ale to, že za tebou přijde a řekne, že je to nejlepší věc. Opravdu se mi potvrdilo, že je to pro mě větší pocta, než když to ocení odborná veřejnost. O ty lidi my jde nejvíc.“

Krištof Kintera, 1999

Repro: DIVUS & MAKUM

„Stačí u těch věcí jenom jestli se líbí?“

„Mělo by to stačit. Lidi se pořád snažej tomu umění rozumět. Dennodenně slyšíš, když se o tom baví, ty lidi říkat, já tomu nerozumím. To vůbec není důležitý. Proč bys tomu měl rozumět? Důležitý je jestli to na tebe ňák působí, nepůsobí. Tam není ani čemu kolikrát rozumět, jde jenom o ty pocity. Mně přijde zbytečný, že se tím lidi šprajcujou a vytvářej si bloky. Oni ale taky nerozuměj svým pocitům, proč se jim líbí tahle holka, nebo chutná víc tahle pizza. Tomu taky nerozuměj a tak by mělo fungovat i to umění, že se ti prostě líbí a nemusíš ani umět vysvětlit proč.“

Iva Tattermuschová

Krištof Kintera se narodil v Praze v roce 1973. V letech 1992 – 1996 a 1997 – 1999 studoval pražskou AVU.

Stipendia
1995 - Ohio State University, Columbus Ohio
1997 - Germinatios X, Birmingham
2001 - Villa Waldberta, Mnichov
2003 - Rijksakademie van beeldende kunsten, Amsterdam

Ocenění
1996 – Cena Sorosova centra současného výtvarného umění, Bratislava

Výběr ze samostatných výstav:
1994 – Galerie Ruce, Praha
1995 – Plumbař, Galerie Mladých, Praha
1996 – Galerie Ruce, Praha
1997 – Galerie U kamene, Cheb
1999 – Galerie hlavního města Prahy, Praha
2000 – Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem
2002 - Gallery Open, Bratislava
2005 – Galerie Švestka

Výběr ze společných výstav:
1993 – AVU U Hybernů, dům U Hybernů, Praha; Hermit II. klášter Plasy, Plasy
1994 – Galerie AFFA. Praha; Galerie Sýpka, Vlkov; Nová jména, Galerie Václava Špály, Praha
1995 – Test Run, Mánes, Praha; AVU, Mánes, Praha; Galerie Sýpka, Vlkov
1996 – Zlínský salón, Zlín; Harvest, Galerie Sýpka, Vlkov; Cosmos, Baratislava; Bienále mladých, Dům U Kamenného zvonu, Praha
1997 – AVU, Mánes, Praha; Quient messages, Budapešť; Artwork in Public Spaces, Veletržní palác NG, Praha; Show, Štátna galéria v Banské Bystrici; Towards the Object, Riverside studios, Londýn; Železná plastika, Galerie Václava Špály, Praha
1996 – Low Budges, Mánes, Praha; Reciprocity, VŠVU, Bratislava; České umění 90. let, Dům U Kamenného zvonu, Praha; Manifesta II. Casino Luxemburg, Luxemburg; Germinations 10, Factory, Atény; Close Encounters, Naarden
1999 – Unplanned Connections, Mánes, Praha; Midnight Walkers and City Sleepers, W – 139, Amsterdam; Ordinary fairitales, Galerie Klatovy Klenová; Plug-in City, Salon III, Londýn; After the Wall, Moderna Museet, Stockholm; 99 CZ, Václavské náměstí 13, Praha

Díla Krištofa Kintery jsou zastoupena v Národní galerii v Praze, Galerii hlavního města Prahy, v pražské Galerii Behemot - Thomas Newbold a v soukromých sbírkách

Bylo nebylo

(šovinistická pohádka)

A teď vám, milé děti, povím pěknou pohádku o vašich maminkách. Bylo nebylo, Francie, polovina šestnáctého století. Na pozemku starého zchudlého rodu d’Ebille žije dráteník Jacques Ubojacques s ženou a sedmi dětmi. Jak už jeho jméno napovídá, není na tom taky zrovna nejlíp. Prakticky nemá co jíst a jeho děti už vůbec ne. Tíživou situaci se rozhoduje řešit radikálně: Pošle svou ženu, aby na ně na všechny vydělávala na zámku barona d’Ebille. Zakrátko přijde z rozpadajícího se zámku skvělá zpráva: Žena se osvědčila, pošlete dceru. (Dcera se brzy také osvědčila.)

A tak je brzy u Ubojacquesů veliká sláva: Žena se sice už nikdy nevrátila a dcera nepřinesla domů jediný frank, zato se ale Jacques stal dědečkem! Oba chudé rody se navždy spojily. A od té doby, když je někdo debil, je taky ubožák.

Bylo nebylo

(misantropická pohádka)

A teď vám, milé děti, povím pěknou pohádku o tom, jaký může váš tatínek být taky idiot. Kdysi – a bylo to shodou okolností opět v mé oblíbené Francii – žil byl potulný hrnčíř Antoine se ženou a tentokrát třeba jedenácti dětmi. Co se hmotného zabezpečení týče, byl na tom přibližně stejně blbě jako Jacques z předchozí pohádky. Navíc, k dovršení všeho neštěstí, všechny děti byly holky. Totiž: Antoine potřeboval nejméně dva syny, aby se alespoň jeden dožil dospělosti a mohl převzít rodinnou maringotku. Celé noci, celé týdny, celá léta se nebohý Antoine modlil za syna! Až jednou, jednou přiletěl po jedenácti vránách do maringotky čáp...

A dokonce hned dvakrát! (Nebo dva čápi jednou.) První chlapec okolo sebe roztomile kopal nožičkama, křičel jako pavián a vůbec se měl čile k světu, když tu, snad aby učinil zadost statistikám, zemřel. Antoine se dal do usedavého, srdcervoucího pláče, marně ho žena utěšovala, že syn stejně nebyl jeho. Nakonec se zdrcený Antoine sebral, sebral zbytky duševních sil, sebral synáčka a pochoval ho pod nejbližší olší.

Z dlouhodobého hlediska však nic nebylo ztraceno, v děloze byl ještě jeden synek. Když ten přišel na svět, radostně si zakřičel, maminka se dojetím rozplakala, tatínek zajódloval (bylo to v Alsasku), pejsek zaštěkal, prasátko zachrochtalo, sluníčko zasvítilo a celý kraj se zaradoval! Maminka vzala děťátko do náručí, pohladila ho po jemných vláskách a políbila na vrásčité čelíčko, tatínek se dojatě usmál od ucha k uchu a jemně vzal do dlaně synkovu ručičku. „Pochovej si ho,“ řekla maminka. A Antoine šel a pochoval ho pod nejbližší olší.

Bylo nebylo

(ateistická pohádka)

A teď se, milé děti, posuneme trochu na východ. Kdesi za Maginotovou linií bydlel mladý zvonař Rainer. Na rozdíl od dráteníka Jacquese a hrnčíře Antoina měl peněz dost, neboť za války prozíravě šetřil na reparace, které po něm pak nikdo nechtěl. Jediné, co mu scházelo ke štěstí, byla práce. Mohla za to opět válka, v níž hrana zvonila více než desetmiliónkrát, a všichni tedy nyní měli zvonů plné zuby. Rainer ale, milé děti, jak už tomu v pohádkách bývá, bez práce nemohl žít! A tak, stejně jako hrnčíř Antoine a stejně jako spousta jiných lidí, začal ve chvíli nejtěžší věřit v Boha. A Bůh ho vyslyšel.

„Dobrá,“ řekl, „chceš-li mermomocí pracovat, udělej mi obrovský zvon do nebeského chrámu, tak velký, že jeho zvonění bude z nebe slyšet až ve Svobodě nad Úpou. Ale běda ti: jestli ti zvon byť jen jednou jedinkrát zazvoní, než si pro něj přiletí moji andílci, zemřeš.“

„Ó díky, dobrotivý Bože,“ řekl šťastný Rainer a hned se dal do práce. Sekal, tesal, vyráběl šablonu, odléval formu, až nakonec odlil krásný velký zvon a pověsil ho do místní zvonice.

„To je ale krásný zvon, ten bude slyšet až v Janských Lázních,“ řekl dojatý Bůh. „Děkuji Ti, synu, a pánbůh ti to zaplať. Jenom nezapomeň, že zvon nesmí zazvonit, dokud si pro něj nepřiletí mí andílci, jinak zemřeš,“ řekl a odletěl, aniž zaplatil. A jak tak letěl, zvedl se vítr, zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Bylo nebylo

(blíže nespecifikovatelná pohádka)

Jak vidím, ještě jste neusnuly. Je to, milé děti, moje vina a já vám tady slibuji, že v následující pohádce už nikdo neumře:

Pykkä, dřevorubec z Lahti, se rozhodl spáchat sebevraždu. Při práci si vyhlédl krásný silný smrk, přinesl provaz a židli, no zkrátka klasické oběšení. (Ve Skandinávii je dlouhodobě nejvyšší sebevražednost v Evropě, pro oběšence tam však panují dost spartánské podmínky, neboť tam téměř vůbec nerostou listnaté stromy.) Už už se houpal, krček se už už stahoval, vaz už už praskal, avšak v pohádkách se milé děti, neumírá! Dříve než ten vaz praskl, praskla větev. Pykkä si otřel zpocené čelo, možná si i oddychl, kdo ví, od něj už se to nedozvíme, protože mu padající větev zlomila vaz. Sliby chyby, vy smradi!

4x Jiří Endler

Dejvickej Běs

Běs je strašidlo. Myslím,že předstupeň Běsu je poděs. Pamatujeme si to všichni z dětství-ten kluk (holka) je poděs-běs. Na rozdíl od poděsu je Běs čistě noční strašidlo. V některých případech se může vyskytovat i za světla, pokud je ztlumeno na přítmí nedráždící rohovku, kterou má Běs citlivou. Z toho důvodu, žádný jiný jsem nepozoroval, se Běs nejlépe cítí v hospodách, ale ne v ledajakých! Běs je konzervativní, ostatně jako většina strašidel. Hospoda proto musí splňovat určitá kritéria. Velmi určitá. Pípu zásadně ze zinku, vysoký nikotinový strop, matná okna, záclony stejné barvy jako strop, dřevěné židle s odřeným lakem, stejně tak i stoly, bez ubrusů, masivní lité popelníky naplněné vajgly až po okraj, obsluhu bez servítků, výčepní desítku zoufale se snažící dohnat rysku s nápisem O,5 Sahm nejméně o dva centimetry, záchod se žlabem a s centimetrem vody na hnědých dlaždičkách.

Běs je vzdělané strašidlo. Má rád figurální umění, nejlépe akt ženy v zašlé paspartě v tichém rohu hospody. V televizi se kouká jen na hokej a na fotbal, v ostatních případech ho ruší. Okem je neviditelný, sedává vedle návštěvníků, štamgastů i náhodných hostů, kteří se zdrží více než na jedno pivo. Když obsluha píše osmou čárku na lístek, Běs si poposedává čím dál tím blíže toho, kterého má ten večer v oblibě. Nakonec ho posedne úplně, pevně se mu posadí za krk a našeptává, co ho napadne. Už nemluví tiše.

Nejradši má Leoše, studenta práv. Leoš je z Dejvic, rád chodí do nádražní restaurace. Tam je Běs nejstrašnější. Nikdy nevíte co vám našeptá. Ten dejvický je taky ze všech Běsů nejstarší, pamětníci ho začali pociťovat začátkem sedumdesátejch let. Leoše posedá běs obvykle kolem osmýho piva. Začne běsnit, zpívat magické písně do noci, huhlá a zbrunátní mu nos. Vladimíra, občasného spolustolovníka Leoše, Běs neposedne nikdy. Vladimír od sedmého piva pije vodku, tou Běsa sráží. Na kolena.

Vladimír Lejtnar

O kamínku, který našel slávu

Byl jednou jeden kamínek, který si jen tak ležel na prašném náměstí jednoho odlehlého městysu někde uprostřed českých polí a hvozdů. Byl obyčejnou rulou či snad žulou nebo čerta starého ví čím. Už ani on sám si nepamatoval, kde se v místě vzal. Neměl toho příliš na práci, a jak bylo již řečeno jen tak si ležel a čas od času podržel kolo vozidla náměstím projíždějícího. Nikdo si ho příliš nevšímal a jen občas, když šel nějaký školák okolo, tak do kamínku třeba i nevědomky kopnul. Stěhoval se po klidném náměstí okolo sochy středověkého mudrce a líně pozoroval z různých míst okolní nudný život. S ostatními kamínky se nijak nekamarádil, snad proto, že byl největším kamínkem v celém širém okolí, jak si alespoň nadutě myslel. Měl by vlastně být králem všech kamínků, ale to by nesměl být tolik líný a pohodlný. Ostatním žulám, rulám, slídám a křemenům připadal svou náturou trochu nafoukaný a do sebe zahleděný, proto jeho společnost ani nijak nevyhledávaly.

Občas, když byl přikopnut blíže, pozoroval ruch zdejšího hostince. Starobylá putyka, pamatující kdejakého vládce a umělce, patřila ke středobodům unavené a pravděpodobně někdy v minulosti mnohem slavnější společnosti. Dobrosrdečný hostinský s mohutným knírem a hrbem co chvíli vybíhal ven obstarat putýnku uhlí k zatopení v kamnech hostům a pocestným. Nebo prostě jen ulevit sobě od vypitého klášterního piva k nedalekému obecnímu kanálu. Kamínek měl hospodu rád, dovnitř sice viděl jen pootevřenými dveřmi, když někdo vcházel nebo vycházel, ale cizokrajný život uvnitř ho nevýslovně lákal a vzrušoval. Takhle být zakopnut dovnitř, do té vyhřáté a zakouřené cimry, říkal si v duchu. Tam by se jistě bylo na co koukat. A třeba by mne vzali mezi sebe, byl bych pak možná stejně důležitý jako oni. Ukázal bych potom těm maloměstským kamínkům, kdo je tady skutečný král. To se rozumí, ani chvilku nepřestal o takové slávě snít. Myšlenky na cestu do lůna hospodské společnosti už kamínek neopustily. Svědily a škrábaly..

Ilustrace: Zuzana Havelcová

Kamínek blaženě klimbá a myšlenky se mu prohánějí hlavou jako svěží krkonošský vítr. Když najednou pocítí neznámé vibrace, ne, to do něho zase někdo nekopnul.., zvedá se a letí.. on letí! Vzrušeně pozoruje hluboko dole místo vlastního odpočinku. Ještě, ještě..! Krátký okamžik a padá do měkké hmoty pod sebou. Odráží se..dopadá a zase se válí v prachu náměstíčka. Něco podobného dosud nezažil, zrychleně oddychuje. Přes jeho kamenný dech slyší dech ještě hlasitější spojený s jakýmsi těžkým sténáním. Až teď si pomalu uvědomuje události nevšedních posledních vteřin. Z hospody se totiž vybatolil nevalně proslulý opilec a málo oblíbený rváč, opírající se o stabilitu mola a klopýtající o rovné nerovnosti. Na setmělé návsi nebyl sám, což ale netušil. Nedaleko od hospody si na zastávce autobusu znuděně hrála parta místních výrostků. Spatřivší opilce, jeden z nich se shýbl, jak to tak občas bývá, vzal do ruky oblý kámen a hodil ho nazdařbůh směrem k němu. Náhoda tomu chtěla, že šlo právě o blaženě snící kamínek ve společnosti ostatních žul a rud málo oblíbený. A druhou náhodou trefil proslulého opilce a málo oblíbeného rváče. Člověk s hlasitým nadáváním zvedl kamínka z prachu a rozhlédl se. Nikoho kalnýma očima neviděl.

Kamínek ustrašeně v mokré a teplé dlani čeká, co se sním asi stane. Téměř si začíná nad situací zoufat. Snad neskončí někde ve skleněném akváriu u rybiček, jak zaslechl vyprávět příběh jednoho z kolegů na silnici, povzdechnul si. Ten se přeci dostal zpět až po vymření rybiček. Ale stalo se něco mnohem neočekávanějšího, neboť opilec s kamínkem v ruce a krvavou hlavou dokličkoval zpět k restauračnímu zařízení. Kamínek napínal oči a sluch, blížil se do vysněné společnosti. Jeho bílé žíly byly našponované k prasknutí, vsakoval pot z opilcovy ruky. Dvojice společně ruku v ruce vstoupila do náhle ztichlé místnosti. Zraky všech přítomných mířily ke dveřím. Konečně v hospodě! Jak mne jen přijmou?, ptal se sám sebe. Opilec představil kamínek jako příchozího z jiného světa, jako toho, který spadl na zem. Trefil mne meteorit!, řinčel zastřeným hlasem. Zasraný cizí světy, už útočí! Na nás nejobyčejnější pozemšťany, láteřil. Na kamínek se snesla veškerá pozornost. Kdyby mohl, ukláněl by se do všech stran a směrů. Tichá hospoda oživla v bouřlivé diskusi. Každý najednou věděl vše o kamenech a geologii, o mimozemšťanech a jejich civilizacích, a o mnohém dalším. Kamínek ležel na zeleném ubrusu pobryndaném od pivní pěny a rozhlížel se po očích upřených na něj. Každé byly jiné. Jedny bystřejší, druhé šilhavější, jedny opilé, druhé rudé od kouře.

Ilustrace: Zuzana Havelcová

Mezitím se několik reptajících štamgastů, čekajících na pivo, navezlo do opilce, že to žádný meteorit není a celou historku si vymyslel. A hlavu si normálně rozbil pádem na betonovou lavičku před podnikem. Opilec a rváč v jedné osobě se chtěl na obranu svých slov prát. Vzal kamínek a zuřivě jím tloukl o práh u dveří, aby dokázal, jak je neuvěřitelný a nadpozemský. Kamínek, jenž zrůžověl sebevědomím, to nesl statečně, jako daň splněnému snu. Ubezpečoval se, že je to jen začátek jeho společensky důležitého života. V hospodě se kvůli němu schylovalo k bitce. Osvícený hostinský se ujal role prozatímního rozhodčího a celou společnost uklidnil jednou pěnivou a vychlazenou dávkou. Kamínek uložili zpět na jeho čestné místo na ubrusu uprostřed stolu vedle nedopalky naplněného popelníku.

Chlapi v hospodě se rozhodli z nedalekého vědeckého pracoviště povolat místního všemi uznávaného učitele a badatele, aby erudovaně posoudil tvrzení opilce a tvrdost kamene. A opravdu, zanedlouho už kamínek koukal do obrýlených trochu ospalých učencových očí. Bál se, že vědec a lidem uznaný arbitr celou věc po Holmesovsku odhalí a ostatní pak nařknou jeho nového kamaráda opilce ze lži. Je přeci nevinný… Rozhodl se tvářit meteoritovsky neústupně. Celá hospodská společnost spolu s kamínkem a opilcem čekala na konečný verdikt. Atmosféra houstla kouřem z cigaret a výpary z alkoholu nabývaly na intenzitě. Všechny oči sledovaly kamínek, který zažíval „hvězdnou“ slávu. V této chvíli byl v místní společnosti bájným meteoritem, poslem vesmírných civilizací, o nichž po generace v hospodě o večerech při pivu snili a rozprávěli zpití štamgasti, pocestní, zemědělci, umělci a další různorodí návštěvníci.

Ilustrace: Zuzana Havelcová

Až konečně. Arbitr si ještě jednou lokl čaje a odsoudil kamínek do pozemských luhů a hájů. O žádný meteorit se nemůže jednat ani ve snu. Hospodská společnost se zasmála jako jeden chlap a nešetřila dalšími posměšky směrem k opilcovi i ke kamínku, který si zatím ve stavu vlastní rozkoše a slávy hověl na stole. Kamínek tato slova nechápal, sám se do nové role tolik vžil, že nemohl uvěřit. Dokázal by dlouze vyprávět o hvězdách mezi nimiž léta klidně plul. Nevzmohl se ale na žádné gesto. Zato opilec a rváč radikálněji nesouhlasil s verdiktem a častoval smějící se rázem moudrou společnost sprostými nadávkami. V afektu obdržel facku, prý za to, že si hraje na důležitýho, když po něm jen někdo hodil šutrem, a to ještě, kdo ví jestli. To ho rozzuřilo nejvíc, pojednou popadl kamínek a vrhl jím po vědecké kapacitě, která naštěstí stačila uskočit, což odnesl jen ubrus politý čajem. Kamínek prosvištěl vzduchem a okenním sklem a tvrdě přistál na dlažbě ulice. Za ním vypadl z hospody do střepů i opilec, který se ztěžka zvedl a odbelhal se do pruhované postele, zapomenout na příkoří, které se mu dostalo. Zítra to spláchne a s kumpány na meteorit jistě znovu v dobrém vzpomenou.

Hospodský pak při úklidu po zavírací hodině na lopatku zametl střepy, které i s kamínkem hodil do popelnice. Zamračil se a odešel také spát. Kamínek potřísněný opilcovou krví se příští ráno jako ve snech vezl popelářským vozem na skládku, kde dodneška blaženě vzpomíná na chvíle vlastní vysněné slávy, zcela zapomenut mezi odpadky. Okolo hučí a šumí po lučinách bory a v sadech skví se jara květ.

Příběh této pohádky je zcela autorem vymyšlený, podobnost náhodná a nikdy se tedy nestal. A to ani v mé milé XXX ne!

Dominik Hrodek

O klouzku a trusu

Slizký srp Měsíce se bahnil v močůvce. Tlusté kapky rosy odkapávaly z temných smrčin. Pružné žížaly pomalu rozrývaly hutnou černozem. Po zválené lesní trávě vesele skotačil klouzek a pískal si matným hlasem ryčný valčík. Jeho sandály se zlehka bořily do mraveniště, ale klouzek si toho nevšímal, protože právě spatřil mokvající žabí trus. „Pozdravpámbu,“ zhluboka se uklonil směrem k nechápajícímu výrazu mokvajícího žabího trusu a zapředl hovor, „je to ale chladno, že?“ Trus na něho znechuceně pohlédl a zamumlal: „Baže.“ Protože byl ještě čerstvý, dodal: „Mm.“ Klouzek nikdy nepochopil trusí postoj k počasí a orosil se nad svou lehkomyslností, s níž se teď uvrhl do ošemetné situace. Nezbylo než ostře odpovědět: „Jo.“ Trus však jakoby se s tím nespokojil a mimoděk kvákl. Klouzek na něho vyděšeně zíral a horečně přemýšlel, jak z toho ven. Hluboko v lese křupavě praskla vyprahlá větev. Konečně ho to napadlo: „A jak to jinak jde?“ Trus klouzka překvapil pohotovým protiútokem, poněvadž bujaře zvolal cosi nesrozumitelného. Po chvíli napjatého ticha dodal: „Tak.“ Klouzek byl v koncích. Byl poražen od trusu. Zalilo ho horké vlnobití, povlak ho pálil a podhoubí se mu třáslo zoufalstvím. Nezbylo než rezignovaně prohodit: „Namoutě.“ Trus se čvachtavě nuceně usmál a pak se prudce obrátil. Klouzek šílel bolestí v třeni, copak si ho musí trus ještě takto vychutnávat, copak mu to nestačilo? Trus se zlehka protáhl. Klouzek strnul hrůzou. Trus na něj povzbudivě mrkl. Klouzek se chabě pokusil pohnout a ucítil, jak pozbývá vědomí. Trus se podrbal na zádech. Klouzek se zhroutil na jehličí. Trus na něj překvapeně pohlédl. Klouzek zemřel.

Jan Vršovský

Tlustá Marika z Oravy a šílený Vlado

Pohádka ze Slovenska

Tlustá Marika začala natahovat budíka, protože druhý den chtěla jít brzy ráno do světa, Vlado stál u okna a přemýšlel, jak by Mariku přemluvil, aby neodcházela. Pak náhle k Marice přiskočil a zařval jí nějaký nesmysl do ucha. Marika leknutím nadskočila, a protože byla tlustá, zlomila si nohu.

„Vidíš, teď nemůžeš nikam jít,“ řekl Vlado.

Marika se však doplazila k doktorovi, ten ji nohu zasádroval, dal ji francouzské hole a několik dobrých rad, jako např. ať zůstane v klidu doma. Vrátila se tedy do chalupy, uklidila dobytku a pak vzala sekyru a několikrát sekla Vlada do kolena, aby jí nemohl bránit v odchodu, nebo ji dokonce pronásledovat.

Zatímco se Vlado, šílený bolestí, plazil k doktorovi, vyrazila Marika o berlích do světa. Šla a šla, až došla k mezi, na které seděla vrána. Nohy hozené před sebe – odpočívala. „To bude jistě kouzelná vrána,“ pomyslela si Marika a přitlačila koncem berle vránu k zemi, v naději že bude tato škemrat o život a splní jí přání – Marika si ze všeho nejvíce přála, aby měla zdravou nohu. Vrána však pod drtivým tlakem berle zemřela, aniž by stihla poprosit o slitování. Marika si povzdechla a těžce dosedla na mez.

V dáli se na cestě objevil Vlado na kolečkovém křesle. Šílený touhou po Marice, hnal vozík závratnou rychlostí úvozem. Marika nelenila a vylezla na velký dub (noha se jí mezitím zázračně uzdravila). Pod její vahou se však větev, na které stála, zlomila a Marika spadla na Vlada zrovna, když přijel pod strom. Oba dva zemřeli, i když Marika až za několik desítek let. Celý život však v důsledku pádu lítala po doktorech.

Zvláštní je, že tato příhoda je na Oravě, kde se odehrála, prakticky neznámá.

Sebastian Teplý

O jednonohém princi

V jedné maličké zemi vládnul všemi milovaný princ Emanuel I. No a jednoho dne přiletěl do oné země drak.

Princ, cítě se odpovědný za svůj lid, si natáhl obludnou dlouhou pletenou čepici, nasadil si ohyzdná skla, drapnul dřevěný meč a vytáhl proti drakovi. Několik dní putoval na svém velbloudu, obří okuláry mu poskakovaly na nose, meč se mu houpal u boku a zpod vlněné čepice stékal v meandrech pot.

Konečně byl na místě. Stanul před obrovským drakem, jemuž z tlamy šlehal oheň, oči se podlévaly krví a jehož drápy se zarývaly do země. Princ Emanuel I. se vrhnul do boje.

Bojoval chrabře. Vypíchl drakovi obě oči, pak však přišel o nohu, čímž si značně zkomplikoval situaci. Zatímco drak mlaskaje pojídal nohu, jednonohý princ poskakoval kolem a bezhlavě bušil do draka dřevěným mečem. Když drak dojedl nohu, ukousl princi druhou a opět ji požíral. V tu dobu již imobilní princ zahodil meč, protože poznal, že je ztracen, a házel po drakovi kameny, to však spíše jen tak ze sportu. Pak mu drak ukousl ještě obě ruce a hlavu.

Tak takhle to dopadlo. Špatně. Ale já vám nemohl lhát, děti! Do pěkného světa jste se narodily! Teď však o něčem veselejším. Jdu právě na oběd, ale brzy se vrátím. Mějte se!

Sebastian Teplý

O Chlupáčovi

V době dávné i nedávné žil v daleké východní zemi kůň Chlupáč. Ta země ležela tak daleko na východ, že se z ní dalo jít jedině na západ. Chlupáč, který vůbec nebyl chlupatý, žil v celé zemi úplně sám. Nikdy nepřemýšlel o tom, jak se tam dostal, a ani samota ho nijak zvlášť netrápila.

Jednoho dne vylezl Chlupáč na strom a v dáli uviděl podivný kouř. Udiveně zakroutil hlavou a zase slezl.

Chlupáč lezl na strom každý den a každý den také spatřil ten záhadný kouř. Marně si lámal hlavu s tím, odkud kouř vychází. Nejedl, nespal, jen přemýšlel. Nic ho nenapadlo.

Chlupáčovi to nedalo a jednoho dne se za tajemným kouřem vypravil sám. Putoval celé dny i noci, nedopřávaje si nijakého oddechu, štván zběsilou, až ženskou zvědavostí. Boky měl ošlehané větrem, kopyta obalená bahnem, bodavý hmyz mu byl věrným druhem a z úst mu zvadle visel olezlý jazyk. Přesto dál vytrvale dusal ke svému cíli. Čím déle šel, tím více byla půda bažinatá, přibylo komárů, kteří nemilosrdně obletovali Chlupáčovu hlavu. V jejich monotónním bzukotu cítil svůj konec. Přesto věděl, že před smrtí musí zjistit zdroj toho proklatého kouře.

Míjely dny, týdny, měsíce, roky. A Chlupáč dál putoval, aniž by se kouři nějak významně přiblížil. Bažinatou zem vystřídala půda tvrdá jako skála beze stopy po vodě. Žár střídal zimu, sucho déšť, žízeň hlad. Roky plynuly jako voda a v Chlupáčově hřívě se začaly objevovat první stříbrné nitky. Nakonec zjistil, že kouř vychází z komína.

Sebastian Teplý